Leden 2016

Žij rychle, chcípni starej

8. ledna 2016 v 11:56 Malé věci
Kukla otevřel dveře od gůglu a já se dovnitř nahrnul hned za ním v závěsu. Očekával jsem totální prázdno, ale místo toho jsem spatřil dva plně obsazené stoly a u jednoho z nich seděl Mantras, který jakmile nás zahlédnul, vzal láhev Jacka Danielse se skleničkou a usednul k prázdnému stolu, čímž nám naznačil, že máme přisednout k němu. V jukeboxu hrálo "March or Die" od Motörhead.

"Takže vy už to taky víte?"

"Víme co?" zeptal se zmateně Kukla, ale ani nepočkal na odpověď a zamířil za Yakuzou k baru.

Ten mu nalil dva velký fernety, Kukla jeden kopnul do sebe, druhej si vzal do ruky i s právě natočeným pivem a zamířil zpátky k nám. Ten proces vypadal jako vyloženě bleskurychlý, tak nějak automatický. Dlouho jsem v gůglu nebyl a zdá se, že Kukla tu naopak tráví spoustu času. Když se vrátil ke stolu, tak Mantras pokračoval.

"Umřel Necro. Infarkt nebo předávkování. Něco takovýho. Brzo tu bude narvaná hospoda. Ta informace se rozlézá po celým městě jako rakovina."

My jsme stáli jako opaření. Nebo asi jen já, protože Kukla už vlastně seděl, kopnul do sebe druhýho panáka a svůj ležák dopil do půlky sklenice, nechutně si říhnul, kouknul na láhev Jacka na stole a pronesl "Tak co tady máme dál!".

Já se posadil a dlouho hledal správná slova, jak vyjádřit své pocity. Umřela legenda místní scény. S ním umírá zároveň i něco v nás. Symbol naší revolty, symbol našeho bouřlivého dospívání byl pryč a zůstali jen ty jeho slavný songy, zařezávající se posluchačům do uší. Jasně, Necro už vypadal hrozně a bylo tutový, že už jen uchlastává svý tělo do posledního nádechu. Protože svou duši zaprodal již dávno. Protože nic jinýho mu už stejně nezbývalo. Chlast a drogy. Snažil jsem si dát všechno do spojitostí, ale i tak mi to nedávalo smysl. Měl jsem za to, že Necro zase odjel z města. Odjel chcípnout jako sloni opouští stádo a kráčí umřít v osamění. Jenže to bysme se o jeho smrti asi už nedozvěděli.

"Ty vole, tři dny po Lemmym." řekl jsem jen smutně a Mantras mezitím rozlíval Jacka do panáků, který nám donesl Yakuza.

Mantrase jsem dlouho neviděl. Vlastně se všema klukama se vídám jen sporadicky. Do gůglu už vůbec nechodím, jen když mě tam někdo vyloženě vytáhne. Občas mě navštíví Kukla, občas Johnny B potřebuje někam na chvíli utéct během Neoniných bouřlivých dnů a dorazí uklidnit si nervy vzorkem "Herery" či "Nebolou" skrývajícími se v mém šuplíku. Mantrase jsem naposled viděl, když čekal na medicínu z Polska a potřeboval něco, jak říká "nastudovat", tak šel za mnou pro pár papírů N-bomby. Vím, že teď jede na keťáku a vím, že si ho občas i střelí. A začíná to být na něm vidět, hodně zhubnul od chvíle, co jsem ho viděl naposledy. Chřadne a naše přátelství taky.

Když umřel Lemmy, ani jsme se neviděli. Mantras to určitě oplakal, stejně jako jsme společně oplakávali Dia. Motörhead, Black Sabbath a Velvet Underground, to byli vždycky jeho kapely. Já byl spíš na Beatles, Led Zepp a Hendrixe. Dlouhé hodiny jsme trávili poslechem všech těch úžasných desek a pak končili hádkou, která desetiletka byla v historii hudby lepší. On vždycky tvrdil že na sedmdesátky nic nemá, já orodoval za léta šedesátá.

