Malé věci 17. část

12. listopadu 2014 v 22:55 | Hubert |  Malé věci
"Tohle bude hodně konkrétní."

Jednou do gůglu přišel Chill s nějakou ženskou. Hezká dáma, evidentně o několik let starší než Chill. Sedli si dál od nás a celou dobu se nalívali vodkou. Nemohl jsem se na ni přestat dívat. Někoho mi připomínala. Měla povědomej žár v očích a vyzařovala z ní neskutečná sexualita. A pak mi to došlo, koho mi vlastně připomíná. Je to už dlouho. Ale měl bych splnit jeden rest, na kterej jsem skoro už zapomněl.

Pár měsíců potom, co jsem konečně zoufale dodělal školu, jsem nastoupil jako skladník v jednom obchodě. Nenáviděl jsem to, moje psychika klesala s každým dnem, co jsem tam byl. Mělo to však i jednu světlou stránku. Poznal jsem tam holku. Vlastně spíš ženu. Byla starší o čtyři roky a celou dobu se ke mně chovala mile. Bral jsem to tak, že se mi prostě snaží pomoct do začáku, v nové práci, která mě evidentně nebavila a dost jsem tím trpěl. Říkal jsem jí Valkýra, podle bohyní, které podle severské mytologie vybíraly z duší padlých válečníků ty, kteří byli hodni vstoupit do Valhally. Ne, že bych si připadal jako válečník, natož abych si zasloužil Valhallu, ale duševně jsem se cítil tak trochu mrtvej, zničenej. A ona přišla, aby mě dostala do lepších míst. Byly to krásné a svým způsobem nebezpečné ženy. Zpětně si říkám, jak moc to na ni vlastně sedí.

Jedno odpoledne za mnou přišel kolega, že bychom mohli po práci zajít k němu. Měl doma několik kastlů piv, který dostal od dodavatele za to, že mu zařídil v obchodě regál tak, aby byl co nejvíc na očích. Pozvání jsem přijal. Peněz jsem totiž moc neměl, tak mě potěšilo, že se můžu zadarmo opít. Když směna skončila, vyšli jsme ven před obchod. Stála tam Valkýra a čekala na nás. Byl jsem rád. Ten kolega byl milej, hodnej chlap, ale taky neskutečně nudnej. A v hlavě měl snad dvě kila pilin mokrých, od moči několika vypasených křečků.

Šli jsme do jeho domu. Nic moc v něm neměl. Jeho největším majetkem byla lednice plná piv, které dostal. Sednul jsem si na lavici v kuchyni. Valkýra si sedla vedle mě a ten kolega naproti nám. Dali jsme si několik orosených budvarů. Nikdy jsem na to pivo nebyl, nechutnalo mi. Ale darovanému pivu, na chuť nenadávej. Bavili jsme se o spoustě věcí, ale hlavně o práci. Vždycky jsem byl rád, když se debata stočila jiným směrem. Jak jsem už psal, tu práci jsem nenáviděl. Tak jsem o ní chtěl taky co nejmíň mluvit.

Kolem půlnoci už byl kolega hodně ospalej. Očimu klesaly, hlava vypadala, že každou chvíli rozmlátí stůl. Tak Valkýra navrhla, že půjdeme raději domů a necháme ho trochu vyspat. On souhlasil, i když chvíli byl proti. Jenže pak přišla jeho žena a ta ho srovnala. Tak neměl na výběr. Vyšli jsme ven a šli na autobus. Po cestě jsme se bavili o hudbě. Žrala Chrise Cornella, Audioslave a Soundgarden. Ale hlavně ten jeho nakřáplej hlas.

"Nevypadáš na to, že máš tak dobrej vkus." řekl jsem.

"Nevypadám na víc věcí."

"Víš, byla jsem ráda, když jsem tě poprvé uviděla. Ty tvoje dlouhý vlasy a hlavně vousy se mi moc líbily. Proč ses dneska oholil?" pokračovala.

"Holím se jednou za dva týdny. Někdy za tři. Podle toho, jak to vyjde s mou leností."

Celou cestu se ke mně přibližovala, šli jsme těsně u sebe a já začal cítit co si jako šanci. Fascinovala mě. Své dlouhé černé vlasy měla svázané gumičkou, připadalo mi to, jako hrozná škoda.

"Nechceš si ty vlasy rozpustit? Máš je nádherný." prohodil jsem.

"Nerada je nosím rozpuštěný." odpověděla, ale stejně to udělala.

V tu chvíli mě nadchla. Naprosto mě dostala. Snad jsem se i zamiloval. Sice jen platonicky, ale i tak v tom nějakej cit byl. Usmívala se na mě a roztomile u toho krčila nos. Cítil jsem se s ní fakt příjemně. A její náklonost jsem pociťoval čím dál víc. Doufal jsem, že nepojedeme ještě domů, ale nic jsem pro to neudělal. Nakonec jsem ani nemusel. Všechno udělala sama.

Když jsme vystoupili z autobusu, zeptala se, jestli nechci ještě zajít na jedno pivo. Byl jsem nadšenej, ale snažil jsem se trochu krotit. I když to na mě bylo asi dost znát. Mladý ucho, co jde v jednu v noci na pivo se starší holkou. Bylo to jak z nějakýho blbýho románu. Jak filmy, kterým jsem nevěřil ani slovo.

"Takový věci se přece nedějí." říkal jsem si.

Zapadli jsme do jediné hospody v okolí, která zavírá až nad ránem. Jmenuje se Úřad, protože tam kdy si byl úřad. Logicky. Teď je to pajzl nejhrubšího zrna, s hnusným pivem a nepříjemnou obsluhou. Schází se tam místní pakáž a feťáci vyjetí na parnu, co si potřebují někam sednout a sedět tam celou noc s jedním pivem. Dali jsme si pivo a mně se při jednom loku navalilo. To byl ale hnus. Naštěstí se asi dívala jiným směrem nebo jí to bylo jedno. Pila děsivým stylem, jako prověřená alkoholička. Lila do sebe pivo, jako zedník, co si dal odpoledne svých obligátních dvanáct kousků po tom, co v práci vypil basu piv. Sotva jsem jí stačil.

I tak byla úplně nádherná. Rozzářená a pořád se smála. V práci jsme se bavili o tom, že občas píšu. Dal jsem jí pár věcí přečíst. Měla ráda moje psaní. Všechny ty nevyzrálý kecy věčně pubertálního kluka. Měla ráda zejména ty povídky, který jsem psal o dívkách. V té době to byly skoro všechny povídky.

"Jednou bych chtěla, abys napsal o mně." řekla šíleně rozkošně.

"Napíšu. Když si to zasloužíš."

Nic neřekla, jen se usmála.

Dali jsme snad sedm piv, ona ještě o jedno navíc. Fakt jsem nepotkal holku, co by tak chlastala. A ještě v klidu mluvila, aniž by se jí zamotal jazyk. To mně se motal jazyk neskutečně. Byl jsem na plech. Při každým pivu se omlouvala, že je to na holku dost hrozný. Ale mně to vlastně bylo jedno. Mluvila o svým bývalým, se kterým byla několik let. Bývalej feťák a teď alkoholik v invalidním důchodu. V osmadvaceti letech! Připadalo mi to šílený, že s někým takovým byla. Vůbec se nezdálo, že by inklinovala k podobným individuím. Ale jak její slova pokračovala, tak se ukázalo, že jí to k podobně ujetým lidem táhne. Jsem snad taky takhle ujetej? Možná.

Kolem páté jsme vyšli z hospody. Už svítalo. Šel jsem vrávoravým krokem vedle ní. Bydlela kousek od Úřadu. Cítil jsem se příšerně vylitě, ale spokojeně. Došli jsme k jejímu domu. Byl to malej domeček, ale z venku vypadal hezky. Stáli jsme před dveřma a já si říkal, že jsem vůl, že jsem čekal takovou dobu. A tak jsem ji bez rozmyslu políbil. Byl to dlouhej a vášnivej polibek, nakonec jsme skončili u ní. Dle jejích slov to měla v plánu.

Druhej den jsem měl kocovinu, která požírala můj mozek. Jakejkoliv zvuk, hlasitější než šepot, mi připadal, jako by mi někdo mlátil do hlavy palicí. Měl jsem okno. Nevím jestli jsem s ní spal. Ale asi jo.

Hodně jsme si psali. O všem, jen ne o té noci. Nebyl jsem si jistej na čem jsem. Byl jsem omámen jejím vlivem, její povahou a temnýma očima. Ale ona věděla, jak to mezi námi je a jak to bude dál. Byla v tom zkušenější. Po několika dnech nám ten samej kolega navrhl, že bysme se mohli zase sejít u něj. Souhlasil jsem.
Měl jsem s ní sraz kousek od jejího domu. Nechystali jsme se tam přijít jako pár. Že jsme spolu něco měli věděl jen ten kolega, co nás pozval. Vždycky si pobaveně vzpomenu na jeho větu.

"Do háje, tak já s ní pracuju už tři roky a nic. Ty si přijdeš, děláš tady dva týdny a hned s ní seš v posteli! Kde je nějaká spravedlnost?"

Došel jsem na sraz pozdě. Vždycky chodím pozdě. Seděla na rantlu a nad ní stál vousatej a vyhublej chlápek, všimnul jsem si jeho piercingu mezi očima. Došlo mi, že to bude ten její bejvalej. Byl evidentně úplně ožralej. Přišel jsem k nim a pozdravil. Chlápek se zatvářil hodně nepřátelsky. Zvednul ramena, snad aby vypadal větší a přiblížil se ke mně na krok.

"Kde to jsme? V přírodovědeckým dokumentu o divočině?" pomyslel jsem si a usmál.

Chlápek něco zažvatlal, Valkýra ho poslala domů, ať se prospí a vyrazili jsme.

Sešlo se nás asi osm. Byl tam i kluk mladší než já, říkal jsem mu Marley, protože byl strašnej vyhulenec a nosil jenom batikovaný trika s Bobem. Neskutečnej hromotluk, ale klidné povahy. Což asi dělalo právě to hulení. Vypili jsme několik piv. A bavili se o všem. A pak řeč sklouzla k hudbě, to jsem se hodně rozmluvil. Všichni mě zaujatě poslouchali. Hlavně Valkýra. Úplně jsem ten její pohled cítil, skoro mě to až vzrušovalo, jak se na mě dívá. Mluvil jsem o všech kapelách, který jsem tou dobou poslouchal. A o všem, co jsem o nich věděl.

Po nějaké době většina lidí odpadla. A šli spát domů nebo do vedlejší místnosti. Zůstal jsem tam jen já s Valkýrou a Marley. Marley ubalil jointa, protože předtím se tam hulit nesmělo. Teď už tam nebyl nikdo, kdo by mu to zakázal. Valkýra si třikrát potáhla a já taky. Marley joint dohulil a usnul v křesle, který si přinesl do kuchyně. Smál jsem se tomu a zkoušel, jestli fakt spí. V tom mě Valkýra zarazila a políbila. Vstal jsem, šel ke stolu, kde byl položenej notebook a zapnul "Black Hole Sun" od Soundgarden. Moc jsem toho od nich neznal, ale věděl jsem, že tohle je její nejoblíbenější písnička a já ji náhodou znal. Přišla za mnou a začala mě líbat. Vyzvednul jsem ji na sporák. Ani nevím proč. Upřeně jsem jí hleděl do očí a jemně se prsty dotýkal jejího krku. Byla neskutečně žhavá. Víc by ji šlo rozpálit snad už jen, kdybych zapnul ten sporák, na kterým seděla. Rozepnula mi kalhoty, jen tak jsem se ohlídnul, jestli Marley fakt spí. Doslova chrápal.

"Co to děláme?" zeptal jsem se.

"Tobě se to nelíbí?"

"Ale jo. Tak jsem to nemyslel." řekl jsem.

"Tak se neptej tak hloupě." zašeptala a políbila mě.

Časem celej náš vztah vyšuměl. Ona věděla, že to tak bude. Nechtěla se se mnou pouštět do vztahu. A já si teď říkám, že jsem taky nechtěl, ačkoliv jsem byl zpočátku zklamanej. Bylo to jen pár nocí, který úplně stačily. Časem totiž stejně začneš chápat, že pravý smysl lásky, je vlastně úplně někde jinde, než ve dvou potem politých tělech, sevřených v náručí rozkoše. Odešla z toho obchodu a začala novej život, já té zkurvené práce taky nechal a slíbili jsme si, že si budem pravidelně psát. Ale znáte to. Takhle to nikdy nefunguje. Přesto na ni rád vzpomínám, byla to šíleně zajímavá holka. Takových jsem moc nepoznal.

Nakonec jsem teda splnil, co jsem jí tak trochu slíbil. Napsal jsem o ní. Zasloužila si to. A moc dobře to ví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 12. listopadu 2014 v 23:29 | Reagovat

Ty si ze mě normálně děláš prdel, co? :D Ještě že si vždycky udělám čas, jinak by se mi to čtení tady hromadilo. Takovou produktivitu by si asi přál každý!

Proč ses dneska oholil? - to jsem si taky říkala! To by se nemělo. Až budu starostka, dám to do vyhlášky ;)

A dneska to bylo zas úplně jiné. Líbí se mi to střídání poloh - jednou je to tak vtipné, až člověk slzí, jindy zase protkané myšlenkami, úvahami a dneska, což mám pocit bylo v takové míře prvně, dost vzpomínkové. A ještě nějaké - ale prostě neumím přijít na to slovo.

2 Hubert Hubert | E-mail | Web | 13. listopadu 2014 v 10:09 | Reagovat

[1]: A to jsem měl už před touhle částí, nachystanou úplně jinou věc. Nakonec mě chytlo tohle, takže jsem to rovnou zveřejnil a tu další část si nechám na příští týden.

Asi nepřekvapím, když napíšu, že bude zase úplně jiná :D

3 Angie Angie | Web | 13. listopadu 2014 v 23:45 | Reagovat

[2]: Budu se těšit. Myslím si, že ta různorodost je právě to, co na tom člověka tak baví. To překvapení. Je to jako Kinder vajíčko.

Ale trošku doufám, že to bude odlehčené, to bych teď potřebovala. Protože když je to úvahové nebo vážné, nějak na mě ty věty dopadají. Vzpomínáš si na to, jak jsem psala, že se mi hrozně líbí ta věta "čas poznání je zpět"? Bylo tam i něco o ponorech do vlastních myšlenek a můžu říct, že obě jsou pro mě velice aktuální. Obvykle mi nějaká ta věta z Malých věcí uvízne v hlavě a leží tam, ale když jsem tehdy psala komentář, netušila jsem, jak záhy mě její obsah dostihne.

4 Hubert Hubert | E-mail | Web | 14. listopadu 2014 v 13:33 | Reagovat

[3]: Jo, vzpomínám si. Ono je to takové docela feťácké zvolání. Nebo alespoň tak bylo napsáno. A fascinuje mě, jak občas i vlastně obyčejná myšlenka, může někoho zasáhnout. Ten pocit znám. Občas člověk slyší nebo si přečte něco, co tak neskutečně sedí na jeho situaci, až z toho někdy mrazí...

5 Lukáš Lukáš | Web | 18. listopadu 2014 v 17:21 | Reagovat

Připomínáte mi tímto psaním mě před několika lety. Také jsem si psal hlavně pro sebe. Ale není to špatné.

6 Hubert Hubert | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 18:00 | Reagovat

[5]: Většina lidí píše v první řadě pro sebe. Někdo pro své potěší, někdo chce potěšit své čtenáře a tím vlastně těší sebe, někoho to prostě jenom baví, někomu to dává něco víc a někdo to dělá pro peníze.

Jen mizivý zlomek lidí píše, aniž by z toho něco měl.

7 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 18:10 | Reagovat

Obdivuji každého spisovatele-muže, klaním se jeho umu, protože jsem se ve svém životě setkala jen s muži, kteří tvrdí, že je psaní zbytečná ztráta času!:-(
Čtu u tebe vždy se zatajeným dechcem a někdy mám pocit, že už mi ani nebude stačit!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama