Malé věci 13. část

5. října 2014 v 12:07 | Hubert |  Malé věci
Uzamčen ve svém privátním pekle. S pocitem, že všechna tajemství už znám. Pohybuju se mimo čas, prostor je nereálný. Zmámen drogou, zlitý chlastem nebo jen otupělý pocitem. Jsem ospalý nebo je to závrať? Co si mě otrávilo, co si mi změnilo vědomí. A teď jen sedím a čekám na smrt nebo prozření. Stejně myslím, že spolu tyhle věci musí souviset. Vrací se podzim, vrací se do mé duše a příroda také pomalu přijímá nejupřímnější z ročních období.

Jak já ho dřív nesnášel. Konec léta, šťastných chvil. Teď vím, že to byla jen iluze. Mozek usmažen horkem prostě odmítnul racionálně uvažovat. Nástup chladu a tmy mě vždycky děsil. Teď už ne. Je to tak se vším. Věci, které jsme se dřív báli dělat, děláme s rutinou. Na místech, kde jsme se dřív báli setrvat byť jen minutu, dnes trávíme dlouhé večery. Stejné je to s podzimem. Postupem času, jsem si jej zamiloval. Dýchlo na mě jeho kouzlo, ta zvláštně posmutnělá barevnost. A ty magické noci plné barev, síly a souznění. Do lesa chodím často. Možná ne tak často, jak bych chtěl. Ale chodím tam dost. Čas ponorů do nitra vlastních myšlenek, čas pochopení síly přírody. Čas poznání je zpět.

Sedíme s Kuklou v parku a popíjíme lahváče. Ruka mi k láhvi pomalu přimrzá. Je to zvláštní, ale je mi to skoro až příjemný. Tohle tu dlouho nebylo. Za pár týdnů mě to už bude štvát, ale teď jsem rád, že chlad dorazil i k nám. Pobaveně klábosíme o určité dávce pokrytectví, které cítíme z lidí v našem okolí.

"Nejde přece číst Bukowskiho a pak hodiny mlít o zdravým životním stylu, mravních zásadách a špatným vlivu alkoholu na lidskou mysl. Jasně, že chlast má špatnej vliv. Proto je tak dobrej." povídám a oba se smějeme.

Naše debaty jsou zdlouhavé a příjemně nenávistné. Skáčeme z tématu do tématu, povídáme si o tom, jak nás lidi serou. Jak občas nepochopitelně se ti lidi chovají.

"To máš jako Hrášek. Ten blázen mi zrovna včera dělal hodinovou přednášku o tom, že bych měl jíst zdravě a úplně nejlíp bych udělal, kdybych byl vegan. Říkám mu Hrášku, ty debile. Nejsem matka Tereza, posranej duch svatej. Jsem obyčejnej člověk, lidskej výkal, kus žumpy. Ať si každej žere, co chce. Ať si každej pojídá třeba zaječí bobky, je mi to fuk. Já jsem barbar, co si dá na rohlík levnej gothaj a spláchne to lahváčem. Pak si zapálím těžkou Spartu, až z paty vytáhnu zelenej kemr a hodím ho do hajzlu. Nemám potřebu si na něco hrát, nemusím se měnit. Jsem kdo jsem. A jsem tak šťastnej. Chápu důvody, proč člověk jí to a tamto. Ale znamená to, že se kvůli tomu chci měnit? No to kurva ani náhodou!" zaujatě vykládá Kukla.

"Jo! Já zas třeba nechápu tu módu, focení si obědů! Nepotřebuju poskakovat s foťákem v ruce kolem talíře se šniclem a čekat až mi to žrádlo vychladne. Krásně si to aranžovat a pak to sázet na sociální síť, kde budu hodiny koukat, jestli mi to moji přátelé komentují a závidí. Oni taky do hajzlu už dneska žrali. A nemuseli se na to jídlo ksichtit, prostě to snědli. Každej přece jí." skáču k dalšímu tématu.

Všechno jsme to na sebe vychrlili. Neskutečně jsem se bavil, smích střídala občas nějaká ta nadávka, která se hned uzemnila další salvou smíchu. Zapaluju modrou luckynu a rozpomínám si na nedávnou debatu s jednou intelektuálně zaměřenou dívkou. Bavili jsme se o psaní a umění jako celku. O tom, že v kavárně nalézá spoustu inspirace.

"Tak jí povídám, že kašlu na nějaký kavárny, kde maj hnusný pivo a předražený kafe. Hipsteři se tam tváří jako těžcí intelektuálové a umělci. Zvrchu se dívaj na lidi, co nestudovali vejšku. Já radši zajdu do zaplivané hospody, kde si dám pár piv a nakonec to na mě dýchá uměním víc, než v těch kavárnách. Inspirace je tam tolik, že občas nevím jak se mi to všechno vleze do hlavy. A to je to úplně obyčejnej lokál, znuděně otřesnýho charakteru, kde dědci típaj žvára do přeplněnýho popelníku a pláčou nad rozlitým pivem. Umění máš všude a když ho nevidíš, tak seš hovno umělec."

"Stejně v absolutní zásadě píšu pro sebe. Píšu pro to, abych udržel svou mysl příčetnou. Abych dokázal svoje démony hlídat tam v koutu, držel je na zatraceně krátkým řetězu. Vždycky je nakrmím svýma žvástama a mám chvíli klid. Někdy je složitý se prodírat tou změtí myšlenek v mojí hlavě. Pro nestranýho pozorovatele to musí působit strašně zmateně. I když mně to nakonec vždycky smysl dává. Ještě aby ne, když ty sračky píšu." zasmál jsem se.

Kukla se zasmál taky, ale nic neříkal. Možná v jednu chvíli přestal poslouchat, možná mi na to nemá co říct. Kouká na z půlky vypitý lahváč, jemně k němu přičichne, pronikavě se zahledí na kapky zlatavého moku na zeleně se lesknoucí láhvi.

"Jsi jediná funkční věc v mém životě." řekne pak skoro až dojemně při pohledu na pivo.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho s tím pivem nenechám o samotě.

"Nebudeš se s tím pivem líbat, že ne?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Knihomolka Knihomolka | Web | 6. října 2014 v 20:41 | Reagovat

Když máš umění v sobě a když ho dokážeš najít, není třeba hledat místa, kde by mohlo dýchat, přebývat. Prostě je někde v koutku duše, dřímá a čeká až ho probudíš. Když zasedneš ke klávesnici nebo s tužkou v ruce k papíru, stačí si jenom uvědomit, na které místo se prodrat změtí myšlenek...
A možná je to taky jediná věc, která nás může pochopit, která nám může pomoct vyrovnat se se životem a ospravedlnit všechno to zlo, co sami pácháme...
Ale pozoruju, že nejjednodušší je loknout si a zapomenout, někdy to prostě jinak nejde.

2 Angie Angie | Web | 7. října 2014 v 22:45 | Reagovat

Čas poznání je zpět.
Ta věta mi prorazila hrudní koš, a sevřela mi srdce.

A jakožto hrdé majitelce "Dalších zápisků..." a "Nejkrásnější ženské..." při zmínce o Bukovi poskočilo :)

3 ANNihilation ANNihilation | Web | 11. října 2014 v 11:16 | Reagovat

Mám teplotu, do toho ke mně běhají zvuky kytary, na kterou můj brácha tepe Floydy a miluju tvůj styl psaní čím dál tím víc.
Hrozně se mi líbí, jak se nebojíš otevřít tímhle způsobem a stejně jako zmiňovaný Henri udělat z těch nejhnusnějších věcí privilegium, protože přirozenost je svým způsobem odporně krásná.
Normálně si tě u toho tvýho psaní už i začínám představovat. Dlouhý vlasy, luckyna v hubě, pívo v ruce a ve hlavně bordel. :) Je to divný, ale ta představa mi je sympatická.
P.S.: Ke stati o focení jídla - jako by mi to z huby vypadlo. :D

4 stuprum stuprum | Web | 14. října 2014 v 23:40 | Reagovat

Kukla je dobrý chuj. :D

5 Zkušený ďábel Zkušený ďábel | Web | 15. října 2014 v 21:12 | Reagovat

Ano, to pokrytectví, které popisuješ, je výsledkem naší pekelné dlouhodobé práce. Nicméně pořád ještě nemáme vyhráno, protože taktika Nepřítele je nechutná i v tom, že vy, obojživelní lidé, dokážete najít "pozitivní" věci tam, které jsou ve skutečnosti smutné (ve srovnání s tím, co nabízí Nepřítel). Prostě všude na světě je cítit ten odporný smrad nebeských radostí, který všechny ďábly nenechává spát!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama