Věci se mění

4. ledna 2016 v 17:22 |  Malé věci
Opět jsem se probudil vedle ní. Mohl bych vzít polštář a zařídit, aby se ona už vedle mě neprobudila nikdy. Ale i tak mám pocit, že bych se jí stejně nezbavil. Protože je téměř nemožné se jí zbavit. Neodradí ji odmítání, alkoholismus, výhružky, ani posraná drogová závislost. Je tu pořád a dohání mě k šílenství. Šílenství.

"Není možné, aby láska byla vedlejším účinkem šílenství?"

"Je to pravděpodobné. Ale co tě to napadá? Mluvíš úplně z cesty." řekla její nesmírnost.

"Nemluvím z cesty. Naše debata na žádné cestě nebyla. Byla to vyprahlá poušť, na které právě díky našim slovům a fantazii začali růst květiny a stromy, šumět řeka, poletovat hmyz a prozpěvovat ptáci."

"Seš zhulenej?" probodla mě svým spěšně naostřeným pohledem.

"Budu čímkoliv si budeš přát, má paní..." řekl jsem a políbil ji na tvář.

"...jen když přestaneš konečně mluvit." pronesl jsem si pod vousy, když jsem si oblékal kalhoty.

"Cos říkal?" zeptala se zmateně.

"Ale nic."

Moje snídaně se skládá z míchaných vajec s cibulkou, několik menších nakládaných okurků, pár rajčat a olivy. Do toho po ránu silnější kafe, po kterým se mi udělá trochu zle, ale přinutí mě neproležet celej den v posteli čtením Aldouse Huxleyho. Cigáro bude následovat, jen co se ta holčina oblékne a konečně vypadne. Nesnáším, když si jednu bez zeptání vezme a pak chce ještě hodinu klábosit na balkóně nebo u stolu v kuchyni. Snídaně jí zásadně nedělám. Udělal bych to jednou a už by to očekávala pořád. Nic takovýho. Naštěstí, když jsem si potřetí během našeho krátkýho vztahu snídani nachystal, aniž bych se jí zeptal jestli nemá hlad, tak oznámila, že zásadně nesnídá. Řekla to natolik uraženě, aby mi hned docvaklo, že to řekla jen, aby se navenek necítila tak trapně, že na ni kašlu. Můj vztah k ní je čistě negativní, s jediným pozitivem. A to nastane, když se její nahé štíhlé tělo stočí kolem toho mého.

Práskla za sebou dveřmi, já upustil vidličku do rozvrtaných vajíček a z kapsy vytáhnul cigarety. Jednu jsem zapálil, potáhnul a slastně vyfouknul kouř nosem. Pak jsem vstal a došel do pokoje k psacímu stolku, otevřel noťas, pustil "Heroin" od velvetů a poté vysunul svůj oblíbený šuplík. Z něj na mě kouká několik sáčků a krabiček. Několik opiátů, prášků proti psychickým nemocem, tablety speedu, balíčky trávy a několik menších archů LSD. Jsem závislej. Jen jsem se ještě nerozhodnul, na které droze. Archy papírů mám v černých sáčcích, pěčlivě zabalených, aby k nim proniklo minimum vzduchu a světla. Všechno je důkladně popsáno. I houby, u kterých je jasný, co to je. Láska mého života kdysi řekla, že ty "zapovězené" artefakty mám přesně na prvním místě, kam by se podíval každej, kdo by je hledal. Tak jsem je asi důkladně popsal pro protidrogovku, až mi v bytě udělají zátah. Ať to mají snazší s analýzou.

Nevím, kam mám namířeno. Ale pokud to jen trochu půjde, zkusím dojít až do království. Zabiju krále a zhanobím královnu. Rozkradu pokladnici, vyžeru sudy s vínem a až budu odcházet, spálím za sebou všechny mosty. Jsem jako Jack Kerouac, skákající z jedné padající hvězdy na druhou. A snažím se udržet vysoko. Jak jen to trochu jde. Jak vysoko se jen feťák udržet dokáže, než se přelomí ta štěstěna a zdánlivá nesmrtelnost a začne padat do hlubin neznáma, do nekonečného vesmíru, ze kterého není návratu. Můžeš si na něj maximálně tak zvyknout.

Už jsem z jedné ampulky v šuplíku chtěl odsypat krystalicky bílej prášek na nachystaný zrcátko. Bankovky se mi v peněžence začali rolovat skoro samy od sebe. Přehrávač se přehoupl do jiné polohy a na mě se vyvalila náladová Nina Simone s písní o hříšníkovi. A zazvonil zvonek. Prudce jsem se otočil, rychle všechny věci vrátil do šuplíku a šel paranoidně ke dveřím a kouknul kukátkem, jestli někdo nestojí za dveřmi. Pak omrknul z okna ulici, jestli na silnici před domem nestojí policejní auto. Ale byla tam jen poštovní dodávka. A tak jsem zvonkem otevřel vchodové dveře. Po chvíli se ozvalo klepání a já zvolna otevřel dveře. Před prahem stála postarší pošťačka s naštvaným výrazem a balíčkem v rukách. Můj drogovej dealer.

"To už je třetí tenhle týden, tady mi to podepište, pane."

Strčila mi do ruky papír a propisku. Pak balíček s polským razítkem, bez zpáteční adresy. Oči se mi rozzářily. Zásilka plná kapslí s kouzelnou látkou, kterou stačí rozpustit na jazyku a ocitnete se uprostřed vizualizace své vlastní fantazie. Ovšem jen co se ta protivná ženská uráčila svým svinským krokem odejít a já chtěl zavřít dveře, tak se mezi prahem a dveřmi zjevila bílá teniska s černou nohavicí.

"Ale no ták, přece bys kámošovi neprásknul dveřma před ksichtem!" pronesl Kukla, když jsem spatřil jeho šklebivý úsměv.

Pokynul jsem hlavou a bez jediného slova se otočil a šel do kuchyně. Kukla mě následoval. Balíček jsem odložil na stůl vedle nedojezených vajec, do kterých se Kukla okamžitě pustil.

"Koukám, že jsem tě vyrušil u snídaně." povídá a přitom si solí vejce.

Ta jeho drzost by zasloužila osolit ty jeho vejce pořádnou ranou podpatku výstavních lodiček. Přičemž jsem si uvědomil, že ten debil se ani nezul. Když si všiml, jak na ty jeho bílý kecky hledím, tak se i hned začal vyzouvat a ukázal svoje upocený hnědý ponožky s dírama na obou palcích.

"Sorry." řekl překvapivě upřímně, ačkoliv s plnou pusou chleba a vajec.

Iggy Pop v pokoji zpívá o krásné dívce ze severu a Kukla mi tu mlaská v kuchyni. Dal jsem si cigáro a sednul naproti tomu imbecilovi.

"Kámo, oblíkni se a půjdem ven. Něco se děje a chci přijít na to, co to kurva je!"

"Co se děje? Kam chceš jít?" ptám se zmateně.

"Nevím. Prostě vyrazíme do ulic. Jako před lety, když jsme naivně chodili očumovat kočky procházející z obchodu do obchodu na náměstí."

Nechápu ho, opravdu nechápu. A už vůbec nechápu sebe, protože to nic, který mi právě řekl, na mě zafungovalo a já začal hledat čistý tričko a svetr.

Když jsme vycházeli z bytu, zaskočil mě Kukla naprosto přesnou dedukcí, která mě překvapila, ačkoliv toho prevíta dobře znám a vím, jak dobře mu to občas pálí a sečíst si jedna a jedna umí docela slušně. Obvykle zvládá i odečítání a jednoduché dělení.

"Hele co si to necháváš posílat z Polska? Z tama se dají posílat jedině zbraně, videa s pedofilním obsahem nebo drogy. A ty seš starej pacifista, takže asi těžko budeš chtít bouchačku. Navíc pícháš Maliho ségru, ačkoliv se to snažíš před vlastníma kámošema tutlat, takže pedofil taky nejseš. Tím pádem zbývá to poslední. Co za sračky, který nemůžeš sehnat v našem malým rybníčku, ti musí vozit tlustá pošťačka? V čem to dohazjlu jedeš?"

"Jedu ve všem, kamaráde. Úplně ve všem." řekl jsem zcela upřímně.

Řekl jsem to s tak vážnou tváří, že to mohl pochopit i jako ironii. A trochu jsem doufal, že si to přebere jako vtip. Jenže jeho tvář zůstala na oplátku té mé, zcela kamenná. Pochopil to až příliš dobře a nenašel na to jediné kloudné slovo. Nepřišlo žádné vyčítání, žádné přesvědčování. Jen smíření. Silně zhoustnutou atmosféru podpořilo i kabina výtahu, ve kterém jsme se ve chvíli této debaty vezli. Kuklův bledý obličej napovídal co si o nejdelší cestě výtahem v jeho životě.

"Vždyť kurva o nic nejde." poplácal jsem ho přes záda, když výtah zastavil a rozevřely se dveře.

Venku jednotlivé sněhové vločky plují větrem a my jdeme mlčky. Zabraní do svých myšlenek. O čem přemýšlí Kukla je až příliš snadné rozluštit. Potřeboval by kapku alkoholu. Jedinýho panáka, který by jej dostal do nálady. Vytahuju placatku s jégrem a podávám mu ji. Loknu se a místo poděkování mi dá cigaretu, vezmu si jedno z jeho červených marlborek a z placatky se taky napiju. Míjíme promrzlé tváře a uspěchané nohy. A pak nám do cesty vešly dvě slečny. Na první pohled sympatické a patřičně nervózní. Jedna z nich se nás lámanou češtinou ptá, jestli si nechceme promluvit o Ježíši Kristu. Já trochu zaskočen, že se ta nebohá děvčata rozhodla zastavit právě nás. Překvapily mě tak, až mi zaskočil kouř z cigarety a těžce jsem se rozkašlal. Naopak Kukla se strašně rozesmál. Jejich smutné pohledy mě však donutili mile a bez výsměchu vysvětlit, že my dva jsme opravdu ti poslední, se kterými by se měly bavit. Dvě nechápavé tváře značily, že jsem nejspíš mluvil moc rychle a nestihly to pobrat. Tak mě Kukla vzal za kabát a odtáhnul pryč.

"Víš co ty dvě potřebují?" zeptal se Kukla.

"Co?"

"Vyšukat ty sračky z hlavy!"

"Až bolest pronikne i do tvých žil, pamatuj, že jedinou tvou záchranou bude hřích." řekl jednou Tmář.

Zdá se mi, že na tom něco bude, ačkoliv netuším, zda ty slova chápu správně. Což by Tmářovi vlastně vůbec nevadilo. Vždycky byl rád, když si lidé jeho slova vykládali různě. Nejkrásnější na tom všem je totiž ta nejednoznačnost. Nic není pokaždé stejné. Stejně jako lidi, se mění i vnímání slov.

Už začínám tušit, kam to máme s Kuklou namířeno. Je to tak vždycky a ve skrytu duše jsem to věděl celou dobu. Tím, že jsem vyrazil s ním, jsem nevědomky dal svůj souhlas.

"Ty Kuklo, že my jdeme do gůglu?"

"Jasně, co sis myslel, že budu mrznout venku?"

Tak jsme mlčky pokračovali v chůzi dokud Kukla nepronesl zvláštní pravdu.

"Když cítíš, že se něco děje, jenom nevíš co, otevři dveře do gůglu a prostě se zeptej."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Háčko Háčko | Web | 4. ledna 2016 v 19:29 | Reagovat

Jsem závislej. Jen jsem se ještě nerozhodnul, na které droze.
Nice. Pekne si zakomponoval všetky tie maličkosti do príbehu - pán je gurmán :D Baví ma čítať podobné veci, aj keď mi v tom niečo málo chýba. Každopádne, píš určite ďalej, je to pecka :)

2 ANNihilation ANNihilation | Web | 5. ledna 2016 v 21:50 | Reagovat

Občas jsi jako Bukowski bez srdce.

3 Wolf Wolf | Web | 5. ledna 2016 v 21:59 | Reagovat

asi som sa zamilovala, do postavy, do autora. čjaviem, hlavne je to dokonalé,

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama