Říjen 2014

Malé věci 14. část

16. října 2014 v 12:03 | Hubert |  Malé věci
"V noci jsem měl vidění. A taky rum, bourbon, fernet a pár piv."

Občas to tu vypadá, jako zápisky nadějného alkoholika, nenechte se však zmást. Existují totiž dny, ve kterých je lepší vsadit na jinou drogu. A pak je velká spousta dalších dnů, kdy je lepší naprosto obyčejné střízlivění. Tahle část ovšem o takovém dnu nebude. Jsme totiž lidé znudění přežíváním a tak si to čekání na smrt mírně zkracujeme, někdy se i zdá, že si k ní hledáme nejbližší cestu. Někdy nás ovládne pocit, že jsme k ní nikdy před tím neměli blíž.

Zvoní telefon, rozjeli se bicí a zpěvák švédské kapely Graveyard začne svým křiklavým hlasem, zpívat cosi o tom, že nemá žádné přátele. Existuje hned několik možností, jak na tuto situaci zareagovat. Bez rozmyslu ten telefon můžu zvednout a můžu jej také zcela ignorovat. Klidně se můžu i podívat, kdo mi to vlastně volá a podle volajícího určit, jestli ho zvednu nebo ne. Ve většině případů vyhrává ta poslední možnost. Protože většinou, když mi někdo volá, tak po mně něco chce. A ať už je to cokoliv, nerad riskuju, že by mě čekala nějaká nepřijemná výpomoc nebo dokonce fyzická práce. Jenže teď mi volá Milf a ten po mně může chtít jedině tři věci. Opít se do němoty, zhulit se do naprosté prázdnoty nebo se sjet do nepříčetnosti. Ať je to co je to, jsem zvědavej na jeho návrh.

"Jak to, že do hajzlu, ještě nespíš? Víš kolik je?" řekl jsem poté, co jsem zmáčknul zelený tlačítko na mobilu.

"Spánek je pro bohatý..." odpověděl smutně a jal se do vysvětlování dnešního plánu.

Naverboval mě do klubu s podivným názvem Must a Flera, což je asi nejlepší klub ve městě. Dnes večer tam má vystoupit psychedelic/punk/stoner/doom/rocková kapela. Složená ze samých místních kluků a jednoho dědka z hlavního města, toho to zkurveně svobodnýho státu. Říkají si Strýček kyselina a mrtvolně zběsilé beaty. Ten název je stejně nepraktickej, jako hudební styl, kterým se prezentují.

Souhlasil jsem a jak jsem zjistil později, souhlasila prakticky celá naše banda. Kolem šesté se nás sešlo přesně pět, na našem starým fleku u řeky. Je tam takovej povědomej betonovej plácek, ze kterýho kdysi sletěl Kukla a vývazl s otřesem mozku a zlomenou rukou. A ten tam už nenápadně přešlapoval, přesně tři minuty po šesté, kdy jsem společně s Johnnym B zrovna dorazil na místo srazu.

"Na zdraví, pánové!" řekl Kukla a napil se z rozpitýho braníka.

"Fuj." zašklebil se.

"Co se divíš? Koupil sis braník a ještě k tomu v plechu, ty prase!" odseknul mu Johnny B, kterej ze zadní kapsy vytáhnul lahváče svijanskýho mázu.

"Svižanský banán!" řekl láskyplně, když si loknul.

Řekl to, protože už léta tvrdí, že lahvový svijany, mají takovej zvláštní banánovej ocas. Zhruba na dvě vteřiny, těsně po polknutí. A my mu často a s chutí dáváme zapravdu, ať už to zní divně nebo ne.

Po chvíli dorazil Milf s flaškou bourbonu, oči mu jiskřily zhuleností a úsměv napovídal cosi o dobré náladě. Podíval se na mě, zašklebil se a jen pronesl.

"Fakt tričko Beatles? Ještě jsem neviděl, abys ho na sobě měl a během večera ses nepozvracel."

Měl pravdu, taky si ten případ nepamatuju. Moc často ho nenosím a když, tak na větší akce, který se vždycky zvrhnou. Většinou příliš neřeším, co si vezmu za tričko. Jenže často zpětně zjišťuju, že to má určitej systém a některý trička mám určený pro jasně danou příležitost. I když je to vlastně jedno, ale asi to má pro mě nějakej význam. A vlastně proč by ne?
A konečně, přesně dvacet tři minut po dohodnutém srazu, dorazil Chill. Jen se usmál a vytáhnul z kapsy flašku ferneta.

"Snad tady nečekáte od šesti?"

Schytal pár nadávek od nás všech, krom Kukli, u kterýho si to flaškou ferneta vyžehlil hned z fleku. Zašli jsme do blízkého supermarketu, kde jsme ještě dokoupili ze dva rumy a nějakou kolu. A tak vlastně začínáme každej večer, kdy se chystáme na nějakej koncert, říká se tomu jednoduše "předkal" a splňuje hned dvě nezbytnosti. Šetří naše peněženky, protože nemusíme pak utrácet na baru nehorázný částky za panáky a navíc nás nahodí na tu správnou vlnu, takže už při vstupu do klubu hýříme radostí a všeobecným štěstím. Někdy mám ovšem pocit, že to s tím předkalem trochu přeháníme. Už jsem zažil předkal před tím, než se šlo do kina, než se šlo do ZOO, než se šli nakupovat vánoční dárky a nebo taky před tím, než se šlo do hospody. Zejména v zimních měsících, se tato činnost provozovala až neuvěřitelně často. Rád bych řekl, že trošku přeháním. Ale bohužel nepřeháním ani v nejmenším. Někdy se i charakterní hrdinové, chovají jako prasata.

Spokojeně jsme popíjeli, úspěšně si předávali nemoce, protože neexistuje, aby někdo měl flašku jen tak pro sebe. A zcela nezávazně jsme se bavili o všem. A všemu v našem světě vládne hudba. Debata eskalovala ve chvíli, kdy jsme narazili na, v naší zemi, značně populární agro rock. To je souhrný název pro kapely jako jsou Harlej, Doga, Alkehol, Škwor, Dymytry a neslavnější z populizátorů tohoto pivního hudebního stylu, plnýho opileckých halekaček, kapelu Kabát. Vždycky, když někdo zmíní název jedné z těchto hudebních uskupení, tak ostatní dodají zbytek těch kapel, protože nám to všechno připadá stejný. Ale na to nenadáváme. Každá hudba je v zásadě stejná nebo něčím inspirovaná. Ať už je to thrash metal nebo klasickej rock 'n' roll. I podělaný "Starway to Heaven" nebo "Child in Time" má základy vypůjčený z jiných, starších songů. Ale prostě nás baví, to naše "pohoršení" nad kapelami s jednoduchými melodiemi a ještě jednoduššími texty, většinou o chlastání. Je vtipný se posmívat té chlastací "kultuře", když se sami rádi opíjíme jako hovada. Ale náš hudební vkus je prostě jinde.

"Víte, pyšnej pivní pepík potřebuje hrdiny, jako je Pepa Vojtek. A to říkám jako člověk, co si za večer těch deset kousků
klidně dá." shrnul celou debatu Kukla.

Kadence, se kterou pijeme láhve, je naprosto dechberoucí. Je nás na to přece jenom pět. Mezi každou flaškou, si trochu potáhnem z trávy, což dohromady dělá po většinou zvláštní kombo, který nás už jen tak nepřekvapí. Pomalu by bylo fér, vyrazit do Must a Flery, ať stihnem začátek koncertu. Ono by jako nevadilo, že začátek nestihnem. Ten koncert je totiž spíš jen taková záminka, jak se sejít v hojným počtu, potkat tam lidi, se kterýma se za jiných okolností ani moc vidět nechceme a pořádně se opít. Neviděl bych za tím nic moc vznešenýho. Nějakou snahu podpořit místní hudební scénu nebo tak.

Před klubem jsme ještě na rychlovku odpálili špeka. U vstupu nás baví Chill, na kterého si dnešní večer připravil nepříjemné překvapení.

"80 korun? Dohajzlu! To po mně nemůžou chtít!"

Zaplatil jsem a vlezl dovnitř. Trochu se porozhlídnul a po chvíli jsem přišel na to, že nám oproti ostatním lidem v klubu, nápadně svítí očka.

"Ty vole, vypadáme jak skupinka vietnamců!" směje se příšerně zhulenej Milf.

Zapadnul jsem k baru a objednal si pivo. Nonšalantně jsem se opřel o pult a sledoval, co se tady vlastně mísí za typy lidí. Od holek, který svým vzhledem evokují šlapky z dálnice, přes obyčejně hezký holky, po typicky metalový kuželky s příšerně těsným korzetem. Určitý lidi prostě nemají soudnost. Občas tu soudnost alespoň na chvíli ztratí všichni. Psal jsem, o mém pozorování lidí, ale mužské pohlaví jsem nezmínil. Jednoduše proto, že jsem jej okázale ignoroval. A tak jsem si ani nevšimnul, že si vedle mě stoupnul můj starej kámoš ze školy.

"Heavy metal pomalu umírá, ale kuželky nezmizí snad nikdy!" řekl povědomí hlas, který si zřejmě všimnul jak jsem se zašklebil, při pohledu na jednu obzvlášť vyvedenou.

"Do háje! Hrnec! Jak se máš?" nadšeně jsem ho objal.

"Tvá srdečnost je fakt neuvěřitelná. Pořád si jseš jistej svou sexuální orientací, že?"

Po výměně několika vět, si to štrádoval za svou ženou. A ano, je to opravdu jeho žena. Ten kretén si ji fakt vzal a prej zadělávají na malý. To mu přeju, jen nechápu, že zrovna takovej šílenec a feťák se mohl usadit. Dáma asi ví jak na něj a drží ho na hodně krátkým řetězu. Tak snad si to ten prevít neposere.

Pak za mnou dorazil Kukla s historkou, jak potkal holku na pánským hajzlu a tak se rozhodnul jí nabídnout výměnný orální obchod. A jak chudák holka okamžitě vyběhla ven, s téměř hysterickým výkřikem. Ta Kuklova dávka prasáckosti, mě nikdy nepřestane překvapovat. Dopil jsem pivo, otočil se k baru, že si dám další a mezi tím do mých zad šťouchnul, značně špičatý prst.

"Ty vole!" řekl ženský hlas.

"Hele já ti taky neříkám sterilizovaná krávo! Tak klid." odpověděl jsem, když jsem se otáčel abych zjistil, kdo že mě to počastoval tím výrazem.

A byla to moje milá Loli. Usmál jsem se a ten úsměv měl v sobě asi stopadesát tisíc druhů rozpaků, který se mísily s provinilostí. Tu vlastně velice krásnou holku, jsem ze svýho života jednoduše vyignoroval. Což se mě občas stane a tak jsem si potvrdil, že některý věci se prostě nemění. Takových situací jsem za svůj život zažil asi... no, nebudu psát přesný cifry, ale bylo jich dost. Viděla, že nemám moc co říct, protože začít otázkou "Jak se máš?", se asi v téhle fázi přiliš nehodí. Ona se ale jen roztomile smála mé trapné hlášce, kterou jsem použil už snad milionkrát. A udělala věc nečekanou, dala mi pusu na tvář. Pusa na tvář značí, že asi zůstáváme přátelé. Nikam dál jsem to stejně nikdy nenechal dojít nebo alespoň myslím.

"Chtěla jsem tě jen pozdravit. Měj se přenádherně!" řekla, když prstem přejela po mém hrudníku.

"Jo, měj se." vyplivnul jsem ze sebe jen tuhle chabou větu a zůstal jsem stát jak opařenej.

Ta holka je vítěz. Je jasný, že takhle si naše setkání plánovala od chvíle, co ji moje ignorování přestalo žrát. Musí se teď cítit, jako že mě totálně dostala. A jo, ten pocit si zaslouží. Otočil jsem se zpátky k baru a k tomu pivu, který jsem původně chtěl, jsem si objednal i panáka whiskey.

Mezi tím už v hlavním sálu začala dunit muzika Strýčka kyseliny a mrtvolně zběsilých beatů. Tak jsem do sebe kopnul panáka, vzal pivo a šel se mrknout na tu spoušť. Po několika písních jsem si šel zapálit k baru, kde seděl podivně tvářící se chlapík. Obrátil se ke mně s prosbou.

"Nemáš náhodou nějaký tripy?"

"Chlape, kdybych měl, tak tady nejsem." usmál jsem se na něj.

Zapálil jsem si modrou luckynu, který kouřím vlastně pořád. Usmál jsem se ještě jednou a vzpomněl jsem si na jednu dávnou větu Mantrase, která vystihuje spoustu situací.

"To víš, každej guláš není se šesti."

Malé věci 13. část

5. října 2014 v 12:07 | Hubert |  Malé věci
Uzamčen ve svém privátním pekle. S pocitem, že všechna tajemství už znám. Pohybuju se mimo čas, prostor je nereálný. Zmámen drogou, zlitý chlastem nebo jen otupělý pocitem. Jsem ospalý nebo je to závrať? Co si mě otrávilo, co si mi změnilo vědomí. A teď jen sedím a čekám na smrt nebo prozření. Stejně myslím, že spolu tyhle věci musí souviset. Vrací se podzim, vrací se do mé duše a příroda také pomalu přijímá nejupřímnější z ročních období.

Jak já ho dřív nesnášel. Konec léta, šťastných chvil. Teď vím, že to byla jen iluze. Mozek usmažen horkem prostě odmítnul racionálně uvažovat. Nástup chladu a tmy mě vždycky děsil. Teď už ne. Je to tak se vším. Věci, které jsme se dřív báli dělat, děláme s rutinou. Na místech, kde jsme se dřív báli setrvat byť jen minutu, dnes trávíme dlouhé večery. Stejné je to s podzimem. Postupem času, jsem si jej zamiloval. Dýchlo na mě jeho kouzlo, ta zvláštně posmutnělá barevnost. A ty magické noci plné barev, síly a souznění. Do lesa chodím často. Možná ne tak často, jak bych chtěl. Ale chodím tam dost. Čas ponorů do nitra vlastních myšlenek, čas pochopení síly přírody. Čas poznání je zpět.

Sedíme s Kuklou v parku a popíjíme lahváče. Ruka mi k láhvi pomalu přimrzá. Je to zvláštní, ale je mi to skoro až příjemný. Tohle tu dlouho nebylo. Za pár týdnů mě to už bude štvát, ale teď jsem rád, že chlad dorazil i k nám. Pobaveně klábosíme o určité dávce pokrytectví, které cítíme z lidí v našem okolí.

"Nejde přece číst Bukowskiho a pak hodiny mlít o zdravým životním stylu, mravních zásadách a špatným vlivu alkoholu na lidskou mysl. Jasně, že chlast má špatnej vliv. Proto je tak dobrej." povídám a oba se smějeme.

Naše debaty jsou zdlouhavé a příjemně nenávistné. Skáčeme z tématu do tématu, povídáme si o tom, jak nás lidi serou. Jak občas nepochopitelně se ti lidi chovají.

"To máš jako Hrášek. Ten blázen mi zrovna včera dělal hodinovou přednášku o tom, že bych měl jíst zdravě a úplně nejlíp bych udělal, kdybych byl vegan. Říkám mu Hrášku, ty debile. Nejsem matka Tereza, posranej duch svatej. Jsem obyčejnej člověk, lidskej výkal, kus žumpy. Ať si každej žere, co chce. Ať si každej pojídá třeba zaječí bobky, je mi to fuk. Já jsem barbar, co si dá na rohlík levnej gothaj a spláchne to lahváčem. Pak si zapálím těžkou Spartu, až z paty vytáhnu zelenej kemr a hodím ho do hajzlu. Nemám potřebu si na něco hrát, nemusím se měnit. Jsem kdo jsem. A jsem tak šťastnej. Chápu důvody, proč člověk jí to a tamto. Ale znamená to, že se kvůli tomu chci měnit? No to kurva ani náhodou!" zaujatě vykládá Kukla.

"Jo! Já zas třeba nechápu tu módu, focení si obědů! Nepotřebuju poskakovat s foťákem v ruce kolem talíře se šniclem a čekat až mi to žrádlo vychladne. Krásně si to aranžovat a pak to sázet na sociální síť, kde budu hodiny koukat, jestli mi to moji přátelé komentují a závidí. Oni taky do hajzlu už dneska žrali. A nemuseli se na to jídlo ksichtit, prostě to snědli. Každej přece jí." skáču k dalšímu tématu.

Všechno jsme to na sebe vychrlili. Neskutečně jsem se bavil, smích střídala občas nějaká ta nadávka, která se hned uzemnila další salvou smíchu. Zapaluju modrou luckynu a rozpomínám si na nedávnou debatu s jednou intelektuálně zaměřenou dívkou. Bavili jsme se o psaní a umění jako celku. O tom, že v kavárně nalézá spoustu inspirace.

"Tak jí povídám, že kašlu na nějaký kavárny, kde maj hnusný pivo a předražený kafe. Hipsteři se tam tváří jako těžcí intelektuálové a umělci. Zvrchu se dívaj na lidi, co nestudovali vejšku. Já radši zajdu do zaplivané hospody, kde si dám pár piv a nakonec to na mě dýchá uměním víc, než v těch kavárnách. Inspirace je tam tolik, že občas nevím jak se mi to všechno vleze do hlavy. A to je to úplně obyčejnej lokál, znuděně otřesnýho charakteru, kde dědci típaj žvára do přeplněnýho popelníku a pláčou nad rozlitým pivem. Umění máš všude a když ho nevidíš, tak seš hovno umělec."

"Stejně v absolutní zásadě píšu pro sebe. Píšu pro to, abych udržel svou mysl příčetnou. Abych dokázal svoje démony hlídat tam v koutu, držel je na zatraceně krátkým řetězu. Vždycky je nakrmím svýma žvástama a mám chvíli klid. Někdy je složitý se prodírat tou změtí myšlenek v mojí hlavě. Pro nestranýho pozorovatele to musí působit strašně zmateně. I když mně to nakonec vždycky smysl dává. Ještě aby ne, když ty sračky píšu." zasmál jsem se.

Kukla se zasmál taky, ale nic neříkal. Možná v jednu chvíli přestal poslouchat, možná mi na to nemá co říct. Kouká na z půlky vypitý lahváč, jemně k němu přičichne, pronikavě se zahledí na kapky zlatavého moku na zeleně se lesknoucí láhvi.

"Jsi jediná funkční věc v mém životě." řekne pak skoro až dojemně při pohledu na pivo.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho s tím pivem nenechám o samotě.

"Nebudeš se s tím pivem líbat, že ne?"