Listopad 2014

Malé věci 19. část

30. listopadu 2014 v 16:39 | Hubert |  Malé věci
Myšlenkama mířit někam hluboko. Do divočiny, do útrob samotného slunce. Tam kde člověk není jen člověkem. Je zvířetem, rostlinou. Tvorem, který má pro vesmír stejný význam jako všechno ostatní. Být něčím důležitým. Ale efekt motýlího křídla nakonec stejně smete všechny. Neustále ovlivňujeme druhé, aby jsme sami byli ovlivněni. Stačí slovo. Jeden dotek. A všechno se změní. Z malé věci se stane věc velká. Až člověk pomalu přichází na to, že ji sám nedokáže nést. Že i když má dost sil a ego nepřipouští porážku ani malinké pochybení. Bez pomoci, to nakonec nemá smysl.

Ten pocit, kdy člověk o půl sedmé nastoupí do tramvaje plné skleslých lidí, kteří tupě zírají do sebe nebo do obrazovek svých telefonů či tabletů. Jeden pán si čte noviny, v srdci tleskám jeho podpoře pomalu umírajícímu médiu. Žena strhaná v obličeji, se pokusí usmát, když ji pouštím sednout. Všichni nebo alespoň většina z nich míří vydělávat peníze, přičemž já je jdu utratit. Nebo spíš utopit v několika pohárech zrzavé tekutiny. Aby se má mysl stala otupělejší vůči vlivům, které se ji snaží zranit, srazit k zemi. Vystupuju s Kuklou a sedáme do vyhřátého baru. Usínající barmanka s kruhy pod očima, se zklamaně usměje. My jí úsměv vracíme. Ten náš úsměv je o poznání veselejší, řekl bych i barevnější. Za tím jejím, se skrývala šeď a únava.

Narušil jsem svůj režim. A pomalu se stal noční zvěří, přes den spím nebo padám únavou. V noci hýřím nadšením a životem. Mám sílu, jakou jsem nikdy předtím neměl. Tu sílu snad čerpám z měsíce nebo z hvězd, které přes mraky a všechen ten světelný smog ani nevidím. Jsem fascinován vším, jako malé dítě. Emoce šlapou na plné obrátky a já cítím, že neztrácím dech. A jakmile se mi tělo snaží naznačit, že by bylo vhodné trochu zpomalit. Tak ještě přidám plyn, ať jsem k tomu cíli co nejblíž, až padnu na hubu a budu se muset těžce zvedat ze země. Neotáčím se smutně za sebe, zdlouhavě nenahlížím do minulosti a nehledám skulinky, jak bych se mohl vrátit zpátky. Není se kam vracet.

"Žiju a tak bych se nerad snížil k přežívání."

Sedíme u studeného piva, unavení. Celé tělo nás bolí po těžké, přičemž kouzelně zajímavé noci. Vypadáme docela strašně, ale obklopuje nás podivně šťastná aura a pocit uvolněnosti. Chvíle, kdy bych měl ještě snad spát nebo alespoň snídat, přepíjím pivem a mám z toho radost. Ne z toho ranního alkoholismu, který jednou za dlouhý čas přijde navštívit mou mysl a tělo, ale z toho pocitu. Té volnosti, že mám v rukou vlastní život a neovládá mě tolik čas ani nikdo jiný. Rozhoduji si o sobě sám. Takže můžu zapadnout do znaveného baru a objednat si pivo v době, kdy jsem dřív běžně už pomalu vyrážel do školy. Tedy, pokud jsem se do té školy vůbec rozhodnul jít. To je věc druhá a vlastně docela zásadní. Začínám chápat, že v mé hlavě se toho za ta léta nezměnilo tolik, jen si pomalu zvládám upravovat život tak, abych dokázal s klidem fungovat i ve světě, kde děti jdou rozespalí do školy a Kukla má kocovinu. Kdy někdo v půl páté ráno vylézá do promrzlé ulice, přičemž já mám vlastně ještě hlubokou noc nebo jsem vůbec ještě nešel spát. Jasně, nejde to každej den. Ale jde to často a funguje to. Stačí si zvolit. A taky pro to něco dělat.

Pocit čiré, ničím nezkalené radosti, která úplně nejlépe funguje bez drog. Přičemž se to nedá říct tak jednoznačně, záleží totiž na úhlu pohledu. Ta samotná radost, může být pro člověka drogou. Kterou taky není radno brát pořád. Člověk nemusí vyloženě smažit perník, aby byl vlastně i tak vyjetej. Časem stejně spousta z nás zjistí, že smažení je ve své podstatě přirozená potřeba člověka, ať už se sjede čímkoliv. Záleží pak jen na člověku, co si na to sjíždění vybere a co tím chce dosáhnout. Je to určitá forma posedlosti. A posedlí, jsme na tomhle světě skoro všichni.

"I don't know just where I'm going.
But I'm gonna try for the kingdom, if I can." jak zpívá Lou Reed, kterej zná určitě i ty nejmenší detaily.

A člověk pak přichází na to, že život je něco jako heroin. Nejde s ním jen tak přestat. Všechny ty zítřejší párty jsou teprve před náma. I když mně se zdá, že je prožívám už teď. A když ona stráví půl hodiny přemýšlením, jestli si vezme sukni nebo džíny, já už na té párty jsem a objednávám si velkej panák bylinkovýho likéru, ačkoliv bylinky moc nemusím. Koneckonců, je velká škoda, když je pořád všechno stejné. Až ta párty skončí, ona bude sedět s pláčem na zemi opřená o zeď, v ruce třímat flašku Jacka Danielse a žehrat nad tím, že ji obelhal nedělní klaun. Na mě si však ten klaun nepřijde. Zkoušel to na mě totiž už v pátek. A nepochodil. Nebo to snad byl jenom klam a ne klaun? Už nevím, byl jsem namol.

Když za mnou v úterý přijde má sladká Jane. Jen se na ni usměju a pošeptám jí, ať přijde za pár dní. Že se cítím šťastně i bez ní. Ona mi to nemá za zlé, nikdy nebude mít. Protože už dlouho ví, že náš vztah je hlubokej, ale není to navždy. Proto to tak krásně funguje. Proto ji nejde nemít rád.

Do baru vstoupil muž, čerstvě oholen, v košili a s perfektně upraveným účesem. Usmál se na barmanku, vztyčil ukazovák a zasednul ke stolu, kde si rozložil noviny. Barmanka mu po chvíli donesla pivo, on poděkoval a žíznivě se napil.

"Svět je plnej ranních alkoholiků. Plnej kamarádů." pronesl Kukla.

Zasmál jsem se. I když on to asi jako vtip nemyslel. Kukla žije v pocitu, že se před ním každé dveře zavřou. Až jednou, budou zavřené všechny a on nebude vědět, co dál. Zůstane sedět uprostřed prázdné chodby plné zavřených dveří, bude popíjet levnej rum, pak smutně koukat přes klíčové dírky a přemýšlet, která z těch dírek byla vlastně nejklíčovější.

Problém je, že on si nedokáže připustit jeden podstatný fakt. Když se jedny dveře zavřou, tak prostě zkus otevřít další. Všechny být zamčený nemůžou.

Malé věci 18. část

18. listopadu 2014 v 18:54 | Hubert |  Malé věci
Hlava plná kyseliny už jela na plné obrátky. Spousta pocitů a zvláštních výjevů, které vnímají moje oči, i když je zcela jasné, že je produkuje jen moje vlastní vyjetá mysl. Na pokraji šílenství, na pokraji přesladké euforie. Hořkost na mých rtech naznačuje co si o nepravosti látky, která teď mává mým tělem. Jsem šťastnej a tak trochu vyděšenej. Nemám slov. Slova se ztrácí v bublinách plných teček. Utopen kde si v medovém nebi, plave moje nepříčetné já pozoruhodný znak.

Sedím v křesle a nechce se mi hnout. Opodál posedává Mantras a zběsile se chechtá. Na na zemi sedí nadšenej Chill s Milfem. Hrají wrestling na pradávné konzoli. Pobaveně mačkají tlačítka na ovladačích, smějí se a jsou vážně hlasití. Celou situaci rámuje písnička od Beatles, ta která mi připomíná tolik štěstí, že to všechno snad ani nešlo přijmout naráz. Miliarda vzpomínek a stejně se do hlavy nevrývají ty nepříjemné, i když by mohly. I když bych právě ty vzpomínky čekal.

"...na obloze s diamanty." říkám si pro sebe, když píseň dohrála, ale možná jsem to řekl i nahlas.

"Z naší žluté ponorky, se stala malá černá ponorka. Už není naše, je jenom moje. Dva bysme se sem stejně nevešli." zní mi hlavou něco, co jsem klidně mohl někomu říct, ale neudělal jsem to, i když to vystihuje spoustu věcí. To se mi stává často.

Pomalu jsem vstal a zeptal se, jestli někdo nejde na balkón si zakouřit. Milf pauznul hru a šel se mnou, což Chill okomentoval několika sprostými poznámkami a jedním výbuchem smíchu. Otevřel jsem dveře od balkónu. Ta situace je tak povědomá. Celé se to už někdy odehrálo. Spousta věcí se od té doby změnila, přičemž hodně toho zůstalo. A ty různé prapodivné pocity přetrvávají. Zapálil jsem si cigáro a vše kolem mě znatelně zavibrovalo. Tyhle chvíle často dost prožívám, zejména když se všechno to známé, najednou zobrazuje v přehnaných barvách. Milf stál naproti mně. Díval se směrem do bytu. Kývnutím hlavou a nálehavým pohledem jsem mu naznačil, ať se otočí. Jeho tělo strnulo. Oči spatřily podstatu kýče. Narůžovělá obloha s pár obláčky nadýchaných mraků nám představila jeden ze svých mnoha krásných obrazů, snad by se dalo říct i hodně zpomalených filmů, v nichž hlavní roli sehrál bílý, téměř až průsvitný měsíc. Sluneční svit, se zdá být už na míle vzdálený. Přesto že světlo, se ještě zuby nehty drží.

"Sakra, tys byl vždycky romantik. Já si toho při zběžným pohledu snad ani nevšiml. Ale je to fakt nádhera. Už jsem dokouřil, jdu dovnitř." řekl Milf a zmizel v tmavě působícím bytě, přičemž já ještě chvíli zůstal stát a hleděl jsem na ten výjev.

Otevřely se dveře od balkónu a zapálit si přišel Chill. V tu ránu jsem uslyšel pronikavý ženský smích. Odhadem tak čtyř žen kolem třicítky. Sousedka má zjevně na čtvrteční večer naplánovanou dámskou jízdu. Asi to bude trochu jiný druh jízdy, než který prožívám právě já. I když já vlastně ani nikam nejedu, doslova letím. A možnost bezpečného přistání je zatím v nedohlednu. Chill má povídavou. Mluví o stupiditě hraní wrestlingu.

"Ten wrestling na tripu je strašně návykovej. To je prostě prokletá hra." nakonec dodal, při vzpomínce na to, jak tu samou hru hrál posledně Kukla s Johnnym B.

Je kolem desáté večer. Všední den a najednou jsme zaslechli zvuk vrtačky.

"Ty vole, to je neuvěřitelný! Deset večer a soused vrtá do zdi. Jako by vstal z postele a řekl si: Ale tak, přidělám si na zeď obrázek!" řekl Chill a oba jsme se hlasitě smáli.

V kuchyni jsem si otevřel první pivo. Ostatní už jich pár prohnali hrdlem. Posadil jsem se zpátky do křesla a zažmoural jsem očima na monitor počítače. Spousta složek s hudbou mi zatančila před mým zrakem, takže se zatraceně špatně četla. Promnul jsem si oči a zkusil se znovu podívat a třeba konečně nějakou písničku vybrat. Je fascinující, kolik zvuků a tónů se pod tou změtí složek a písmen skrývá.

"Tak už hraj." vykřikl Milf.

Z prvu jsem myslel, že to je na mě. Tak jsem začal hledat nějakej song ještě usilovněji a chaotičtěji. Jako bych byl pod tlakem. Jenže mi došlo, že to myslel na Chilla. Vždyť hrají ten wrestling. Otočil jsem se, abych se ujistil, jaká je situace. A on to ten Milf asi fakt myslel na mě. Začínám se v tom ztrácet. Tak jsem po chvilkovém zmateném hledání ve složce s diskografií Pink Floyd, raději sáhnul po Hendrixovi, kterej nemůže zklamat. Jeho otázka "Have you ever been experienced?" se nese ztěžklým nevětraným vzduchem.

"Well, i have." odpovídám Jimimu a on určitě ví, že fakt jo.

Napil jsem se piva a zjistil, že už je skoro celé pryč. Ani nevím, že jsem ho pil. Zapřemýšlel jsem nad účinky piva na tripu a Chill jako by se napojil na mé myšlenky.

"Pivo je skvělá věc. Napiješ se a cítíš, jak propleskne ty halužky."

"Jo, jak nějakou buchtu, která tě už otravuje, ale stejně ji máš vlastně pořád rád." doplnil ho Milf.

Song strašně rychle skončil a já nevěděl co dál, tak jsem si zašel na další cigáro. Ostatní mě následovali. Podíval jsem se na mikrovlnku v kuchyni, která ukazovala čas. Ty čísla mi toho řekly pramálo, ale něco přece jen. Je to přesně hodina, co jsem naposled kouřil. Zvláštní. Zdá se, jako by čas mizel v oblacích kouře. Dámský smích a klábosení od sousedů nepolevil, možná i trochu zesílil. Nevím o čem mluví, je mi to jedno. Mluví třeba i dvě naráz. A zbylé dvě souhlasně zamumlají.

"Tady je to jak v kurníku, jdu zpátky do křesla." řekl Mantras a my jej následovali.

Sednul jsem na svůj flek a dal tam song "Who are you?". Nevím, proč jsem dneska tak ujetej na otázky. Možná chci znát nějaký odpovědi, jen se bojím zeptat. Nebo se zeptat neumím. A tak to nechávám na svých oblíbených interpretech, aby se ptali za mě.

"Horác si nasadil sluneční brejle a právě vyřešil další případ! Kriminálka Miami!" řekne Mantras a všichni se začnem smát.

Miluju ten song. Miluju to protažené "Whoooooo are you?". Miluju smích a dobrou náladu, kterou ve mně ta píseň snad pokaždé vyvolá. Hlavou se mi prolínají všechny ty předešlé výlety. Je to vždycky nějak podobné, ale přitom jiné. Často to na sebe navazuje. Člověk cítí, jako by pokračoval tam, kde posledně v poklidu dojížděl. A stále mě to nepřestává bavit. Song dohrál a mně nezbývá nic jiného, než tam dát song pro tento stav ze všech nejpovolanější. "White Rabbit". Mám ho v počítači v několika verzích, tak zapátrám po té z filmu Fear and loathnig in Las Vegas.

"Oh god... did you eat all this acid?"

"That's right. MUSIC!"

Ozvou se hlasy Johnnyho Deppa a Benicia del Tora. A pak se spustí baskytarový tón, který oznamuje příchod něčeho šíleného. Sladká, nádherná Grace tady nechává vyniknout svůj dechberoucí hlas, který vibruje stejně jako halucinace, které v tu chvíli lítají všude kolem. Trip pomalu končí a tohle je jeho poslední záchvěv. Poslední vlna, která má sílu tsunami. Ničila by pobřeží i celá města, kdyby měla moje mysl hmotnou podobu.

Jdeme znovu kouřit. Už asi po milionté. Je půl čtvrté v noci.

"Doprdele, čtvrtek v noci a ty slepice ještě pořád kvokají." řekl pobaveně Chill.

Všichni bez slov, zamyšleně dokouříme. Je potřeba to všechno trochu vstřebat. Nejde popsat všechno. Jen nudný zlomek všech těch úžasných věcí, které jsem viděl a cítil. Jen titěrný zlomek všeho, co se mi honilo hlavou.

"I think it's time we stop, children, what's that sound.
Everybody look what's going down." zpívám si jednu z posledních písní toho večera.

Jsme myšlenkově tlustí, přičemž stále věčně hladoví.

Malé věci 17. část

12. listopadu 2014 v 22:55 | Hubert |  Malé věci
"Tohle bude hodně konkrétní."

Jednou do gůglu přišel Chill s nějakou ženskou. Hezká dáma, evidentně o několik let starší než Chill. Sedli si dál od nás a celou dobu se nalívali vodkou. Nemohl jsem se na ni přestat dívat. Někoho mi připomínala. Měla povědomej žár v očích a vyzařovala z ní neskutečná sexualita. A pak mi to došlo, koho mi vlastně připomíná. Je to už dlouho. Ale měl bych splnit jeden rest, na kterej jsem skoro už zapomněl.

Pár měsíců potom, co jsem konečně zoufale dodělal školu, jsem nastoupil jako skladník v jednom obchodě. Nenáviděl jsem to, moje psychika klesala s každým dnem, co jsem tam byl. Mělo to však i jednu světlou stránku. Poznal jsem tam holku. Vlastně spíš ženu. Byla starší o čtyři roky a celou dobu se ke mně chovala mile. Bral jsem to tak, že se mi prostě snaží pomoct do začáku, v nové práci, která mě evidentně nebavila a dost jsem tím trpěl. Říkal jsem jí Valkýra, podle bohyní, které podle severské mytologie vybíraly z duší padlých válečníků ty, kteří byli hodni vstoupit do Valhally. Ne, že bych si připadal jako válečník, natož abych si zasloužil Valhallu, ale duševně jsem se cítil tak trochu mrtvej, zničenej. A ona přišla, aby mě dostala do lepších míst. Byly to krásné a svým způsobem nebezpečné ženy. Zpětně si říkám, jak moc to na ni vlastně sedí.

Jedno odpoledne za mnou přišel kolega, že bychom mohli po práci zajít k němu. Měl doma několik kastlů piv, který dostal od dodavatele za to, že mu zařídil v obchodě regál tak, aby byl co nejvíc na očích. Pozvání jsem přijal. Peněz jsem totiž moc neměl, tak mě potěšilo, že se můžu zadarmo opít. Když směna skončila, vyšli jsme ven před obchod. Stála tam Valkýra a čekala na nás. Byl jsem rád. Ten kolega byl milej, hodnej chlap, ale taky neskutečně nudnej. A v hlavě měl snad dvě kila pilin mokrých, od moči několika vypasených křečků.

Šli jsme do jeho domu. Nic moc v něm neměl. Jeho největším majetkem byla lednice plná piv, které dostal. Sednul jsem si na lavici v kuchyni. Valkýra si sedla vedle mě a ten kolega naproti nám. Dali jsme si několik orosených budvarů. Nikdy jsem na to pivo nebyl, nechutnalo mi. Ale darovanému pivu, na chuť nenadávej. Bavili jsme se o spoustě věcí, ale hlavně o práci. Vždycky jsem byl rád, když se debata stočila jiným směrem. Jak jsem už psal, tu práci jsem nenáviděl. Tak jsem o ní chtěl taky co nejmíň mluvit.

Kolem půlnoci už byl kolega hodně ospalej. Očimu klesaly, hlava vypadala, že každou chvíli rozmlátí stůl. Tak Valkýra navrhla, že půjdeme raději domů a necháme ho trochu vyspat. On souhlasil, i když chvíli byl proti. Jenže pak přišla jeho žena a ta ho srovnala. Tak neměl na výběr. Vyšli jsme ven a šli na autobus. Po cestě jsme se bavili o hudbě. Žrala Chrise Cornella, Audioslave a Soundgarden. Ale hlavně ten jeho nakřáplej hlas.

"Nevypadáš na to, že máš tak dobrej vkus." řekl jsem.

"Nevypadám na víc věcí."

"Víš, byla jsem ráda, když jsem tě poprvé uviděla. Ty tvoje dlouhý vlasy a hlavně vousy se mi moc líbily. Proč ses dneska oholil?" pokračovala.

"Holím se jednou za dva týdny. Někdy za tři. Podle toho, jak to vyjde s mou leností."

Celou cestu se ke mně přibližovala, šli jsme těsně u sebe a já začal cítit co si jako šanci. Fascinovala mě. Své dlouhé černé vlasy měla svázané gumičkou, připadalo mi to, jako hrozná škoda.

"Nechceš si ty vlasy rozpustit? Máš je nádherný." prohodil jsem.

"Nerada je nosím rozpuštěný." odpověděla, ale stejně to udělala.

V tu chvíli mě nadchla. Naprosto mě dostala. Snad jsem se i zamiloval. Sice jen platonicky, ale i tak v tom nějakej cit byl. Usmívala se na mě a roztomile u toho krčila nos. Cítil jsem se s ní fakt příjemně. A její náklonost jsem pociťoval čím dál víc. Doufal jsem, že nepojedeme ještě domů, ale nic jsem pro to neudělal. Nakonec jsem ani nemusel. Všechno udělala sama.

Když jsme vystoupili z autobusu, zeptala se, jestli nechci ještě zajít na jedno pivo. Byl jsem nadšenej, ale snažil jsem se trochu krotit. I když to na mě bylo asi dost znát. Mladý ucho, co jde v jednu v noci na pivo se starší holkou. Bylo to jak z nějakýho blbýho románu. Jak filmy, kterým jsem nevěřil ani slovo.

"Takový věci se přece nedějí." říkal jsem si.

Zapadli jsme do jediné hospody v okolí, která zavírá až nad ránem. Jmenuje se Úřad, protože tam kdy si byl úřad. Logicky. Teď je to pajzl nejhrubšího zrna, s hnusným pivem a nepříjemnou obsluhou. Schází se tam místní pakáž a feťáci vyjetí na parnu, co si potřebují někam sednout a sedět tam celou noc s jedním pivem. Dali jsme si pivo a mně se při jednom loku navalilo. To byl ale hnus. Naštěstí se asi dívala jiným směrem nebo jí to bylo jedno. Pila děsivým stylem, jako prověřená alkoholička. Lila do sebe pivo, jako zedník, co si dal odpoledne svých obligátních dvanáct kousků po tom, co v práci vypil basu piv. Sotva jsem jí stačil.

I tak byla úplně nádherná. Rozzářená a pořád se smála. V práci jsme se bavili o tom, že občas píšu. Dal jsem jí pár věcí přečíst. Měla ráda moje psaní. Všechny ty nevyzrálý kecy věčně pubertálního kluka. Měla ráda zejména ty povídky, který jsem psal o dívkách. V té době to byly skoro všechny povídky.

"Jednou bych chtěla, abys napsal o mně." řekla šíleně rozkošně.

"Napíšu. Když si to zasloužíš."

Nic neřekla, jen se usmála.

Dali jsme snad sedm piv, ona ještě o jedno navíc. Fakt jsem nepotkal holku, co by tak chlastala. A ještě v klidu mluvila, aniž by se jí zamotal jazyk. To mně se motal jazyk neskutečně. Byl jsem na plech. Při každým pivu se omlouvala, že je to na holku dost hrozný. Ale mně to vlastně bylo jedno. Mluvila o svým bývalým, se kterým byla několik let. Bývalej feťák a teď alkoholik v invalidním důchodu. V osmadvaceti letech! Připadalo mi to šílený, že s někým takovým byla. Vůbec se nezdálo, že by inklinovala k podobným individuím. Ale jak její slova pokračovala, tak se ukázalo, že jí to k podobně ujetým lidem táhne. Jsem snad taky takhle ujetej? Možná.

Kolem páté jsme vyšli z hospody. Už svítalo. Šel jsem vrávoravým krokem vedle ní. Bydlela kousek od Úřadu. Cítil jsem se příšerně vylitě, ale spokojeně. Došli jsme k jejímu domu. Byl to malej domeček, ale z venku vypadal hezky. Stáli jsme před dveřma a já si říkal, že jsem vůl, že jsem čekal takovou dobu. A tak jsem ji bez rozmyslu políbil. Byl to dlouhej a vášnivej polibek, nakonec jsme skončili u ní. Dle jejích slov to měla v plánu.

Druhej den jsem měl kocovinu, která požírala můj mozek. Jakejkoliv zvuk, hlasitější než šepot, mi připadal, jako by mi někdo mlátil do hlavy palicí. Měl jsem okno. Nevím jestli jsem s ní spal. Ale asi jo.

Hodně jsme si psali. O všem, jen ne o té noci. Nebyl jsem si jistej na čem jsem. Byl jsem omámen jejím vlivem, její povahou a temnýma očima. Ale ona věděla, jak to mezi námi je a jak to bude dál. Byla v tom zkušenější. Po několika dnech nám ten samej kolega navrhl, že bysme se mohli zase sejít u něj. Souhlasil jsem.
Měl jsem s ní sraz kousek od jejího domu. Nechystali jsme se tam přijít jako pár. Že jsme spolu něco měli věděl jen ten kolega, co nás pozval. Vždycky si pobaveně vzpomenu na jeho větu.

"Do háje, tak já s ní pracuju už tři roky a nic. Ty si přijdeš, děláš tady dva týdny a hned s ní seš v posteli! Kde je nějaká spravedlnost?"

Došel jsem na sraz pozdě. Vždycky chodím pozdě. Seděla na rantlu a nad ní stál vousatej a vyhublej chlápek, všimnul jsem si jeho piercingu mezi očima. Došlo mi, že to bude ten její bejvalej. Byl evidentně úplně ožralej. Přišel jsem k nim a pozdravil. Chlápek se zatvářil hodně nepřátelsky. Zvednul ramena, snad aby vypadal větší a přiblížil se ke mně na krok.

"Kde to jsme? V přírodovědeckým dokumentu o divočině?" pomyslel jsem si a usmál.

Chlápek něco zažvatlal, Valkýra ho poslala domů, ať se prospí a vyrazili jsme.

Sešlo se nás asi osm. Byl tam i kluk mladší než já, říkal jsem mu Marley, protože byl strašnej vyhulenec a nosil jenom batikovaný trika s Bobem. Neskutečnej hromotluk, ale klidné povahy. Což asi dělalo právě to hulení. Vypili jsme několik piv. A bavili se o všem. A pak řeč sklouzla k hudbě, to jsem se hodně rozmluvil. Všichni mě zaujatě poslouchali. Hlavně Valkýra. Úplně jsem ten její pohled cítil, skoro mě to až vzrušovalo, jak se na mě dívá. Mluvil jsem o všech kapelách, který jsem tou dobou poslouchal. A o všem, co jsem o nich věděl.

Po nějaké době většina lidí odpadla. A šli spát domů nebo do vedlejší místnosti. Zůstal jsem tam jen já s Valkýrou a Marley. Marley ubalil jointa, protože předtím se tam hulit nesmělo. Teď už tam nebyl nikdo, kdo by mu to zakázal. Valkýra si třikrát potáhla a já taky. Marley joint dohulil a usnul v křesle, který si přinesl do kuchyně. Smál jsem se tomu a zkoušel, jestli fakt spí. V tom mě Valkýra zarazila a políbila. Vstal jsem, šel ke stolu, kde byl položenej notebook a zapnul "Black Hole Sun" od Soundgarden. Moc jsem toho od nich neznal, ale věděl jsem, že tohle je její nejoblíbenější písnička a já ji náhodou znal. Přišla za mnou a začala mě líbat. Vyzvednul jsem ji na sporák. Ani nevím proč. Upřeně jsem jí hleděl do očí a jemně se prsty dotýkal jejího krku. Byla neskutečně žhavá. Víc by ji šlo rozpálit snad už jen, kdybych zapnul ten sporák, na kterým seděla. Rozepnula mi kalhoty, jen tak jsem se ohlídnul, jestli Marley fakt spí. Doslova chrápal.

"Co to děláme?" zeptal jsem se.

"Tobě se to nelíbí?"

"Ale jo. Tak jsem to nemyslel." řekl jsem.

"Tak se neptej tak hloupě." zašeptala a políbila mě.

Časem celej náš vztah vyšuměl. Ona věděla, že to tak bude. Nechtěla se se mnou pouštět do vztahu. A já si teď říkám, že jsem taky nechtěl, ačkoliv jsem byl zpočátku zklamanej. Bylo to jen pár nocí, který úplně stačily. Časem totiž stejně začneš chápat, že pravý smysl lásky, je vlastně úplně někde jinde, než ve dvou potem politých tělech, sevřených v náručí rozkoše. Odešla z toho obchodu a začala novej život, já té zkurvené práce taky nechal a slíbili jsme si, že si budem pravidelně psát. Ale znáte to. Takhle to nikdy nefunguje. Přesto na ni rád vzpomínám, byla to šíleně zajímavá holka. Takových jsem moc nepoznal.

Nakonec jsem teda splnil, co jsem jí tak trochu slíbil. Napsal jsem o ní. Zasloužila si to. A moc dobře to ví.

Malé věci 16. část

9. listopadu 2014 v 15:36 | Hubert |  Malé věci
Je deštivý podvečer. V hospodě je jen partička štamgastů, v čele s ožralým Blondýnem, kterej slaví, že se stal pradědou a tak všem objednává velký rumy. Největší radost z toho má postarší pán, kterýmu tady neřekne nikdo jinak než Rumíček. Nemusím vysvětlovat proč. Sedíme od nich co nejdál, aby zbytečně nenadávali, že Mantras pokuřuje špeka. Je tu se mnou ještě Kukla s Milfem, hrají "hru na otázky". Nesnáším, když to tihle dva hrají. Vždycky se to úplně zvrhe a jejich otázky jsou čím dál oplzlejší. Takže raději dělám, že si čtu včerejší noviny, který jsem našel na baru.

Mantras mě posílá jointa, ale já ho s díky odmítám.

"Tráva mě u piva vždycky hrozně uzemní. A já si chci ještě chvíli lítat." usmál jsem se na něj podnapile.

"Tak Kuklo. Kdybys věděl, že máš posledních 24 hodin života. Ztratil bys raději půl den cestou do Německa za Laurou, abys s ní mohl strávit posledních pár hodin? Nebo bys zůstal tady, mohl si vybrat jakoukoliv holku z okolí, tu ojet a jít pak chlastat s náma do gůglu?" zeptal se Milf Kukli velice zajímavě.

"A mohl bych si vybrat jakoukoliv? I tu sousedku Chilla, kterou nikdo nezná jménem, ale všichni ví, jakou má velikost poprsí?"

"Jasně! Kterou chceš." řekl Milf.

"I tvoji mámu?" zeptal se Kukla pobaveně.

"Seš nechutnej!"

"A počkej. Nemohla by Laura přijet mi trochu naproti? Že bysme se potkali na půli cesty?"

"Ne, musí zůstat v Německu." odpověděl Milf.

"A vyspala by se se mnou, když už bych se za ní trmácel takovou štreku?"

"Určitě, ty vole. Vždyť umíráš!"

"Ok, tak beru Lauru." usmál se Kukla.

Laura je Kuklova dávná láska. S přídavkem "životní". Jednoho dne dostala nabídku odjet do Německa za prací. Kukla přemýšlel, jestli tam jet s ní. Nakonec se rozhodnul zůstat tady. A nepřestává věřit, že se jednou vrátí a budou zase spolu. Od té doby je to takovej alkáč. Od té doby je s ním vlastně sranda. I když ne pořád. Tak to u alkoholiků chodí.

"A teď se ptám já! Mám otázku pro Mantrase." řekl Kukla nadšeně.

"Já tu vaši povrchní, debilní hru, kterou si jen dokazujete, kdo z vás je větší hovado, rozhodně hrát nebudu." reagoval Mantras a zapálil si camelku.

"Ale budeš hrát, až uslyšíš co jsem si pro tebe nachystal. Je to úplně jednoduchý. Přežil bys měsíc bez masturbace a sexu, kdybys věděl, že tě pak čeká milování s Grace Slick z Jefferson Airplane v dobách své největší krásy? Nebo bys raději ojel Milfovu mámu, přičemž bys mohl masturbovat, jak bys chtěl?" zeptal se Kukla.

"Zase moje máma! Tak seš vole normální?" naštval se Milf a prásknul pěstí do stolu.

"Počkej, tohle mě zajímá." zvednul jsem oči od novin.

"Mohl by si to s Grace střihnout víckrát za noc?"

"Ne, jenom do prvního orgasmu, pak by šla pryč." odpověděl Kukla.

"A co délka předehry? Mohl by ji zpracovávat, jak dlouho by chtěl?" ptal jsem se dál.

"Hele co se staráš? Já budu spát s Grace, ne ty." řekl Mantras skoro až dotčeně.

"No nevim. Po měsíci by možná i hrozilo, že to vyletí dřív než jí sundá kalhotky. Takže bych to raději moc neprodlužoval. Ale v zásadě na délce předehry nezáleží."

"Proč myslíš? Dá se úplně v klidu fungovat tak dlouho bez orgasmu a pak to při styku ovládnout." řekl Mantras naprosto přesvědčeně.

"Nikdo nevydrží měsíc si nehonit. To je hnus." pravil vrchní honič Milf.

"Já například už 12 dnů nemasturboval." reagoval Mantras bez sebemenšího náznaku vtipu.

Všichni jsme na něj zírali s otevřenou hubou.

"Hele a... není to nějak nezdravý?" proříznul Milf všeobecný údiv otázkou.

"Je dokázaný, že při orgasmu, chlap spotřebuje strašně moc energie. Protože tělo má pocit, že se právě chystá oplodňovat, pomoci stvořit nový život. A tak se ze sebe snaží vydat to úplně nejlepší. Takže vydá co nejvíc energie může. Tuhle energii teď můžu využívat k jiným věcem." řekl Mantras.

Úplně jsem viděl na Milfovi, jak počítá, kolik zhruba musel ztratit energie za poslední týden. Až jsem se tomu začal smát, přičemž to asi vypadalo, že se směju tomu, co Mantras právě řekl. Ten jen zakroutil hlavou.

"Navíc podle slov odborníků je takovej muž přitažlivější pro ženy. Protože ty cítí tu energii. Člověk je odvážnější, komunikativnější při kontaktu s nimi a tak má u nich i větší šance. To je příroda, kámo. Já si to nevymyslel." pokračoval.

"Počkej. Takže oni přišli na to, že chlap co neměl několik dnů orgasmus je nadrženější, tudíž se víc snaží, aby si zašukal? Tomu říkám převratná studie!" ironicky Mantrase popíchnul Kukla.

"Nechme to být. Já beru rozhodně Grace. Navíc Milfova máma by mně dala i jen tak. To je jasný." odpověděl na původní otázku Mantras, vítězně vstal a nakráčel k jukeboxu.

"Já bych řekl, že Mantras přehání. To s tou energií a tak. On beztak jenom věří tomu, co se nám říkalo ve škole. Že pokaždé, když si honíš, tak umře jedno koťátko." šeptal Kukla a hrozně se u toho smál, když Mantras vybíral songy.

"Kurva, to bych jenom za poslední měsíc vyhladil půlku kočičí populace!" zasmál se Milf.

Yakuza nám donesl další piva a smál se od ucha k uchu, protože celou tu naši debatu poslouchal.

"Kdyby jste radši lítali za holkama a ne tady seděli na pivku. Blbci mladí, naivní." smál se Yakuza.

Všichni jsme jen pokývali hlavou a napili se piva. Mantras se za zvuků "Gimme Shelter" od stounů vrátil ke stolu a mrknul směrem ke dveřím. Otočil jsem se a tam stála Neona, bez Johnnyho B. Prostě úplně sama. Ladným krokem a s úsměvem zamířila k našemu stolu.

"Ahoj, kluci. Co je novýho?"

"Mantras si už 12 dní nehonil." odpověděl Milf a já s Kuklou jsme vyprskli smíchy. Jen Mantras nahodil facepalm.

"Je... ehm... to je... milé." vysoukala ze sebe chudák Neona.

Pak vysvětlila, že Johnny B má angínu, tak se o něj musí starat a prý dostal chuť na křupky, tak šla sem, protože to je jedinej podnik v okolí, kde mají ty pravý křupky. Zašla k baru, dostala od Yakuzy co chtěla, rozloučila se s náma a odešla.

"Ten Johnny B je ale šťastnej prevít. Křupky bych si taky dal." řekl Kukla a šel za Yakuzou pro jedny.

Jen co Neona odešla, otevřely se znovu dveře. V nich stála místní feťácká legenda Mareček. Byl evidentně na plech a než si nás stačil všimnout, tak jej Yakuza vyhnal z hospody. Mareček je známej potížista a tupan největšího kalibru. Je známej tím, že si rád objednává drogy z Polska. Jednu dobu i prodával trávu. Teda, spíš byl rád, když stihnul něco prodat, než to všechno zhulil.

"Pamatujete jak nám vykládal, že nasušený šlupky od banánů, mají stejný účinky jako tráva?" směje se Mantras.

"Nebo taky Chill vykládal, jak jel v tramvaji a ucítil takovej ten typickej smrad shitu z dýmky. Jen se otočil a tam Mareček sedí v tramvaji plné lidí a vyfukuje dýmku na ganju." pokračoval v historkách Milf.

"A to jsme před pár lety jeli autobusem do lesa na houbičky. Dole na náměstí nastoupil Mareček a hned si všimnul Chilla. K němu se vždycky nadšeně hlásil. Já s Mantrasem jsme se k nim otočili zády a zadržovali smích. Chill jen zoufale zvedal oči. A pak prostě Mareček spustil, jak jede ke smrku na houbičky, ale že na ty maličký kašle a že jde rovnou po muchomůrkách. Na netu si přečetl jak je upravit, aby se nepoblil. No ty vole, my jsme umírali smíchy a Chill se propadal do země, jak se ten plnej autobus na ně díval skrz prsty." vykládal jsem další historku.

Všichni jsme mysleli, že je zavřenej nebo se profetoval až někam na kraj celýho vesmíru. Ale on ještě žije a jeho játra relativně zvládaj opilost. V tom se od stolu štamgastů ozvaly zvýšené hlasy. Tak jsme se tam všichni otočili.

"A kde jinde myslíš, že se vyrábějí sýry, když ne v sýrárně!" řval pan Ptáček na Blondýna.

"Kurňa Jožko, ty si úplně blbé! Klidně ať se vyrábějí v sýrárně, ale říkám ti, sýr je z mlíka. Kravskýho, kozího, ovčího... to je jedno. Ale prostě z mlíka! Z čeho myslíš, že dělají ovčí sýr? Z vlny?" oponoval Blondýn.

V tom ho Ptáček chytil pod krkem a přišla facka. Blondýn mu to okamžitě vrátil.

"Já ti dám, že su blbé! Ty dědku jeden!"

"Tak a dost. Okamžitě toho nechte. Táhne vám na sedmdesát a perete se, jak kdyby vám bylo dvacet. Tady mladí kluci spořádaně sedí a vy se musíte dohadovat a fackovat jak puberťáci." vložil se do toho Yakuza.

"Ti jsou zhulení. Než by se pohnuli, že někomu natáhnou, tak usnou. Že mám pravdu kluci?" směje se Rumíček a kopne do sebe rum.

"To je mi jedno. Platíme! Já už vás tady nehodlám trpět. A vy taky!" otočil se Yakuza na nás.

"Ale tak Yakuzo! Vždyť je čtvrtek, to je přece malej pátek." zkusil ho uchlácholit Kukla.

"To si říkal už v úterý! Platíme a hotovo."

Malé věci 15. část

4. listopadu 2014 v 13:38 | Hubert |  Malé věci
Les mě vyplivne na ulici. A něco v hlavě mi řekne "Tak a teď normálně funguj!"

Projdu ulicí, zapálím si cigáro a vyletím hodně vysoko. Tak vysoko, že odtuším bolest nasledného dopadnutí. Jenže bolestný pád se nekoná, alespoň ne dnes. Jako by někdo pod mé letící tělo dal trampolínu. Takže jsem po chvíli zase zpátky nahoře. A tak si říkám, děste se mé nálady. Jednou vás všechny strhne sebou!

Necítím nervozitu nebo nenápadný strach vkrádající se do všech koutů mého těla. Ty pocity tak známé. Tak otravně časté. Kde jsou teď? Kde jsou po tom všem, co jsem dnes prožil? Necítím se ani nesvůj, stojíc na zastávce při čekání na autobus, přičemž v hlavě se mi děje šíleně moc věcí a na povrch se nejednou za celý den vkradla myšlenka, jestli jsem se náhodou nezbláznil. Nepřekročil hranice příčetnosti a vstoupil do prostoru naprosto zvrácené volnosti. A kdo ví, o čem to teď vlastně píšu?

"Nikdy se ani nepřiblížíš tomu, jak se cítím. A nechci abys svět viděla mýma očima. Nehodí se to, dost možná bys zůstala vyděšeně stát na místě. Dost možná by ti do čista přeskočilo." slyším ve své mysli, svůj zkreslený hlas říkat povědomá slova, což ve mně vyvolává úsměv.

Po dnešním dni mám ve všem jasno. Tak jak to u takových dnů bývá. Můžu se stokrát za den cítit na hovno, můžu se rozčílit kvůli spoustě blbostí. Ale vím, že můžu. Cítím tu volnost, svobodu, kterou ovlivňuje jenom moje vlastní myšlení. A to se jen tak svévolně nerozčílí a v zásadě se snaží tahat pozitivní vibrace, co jen mu síly stačí. Můžu sedět až do rána v hospodě a klopit do sebe napěněný dvanáctky. A pak se vyzvracet na nádraží. Můžu chodit po lese a prožít jeho sílu, můžu být naprosto příčetně jeho nedílnou součástí. Můžu poslouchat Hendrixovi nadpozemské tóny a vídat u toho podivné kulisy, které jen tak někdo neuvidí. Nebo se u toho můžu smát jako úplnej blázen. A věřte, že to všechno jsem dělal. I něco navíc.

Ještě pořád stojím na zastávce. Autobus tu musí každou chvílí být. Nohy mám promrzlé z celodenní chůze lesními cestami a mokrou trávou. Plíce mám prožrané od dehtu a všech těch úžasných chemikálií, díky kterým jsou cigarety tak návykové a neskutečně dobré. Raději zaplaším myšlenku, že bych si zapálil další. Hlavou mi zní slavný basový riff kapely Pink Floyd a tak si ho v myšlenkách neustále přetáčím dokola. A pak mě zachvátí brzký flashback z dnešního odpoledne, kterých se v příštích dnech dočkám ještě několik.

"Jakej je to pocit, když jedna z tvých životních lásek čeká dítě a není to s tebou?" ptá se Milf Mantrase.

"Kurevsky povznášející!" usmál se Mantras, i když podobnou otázku nečekal. Alespoň ne ve stavu, v jakém se už asi dvě hodiny nacházíme.

"Cítím vděčnost za tu svobodu. Která jednou zcela nevyhnutelně skončí, ale ne dnes." pokračoval po krátké odmlce.

Ten chlap to vzal strašně dobře, důstojně. A nakonec z toho udělal pozitivum, které celou dobu potřeboval. V tom je neskutečná síla lidského myšlení. Všechno je jen takové, jak to sami vnímáme. Jakým způsobem si to necháme připustit k tělu. Když všechno přesně takhle přijmeme, nebude něco jako štěstí nebo smůla. Láska nebo nenávist. Smích nebo pláč. Bude to jednoduše jing a jang. Všechno se to slije dohromady a utvoří to jeden fungující celek. Dualita, na které je postavený celý vesmír. Protože jedno bez druhého, je prostě neúplné.

Nevěřím, že člověk může být šťastný jen tak. Prostě se narodí šťastný a bude šťastný do konce života. To je hloupost. A pokud takový člověk existuje, tak ho lituju. Bez bolesti si člověk stejně nemá šanci uvědomit pravou cenu toho štěstí, té radosti. A to zní jako hroznej trest. Být šťastný, ale brát to jako běžnou věc, která se mi děje každý den, každou blbou vteřinu. Ono všechno každodenní, všechno neustále stejné, zavání příšernou nudou.

"Máš snad pocit, že lidi spolu zůstávají protože jsou šťastný?" probodne mé přemítání otázka, kterou kdysi vyřkla Loli.

"Vlastně ani nevím. Ještě jsem to nezkoušel."

Autobus přijel. Postarší chlápek za volantem si mě nedůvěřivě prohlídne. Nasadím veselý úsměv, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Chlápek vypadá naštvaně. Neděle večer, on musí trčet v práci a vozit feťáky a ochlasty po zapadlých vesnicích. Během dvou vteřin, které jsem věnoval pohledu do jeho unavených očí, mám pocit, jako bych analyzoval celý jeho život. Jako bych znal důvody, které se skrývají za každou jeho vráskou, kterých je nečítaně.

Sedám si na vyhřáté sedadlo, úplně vzadu. Autobus je prázdý, až na jednu hezkou holku, která zjevně jede za nějakým mužem. Podle toho, jak moc to přehnala s voňavkou, jejíž pach se táhne zepředu až do zadní části autobusu. Jakmile jsem dosednul, uvědomil jsem si, jak moc je vlastně moje tělo znavené. Jak moc jsem, přes všechny ty myšlenky, neposlouchal hlas těla. Ujeli jsme jen pár zastávek a z reproduktorů oznámil ženský hlas konečnou. Tak jsem vystoupil, dostal kopačku od voňavky slečny, která se táhla předemnou a pomalu jsem kráčel s cigárem v puse směrem k vlakovému nádraží.

"Oh by the way which one is Pink?" zní mi v hlavě otázka.

A jak jsem si stále přezpívaval tu část slavného textu. Ovládnul mě další flashback.

"Mám rád šťastný konce. A žili šťastně až do smrti! To miluju!" řekl Milf.

"Šťastný konce se strašně přeceňují. Ta myšlenka je neskutečně naivní, kamaráde." reagoval Mantras.

"Přesně! Co se šťastným koncem, když ten příběh nestál za nic?" přikývnul jsem.

Přijel vlak. Je v něm spousta světla. Řekl bych až nadbytek. Sednul jsem si naproti chlápkovi s nepřátelským výrazem, ale milýma očima. Je to takovej ten typ, co když se rozhodoval, jestli bude romantikem nebo drsňákem, tak se rozhodl pro drsňáka. Takže teď místo srdcí láme kosti. Chtělo se mi zasmát a tak jsem se ten smích snažil zastavit. Ale tohle prostě neudržíš. Rozhodně ne dnes. Chlápek nic neřekl, ani se na mě nepodíval. Hleděl si svýho časáku "fitness and sport" nebo tak nějak. Na přední straně toho časopisu je chlápek s figurou vlašského ořechu a zubí se vedle dámy, která má předloktí jak já stehno. Kam zmizely ty úhledné křivky z Playboye, ženy s plným poprsím a něžnou ručkou, kterou bych nejradši hladil do konce všech časů. Asi zmizely ve všech těch nesmyslných číslech, při počítání příjmu sacharidů na týden.

Jen tři zastávky. A jsem doma. Relativně doma. V ošklivě pravdivé realitě. Pomalu kráčím podchodem a snad každý mě předbíhá, občas se o mě otře sprintující týpek v obleku a kufříkem v ruce, občas kolem mě prosviští potrhlý důchodce. Před budovou nádraží se partička ušmudlaných pobudů překřikuje.

"Eržiko!" slyším chraplavý mužský hlas.

Vychlastaná Eržika se marně snaží uniknout dvoum vousatým mužům, kteří ji chtějí uklidnit. A tak začne hystericky brečet. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka "Doprdele! Co tady vlastně dělám?"

Zapálil jsem si cigáro a v tu ránu se vedle mě objevil jeden z těch pobudů, který ještě třímá v ruce nedokouřený vajgl.

"Kámo, nedal bys mi cígo?" zeptal se.

"Děláš si srandu? Vždyť ještě kouříš!" řekl jsem s nevěřícným výrazem.

Jen jsem se otočil a viděl, jak smutně a překvapeně kouká, jak klidným krokem odcházím. Jen co jsem dokouřil, přijela tramvaj. Konečně. Mířím domů.

Les mě vyplivnul na ulici a teď už vím, že nikdy nebudu fungovat normálně.