Duben 2015

Za zdí

14. dubna 2015 v 10:12 | Hubert |  Malé věci
Malá a zároveň překvapivě prostorná místnost, nabízející spoustu skrýší a tajemství, která člověk může zkoumat celý život a stejně nikdy neobjeví všechny. Ležím na rozlehlém gauči, na který by se vešel i středně velký slon. Ovšem nevím, jestli by prošel dveřmi. Ani si nejsem jistý, jestli tu nějaké dveře jsou. Musel bych otočit hlavu. Nebo se zeptat mojí holky, která mi neustále kouří. Ale ptát se jí nebudu, protože mi právě kouří. A já bych jí tak nerad rušil. Tak si jen potáhnu z jointa, kterej hoří tak napůl. Na žida. Znal jsem chlápka, co si kvůli této frázi myslel, že židi špatně hoří. Že hoří jen tak napůl. A nešlo mu do hlavy, jak to vlastně za války ti nacisti dělali.

Koukám na protější zeď. Vlastně, vždycky jde jen o tuhle zeď. To je důvod, který mě přitahuje, který mě neustále nutí zůstávat zde a téměř neuhýbat pohledem. Není nijak zvláštní, krásně zbarvená nebo s pěknou tapetou. Ovšem, jak kdy. Někdy má na sobě víc barev než kdejaká duha. Jindy vypráví příběhy. Ale teď je prostě jen udivená. A já se divím s ní. Vždy mě zajímalo, co se skrývá za ní. Vždy jsem si přál vědět, kdo ji očaroval, že je tak krásně kouzelná. Nevisí na ní moc obrázků nebo plakátů. Jedna rodinná fotka, uprostřed které se kření Charles Manson a objímá se s ostatními členy Rodiny. Možná je to fotka před tím, než zahráli to své Helter Skelter. Zahráli to úderněji než The Beatles, to musím uznat.

Občas zpoza zdi slýchám podivné zvuky. Někdy křik, jindy slastné sténání. Ale nejčastěji se z nich line hudba. Hudba převážně příjemná. Mnohdy naprosto euforická, která mě nutí svíjet se v katatonicky halucinačních vizí. Jindy tak přívětivě blbá, že se nemůžu přestat smát, dokud píseň nedohraje. Zrovna teď slyším Lennona zpívat, jak se slova vypařují na cestě přes vesmír. A já se tak trochu vypařuji s nimi. Vždycky mě překvapovalo, že si spousta lidí připadá, jako by létala kolem vesmíru. Já si spíš připadám, že jsem přesně v jeho středu. A všechno se točí kolem mě.

Joint jsem dokouřil do posledního prásku. Moje holka ještě kouří. Už kouří celou věčnost. Tak si dám sousto z bramborové kaše, které je plný kastról, ležící vedle mě na gauči. Spokojeně žvýkám a pak si musím zapálit cigáro. Brzy bude potřeba ubalit další joint. Jedna z mála starostí, které mi teď provrtávají hlavu. Pak taky myšlenka, jak často si asi musel Frank Zappa upravovat svůj knírek. A jestli si ho časem barvil, aby nebyly vidět šediny. Ale co já vím? Třeba Frank nikdy šediny neměl.

Píseň za zdí dohrála a slyším, jak někdo slívá špagety. Taky bych si dal, ale bramborová kaše je přece jenom na vyšší úrovni, mých gurmánských požitků.Trochu mě hypnotizuje nápis "no pussy for old men" napsaný na zdi modrou voskovkou, trochu mě hypnotizuje rytmický pohyb mojí holky. Vůbec nevím, jestli je tady ten nápis celou věčnost nebo jsem ho někdy nedávno načmáral já. Mohl bych se zeptat mojí holky. Ale nechci ji rušit. Evidentně jí to baví. Říkám jí Penny. Ona mně říká Lane. Rozumíme si, ačkoliv toho moc nenamluvíme. Můj penis už snad hodinu nestojí, ale Penny jej prostě ráda cumlá. A já jí rád dělám radost.

Dívám se na zeď a jako bych viděl zpět tam, kde jsme dřív byli. Všechno bylo jasné. Rozzářené. A já to mám před očima. Jako by se to všechno dělo včera. Vidím i momenty, ve kterých se diamanty měnily v prach. Toho prachu bylo tolik, až jsem přestal vidět a prostě šel naslepo.

"Hůůů, láska pod otevřeným nebem." povídám potichu a Penny ani nezvedla oči.

Zeď má pro mě spoustu otázek a ještě spoustu příběhů. A snad se nikdy nerozpadne. Snad nikdy nepoznám, co za ní vlastně je. Ztratilo by to kouzlo. Svůj nepopsatelně tajuplný smysl, kterým se s chutí nechám unášet.

Za zdí je už nějakou dobu podezřelé ticho. A já vím, že jednou bude ticho za každou zdí. A obzvlášť pro ty, kteří svůj život bezduše zazdí.

Malé věci 22. část

3. dubna 2015 v 21:04 | Hubert |  Malé věci
"Někdy se mi zdá, že všechno co se kolem mě děje, se vlastně má dít. Všechno jsou to předem řízené věci. Něco jako osud. A to mě motivuje jít dál tou zapeklitou cestou osudu, protože jsem fakt zvědavej, co mě čeká dál." povídá Mantras, když leží vedle mě na rozdělaném gauči u Chilla doma.

Jsme hodně opilí, unavení a taháme kouř z jointa v pokoji pro hosty.

"Já bych řekl, že ten tvůj osud prostě normálně ovlivňuješ. Funguje něco jako faktor náhody, i když náhoda to v pravém smyslu slova není. Je to jen důsledek tvých rozhodnutí, tvých činů. Všechny věci, které se nám v životě dějí, se dějí z nějakého důvodu. To je jasný. Děje se to kvůli tomu, jak jsme se zachovali v danou chvíli, s jakými pohnutky jsme se tak zachovali. Nic není náhoda, všechno je předem dané, ale celé to ovlivňuji já. Já určuji, jak se rozhodnu v každém dalším okamžiku."

V tu chvíli přišel do pokoje Kukla, zadržujíc smích.

"Hoši, vy mi to asi nebudete věřit. Ale Chillova matka se tam dělá!"

A však nerad bych předbíhal, ten večer byl dlouhý a tahle část byla jen jeho vyvrcholením. Pro někoho doslova. Vraťme se tedy na úplný začátek.

Jeden promrzlý sobotní večer, jsme se rozhodli vydat na první koncert znovuobnovené legendární kapely Totální Mediální Masáž. Plakáty na tuhle akci jsou snad na každým sloupu, každým plotě a každé výloze. Chystá se tam velká spousta lidí a všichni jsou v napjatém očekávání, jestli se za kytarou a mikrofonem objeví kultovní persona místní undergroundové komunity, starej dobrej Necro. Je to už pár let, co jsem ho viděl. Od té doby po něm není vidu ani slechu. Akorát nedávno jsem viděl v nákupáči jeho bývalou múzu, "Tu jedinou osudovou..." jak vždycky říkával. Vypadala už dost jinak. Jako by ztratila ten oheň, který v sobě měla. Někdo jej uhasil. Holt lidi se mění. Docela mě děsí, jak moc se musel změnit Necro.

Nostalgie mě chytla pokaždé, když jsem prošel kolem některého z těch plakátů. Už jsem nevěřil, že někdy uvidím jejich logo na aktuálním plakátě. Koncert má být v zapadlým kolejním klubu, s hodně punkovým přístupem. Jmenuje se to tam Žlutej koráb a vystoupit by měla ještě Terorizace a Ponorková nemoc. Ty kapely neznám, jen vím že to bude pekelnej námrd.

Naše banda se měla sejít v gůglu. A já tam přišel, s už notně podnapilým Kuklou, jako první. Hospoda zela prázdnotou. Celá čtvrť koukala na hokej, biatlon, kuželky nebo co to ten den bylo za významnou sportovní událost. Yakuza zapomněl vyzvednout televizi z opravny, takže mu ten den do hospody nikdo nevlezl. Já běžně tyhle sporty taky sleduju a svými gaučovými názory trýzním ostatní lidi v místnosti. Jenže dnes je velká akce. Akce, na kterou by se nemělo zapomenout. Objednali jsme si dvanáctky a než nám dorazily na stůl, tak se přišoural Johnny B v závěsu za Milfem. Vstal jsem, pozdravil tu chásku nevychovanou a stoupnul si k jukeboxu, do kterého jsem naládoval několik drobných a pustil pár fláků od Motörhead, abych se naladil na správnou vlnu. Začal song "Loser" a Lemmy spokojeně vyzpěvoval, jak moc velká je nula. V tom do hospody vtrhl Mantras a začal mluvit o tom, že Chillovi dojela matka a že asi ani neví, co je dneska za akci. Tak jsem vzal telefon a zavolal mu.

"Čau, co děláš?"

"Právě mám hovno na práci." odpověděl Chill upřímně.

"Jako vždy, vyčerpávající odpověď. Jdeš na Tý-eM-eM?"

"Jen to tu dodělám a letím do gůglu!" reagoval nadšeně.

Vyřízeno. Zdá se, že dnes večer se sejdem všichni. Stará dobrá sestava, tak snad to Necro neposere. Během telefonátu se Kukla chopil slova a začal mluvit o jedné zásadní myšlence, která, jak sám tvrdí "vysvětluje fungování tohoto světa".

"...ne vážně, já fakt nedokážu přijít na jedinou činnost nebo odvětví, ve kterým by byla nějaká ženská lepší než chlap. Vemte si kytaristy, sportovce, módní návrháře, kuchaře, řidiče nebo malíře. Přemýšlím nad tím už dlouhou dobu. A napadlo mě akorát tak zkurvený pletení. Ale to je na hovno. Takže jedinej důvod, proč jsou ženy tak zásadní na tomto světě je fakt, že dokážou chlapa zblbnout. To je věc, kterou umí prostě nejlíp. Vemte si. Když je ženská hezká a aspoň trochu chytrá, tak si dokáže podmanit i toho nejmocnějšího muže. I toho nejlepšího chlapa v určitým oboru. A tak sama nemusí být v něčem nejlepší, protože je schopná získat někoho, kdo v tom nejlepší je. Výsledkem těchto mých myšlenek je jasná a zároveň děsivá teze. Světu vládne kunda. Teda... vlastně vagína. Pardon."

Všichni jsme se hrozně smáli Kuklové teorii a všichni jsme museli souhlasit, že na tom něco je. Ačkoliv samozřejmě, ta teorie má spoustu děr. A feministky by se jistě okamžitě ohradily. Ovšem až by se zase někdy potápěl Titanik, tak by naskákaly na záchranné čluny s dětmi a ostatními ženami a muže nechaly napospas ledové vodě. Čert vem nějakou rovnoprávnost, že jo.

Brzy dorazil i Chill, tak jsme objednali rundu panáků a vyrazili do Žlutýho korábu. Po cestě jsme ještě vypili flašku tuzemskýho rumu, kterou sebou nesl pro jistotu Kukla. Kráčel jsem právě vedle Kukli a po mé levici šel Mantras. Debaty se přelévali od chlastu až k holkám.

"Fascinují mě takový ty zrzky, jejichž ryšavá hlava není přírodní. Ale neustále upozorňují na to, že jsou jako tam ta krásná zrzka a tam ta sexy zrzka s pihama. Přičemž nemají ani trochu soudnosti. Že sis obarvila vlasy na zrzavo neznamená, že teď jsi naprosto krásná! Teď prostě jen kazíš zrzkám průměr!" povídal Mantras znechuceně.

Pak jsme dorazili ke klubu, ke kterému se pojí jedna stará historka, ve které figuruje spousta alkoholu a Kuklova ruka. To se jednou náš milý kamarád tak šíleně zlil, že usnul na stole. Tzv. na supermana. Vše bylo v pořádku a barman byl dokonce rád, že Kukla spí a nedělá zbytečnej vyrvál. Poněvadž to co předváděl, už hraničilo s vyvedením do temnýho kouta a ručním zpracováním jeho opilého obličeje. Po několika hodinách už bylo jasné, že klub už nevydělá ani halíř, tak jsme byli posláni domů nebo se aspoň vyblít před klub, pokud se nám domů nechce. Na baru jsem zůstal už jen já a Johnny B, kterej teprve začínal chodit s Neonou, tak nebyl ještě tak pod pantoflem a byl ještě docela vostrej týpek, co svým zlým pohledem dokázal vyděsit i o hlavu vyšší chlápky.

Už jsme chtěli vyjít ven, když na nás zařval barman.

"Hej a co ten zmetek na stole? Ten k vám nepatří?"

"Nepatří, ale mi si ho vezmem sebou." odpověděl Johnny B, kterej teda sám sotva šel.

Po chvíli marného šťouchání a zoufalých pokusů jej vzbudit, přišel barman s kýblem vody, kterej na něj bez řečí vylil. My se smáli na celé kolo, jak Kukla vyskočil a hekal s pocitem, že se asi topí. Nakonec vstal, zamumlal co si o hajzlech a kreténech a opatrným krokem vyrazil ven. Bylo léto, ale teprve svítalo, tak se Kukla neskutečně klepal zimou. Tričko i kalhoty měl úplně durch. Najednou se zastavil.

"Kluci, já nemůžu pohnout s rukou. Fakt! Já mám mrtvou ruku."

"To sis ji jenom přeležel. Normálně to rozhejbáš." povídám mu, aniž bych se zastavil nebo se na něj podíval.

"A jak ji mám doprdele rozhýbat, když s ní nemůžu hnout? To mi jako vysvětli!" řekl naštvaně a zněl jako by během vteřiny vystřízlivěl.

Nakonec nám došlo, že s ní fakt nemůže hnout. Vinou obrovskýho množství alkoholu v krvi. A tím, že svou hlavou takticky zamezil té naředěné krvi, aby do ruky proudila, ji naprosto umrtvil. Měl doslova ožralou ruku.

"To je dobrý, to si ji můžeš přivřít ve dveřích tramvaje a ani si toho nevšimneš." povídal jsem pobaveně.

"Nebo ho někomu můžeš honit, aniž bys o tom věděl." sekundoval Johnny B a oba jsme se šíleně smáli.

"Běžte do hajzlu!"

Trvalo skoro měsíc, než tu ruku rozhýbal. Tou dobou byl hodně nešťastnej. Přestal dokonce pít. Což byl asi důvod, proč byl celej ten měsíc tak smutnej. Nakonec tu ruku rozhýbal a šel to hned zapít do gůglu. Od té doby nikdy neusnul v hospodě na stole.

Když jsme dorazili ke klubu, tak ten už byl totálně natřískanej. Od starých punkáčů postávajících před klubem a pokuřujících špeka, jsme se dozvěděli, že už svůj set odehrála kapela Terorizace. A že Necra ještě nikdo neviděl. Tak jsme se prodrali dovnitř. A Kukla hned zaujal místo u baru. Obešel dlouhou frontu k výčepu a na dredatou barmanku ukázal na ruce počet piv, které by si přál natočit. Po malé chvilce je dostal a jednoho zrzka mi rovnou vrazil do ruky.

"Kurva to je lidí. Tak narváno tu snad ještě nebylo. Snad starej Necro dorazí, jinak to bude průser." povídá Milf snažící se v davu příliš neotírat o tlustýho postaršího pána s upoceným tričkem, vedle kterého neochotně postával.

V tom davu jsem dlouho nevydržel a vyšel jsem ven na trochu čerstvýho vzduchu a cigáro. Následoval mě Mantras a zbytek zůstal uvnitř, sledujíc zvukovou zkoušku kapely Ponorková nemoc. Šel jsem trochu dál, abych vykonal potřebu ve křoví. Najednou jsem zaslechnul ožralý, ale dost známý chraplavý hlas linoucí se z dodávky zaparkované hned vedle.

"Je tam pořád tak narváno?"

"Je a bude dokud Mediální Masáž nezahraje svůj poslední kus, Necro." střílím nejistě a po chvíli zjišťuju, že jsem se trefil.

Z přítmí vylezl známý ksicht. Ksicht starého plešatějícího chlápka. Necro vypadal snad o dvacet let starší. V očích měl smrt a vysela na něm skvrnitá kůže. V ruce třímal láhev Jacka Danielse a tak mi ji rovnou podal. Chvíli jsem s ním mluvil. Ptal jsem se, co celou dobu dělal a co ho vlastně přimělo se vrátit.

"Víš, svůj čas jsem většinou trávil pokusy o sebevraždu a pak zase snahou se o ni nepokusit. Když se to nepovedlo ani do třetice, tak jsem přišel na to, že vlastně asi umřít nechci. Jinak by se to povedlo. Tak jsem si řekl, že se vrátím. Žena mýho života, se už nikdy nevrátí. Ale to přece není důvod, proč bych neměl dál žít. Tak jsem zpátky. Brzy mi začnou selhávat ledviny, každou noc se budím s křečemi v břiše a každý posraný ráno vykašlávám krev. Vím, že něco přichází a vím, že tohle může být naposledy, co stoupnu na pódium. A kurevsky mě to děsí. Jako když jsem na to pódium lezl poprvý." mluvil a v pravidelných intervalech se napil a podával mi flašku.

"Víš, ono je to stejně jedno. Nakonec vše co musíš udělat, je sledovat červy." usmál se a rozevřel svá zhnilá ústa. Nakonec si řekl o cigáro.

Zapálil si, zvednul se a shrbeně, přitom zatraceně hrdě, kráčel do klubu. Vrátil jsem se do klubu taky, s naprosto smíšenými pocity. Mantras mi hodlal věnovat nevraživý pohled, za to, že jsem ho nechal čekat a nakonec jsem přišel až do klubu. Ale jakmile si všimnul mého výrazu, tak si ten pohled nechal pro sebe. Po sérii panáků a spousty piv přišla na řadu Totální Mediální Masáž.

"Zhulené dámy a nalití pánové. I vy všichni, co tady jen čumíte a popíjíte kofolu. Přichází hlavní hvězda dnešního večera. Legendární kapela Totální Mediální Masáž s mrtvolným vévodou pekel Necrem!" nadšeně uvedl kapelu Strýček Kyselina.

Ozval se ohlušující řev a tleskání. Po kterým následovalo hromové skandování "Necro! Necro! Necro!". Trojice starších chlápků vlezla na pódium. Necro usadil přes své rameno odřenou bílou kytaru. Hrábnul do strun a člověk měl pocit, jako by zapnul cirkulárku.

"Tak co vy kurvy!" zařval Necro do mikrofonu, jako když byl v největší formě s hlavou plnou amfetaminů.

Kukla vedle mě začal poskakovat jako malá, nadržená puberťačka, která v šedesátým třetím kouká na Johna, Paula, George a Ringa. Johnny B pokynul hlavou, abychom se protlačili víc dopředu. Necro ukázal paroháče a koncert odpálil otvírákem z prvního demíčka.

"A chemický bomby nepřestaly padat na vyprahlou zem." řval Necro do mikrofonu a jeho hlas zněl, jako křik motýlů, když jim v letu pálíš křídla.

Dav se začal třást, lidi skákali a vráželi do sebe jako smyslů zbavení. Euforie se míchala davem jako nějaká nebezpečná třaskavina, která každou chvíli vybouchne a rozcupuje celej klub na malý bezvýznamný kousíčky.

Po pátým songu přiletěla na pódium flaška tequily. Necro se se slzou v oku třikrát napil a poslal láhev do kotle. Všichni jsme se trochu napili a nadšeně ji poslali dál.

"Kurva lidi. Připadám si jak nesmrtelnej Lemmy!" zahlásil Necro a načal cover od Motörhead "Bomber", kterým vždycky končili koncerty, protože to bylo to poslední, co dokázal Necro zahrát, když byl úplně na plech.

Ale ještě se zdaleka nekončilo. Při písni "Volání alkoholu" vlezl Kukla na pódium a během kytarovýho sóla políbil Necra na tvář. Chvíli nadšeně skotačil a nakonec skočil do davu, který ho na rukou poslal až na druhý konec sálu. Následovalo ještě několik fláků a pak starej Necro oznámil, že se jde do finále a že jestli nezačnem pořádně řvát a nadávat, tak na nás sere a už nic hrát nebude. A odešel.

Lidi řvali jako pominutí a nakonec hvězdu večera přilákali zpět na pódium. Ten se s pivem v ruce zubil a mrkal na holku, co si sundala tričko a hodila po něm podprsenku. Pak si přiložil prst k ústům a naznačil, aby bylo ticho. Sál skutečně utichnul. Necro jemně drnkul do strun a začal zpívat jeden z jeho největších hitů "Princezna je ožralá".

"Ze všeho nejvíce, cením si poluce..." a lidi zpívali s ním. Div se láskyplně neobjímali.

Rozhlídnul jsem se po svém okolí. A měl jsem fajn pocit. Najednou člověk cítí tu společnou radost. Element, který spojil různý dredáče, hardcoristy, punkáče, metalisty a jiný šílence. Nevídaná jednota, těch malých neviditelných vojáků, kteří ovšem společně tvoří silnou armádu. Armádu držící vlajku undergroundové kultury. Armádu, která nebojuje zbraněmi, ale názory a hudbou. Alternativa k mainstreamu. Alternativa k nudnému životu bez smyslu. Nikdo se na nikoho zle nedívá, všichni mají úsměv na rtech. Všichni zpívají song o totálně zhulákané holce, co zvrací na chodník.

Pak přišel poslední song večera, během něhož to vypadalo, že klub spadne. Kotel se rozšířil snad až k baru. Všechna ta zpocená těla řádila a lítala jako "špína v kýblu", jak vždycky říká Kukla. Pot kapal i ze stropu.

Doznívali poslední tóny a Necro zapěl poslední větu písně.

"Žádnej bůh není a peklo..."

"... si ze života dělám sám!" doplnil dav fanoušků Necrův text, když zrovna mlátil svou "motorovkou" o dřevěný pódim.

A tím to skončilo. Starej Necro zmizel a mám pocit, že už se nikdy nevrátí. Asi zmizí, jako starej slon. Odklidí se od stáda a půjde chcípnout někam do ústraní. Ale tady se na něj nezapomene. Tady bude vždycky legendou.

Dali jsme pivo a doufali, že by mohl na pódium stoupnout ještě Strýček Kyselina a zahrát svou podnapilou akustickou session. Jenže ten si dal dva ibalginy a teď se nalívá u baru panákama. Takže z akustické session bude hodinový pokus vzpomenout si, jak začíná Stairway to Heaven. A na to jsem neměl náladu. Tak Chill navrhnul, že zajdem do Must a Flery na afterpárty a pak k němu. Johnny B řekl, že musí domů, aby Neona moc nehudrovala. Předvedl u toho takovej ten zvuk, jako když vás po dvoře nahání nasranej krocan. A my ostatní jsme teda zamířili do dalšího klubu.

Ještě ani nebyla půlnoc. A Must a Flera byla plná hipsterů nasávajících předražený drinky po nějakým trip hopovým koncertě. Stoupli jsme si rovnou k baru. A pozorovali potetovanou barmanku s hypnotickým výstřihem.

"Hele, když si objednáš panáka s ledem, tak ta holka se bude muset sehnout pro led, hned tady přímo před náma." povídá Chill.

"Je všeobecně dokázaná věc, že hezká barmanka s výstřihem, má větší tržbu než barman. A nakonec je to všeobecně prospěšnější. Chlapi na baru se podívají na hezkou ženskou, která je na ně navíc milá, což doma neznají a majitel i barmanka víc vydělají." přichází Mantras s teorií.

Vedle nás přišel k baru takovej nevinnej klučina a přivedl si za ruku krásnou mladou holku. Dlouze přemýšlel, co si má dát. Pak k němu otcovsky přistoupil opilej Mantras.

"Dej si Long Island. Je to fakt bomba!" řekl, přičemž barman to uslyšel a pod vousy se zasmál.

"Je to trošku náročnější, ale fakt skvělý."

Klučina se usmál a ve snaze zapůsobit na slečnu, si ten drink objednal. Trošku se mu protočily panenky, když platil, ale nakonec si spokojeně odvedl svou krásku.

"Tak ten dneska asi neodejde po svých." smál se Mantras na celý kolo, když vyjmenovával obsah drinku.

Strávili jsme nějakou dobu pozorováním okolí. Všude samej hipster nebo divný individuum.

"Odkdy hipsteři nosí bombry? A co na to neonacisti?" povídá Kukla, když kolem něj prošel asi pátej chlapík s vousama, brýlema, typickým sestřihem a bombrem.

"To fakt nevím. A vem si, jak se teď musí neonacisti smát svému kumpánovi, kterej si bombr obleče. Ten to musí mít fakt těžký." povídám.

"A co teprve neonacista, kterej nosí brýle." dodal Chill ke všeobecnému pobavení.

Po nějaké době jsme se rozhodli zmizet a jít k Chillovi, kterej má doma několik láhví whiskey. A taky svou mámu, jak jsme zjistili. Popíjeli jsme, rozjížděli debaty na různá debilní témata a nakonec jsme se rozhodli vyrazit na poslední autobus domů. Všichni ospalí a totálně opilí. Milf pak začal co si klábosit, že tady má poblíž kamaráda, u kterýho by mohl přespat. Tak se od nás odpojil. Což nás trochu překvapilo, ale dál jsme to neměli potřebu řešit. Na zastávku jsem tedy došel pouze já, Mantras a Kukla. Dvacet minut jsme čekali, ale autobus pořád nikde. Nakonec jsme zjistili, že ani žádný jet nemá. A tak se rozhodlo, že se vrátíme k Chillovi domů a přespíme u něj, jako už nesčetněkrát. Otevřela nám Chillova máma v županu a řekla, ať jdem do návštěvního pokoje a jdeme rovnou spát. Tak jsme tak učinili.

A tady se vracíme hned na začátek našeho příběhu, kdy do pokoje vtrhnul Kukla se slovy: "Hoši, vy mi to asi nebudete věřit. Ale Chillova matka se tam dělá!"

V tu chvíli jsme si s Mantrasem šli, z nepochopitelných důvodů poslechnout, ty nechutné zvuky rozkoše. Nevím, proč jsem tam šel. Vždyť to slyšet nepotřebuju. Ale zvědavost byla silnější než morální zábrany nebo obracení žaludku. Po chvíli našeho zadržovaného smíchu, se z ložnice ozval druhý hlas. Mužský hlas.

"Doprdele, vždyť to je Milf!" zvolal šokovaně Kukla.