Do hospody začíná přicházet čím dál víc starých rockerů a punkáčů, lidi se překřikují a ty lidi překřikuje hlas Lemmyho Kilmistera. Zatím nehrálo nic jinýho než Necrův oblíbenej Lemmy. Dorazil k nám ke stolu i Milf a Johnny B. Začíná se to tu slušně scházet, i tváře které člověk dlouho neviděl. Zarudlej Krek přišel v objetí se slečnou Barovou, poslední přiznanou milenkou Necra. Jmenuje se Lída a má ráda chlast. Tak se přezdívka rovnou nabízela. Táhne sebou velkou tašku věcí, který začala vyskládávat na volnej stůl u dveří. Desky, trička a trsátka. Zdá se, jako by si regulérně udělala blešák. Kopnul jsem do sebe dalšího panáka a šel se podívat, co všechno tam má. A hned mi to došlo. To jsou věci, kterýma Necro platil té kurvě za sex. Hned jsem mrknul na Mantrase, ať se jde taky podívat. Ten se rozhlídnul a na nic nečekal.

"Kolik chceš za Meddle?" zeptal se na skvělý album Pink Floydů.

"Že to seš ty, tak čtyři pivka a dva panáky tuleňa." nepochopitelně odpověděl Krek sedící za Barovou, která smutně a mlčky dávala věci na stůl.

Mantras na stůl položil dvoukilo a s deskou odešel zpátky si sednout. Barová měla svý oči zaměřený jen na ty věci. Ani za pohled jsme jí nestáli. Za ten její pohled plnej slz. A pak mi to došlo, ona se styděla za to, co právě dělá. O ty věci si Necrovi neříkala, on jí je prostě dával, protože ji chtěl potěšit, ale nic jinýho už prostě neměl. A teď právě prodává věci, vzpomínky na dalšího chlapa, kterej jí v životě umřel. Během několika okamžiků se mi v hlavě vystřídal názor na tu nebohou ještě pořád mladou ženskou. Dřív nebyla taková, byla fakt krásná. Její blond kadeře dráždily všechny chlapy v okolí, jenže ona měla oči jen pro jednoho. Pro největšího feťáka, kterýho toto město poznalo a ten ji dostal na dno. Ze kterýho se jen těžko škrábe nahoru. Myslela, že se z něj vyškrábe pomocí chlastu, ale jen si tím napouští studnu, ve které se nakonec utopí. Začít si něco pak i s Necrem byla opravdu nešťastná volba, kterých za svůj život už udělala hodně. Krek teď zjevně využil situace a svým důkladně promakaným manipulátorstvím se jí dostal nejen do kalhotek a peněženky, ale i do hlavy.

Prohlížel jsem si ty desky. Samá úžasná hudba. Necro měl skvělej vkus. Bowieho "Ziggy Stardust", Emerson, Lake & Palmer, "Déjá Vu" od Crosbyho, Stillse, Nashe a Younga. "Rubber Soul" od brouků, dle Necrových slov jejich nejtvrdší deska. A pak kolekce několika desek od stounů v čele se "Sticky Fingers", "Beggars Banquet" a "Exile On Main Street". Zjevně oblíbená kapela Barové.

"Máš stouny ráda, že?" řekl jsem a snažil se vynutit si alespoň její pohled.

Věnovala mi jen pokynutí hlavou. Slza jí ukápla na desku, když se zrovna rukou dotýkala zipu na džínách vyobrazených na obalu desky a pomalu přejížděla až k obřímu penisu, který se z těch džín snaží prodrat.

"Nemusíš ty věci prodávat. Necro by si přál, aby sis je nechala. Aspoň ty stouny. Udělej to pro sebe a pro Necrovu památku." vyhrknul jsem ze sebe a naléhavě jsem ji chytil za ruku.

Krek seděl jak nějakej pasák a nasraně mě pozoroval, věděl co mám za lubem. Tak okamžitě vystartoval.

"Hele nech si ty kecy. Necro by byl rád, že ty věci poputují k jeho fanouškům. Děláme tu službu pro zesnulou legendu, tak se tady netvař jak největší cíťa v okolí, něco si kup a nebo táhni zpátky lejt s kámošema." zaštěkal a já za sebou zaslechnul, jak rychle zaskřípala židle.

Ani se nemusím otáčet, abych se podíval kdo tak rychle vstal. Kukla prostě nemá rád, když na mě lidi štěkaj. Jen jsem se usmál a bez jedinýho slova jsem dal Barové do ruky tři kila a odnesl si ke stolu "Volunteers" od Jefferson Airplane v černým provedení. Jako vzpomínku na Necra jsem si mohl vzít spíš něco od The Clash nebo Iggyho Popa, ale Jeffersony mám rád.

"Kdy se z přátelskýho slizkýho zmrda, stal slizkej vypočítavej zmrd? To by mě vážně zajímalo. Měl by zas nasadit perníkovou kúru, ať ho tu nějakou dobu nepotkáváme." řekl Johnny B a z Kreka přitom nespustil oči.

Den se přehoupnul do pozdního odpoledne. Venku už byla dávno tma. Před hospodou jsem postával já, Mantras a Johnny B, pálili jsme joint, když k nám z boku přišel Feldy, bývalej basák Totální Mediální Masáže, Necrové kapely. Kývnutím hlavy pozdravil a Mantras mu poslal špeka.

"Co myslíte, umřel Necro protože umřel Lemmy nebo se to prostě stalo? Náhodou..." pronesl Johnny B nahlas.

"Náhody neexistují, synku." odpověděl Feldy, vyfouknul kouř z plic a odkráčel do gůglu, kam se dle svých slov nepodíval osm let.

Z gůglu se linul zvuk španělky, na kterou drnkal starej dobrej Strýček Kyselina a společně s osazenstvem hospody zpíval song "Princezna je ožralá" od TMM. Ten večer se zaplnily všechny hospody v okolí. Necrova smrt všechny zasáhla a přiměla naposledy zavzpomínat na slavný časy, na boží tahy městem, všechny ty rvačky, chlastačky a feťácký orgie. Na všechno to skvělý i hnusný, co za svůj zkurvenej život zažili. I díky tomu legendy neumírají.

Věnováno všem, kterým život v roce 2015 vypálil díru do srdce. Věnováno všem, kteří v roce 2015 někoho ztratili.

Věci se mění

4. ledna 2016 v 17:22 Malé věci
Opět jsem se probudil vedle ní. Mohl bych vzít polštář a zařídit, aby se ona už vedle mě neprobudila nikdy. Ale i tak mám pocit, že bych se jí stejně nezbavil. Protože je téměř nemožné se jí zbavit. Neodradí ji odmítání, alkoholismus, výhružky, ani posraná drogová závislost. Je tu pořád a dohání mě k šílenství. Šílenství.

"Není možné, aby láska byla vedlejším účinkem šílenství?"

"Je to pravděpodobné. Ale co tě to napadá? Mluvíš úplně z cesty." řekla její nesmírnost.

"Nemluvím z cesty. Naše debata na žádné cestě nebyla. Byla to vyprahlá poušť, na které právě díky našim slovům a fantazii začali růst květiny a stromy, šumět řeka, poletovat hmyz a prozpěvovat ptáci."

"Seš zhulenej?" probodla mě svým spěšně naostřeným pohledem.

"Budu čímkoliv si budeš přát, má paní..." řekl jsem a políbil ji na tvář.

"...jen když přestaneš konečně mluvit." pronesl jsem si pod vousy, když jsem si oblékal kalhoty.

"Cos říkal?" zeptala se zmateně.

"Ale nic."

Moje snídaně se skládá z míchaných vajec s cibulkou, několik menších nakládaných okurků, pár rajčat a olivy. Do toho po ránu silnější kafe, po kterým se mi udělá trochu zle, ale přinutí mě neproležet celej den v posteli čtením Aldouse Huxleyho. Cigáro bude následovat, jen co se ta holčina oblékne a konečně vypadne. Nesnáším, když si jednu bez zeptání vezme a pak chce ještě hodinu klábosit na balkóně nebo u stolu v kuchyni. Snídaně jí zásadně nedělám. Udělal bych to jednou a už by to očekávala pořád. Nic takovýho. Naštěstí, když jsem si potřetí během našeho krátkýho vztahu snídani nachystal, aniž bych se jí zeptal jestli nemá hlad, tak oznámila, že zásadně nesnídá. Řekla to natolik uraženě, aby mi hned docvaklo, že to řekla jen, aby se navenek necítila tak trapně, že na ni kašlu. Můj vztah k ní je čistě negativní, s jediným pozitivem. A to nastane, když se její nahé štíhlé tělo stočí kolem toho mého.

Práskla za sebou dveřmi, já upustil vidličku do rozvrtaných vajíček a z kapsy vytáhnul cigarety. Jednu jsem zapálil, potáhnul a slastně vyfouknul kouř nosem. Pak jsem vstal a došel do pokoje k psacímu stolku, otevřel noťas, pustil "Heroin" od velvetů a poté vysunul svůj oblíbený šuplík. Z něj na mě kouká několik sáčků a krabiček. Několik opiátů, prášků proti psychickým nemocem, tablety speedu, balíčky trávy a několik menších archů LSD. Jsem závislej. Jen jsem se ještě nerozhodnul, na které droze. Archy papírů mám v černých sáčcích, pěčlivě zabalených, aby k nim proniklo minimum vzduchu a světla. Všechno je důkladně popsáno. I houby, u kterých je jasný, co to je. Láska mého života kdysi řekla, že ty "zapovězené" artefakty mám přesně na prvním místě, kam by se podíval každej, kdo by je hledal. Tak jsem je asi důkladně popsal pro protidrogovku, až mi v bytě udělají zátah. Ať to mají snazší s analýzou.

Nevím, kam mám namířeno. Ale pokud to jen trochu půjde, zkusím dojít až do království. Zabiju krále a zhanobím královnu. Rozkradu pokladnici, vyžeru sudy s vínem a až budu odcházet, spálím za sebou všechny mosty. Jsem jako Jack Kerouac, skákající z jedné padající hvězdy na druhou. A snažím se udržet vysoko. Jak jen to trochu jde. Jak vysoko se jen feťák udržet dokáže, než se přelomí ta štěstěna a zdánlivá nesmrtelnost a začne padat do hlubin neznáma, do nekonečného vesmíru, ze kterého není návratu. Můžeš si na něj maximálně tak zvyknout.

Už jsem z jedné ampulky v šuplíku chtěl odsypat krystalicky bílej prášek na nachystaný zrcátko. Bankovky se mi v peněžence začali rolovat skoro samy od sebe. Přehrávač se přehoupl do jiné polohy a na mě se vyvalila náladová Nina Simone s písní o hříšníkovi. A zazvonil zvonek. Prudce jsem se otočil, rychle všechny věci vrátil do šuplíku a šel paranoidně ke dveřím a kouknul kukátkem, jestli někdo nestojí za dveřmi. Pak omrknul z okna ulici, jestli na silnici před domem nestojí policejní auto. Ale byla tam jen poštovní dodávka. A tak jsem zvonkem otevřel vchodové dveře. Po chvíli se ozvalo klepání a já zvolna otevřel dveře. Před prahem stála postarší pošťačka s naštvaným výrazem a balíčkem v rukách. Můj drogovej dealer.

"To už je třetí tenhle týden, tady mi to podepište, pane."

Strčila mi do ruky papír a propisku. Pak balíček s polským razítkem, bez zpáteční adresy. Oči se mi rozzářily. Zásilka plná kapslí s kouzelnou látkou, kterou stačí rozpustit na jazyku a ocitnete se uprostřed vizualizace své vlastní fantazie. Ovšem jen co se ta protivná ženská uráčila svým svinským krokem odejít a já chtěl zavřít dveře, tak se mezi prahem a dveřmi zjevila bílá teniska s černou nohavicí.

"Ale no ták, přece bys kámošovi neprásknul dveřma před ksichtem!" pronesl Kukla, když jsem spatřil jeho šklebivý úsměv.

Pokynul jsem hlavou a bez jediného slova se otočil a šel do kuchyně. Kukla mě následoval. Balíček jsem odložil na stůl vedle nedojezených vajec, do kterých se Kukla okamžitě pustil.

"Koukám, že jsem tě vyrušil u snídaně." povídá a přitom si solí vejce.

Ta jeho drzost by zasloužila osolit ty jeho vejce pořádnou ranou podpatku výstavních lodiček. Přičemž jsem si uvědomil, že ten debil se ani nezul. Když si všiml, jak na ty jeho bílý kecky hledím, tak se i hned začal vyzouvat a ukázal svoje upocený hnědý ponožky s dírama na obou palcích.

"Sorry." řekl překvapivě upřímně, ačkoliv s plnou pusou chleba a vajec.

Iggy Pop v pokoji zpívá o krásné dívce ze severu a Kukla mi tu mlaská v kuchyni. Dal jsem si cigáro a sednul naproti tomu imbecilovi.

"Kámo, oblíkni se a půjdem ven. Něco se děje a chci přijít na to, co to kurva je!"

"Co se děje? Kam chceš jít?" ptám se zmateně.

"Nevím. Prostě vyrazíme do ulic. Jako před lety, když jsme naivně chodili očumovat kočky procházející z obchodu do obchodu na náměstí."

Nechápu ho, opravdu nechápu. A už vůbec nechápu sebe, protože to nic, který mi právě řekl, na mě zafungovalo a já začal hledat čistý tričko a svetr.

Když jsme vycházeli z bytu, zaskočil mě Kukla naprosto přesnou dedukcí, která mě překvapila, ačkoliv toho prevíta dobře znám a vím, jak dobře mu to občas pálí a sečíst si jedna a jedna umí docela slušně. Obvykle zvládá i odečítání a jednoduché dělení.

"Hele co si to necháváš posílat z Polska? Z tama se dají posílat jedině zbraně, videa s pedofilním obsahem nebo drogy. A ty seš starej pacifista, takže asi těžko budeš chtít bouchačku. Navíc pícháš Maliho ségru, ačkoliv se to snažíš před vlastníma kámošema tutlat, takže pedofil taky nejseš. Tím pádem zbývá to poslední. Co za sračky, který nemůžeš sehnat v našem malým rybníčku, ti musí vozit tlustá pošťačka? V čem to dohazjlu jedeš?"

"Jedu ve všem, kamaráde. Úplně ve všem." řekl jsem zcela upřímně.

Řekl jsem to s tak vážnou tváří, že to mohl pochopit i jako ironii. A trochu jsem doufal, že si to přebere jako vtip. Jenže jeho tvář zůstala na oplátku té mé, zcela kamenná. Pochopil to až příliš dobře a nenašel na to jediné kloudné slovo. Nepřišlo žádné vyčítání, žádné přesvědčování. Jen smíření. Silně zhoustnutou atmosféru podpořilo i kabina výtahu, ve kterém jsme se ve chvíli této debaty vezli. Kuklův bledý obličej napovídal co si o nejdelší cestě výtahem v jeho životě.

"Vždyť kurva o nic nejde." poplácal jsem ho přes záda, když výtah zastavil a rozevřely se dveře.

Venku jednotlivé sněhové vločky plují větrem a my jdeme mlčky. Zabraní do svých myšlenek. O čem přemýšlí Kukla je až příliš snadné rozluštit. Potřeboval by kapku alkoholu. Jedinýho panáka, který by jej dostal do nálady. Vytahuju placatku s jégrem a podávám mu ji. Loknu se a místo poděkování mi dá cigaretu, vezmu si jedno z jeho červených marlborek a z placatky se taky napiju. Míjíme promrzlé tváře a uspěchané nohy. A pak nám do cesty vešly dvě slečny. Na první pohled sympatické a patřičně nervózní. Jedna z nich se nás lámanou češtinou ptá, jestli si nechceme promluvit o Ježíši Kristu. Já trochu zaskočen, že se ta nebohá děvčata rozhodla zastavit právě nás. Překvapily mě tak, až mi zaskočil kouř z cigarety a těžce jsem se rozkašlal. Naopak Kukla se strašně rozesmál. Jejich smutné pohledy mě však donutili mile a bez výsměchu vysvětlit, že my dva jsme opravdu ti poslední, se kterými by se měly bavit. Dvě nechápavé tváře značily, že jsem nejspíš mluvil moc rychle a nestihly to pobrat. Tak mě Kukla vzal za kabát a odtáhnul pryč.

"Víš co ty dvě potřebují?" zeptal se Kukla.

"Co?"

"Vyšukat ty sračky z hlavy!"

"Až bolest pronikne i do tvých žil, pamatuj, že jedinou tvou záchranou bude hřích." řekl jednou Tmář.

Zdá se mi, že na tom něco bude, ačkoliv netuším, zda ty slova chápu správně. Což by Tmářovi vlastně vůbec nevadilo. Vždycky byl rád, když si lidé jeho slova vykládali různě. Nejkrásnější na tom všem je totiž ta nejednoznačnost. Nic není pokaždé stejné. Stejně jako lidi, se mění i vnímání slov.

Už začínám tušit, kam to máme s Kuklou namířeno. Je to tak vždycky a ve skrytu duše jsem to věděl celou dobu. Tím, že jsem vyrazil s ním, jsem nevědomky dal svůj souhlas.

"Ty Kuklo, že my jdeme do gůglu?"

"Jasně, co sis myslel, že budu mrznout venku?"

Tak jsme mlčky pokračovali v chůzi dokud Kukla nepronesl zvláštní pravdu.

"Když cítíš, že se něco děje, jenom nevíš co, otevři dveře do gůglu a prostě se zeptej."