Malé věci 15. část

4. listopadu 2014 v 13:38 | Hubert |  Malé věci
Les mě vyplivne na ulici. A něco v hlavě mi řekne "Tak a teď normálně funguj!"

Projdu ulicí, zapálím si cigáro a vyletím hodně vysoko. Tak vysoko, že odtuším bolest nasledného dopadnutí. Jenže bolestný pád se nekoná, alespoň ne dnes. Jako by někdo pod mé letící tělo dal trampolínu. Takže jsem po chvíli zase zpátky nahoře. A tak si říkám, děste se mé nálady. Jednou vás všechny strhne sebou!

Necítím nervozitu nebo nenápadný strach vkrádající se do všech koutů mého těla. Ty pocity tak známé. Tak otravně časté. Kde jsou teď? Kde jsou po tom všem, co jsem dnes prožil? Necítím se ani nesvůj, stojíc na zastávce při čekání na autobus, přičemž v hlavě se mi děje šíleně moc věcí a na povrch se nejednou za celý den vkradla myšlenka, jestli jsem se náhodou nezbláznil. Nepřekročil hranice příčetnosti a vstoupil do prostoru naprosto zvrácené volnosti. A kdo ví, o čem to teď vlastně píšu?

"Nikdy se ani nepřiblížíš tomu, jak se cítím. A nechci abys svět viděla mýma očima. Nehodí se to, dost možná bys zůstala vyděšeně stát na místě. Dost možná by ti do čista přeskočilo." slyším ve své mysli, svůj zkreslený hlas říkat povědomá slova, což ve mně vyvolává úsměv.

Po dnešním dni mám ve všem jasno. Tak jak to u takových dnů bývá. Můžu se stokrát za den cítit na hovno, můžu se rozčílit kvůli spoustě blbostí. Ale vím, že můžu. Cítím tu volnost, svobodu, kterou ovlivňuje jenom moje vlastní myšlení. A to se jen tak svévolně nerozčílí a v zásadě se snaží tahat pozitivní vibrace, co jen mu síly stačí. Můžu sedět až do rána v hospodě a klopit do sebe napěněný dvanáctky. A pak se vyzvracet na nádraží. Můžu chodit po lese a prožít jeho sílu, můžu být naprosto příčetně jeho nedílnou součástí. Můžu poslouchat Hendrixovi nadpozemské tóny a vídat u toho podivné kulisy, které jen tak někdo neuvidí. Nebo se u toho můžu smát jako úplnej blázen. A věřte, že to všechno jsem dělal. I něco navíc.

Ještě pořád stojím na zastávce. Autobus tu musí každou chvílí být. Nohy mám promrzlé z celodenní chůze lesními cestami a mokrou trávou. Plíce mám prožrané od dehtu a všech těch úžasných chemikálií, díky kterým jsou cigarety tak návykové a neskutečně dobré. Raději zaplaším myšlenku, že bych si zapálil další. Hlavou mi zní slavný basový riff kapely Pink Floyd a tak si ho v myšlenkách neustále přetáčím dokola. A pak mě zachvátí brzký flashback z dnešního odpoledne, kterých se v příštích dnech dočkám ještě několik.

"Jakej je to pocit, když jedna z tvých životních lásek čeká dítě a není to s tebou?" ptá se Milf Mantrase.

"Kurevsky povznášející!" usmál se Mantras, i když podobnou otázku nečekal. Alespoň ne ve stavu, v jakém se už asi dvě hodiny nacházíme.

"Cítím vděčnost za tu svobodu. Která jednou zcela nevyhnutelně skončí, ale ne dnes." pokračoval po krátké odmlce.

Ten chlap to vzal strašně dobře, důstojně. A nakonec z toho udělal pozitivum, které celou dobu potřeboval. V tom je neskutečná síla lidského myšlení. Všechno je jen takové, jak to sami vnímáme. Jakým způsobem si to necháme připustit k tělu. Když všechno přesně takhle přijmeme, nebude něco jako štěstí nebo smůla. Láska nebo nenávist. Smích nebo pláč. Bude to jednoduše jing a jang. Všechno se to slije dohromady a utvoří to jeden fungující celek. Dualita, na které je postavený celý vesmír. Protože jedno bez druhého, je prostě neúplné.

Nevěřím, že člověk může být šťastný jen tak. Prostě se narodí šťastný a bude šťastný do konce života. To je hloupost. A pokud takový člověk existuje, tak ho lituju. Bez bolesti si člověk stejně nemá šanci uvědomit pravou cenu toho štěstí, té radosti. A to zní jako hroznej trest. Být šťastný, ale brát to jako běžnou věc, která se mi děje každý den, každou blbou vteřinu. Ono všechno každodenní, všechno neustále stejné, zavání příšernou nudou.

"Máš snad pocit, že lidi spolu zůstávají protože jsou šťastný?" probodne mé přemítání otázka, kterou kdysi vyřkla Loli.

"Vlastně ani nevím. Ještě jsem to nezkoušel."

Autobus přijel. Postarší chlápek za volantem si mě nedůvěřivě prohlídne. Nasadím veselý úsměv, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Chlápek vypadá naštvaně. Neděle večer, on musí trčet v práci a vozit feťáky a ochlasty po zapadlých vesnicích. Během dvou vteřin, které jsem věnoval pohledu do jeho unavených očí, mám pocit, jako bych analyzoval celý jeho život. Jako bych znal důvody, které se skrývají za každou jeho vráskou, kterých je nečítaně.

Sedám si na vyhřáté sedadlo, úplně vzadu. Autobus je prázdý, až na jednu hezkou holku, která zjevně jede za nějakým mužem. Podle toho, jak moc to přehnala s voňavkou, jejíž pach se táhne zepředu až do zadní části autobusu. Jakmile jsem dosednul, uvědomil jsem si, jak moc je vlastně moje tělo znavené. Jak moc jsem, přes všechny ty myšlenky, neposlouchal hlas těla. Ujeli jsme jen pár zastávek a z reproduktorů oznámil ženský hlas konečnou. Tak jsem vystoupil, dostal kopačku od voňavky slečny, která se táhla předemnou a pomalu jsem kráčel s cigárem v puse směrem k vlakovému nádraží.

"Oh by the way which one is Pink?" zní mi v hlavě otázka.

A jak jsem si stále přezpívaval tu část slavného textu. Ovládnul mě další flashback.

"Mám rád šťastný konce. A žili šťastně až do smrti! To miluju!" řekl Milf.

"Šťastný konce se strašně přeceňují. Ta myšlenka je neskutečně naivní, kamaráde." reagoval Mantras.

"Přesně! Co se šťastným koncem, když ten příběh nestál za nic?" přikývnul jsem.

Přijel vlak. Je v něm spousta světla. Řekl bych až nadbytek. Sednul jsem si naproti chlápkovi s nepřátelským výrazem, ale milýma očima. Je to takovej ten typ, co když se rozhodoval, jestli bude romantikem nebo drsňákem, tak se rozhodl pro drsňáka. Takže teď místo srdcí láme kosti. Chtělo se mi zasmát a tak jsem se ten smích snažil zastavit. Ale tohle prostě neudržíš. Rozhodně ne dnes. Chlápek nic neřekl, ani se na mě nepodíval. Hleděl si svýho časáku "fitness and sport" nebo tak nějak. Na přední straně toho časopisu je chlápek s figurou vlašského ořechu a zubí se vedle dámy, která má předloktí jak já stehno. Kam zmizely ty úhledné křivky z Playboye, ženy s plným poprsím a něžnou ručkou, kterou bych nejradši hladil do konce všech časů. Asi zmizely ve všech těch nesmyslných číslech, při počítání příjmu sacharidů na týden.

Jen tři zastávky. A jsem doma. Relativně doma. V ošklivě pravdivé realitě. Pomalu kráčím podchodem a snad každý mě předbíhá, občas se o mě otře sprintující týpek v obleku a kufříkem v ruce, občas kolem mě prosviští potrhlý důchodce. Před budovou nádraží se partička ušmudlaných pobudů překřikuje.

"Eržiko!" slyším chraplavý mužský hlas.

Vychlastaná Eržika se marně snaží uniknout dvoum vousatým mužům, kteří ji chtějí uklidnit. A tak začne hystericky brečet. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka "Doprdele! Co tady vlastně dělám?"

Zapálil jsem si cigáro a v tu ránu se vedle mě objevil jeden z těch pobudů, který ještě třímá v ruce nedokouřený vajgl.

"Kámo, nedal bys mi cígo?" zeptal se.

"Děláš si srandu? Vždyť ještě kouříš!" řekl jsem s nevěřícným výrazem.

Jen jsem se otočil a viděl, jak smutně a překvapeně kouká, jak klidným krokem odcházím. Jen co jsem dokouřil, přijela tramvaj. Konečně. Mířím domů.

Les mě vyplivnul na ulici a teď už vím, že nikdy nebudu fungovat normálně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 6. listopadu 2014 v 15:40 | Reagovat

Ty myšlenky tam. Obvykle než napíšu komentář, musím je nechat v sobě uležet. Jako dobrý sýr.

Přemítání o štěstí je (bylo) pro mě docela aktuální, tuším, že předminulou neděli jsme s taťkou řešili, co to vlastně štěstí je a všechno okolo. Osobně se přikláním k myšlence, že je to věc rozhodnutí. A vlastně i o tom dnešní část byla. O tom, jak se člověk rozhodne věci brát. A když to tak skutečně začne praktikovat, je v tom úžasná volnost.

A pro mě to "nejlepší" z celého dílu, co mě nutí přemýšlet?
"Přesně! Co se šťastným koncem, když ten příběh nestál za nic?"

Díky za ten díl, za myšlenky nové, stejně jako za mnoho myšlenek, které považuji za sobě vlastní :)

P.S. A ta písnička of Floydů... Poslouchala jsem ji u toho a opravdu se hodila dokonale.

2 Angie Angie | Web | 6. listopadu 2014 v 15:41 | Reagovat

Mimochodem, můžu si tu větu (viz první komentář) nechat natisknout na tričko? :D

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 17:15 | Reagovat

Cesta busem, vlakem, lesem..., tolik lidí v něm, tolik příběhů a zajímavostí. Je to realita prolnutá fantazií?
Apropo...volnost - tolik mužů si v ní tak libuje!:-)

4 Hubert Hubert | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 17:45 | Reagovat

[2]: Zbožňuju tvoje komentáře :D

A jasně, dělej si s tou větou co budeš chtít ;-) :D

[3]: Realita je svině. Někdy tak moc neskutečná, že je lepší než kdejaká fantazie ;-)

Na tu volnost bacha! Občas umí překvapivě dost svazovat.

5 silluety silluety | Web | 6. listopadu 2014 v 20:12 | Reagovat

Hehe :D a posloucháš je ještě? :D prostě nejde jít jen tak do bontonlandu a nechat ty chudáčky cedečka tam jen tak ležet :D

6 Angie Angie | Web | 7. listopadu 2014 v 0:30 | Reagovat

[4]: Tak jo, díky:) Ale ne že až zvedne vlna, a budou to chtít na triko všichni, se přihlásíš o autorské právo a poženeš nás k soudu! :-P

7 Víla Víla | Web | 8. listopadu 2014 v 22:44 | Reagovat

Jestli se tady bude tisknout na tričko, tak já si zamlouvám to v uvozovkách ze čtvrtého odstavce :D

8 Jája Jája | 22. listopadu 2014 v 20:22 | Reagovat

Spousty slov a vět v tomhle textu jsou jako čepele vzpomínek a pocitů, který nás probodávaj a s každym jejich připomenutím se zařezávaj hlouběji a hlouběji a člověk jen zdrceně klečí před svym životem a krvácí slzy.

Je to vážně mocnej text...krása.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama