Malé věci 18. část

18. listopadu 2014 v 18:54 | Hubert |  Malé věci
Hlava plná kyseliny už jela na plné obrátky. Spousta pocitů a zvláštních výjevů, které vnímají moje oči, i když je zcela jasné, že je produkuje jen moje vlastní vyjetá mysl. Na pokraji šílenství, na pokraji přesladké euforie. Hořkost na mých rtech naznačuje co si o nepravosti látky, která teď mává mým tělem. Jsem šťastnej a tak trochu vyděšenej. Nemám slov. Slova se ztrácí v bublinách plných teček. Utopen kde si v medovém nebi, plave moje nepříčetné já pozoruhodný znak.

Sedím v křesle a nechce se mi hnout. Opodál posedává Mantras a zběsile se chechtá. Na na zemi sedí nadšenej Chill s Milfem. Hrají wrestling na pradávné konzoli. Pobaveně mačkají tlačítka na ovladačích, smějí se a jsou vážně hlasití. Celou situaci rámuje písnička od Beatles, ta která mi připomíná tolik štěstí, že to všechno snad ani nešlo přijmout naráz. Miliarda vzpomínek a stejně se do hlavy nevrývají ty nepříjemné, i když by mohly. I když bych právě ty vzpomínky čekal.

"...na obloze s diamanty." říkám si pro sebe, když píseň dohrála, ale možná jsem to řekl i nahlas.

"Z naší žluté ponorky, se stala malá černá ponorka. Už není naše, je jenom moje. Dva bysme se sem stejně nevešli." zní mi hlavou něco, co jsem klidně mohl někomu říct, ale neudělal jsem to, i když to vystihuje spoustu věcí. To se mi stává často.

Pomalu jsem vstal a zeptal se, jestli někdo nejde na balkón si zakouřit. Milf pauznul hru a šel se mnou, což Chill okomentoval několika sprostými poznámkami a jedním výbuchem smíchu. Otevřel jsem dveře od balkónu. Ta situace je tak povědomá. Celé se to už někdy odehrálo. Spousta věcí se od té doby změnila, přičemž hodně toho zůstalo. A ty různé prapodivné pocity přetrvávají. Zapálil jsem si cigáro a vše kolem mě znatelně zavibrovalo. Tyhle chvíle často dost prožívám, zejména když se všechno to známé, najednou zobrazuje v přehnaných barvách. Milf stál naproti mně. Díval se směrem do bytu. Kývnutím hlavou a nálehavým pohledem jsem mu naznačil, ať se otočí. Jeho tělo strnulo. Oči spatřily podstatu kýče. Narůžovělá obloha s pár obláčky nadýchaných mraků nám představila jeden ze svých mnoha krásných obrazů, snad by se dalo říct i hodně zpomalených filmů, v nichž hlavní roli sehrál bílý, téměř až průsvitný měsíc. Sluneční svit, se zdá být už na míle vzdálený. Přesto že světlo, se ještě zuby nehty drží.

"Sakra, tys byl vždycky romantik. Já si toho při zběžným pohledu snad ani nevšiml. Ale je to fakt nádhera. Už jsem dokouřil, jdu dovnitř." řekl Milf a zmizel v tmavě působícím bytě, přičemž já ještě chvíli zůstal stát a hleděl jsem na ten výjev.

Otevřely se dveře od balkónu a zapálit si přišel Chill. V tu ránu jsem uslyšel pronikavý ženský smích. Odhadem tak čtyř žen kolem třicítky. Sousedka má zjevně na čtvrteční večer naplánovanou dámskou jízdu. Asi to bude trochu jiný druh jízdy, než který prožívám právě já. I když já vlastně ani nikam nejedu, doslova letím. A možnost bezpečného přistání je zatím v nedohlednu. Chill má povídavou. Mluví o stupiditě hraní wrestlingu.

"Ten wrestling na tripu je strašně návykovej. To je prostě prokletá hra." nakonec dodal, při vzpomínce na to, jak tu samou hru hrál posledně Kukla s Johnnym B.

Je kolem desáté večer. Všední den a najednou jsme zaslechli zvuk vrtačky.

"Ty vole, to je neuvěřitelný! Deset večer a soused vrtá do zdi. Jako by vstal z postele a řekl si: Ale tak, přidělám si na zeď obrázek!" řekl Chill a oba jsme se hlasitě smáli.

V kuchyni jsem si otevřel první pivo. Ostatní už jich pár prohnali hrdlem. Posadil jsem se zpátky do křesla a zažmoural jsem očima na monitor počítače. Spousta složek s hudbou mi zatančila před mým zrakem, takže se zatraceně špatně četla. Promnul jsem si oči a zkusil se znovu podívat a třeba konečně nějakou písničku vybrat. Je fascinující, kolik zvuků a tónů se pod tou změtí složek a písmen skrývá.

"Tak už hraj." vykřikl Milf.

Z prvu jsem myslel, že to je na mě. Tak jsem začal hledat nějakej song ještě usilovněji a chaotičtěji. Jako bych byl pod tlakem. Jenže mi došlo, že to myslel na Chilla. Vždyť hrají ten wrestling. Otočil jsem se, abych se ujistil, jaká je situace. A on to ten Milf asi fakt myslel na mě. Začínám se v tom ztrácet. Tak jsem po chvilkovém zmateném hledání ve složce s diskografií Pink Floyd, raději sáhnul po Hendrixovi, kterej nemůže zklamat. Jeho otázka "Have you ever been experienced?" se nese ztěžklým nevětraným vzduchem.

"Well, i have." odpovídám Jimimu a on určitě ví, že fakt jo.

Napil jsem se piva a zjistil, že už je skoro celé pryč. Ani nevím, že jsem ho pil. Zapřemýšlel jsem nad účinky piva na tripu a Chill jako by se napojil na mé myšlenky.

"Pivo je skvělá věc. Napiješ se a cítíš, jak propleskne ty halužky."

"Jo, jak nějakou buchtu, která tě už otravuje, ale stejně ji máš vlastně pořád rád." doplnil ho Milf.

Song strašně rychle skončil a já nevěděl co dál, tak jsem si zašel na další cigáro. Ostatní mě následovali. Podíval jsem se na mikrovlnku v kuchyni, která ukazovala čas. Ty čísla mi toho řekly pramálo, ale něco přece jen. Je to přesně hodina, co jsem naposled kouřil. Zvláštní. Zdá se, jako by čas mizel v oblacích kouře. Dámský smích a klábosení od sousedů nepolevil, možná i trochu zesílil. Nevím o čem mluví, je mi to jedno. Mluví třeba i dvě naráz. A zbylé dvě souhlasně zamumlají.

"Tady je to jak v kurníku, jdu zpátky do křesla." řekl Mantras a my jej následovali.

Sednul jsem na svůj flek a dal tam song "Who are you?". Nevím, proč jsem dneska tak ujetej na otázky. Možná chci znát nějaký odpovědi, jen se bojím zeptat. Nebo se zeptat neumím. A tak to nechávám na svých oblíbených interpretech, aby se ptali za mě.

"Horác si nasadil sluneční brejle a právě vyřešil další případ! Kriminálka Miami!" řekne Mantras a všichni se začnem smát.

Miluju ten song. Miluju to protažené "Whoooooo are you?". Miluju smích a dobrou náladu, kterou ve mně ta píseň snad pokaždé vyvolá. Hlavou se mi prolínají všechny ty předešlé výlety. Je to vždycky nějak podobné, ale přitom jiné. Často to na sebe navazuje. Člověk cítí, jako by pokračoval tam, kde posledně v poklidu dojížděl. A stále mě to nepřestává bavit. Song dohrál a mně nezbývá nic jiného, než tam dát song pro tento stav ze všech nejpovolanější. "White Rabbit". Mám ho v počítači v několika verzích, tak zapátrám po té z filmu Fear and loathnig in Las Vegas.

"Oh god... did you eat all this acid?"

"That's right. MUSIC!"

Ozvou se hlasy Johnnyho Deppa a Benicia del Tora. A pak se spustí baskytarový tón, který oznamuje příchod něčeho šíleného. Sladká, nádherná Grace tady nechává vyniknout svůj dechberoucí hlas, který vibruje stejně jako halucinace, které v tu chvíli lítají všude kolem. Trip pomalu končí a tohle je jeho poslední záchvěv. Poslední vlna, která má sílu tsunami. Ničila by pobřeží i celá města, kdyby měla moje mysl hmotnou podobu.

Jdeme znovu kouřit. Už asi po milionté. Je půl čtvrté v noci.

"Doprdele, čtvrtek v noci a ty slepice ještě pořád kvokají." řekl pobaveně Chill.

Všichni bez slov, zamyšleně dokouříme. Je potřeba to všechno trochu vstřebat. Nejde popsat všechno. Jen nudný zlomek všech těch úžasných věcí, které jsem viděl a cítil. Jen titěrný zlomek všeho, co se mi honilo hlavou.

"I think it's time we stop, children, what's that sound.
Everybody look what's going down." zpívám si jednu z posledních písní toho večera.

Jsme myšlenkově tlustí, přičemž stále věčně hladoví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 18. listopadu 2014 v 20:40 | Reagovat

Zrovna nedávno jsem měla doslova Lucy-mánii, takže mě zmínka o ní moc potěšila. A kriminálka Miami u Who pobavila :D
Úplně mě to navnadilo, abych si ty písničky zase pustila.

Další super část, protkaná úžasnou hudbou. Netuším, co bych dneska napsala víc. Zkrátka palec nahoru:)

2 Víla Víla | Web | 19. listopadu 2014 v 23:47 | Reagovat

Tolik mě to baví. Přečíst si to, do přehrávače si pustit všechny ty písničky a dalších pár minut jen relaxovat a o nic se nestarat.
A ta poslední věta je úžasná.

3 Knihomolka Knihomolka | Web | 29. listopadu 2014 v 20:35 | Reagovat

Dokážeš krásně vystihnout to všechno - myslím tím život, i jeho komickou tragičnost, kterou v sobě všichni neseme :)
Ptát se - jistě, ptáme se pořád a odpověď nikdy nenajdeme. A když už ano, říkáme si, jestli jsme ji vůbec chtěli znát. Nakonec ale zjistíme, že u některých věcí je lepší nevědět. A začneme se ptát znovu...
Možná proto tolik trpíme. A smějeme se, protože nám už nic jiného nezbývá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama