Říjen 2015

Malé věci 25. část

25. října 2015 v 11:58 | Hubert |  Malé věci
Z reproduktorů se line ostrý kytarový riff skladby Love Buzz. A já se jí dotýkám, líbám ji a ona mé dotyky vášnivě opětuje. Cítím její dech na zátylku. Je to špatně, ale vzrušení mě nenechá přestat. Ani nechci přestávat. Nejsi to ty, je to ona. Ona tak jiná, ne tak hezká, přesto něčím zajímavá. Je mladší než ty. A její oči mě probodávají skrz na skrz. Její horké tělo se lehce chvěje. Do hlavy se mi zažírá neodvratitelný fakt, že si tu holku prostě vezmu. Alespoň prozatím. Na těch pár chvil, několik desítek minut bude jen mou. A já se svobodně oprostím od veškerých řetězů i nohou zalitých v betonu, které mě drží při zemi. Vyletím.

"Nepřestávej." zašeptala sladce.

A já přestal myslet. Vzdálil se od svých myšlenek a vnímal jen to hříšné spojení. Energii, která se kolem našich těl zmítá. Pot, slastné stenání. Nehty zarývající se do kůže. Zuby zahryzávající se do krku. A pak je po všem. Vyvrcholení celého prožitku. Celé zlé situace, která vygradovala ve chvilkový pocit štěstí a bezstarostnosti. Pak přijde cigáro, po něm vina. Svědomí křičí o pomoc, démon v koutku hlavy jej dusí polštářem. Snažíc se umlčet bolestně pravdivé výkřiky. Cigareta dohořívá a mě ani nenapadne tu holku políbit. Protiví se mi, aniž by to tušila. Usmívá se. Neví, že se ji chystám zničit. Že ji sprostě zkopnu ze skály na úplné dno. Že tohle celý směřuje jen k jejím slzám, ne k úsměvu. Tak je to vždycky. Nevím, co na tom nechápou. Teď se však usmívá, protože ví, že tohle nebylo naposledy. Oba to víme. Chci to stejně jako ona. Ačkoliv já to chci trochu jinak. Bez slov. Citů prost.

Otevřu jí ránu a nechám vykrvácet. Ať cítí tu bolest. Ať prožije svůj život naplno, se vším všudy. S vědomím, že je opravdu živá padne do ostré reality plné lží a zklamání.

"Vyjdem si spolu někdy ven?" zeptala se náhle a přitom si oblékala tričko lehce potřísněné semenem.

"Myslím, že spolu vycházíme až dost. Proč do toho tahat okolní svět? Jako by ten, co si tady vytváříme, nestačil."

"Takže ty chceš prostě jenom šukat! Fajn!" řekla a práskla dveřmi od koupelny.

Jsem rád, že to pochopila. Po chvíli se znovu otevřou dveře od koupelny, v nichž stojí ona úplně nahá. Připravená na druhé kolo. Stačil jeden žhavý polibek a pár letmých dotyků, abych poznal, že i já jsem na druhé kolo připraven. Věrný přítel Extáze i tvá sestřička Morfin nás mlčky pozorují. Nahmatám tlačítko na přehrávači a přes náhodné přehrávání se spustí "Free as a Bird". Na tebe si však ani nevzpomenu. Myslím jen na sex, ne na lásku. Nepotřebuji lásku ve chvíli, když šukám mladou holku. Nepotřebuji tě.

Vím, že teď vydržím ještě dýl. Střídáme polohy a teď na mě sedí. Smyslně se kroutí jako dravá šelma. Chytám ji za zadek a zběsile přirážím. Říkám si, že na nás z venčí asi není moc hezkej pohled. Ale kdo na nás má co zírat. Když už se blíží konec, nechám se vykouřit. Mezi tím co jej bere do úst, nahmatávám krabičku cigaret a jednu si zapaluji. Cítím se jako král. Král, co si všechno vzal. Vyplenil pole, spálil domy, zmasakroval vesničany. A pak dlouze trýznil nevinou lidskou duši. Ďábel sedící na trůnu spokojeně tleská. Adrenalin opouští mé tělo s posledními zbytky rozkoše, která se té holce nahrnula do úst. Dnes už nebude potřeba. Ani polibek jí nevěnuji.

Dívá se na mě znechuceným pohledem. Takovým, jakým se dívá na oplzlý týpky v baru, co se jí pokouší vojet. Nejlépe všichni naráz. Navleču na sebe kalhoty a mám chuť vytáhnout z kapsy pár bankovek a hodit jí je na postel. Tak trochu pro dobrej vtip a tak trochu proto aby pochopila, jako kdo se vlastně chová. Nakonec si to rozmyslím a jen zvednu své tričko z měsíce nevysávanýho koberce. Mávnu na podobiznu Jima Morrisona vysícího nad postelí a aniž bych se podíval na tu holku, odkráčím pryč z bytu na chodbu. Překvapila mě. Čekal jsem, že něco řekně. Že něco bude chtít. Vždycky něco chtějí. Alespoň to zkurveně lživý ujištění, že zavolám.

Oblíkám si tričko, když jdu po schodech dolů a zároveň míjím prsatou ženskou se dvěma psi. Je sice starší, ale pořád dost rajcovní. Otáčím se za ní a ona mi ten pohled vrací s úsměvem jako přídavek. Sakra, ta by si asi dala říct. Člověk však nemůže mít všechny. Ale může se o to alespoň pokusit.

Mám chuť na panáka. A zároveň mám chuť prodat své tělo na orgány a peníze rozdat sirotkům bez domova. Abych aspoň trochu zaplnil tu prázdnotu, která se zmocnila mé duše. Po sexu jako je tento následuje divný, sžírající pocit. Mantras tomu vždycky říkával "malá sebevražda". Je to snad horší, než si v slzách zoufale honit nad fotkou bejvalky. Nic příjemnýho pro duši, ani pro penis.

Promrzlá ulice je taková bezčasová. Žádný pohyb. Žádná pozitiva. Přesně odráží stav mojí mysli. Jako bych nebyl venku, ale uvnitř své hlavy. Přichází chvíle, kdy začnu myslet na tebe. Na hřejivý pocit štěstí vyzařující slunce tvé životní energie. Myslím na to, jak silnou lásku k tobě vlastně cítím. Myslím na to, dokud se má hlava znovu neuklidní, nezalije barvami. V tu chvíli pak znovu začnu myslet na sex. A jak zase ohnu tu holku s pihama na zádech. Tu holku, která je jeden až desátý důvod, proč se nenávidím.

Malé věci 24. část

20. října 2015 v 14:18 | Hubert |  Malé věci
Ráno moudřejší večera. Vážně nevím. Protřelý alkoholik by jen těžko s podobným tvrzením souhlasil. Netvrdím, že jsem po těch panácích byl moudřejší, jen ta sžíravá bolest hlavy na chvíli ustoupila do pozadí a nechala mě uvolnit se. Teď mě ale zase stáhla zpátky do povědomé křeče. Ale přežívám, už jsem zažil kocoviny mnohem horší, bolestnější a realističtější. Zlehka zvedám hlavu a vidím na zemi polehávajícího Kuklu s Mantrasem. Pod hlavami mají karimatky, které jsem jim v noci v přícházejícím kómatu nachystal, aby nemuseli ležet na tvrdé podlaze.

Jsme poslední žijící dinosauři. Raptoři, co si v noci pochutnali na bezbranné kořisti a teď jim hlavy okupuje kocovina a mrtvolné střízlivění. Vymíráme. Ale jsme stále plni sil, naivních snů a odhodlání.

"Jak dlouho v kuse už takhle chlastáš?" zaslechl jsem Mantrasův hlas.

"Nevím. Kdo to má počítat? Snad tři týdny?" ozvala se Kuklova odpověď.

"A nemyslíš, že už to přeháníš? Neuvažovals o léčení nebo tak?"

"Já se právě léčím. Chlast je můj lék proti bolestem!"

Myšlenka, že alkohol utiší veškerou bolest lidstva je dost svérázná. Kukla se jí drží už dlouho. Já po těch všech letech myslím, že tu bolest spíš znásobí. Nebo naopak znásobí radost. Záleží na situaci, ve které to do sebe liješ. Včerejší situace byla vlastně bolestivá i radostná zároveň. Johnny B měl narozeniny a nás nenapadlo nic lepšího, než se společně jít zlít na studentskej festival, kde sice nehrála žádná zajímavá kapela, ale za to tam festivalový pivo do kelímku teklo proudem.

Posilněni několika lahvemi rumu kráčíme kolem fakulty, v jejímž areálu se festival konal. Johnnymu B zpíváme narozeninovou píseň od The Hooters, kterou nesnáší.

"Johnny B, how much there is to see
just open your eyes and listen to me
straight ahead, a green light turns to red
oh why can't you see, oh Johnny B."

Marně se nás snaží zastavit křikem a zacpáváním svých uší rukama. Chudák malej si vždycky myslel, že má přezdívku podle nejslavnější písně od Chucka Berryho "Johnny B. Goode" a byl na to docela pyšnej. Jeden mrazivej večer v hospodě mu to však vymluvil Mantras. Tu přezdívku mu dal náš dávnej kámoš Krek, protože tou dobou hodně poslouchal The Hooters a vlivem spousty trávy, kterou kouřil po kilech, si nebyl schopen pamatovat jména. Je to stejně zvláštní, později jsem měl totiž pocit, jako bysme jej tou písní přivolali.

Krek z našich životů pravidelně mizel, aby se mohl zase vrátit. Vinou drog a marných lásek. Občas odešel bez varování, jindy se zvládnul rozloučit. Naposled jsem jej viděl, když stál před naším domem. Je to skoro dva roky zpátky. Jen tak postával, zjevně něco chtěl. Dle mýho si chtěl půjčit prachy, jenže věděl, že já bych mu stejně nepůjčil. Tou dobou jsem byl taky slušně švorc a i kdybych něco měl, tak mu to nedám. Nikdy nepůjčujte prachy smažkám, budou vám vděční jen prvních pár minut. A příště budou chtít víc. Z nějakýho důvodu si to celý rozmyslel a prostě jen řekl "Musím jít. Rain Man mě volá k sobě." a já chvíli žil v myšlenkách, že se možná chtěl zabít.

Krek patřil do naší party. Ještě na střední jsme okupovali stejnou potápějící loď. Jenže zatímco my jsme se zachránili, on na ní zůstal. Všechny problémy od záškoláctví, přes každodenní hulení až po drogy a menší krádeže či ničení cizího majetku. Byli jsme na tom všichni stejně, ale všichni jsme se dokázali poučit a neopakovat své chyby. Až na něj. Podepsal si rozsudek a kráčel vstříc svému osudu. Vzorovej příklad pro omezený lidi, kteří považují trávu za startovní drogu. Nakonec se tedy prokousal k tomu všemi prorokovanému peří, které ho stáhlo ještě níž, než kam se dřív podíval.

Krek byl správnej odstrašující případ pro naše starostlivé matky. Prostě ten hajzl, co klesal ke dnu a táhnul jejich milované synáčky sebou. Ale tak to nebylo. My padali spolu. A nakonec jsme se museli naučit zvednout každej sám. On jedinej to zatím nezvládnul. Ale nerad bych nad ním lámal hůl. Ačkoliv jsem to možná udělal už dávno.
Popíjeli jsme poslední láhev a mnozí z nás se už těšili na pivo. Když v tom Chillovi zazvonil telefon. Zvednul jej.

"Dobrý den tady... no kurvááá! Jasně, jdu pro tebe. Dej mi pět minut." změnil Chill svůj formální pozdrav na projev příjemného překvapení.

S nadšeným výrazem a hláškou, že pro někoho musí jít, zmizel. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost a dál jsem poslouchal Milfovu historku o tom, jak si našel holku a ta mu občas prostě nechce dát.

"To člověka dokáže naštvat! Dám fůru prachů za dokonalou večeři, pozorně jí naslouchám a nestěžuju si, když se musíme romanticky procházet parkem. A pak dojdeme domů a ona mi řekne, že je unavená a chce jít rovnou spát. Tak kurva! To jsme se neměli hodinu procházet temným parkem, kde jsem se ohlížel za každým podezřelým zvukem, protože nás tam mohl kdokoliv nezištně přepadnout. Ji znásilnit a mě zabít! Sakra! Dřív mě to děsně štvalo, byl jsem z toho úplně na nervy a občas to vedlo k totální hádce. Naštěstí jsem našel řešení. Vždycky počkám až usne a pak jí ho tam nenápadně šoupnu. Musím si dávat fakt bacha, abych ji neprobudil, ale zatím se mi to docela slušně daří. Nedávno jsem dokonce sex odmítnul s tím, že se mi moc nechce a jsem unavenej. Pak usnula a mě to nějak vzrušilo. Fakt divný."

"Ty vole, seš ještě větší úchyl, než jsem myslel!" pronesl Mantras a všichni jsme smíchy kývali hlavou na znamení souhlasu.

A pak přišel Chill s jakýmsi hubeňourem s bekovkou na hlavě. Pořádně jsem se zahleděl a někdo to ohlásil dřív než já.

"Kurva, to je Krek!"

Byl to on, jen měl snad o dvacet kilo míň, než když jsem ho viděl naposledy. Pamatuju jaký míval papule a ty děsivě zmizeli. Všem nám bylo jasný, co za jeho zhubnutím vězí, ale nijak zvlášť jsme to řešit nechtěli. Choval se docela normálně, bylo vidět že je nějakou chvíli čistej a snaží se v tom držet. Znám lidi, kterým z drog vyloženě přeskočilo a už jim není pomoci. Krekovi vždycky pomoci bylo, je dost chytrej na to, aby si pomohl sám, ale on možná ani nechce. Je mu to jedno, baví ho tak žít. Ačkoliv je díky tomu často naprosto vyšinutej. Vždycky mi to připomene větu, kterou řekl Frank Zappa.

"Problémem nejsou drogy, nýbrž lidé, kteří v nich vidí povolenku chovat se jak kreténi."

Jsem zvědavej, jak dlouho s námi vydrží, než jej zase povolá Rain Man a jeho prášek plnej pohaslých snů a pošlapaných nadějí. Naděje umírá poslední i s těmi lidmi, kteří ji nosili v sobě. Tak možná nějakou jiskru v sobě zanechal i Krek. Jasně, už to není jako dřív. Kluk, s kterým jsem dokázal prokecat celej večer, vyhulit u toho pěkných pár jointů a nespočet piv. Je jinej. Já jsem jinej, celej svět kolem je tak trochu jinej. Jeho obraz jsme si změnili v hlavách a ani společná minulost s tím už nijak zvlášť nezámává.

Pamatuju, jak jsme si v jeden školní den dali sraz. Šli jsme sehnat trávu a pak jsme kouřili jointy na záchodě v úplně cizí škole, do které jsem nechodil ani já, ani Krek a ani Mantras. A to jen proto, že venku byla zima a nechtělo se nám hulit v mrazu. Nad některými našimi činy mi dodnes zůstává rozum stát. Proč jsem vlastně radši nešel do vlastní školy? Tam jsem mohl dělat skoro ta samý. Jen bych si pak ušetřil spoustu vysvětlování při počítání zameškaných a neomluvených hodin.

Prošli jsme davem lidí, tančících na podivnou skáčkovou skvadru skotačící na pódiu a zašli ke stánku s pivem. Pivo špatný a úměrně drahý festivalovýmu standartu a tak jsme se jednohlasně shodli, že zamíříme do blízkýho Žlutýho korábu, kde jsem od památný rozlučky s Necrem nebyl. Mezitím se nám v davu ztratil Krek, což dělával často. A jeho cíl byl v těchto případech jednoduchej. Drogy nebo sex. V ideálním případě obojí. Takže jsme jej ani nehodlali hledat a rovnou nakráčeli ke klubu. Lidí tu bylo zatím málo, tak jsme si každej vzali u baru pivo a sedli si s ním ven. Postupně se to místo začínalo zaplňovat a vypadalo to na slušnou afterpárty. Tak jsem se rozhodl to oživit nějakým panákem. S Kuklou jsme šli k baru, kde byla slušná fronta, kterou jsem prostě obešel, sednul si na vzdálenou barovou stoličku, mrknul na barmanku a ta hned přispěchala s otázkou, co si dám. Tak jsem objednal tři panáky a jeden jsem rovnou dal do ruky Kuklovi. Druhej jsem donesl Johnnymu B a ten zpočátku odmítal.

"Ne, já se pozvracím, když si ho dám! Co to je? Jégr? Tak ten poletí hned, jak k němu přičichnu."

S Kuklou jsme nebrali žádnou výmluvu, přiťukli si a rovnou to do sebe kopli. Johnny B okamžitě vstal a zvracel, jak původně vyhrožoval. Trochu jsem ho podezříval, že zvracel prostě natruc, protože to prostě řekl. Ale nerad bych mu křivdil. Po zcela nevyhnutelné cigaretě jsem se rozhodl pro další kolo. Kukla souhlasil, jen Johnny B nevypadal, že má na dalšího jégra náladu. I tak jsem vstal a vyrazil k baru. Kde se na mě okamžitě usmála barmanka.

"Tři jégry?"

"Jo, jasně! Tři jégry." řekl jsem překvapeně.

"To dělaj ty tvoje fousy. Seš snadno zapamatovatelnej." pronesl Kukla a šli jsme zase ven.

Konečně dorazil Krek, kterej tvrdil, že tady v životě nebyl a nechápe, jak nás našel. Nebyl sjetej a ani nevypadal, že by si zapíchal. Raději jsem se však neptal, kam zmizel. Je lepší se neptát, protože si pak člověk ušetří zdlouhavě nudný vyprávění, jak potkal tamtu a jak dal pivo s tamtím. Tak jsem mu strčil panáka do ruky a toho svého jsem kopnul do sebe. Rozhodnul jsem se, že další panák by nemusel být dobrej nápad, vzhledem k tomu, kolik jsem toho vypil už předtím a tak jsem zašel pro pivo. Vzal jsem rovnou tři a barmanka byla překvapená, co jsem si to objednal. Počet jí však určitě nepřekvapil.

Vrazil jsem do ruky jedno pivo Krekovi a jedno Milfovi a ten po napití nepochopitelně upustil kelímek na zem.

"Néééé!" zakřičeli jsme jednohlasně s Krekem a Kuklou.

"Celý pivo! Takové škody, na cos sakra myslel, když si to pivo držel? Když držím v ruce pivo, tak myslím na pivo, sakra!" dodal Kukla.

"Jenže ty na pivo myslíš, i když ho nedržíš. Jdu se potrestat panákem zelené." odpověděl Milf a odešel.

"Hele nepůjdem na chvíli dovnitř do klubu?" optal se Mantras.

"Počkat! On je vevnitř klub?!" nasadil Krek nechápavý výraz a zmizel v útrobách Žlutýho korábu.