Malé věci 19. část

30. listopadu 2014 v 16:39 | Hubert |  Malé věci
Myšlenkama mířit někam hluboko. Do divočiny, do útrob samotného slunce. Tam kde člověk není jen člověkem. Je zvířetem, rostlinou. Tvorem, který má pro vesmír stejný význam jako všechno ostatní. Být něčím důležitým. Ale efekt motýlího křídla nakonec stejně smete všechny. Neustále ovlivňujeme druhé, aby jsme sami byli ovlivněni. Stačí slovo. Jeden dotek. A všechno se změní. Z malé věci se stane věc velká. Až člověk pomalu přichází na to, že ji sám nedokáže nést. Že i když má dost sil a ego nepřipouští porážku ani malinké pochybení. Bez pomoci, to nakonec nemá smysl.

Ten pocit, kdy člověk o půl sedmé nastoupí do tramvaje plné skleslých lidí, kteří tupě zírají do sebe nebo do obrazovek svých telefonů či tabletů. Jeden pán si čte noviny, v srdci tleskám jeho podpoře pomalu umírajícímu médiu. Žena strhaná v obličeji, se pokusí usmát, když ji pouštím sednout. Všichni nebo alespoň většina z nich míří vydělávat peníze, přičemž já je jdu utratit. Nebo spíš utopit v několika pohárech zrzavé tekutiny. Aby se má mysl stala otupělejší vůči vlivům, které se ji snaží zranit, srazit k zemi. Vystupuju s Kuklou a sedáme do vyhřátého baru. Usínající barmanka s kruhy pod očima, se zklamaně usměje. My jí úsměv vracíme. Ten náš úsměv je o poznání veselejší, řekl bych i barevnější. Za tím jejím, se skrývala šeď a únava.

Narušil jsem svůj režim. A pomalu se stal noční zvěří, přes den spím nebo padám únavou. V noci hýřím nadšením a životem. Mám sílu, jakou jsem nikdy předtím neměl. Tu sílu snad čerpám z měsíce nebo z hvězd, které přes mraky a všechen ten světelný smog ani nevidím. Jsem fascinován vším, jako malé dítě. Emoce šlapou na plné obrátky a já cítím, že neztrácím dech. A jakmile se mi tělo snaží naznačit, že by bylo vhodné trochu zpomalit. Tak ještě přidám plyn, ať jsem k tomu cíli co nejblíž, až padnu na hubu a budu se muset těžce zvedat ze země. Neotáčím se smutně za sebe, zdlouhavě nenahlížím do minulosti a nehledám skulinky, jak bych se mohl vrátit zpátky. Není se kam vracet.

"Žiju a tak bych se nerad snížil k přežívání."

Sedíme u studeného piva, unavení. Celé tělo nás bolí po těžké, přičemž kouzelně zajímavé noci. Vypadáme docela strašně, ale obklopuje nás podivně šťastná aura a pocit uvolněnosti. Chvíle, kdy bych měl ještě snad spát nebo alespoň snídat, přepíjím pivem a mám z toho radost. Ne z toho ranního alkoholismu, který jednou za dlouhý čas přijde navštívit mou mysl a tělo, ale z toho pocitu. Té volnosti, že mám v rukou vlastní život a neovládá mě tolik čas ani nikdo jiný. Rozhoduji si o sobě sám. Takže můžu zapadnout do znaveného baru a objednat si pivo v době, kdy jsem dřív běžně už pomalu vyrážel do školy. Tedy, pokud jsem se do té školy vůbec rozhodnul jít. To je věc druhá a vlastně docela zásadní. Začínám chápat, že v mé hlavě se toho za ta léta nezměnilo tolik, jen si pomalu zvládám upravovat život tak, abych dokázal s klidem fungovat i ve světě, kde děti jdou rozespalí do školy a Kukla má kocovinu. Kdy někdo v půl páté ráno vylézá do promrzlé ulice, přičemž já mám vlastně ještě hlubokou noc nebo jsem vůbec ještě nešel spát. Jasně, nejde to každej den. Ale jde to často a funguje to. Stačí si zvolit. A taky pro to něco dělat.

Pocit čiré, ničím nezkalené radosti, která úplně nejlépe funguje bez drog. Přičemž se to nedá říct tak jednoznačně, záleží totiž na úhlu pohledu. Ta samotná radost, může být pro člověka drogou. Kterou taky není radno brát pořád. Člověk nemusí vyloženě smažit perník, aby byl vlastně i tak vyjetej. Časem stejně spousta z nás zjistí, že smažení je ve své podstatě přirozená potřeba člověka, ať už se sjede čímkoliv. Záleží pak jen na člověku, co si na to sjíždění vybere a co tím chce dosáhnout. Je to určitá forma posedlosti. A posedlí, jsme na tomhle světě skoro všichni.

"I don't know just where I'm going.
But I'm gonna try for the kingdom, if I can." jak zpívá Lou Reed, kterej zná určitě i ty nejmenší detaily.

A člověk pak přichází na to, že život je něco jako heroin. Nejde s ním jen tak přestat. Všechny ty zítřejší párty jsou teprve před náma. I když mně se zdá, že je prožívám už teď. A když ona stráví půl hodiny přemýšlením, jestli si vezme sukni nebo džíny, já už na té párty jsem a objednávám si velkej panák bylinkovýho likéru, ačkoliv bylinky moc nemusím. Koneckonců, je velká škoda, když je pořád všechno stejné. Až ta párty skončí, ona bude sedět s pláčem na zemi opřená o zeď, v ruce třímat flašku Jacka Danielse a žehrat nad tím, že ji obelhal nedělní klaun. Na mě si však ten klaun nepřijde. Zkoušel to na mě totiž už v pátek. A nepochodil. Nebo to snad byl jenom klam a ne klaun? Už nevím, byl jsem namol.

Když za mnou v úterý přijde má sladká Jane. Jen se na ni usměju a pošeptám jí, ať přijde za pár dní. Že se cítím šťastně i bez ní. Ona mi to nemá za zlé, nikdy nebude mít. Protože už dlouho ví, že náš vztah je hlubokej, ale není to navždy. Proto to tak krásně funguje. Proto ji nejde nemít rád.

Do baru vstoupil muž, čerstvě oholen, v košili a s perfektně upraveným účesem. Usmál se na barmanku, vztyčil ukazovák a zasednul ke stolu, kde si rozložil noviny. Barmanka mu po chvíli donesla pivo, on poděkoval a žíznivě se napil.

"Svět je plnej ranních alkoholiků. Plnej kamarádů." pronesl Kukla.

Zasmál jsem se. I když on to asi jako vtip nemyslel. Kukla žije v pocitu, že se před ním každé dveře zavřou. Až jednou, budou zavřené všechny a on nebude vědět, co dál. Zůstane sedět uprostřed prázdné chodby plné zavřených dveří, bude popíjet levnej rum, pak smutně koukat přes klíčové dírky a přemýšlet, která z těch dírek byla vlastně nejklíčovější.

Problém je, že on si nedokáže připustit jeden podstatný fakt. Když se jedny dveře zavřou, tak prostě zkus otevřít další. Všechny být zamčený nemůžou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 30. listopadu 2014 v 22:40 | Reagovat

Myšlenka z posledních 2 vět mi trošku připomíná Coelha a jeho "Když Bůh zavře dveře, otevře okno." Krásné v tvém podání. Já bych možná dodala - a kdyby náhodou všechny zamčené byly, tak jedny prostě zkusit vykopnout.

Pěkný díl, ta část o spaní či únavě přes den, to je poslední týdny můj případ, ovšem já k tomu ještě hodně jím :D Dalo by se říct, že se mé tělo jaksi chystá k zimnímu spánku a vůbec ho nezajímá, že nemůže :D

Zrovna tak 2-3 dny zpátky jsem přemýšlela o tom, kdy bude další část, a měla pocit, že brzy, tak mě to dneska fakt potěšilo :)

2 Ginger Ginger | Web | 1. prosince 2014 v 18:33 | Reagovat

Výborně napsaný a čtivý článek, do kterého se člověk dokáže i vžít. Smekám. :)

"Žiju a tak bych se nerad snížil k přežívání."

3 Víla Víla | Web | 1. prosince 2014 v 23:28 | Reagovat

Když si člověk zadá do slovníku synonym pojem droga, vyjede mu slovo lék. Není divu, že každý něco takového máme. Mně ta moje posedlost donutila zničit si denní režim už loni v srpnu. A od té doby, co chodím spát s východem slunce, jsem tak nějak šťastnější :-)

4 ANNihilation ANNihilation | Web | 8. prosince 2014 v 11:58 | Reagovat

Díky za instantní depresi. Tenhle článek je fakt ztělesněná schíza, která pomalu plyne k člověku i přes ten posranej monitor a chytne ho někdo hluboko, protože je prostě upřímnej, temnej, hlubokej a bolavej.

Abych to trochu odlehčila, přesunula bych se k tvé přezdívce - Hubert. (Teď teda fakt doufám, že to není tvý pravý jméno, ale prostě bych řekla, že není) To máš být jako fešák Hubert? :D Nebo je to Hu(m)bert Hu(m)bert? :))

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 8. prosince 2014 v 18:39 | Reagovat

Tady se mi líbí - vždycky! :-)

6 Hubert Hubert | E-mail | Web | 16. prosince 2014 v 10:19 | Reagovat

[4]: Tenhle blog měl sloužit pro úplně jiné účely. Měla to být taková dětská příběhová linie ve stylu Mládí v hajzlu. Bylo to příhodné, protože když jsem tenhle blog zakládal, tak jsem byl ještě dítě. Za ta léta jsem si tady zvyknul. A jsem línej cokoliv měnit. I když Hubert bych se fakt jmenovat nechtěl. V reálném životě mám totiž nejlepší jméno na světě! :D

7 Víla Víla | Web | 8. ledna 2015 v 23:54 | Reagovat

[6]: Takže to není jako svatý Hubert, patron výrobců matematických přístrojů? Achjooooo :( :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama