Prosinec 2014

Malé věci 20. část

16. prosince 2014 v 10:54 | Hubert |  Malé věci
Vyletěl jsem příliš vysoko. A letím příliš rychle na to, abys mě dohnala a stáhla zpět na pevnou zem. Už je pozdě. Přesto vidím slunce neskutečně zářit, téměř už spaluje můj obličej, jak jsem k němu blíž a blíž. Nezpomalím, už jsem moc daleko od tebe. Daleko od našich společných snů, které mi vypadly z kapes a roztříštily se o ledový beton. Vítr je někam odnesl, už je nenajdeš. Chtěl bych zakřičet, třeba to uslyšíš. Jenže v krku mi vyschlo, jako bych polykal prach.

Dostal jsem se dál, než kdykoliv předtím. Jenže k čemu? Jak ti teď mám říct, že jsem vlastně selhal? Že to celé postrádalo smysl. Že tam dál, už prostě nic není. Nebo já to nevidím. A jsem příliš zmatený, než abych to zkoušel hledat. Stáčím se směrem k prasklině v nebi. Kolem proudí tisíce zbloudilých energií. A já tu krásu nezvládám vnímat, protože bojuji s ďáblem v mém těle. Podivně se zmítá a ukazuje veškerou bolest lidstva. Ta je mi ukradená, ve chvílích, kdy mi přerostlý červ požírá žaludek a hlava bez tváře se mi snaží něco sdělit, ale nemá jak.

"Spousta dobrých věcí vede přes bolest." můžu si opakovat jak chci, ale teď mi to smysl nedává.

"Prosím, nemluv."

Najednou střih, opona. Přichází druhá část představení ochotnického divadla snů. Červa jsem vyplivnul společně s litrem krve. Zapálil si cigáro a kouř proudí tělem a zase se valí ven, neskutečným počtem děr, kterými je vidět skrz. Shnilé tělo se scvrkává v titěrné nic. Malinký plod, který se snaží znovu vyrůst. Kolem mě je spousta lidí, chovají se jako kreslené postavičky v animáči. Divně chodí, šíleně se kroutí a ukrutně se smějí. Zasmál bych se taky, kdyby smích přebil tu neskutečnou touhu, která mě sžírá zaživa. Hledám znamení a jen tak je míjím, protože mě nenapadne si jich všimnout. Mám je před očima, jenže já se dívám skrz. Dokud mi jedno z nich, někdo nevypálí na hruď žhavým železem. Za obzorem vidím obří domy, které působí jako nespočet vosích hnízd. Podivně bzučí a světla, která je před chvílí ozařovala, teď míří na nás.

"Pojď, půjdem pryč z této hory zoufalství. Než mi ukradne duši." řeknu do hřejivě prázdné tmy.

Klesám a klesám. Vlna padá a noční můra se chýlí ke konci. Byl jsem na jejím vrcholu tolikrát. A přesto mě pokaždé překvapí. Doslova šokuje. Obklopuje mě duše cizího člověka. Nemám strach, nemá mi co udělat. Bojí se víc, než bych se mohl bát já. Malé, nicotné tělo mi znovu roste. Čím víc klesám, po cestě z hory, tím silnější se cítím. Hora zoufalství mě pohltila. Znovu. A teď se jen směje, jak z ní prchám. Vždycky vím, co mě na ní čeká. Vždycky vím, že to bude bolet. Děsím se, potím se strachy. Ale pokaždé tam jdu, protože to co přichází po tom, za to utrpení stojí. Jen co jsem slezl horu zoufalství, tak mě čeká další výšlap. Před mým nedočkavě pomateným zrakem, se tyčí hora mnohem větší než byla ta, kterou jsem protrpěl. Všechen chaos pomine, na hoře jménem euforie.

Po dlouhé době si všímám, že tu nejsem sám. Vnímám Mantrasův hlas a smích Johnnyho B. Žil jsem v pocitu, že jsem tu zůstal úplně opuštěn. Že má hlava odletěla pryč od nich, ačkoliv jsme odstartovali společně. Zůstali se mnou, drží se mě zuby nehty. Zpočátku mé paranoidní ego myslelo, že neustále mluví o mně. O tom, jak mé shrbené tělo zoufale úpí. Jenže oni zůstali i přes mou šílenost a čekají, až ji má mysl ovládne, začne ji ignorovat. A baví se o úplných hovadinách.

"Je prostě zvrácený, že lidskej mozek se tváří, jako že vidí svůj nos, přitom ho prostě nevidí. Jen vytváří iluzi." pronesl Mantras větu, které jsem po dlouhé době rozumněl, aniž bych slyšel jen podivné mumlání.

"Takovej mindfuck!" opáčil Johnny B.

"To je vlastně myslošuk!" oba se hlasitě smějí při výšlapu na druhou horu.

A já se uchechtnul s nimi. Oba ví, že už jsem zpátky. A že jsem to opravdu já. Ne, nějaký vyjetý tvor z lesa. Už mě nic nebolí, cítím uvolňující lehkost. Plíce nadšeně nasávají vzduch a oči veškeré barvy v tmavé krajině. Mysl mám potrhle šťastnou. Jako malé dítě pozoruju vše kolem. Štestím téměř pláču. A nepřestávám se smát. Má duše se dočkala vykoupení, aniž bych o to žádal. Znova a znova se to všechno děje, je to pravidelný, neměnný cyklus. Koloběh, který nikdy neskončí.

Začne to zmatkem a šílenstvím. Nakonec zůstane jen naprostá volnost.