Malé věci 12. část

24. září 2014 v 10:57 | Hubert |  Malé věci
"Přestože víš, že to není dobře..."

Ráno vstanu, strávím několik minut na záchodě, který ještě prodloužím zdlouhavým čtením vtipů o vztazích v jednom trapným dámským časopisu. Po chvíli zjistím, že to vlastně vůbec nejsou vtipy, ale obyčejný kecy, který vyplodila nějaká zoufale upjatá mysl zaryté feministky. Směju se, jak se asi tváří děsně povýšeně, když ty sračky píše. A přestože vím, že to není dobře, představuju si, jak mi kouří.

Na kus účtenky si napíšu větu ze svýho snu, kterou jsem si zapamatoval a tak nějak se mi zalíbila. "Nesnáším svůj život, ve stínu tvého jména." Sice ji nikdy nepoužiju, ale líbí se mi. V kuchyni rozklepnu vajíčka na pánev a přestože vím, že to není dobře, dám tam i několik plátků slaniny. Bolesti žaludku a děsivě častému pálení žáhy se opět nevyhnu. Žaludek jsem si úspěšně rozesral různýma látkama a svým podělaně skvělým životem. Jednoho dne exploduje. Vím to. Dám si i silný kafe, který taky udělá svý.

Křik týrané zvěře nebo ženy s šíleným orgasmem linoucí se z obýváku přehluším kytarovým riffem kapely Black Sabbath. Prohrábnu si dvoutýdenní vousy a okamžitě zaplaším myšlenku, že bych se snad mohl oholit. Otevřu dveře od obývacího pokoje, kde sedí Milf a kouká na porno, ze kterýho se snad nepostaví žádnýmu normálnímu chlapovi. A on se jenom cpe kornflejky a tupě zírá na dvě starý báby provádějící cosi neuvěřitelně nechutnýho obdařenýmu mládencovi.

"Děláš si prdel?" povídám.

"Taky tě zdravím, vole. Kdybys viděl začátek, jak ty babizny byly rozhycovaný. To bys zíral!"

Neřeknu radši nic. Jen si přisunu židli blíž a budu prostě snídat při pohledu na ten odporně zobrazený druh sodomie. Přemítám, že přezdívka Milf už dávno vzala za svý. Dojím a Milf stále ještě chroustá snídani. Tak vylezu na balkón, zapálit si a chvíli poslouchat i něco jinýho než stařické výkřiky rozkoše. Vidím, jak z dálky míří k našemu domu stará známá postava. Kukla si to šlape ulicí jako král vidláků. Na nose černý brejle a ve tváři zpropadenej úsměv.

Jdu mu otevřít a za zády si schovávám malý překvápko na uvítanou. Přestože vím, že to není dobře. Otevřu a Kukla tam stojí s klidným výrazem.

"Co takhle ranního panáka?" řekne naprosto vážně.

"A co takhle rovnou celou flašku?" vytáhnu na něj flašku kurevsky drahýho bourbonu.

Milf dokoukal to zvrhlý porno a vážně doufám, že si u toho nehrál s ptákem. Sedne si za náma do kuchyně a tak Kukla všem nalije panáka. Kopli jsme to do sebe a já nahodil svůj klasickej znechucenej ksicht. Nemám rád žádnej chlast. Krom piva, ale to nepovažuju za chlast. To je spíš nápoj bohů, než cokoliv jinýho. Pak padl další panák, další a další. Začaly se tak rozjíždět podivně filozofické debaty.

"Ty už se neplánuješ nikdy oholit?" zeptal se mě Kukla.

"To jsem na srazu s vizážistou nebo co?" odseknu skoro až dotčeně a pokračuju.

"Zrovna včera mi kamarádka řekla, že vypadám jako bezdomovec. Ok, zasmál jsem se. Ale pak mi úplně jinej člověk řekl, že vypadám jako Ježíš Kristus. Což je pro Ježíše samosebou neskutečná lichotka, ale já se ptám! Kde je sakra ta hranice, která určuje, kdy člověk vypadá jako vágus a kdy jako Ježíš Kristus, náš posranej spasitel? Není to úchylný? Být jednou srovnán s bezdomovcem bez práce a se smradlavýma hadrama. A podruhé s Ježíškem, kterej chcípnul aby spasil naše hříšné duše. Byl snad Ježíš jako bezdomovec? Byl línej se holit nebo to měl jako součást své image?"

"Kurva chlape, fakt se radši ohol!" řekl po chvíli přemýšlení Milf.

Ukážu mu prostředníček a raději změním téma.

"Pamatujete na Melouna? Toho týpka s obří hlavou a tupýma kecama."

"Jó, toho zmrda jsem nesnášel. On nemá rád chlastání za bílýho dne. Sakra, jak tohle může někdo říct? Chlastání za bílýho dne je jedna z nejlepších věcí, na který lidstvo přišlo. Všichni na tebe blbě čumí a tobě je to u prdele, protože se jim směješ do ksichtu. Ách to je přece nádhera." zasnil se Kukla.

"No tak tenhle vocas si pořídil dítě. Fakt nekecám! Malýho růžovýho sviště!" prohlásím.

"No doprdele, borče!" vybouchli oba moji kumpáni smíchy.

Takhle přežijeme až do odpoledne, ve kterým se buďto dostaví únava a hlad nebo další flaška. A přestože vím, že to není dobře, je to většinou ta flaška.

"Trochu hudby?" řeknu a bez čekání na odpověď, zapnu přehrávač.

"To je Eric Slowhand Clapton! Cocain. No, on vlastně ani moc slowhand není sakra!" žvatlá Milf, značně pobaven svou logikou.

"A už vůbec ne na koksu!" podpoří ho Kukla.

Tohle celý, neděláme často. Dnes je to trochu speciální. Milf opustil svou dlouholetou přítelkyni a tak je to taková smutečně vítězná oslava znovu nalezené svobody. Nebo tak nějak. My tři jsme dřív tvořili takovou posraně svatou homo trojici. Společný tahy městem, nahánění ega při soutěžích "kdo sbalí tu hezkou blondýnu uprostřed bandy pěti týpků", zabíjení času chlastáním a zoufalým žvaněním v klubech až do zavíračky, turnaje v šipkách, který vyhrál vždycky ten nejnametenější, čutání do hakysu v parku během hnusně teplýho letního dopoledne, pomlouvání jeden druhýho, rejpání a všechny otravný kecy, který myslíme vážně, ale nikdy se to nedá vzít zle. Všechno to zkurveně skvělý, co tu dlouho nebylo. A nikdy nebude v takové míře, jako to bylo dřív. Ale jednou za čas, je potřeba zavzpomínat.

"Víte co jsem nesnášel? Nakupování! To zkurvený procházení každýho blbýho obchodu!" řekne Milf a všichni souhlasně přikývnem.

"Cítil jsem se jako válečník. Stála proti mně obrovská přesila všech těch hadříků a prádýlek. Ale já statečně bojoval s každým dalším kusem svetříku a přemohl jsem je všechny!" pokračuje Milf a vítězně u toho vstane ze židle.

Debaty se přelijí dál, do oceánů našich myšlenek. A ty jsou fakt rozlehlý, místy i hodně hluboký. Někdy se ale začne projevovat, že jsme obyčejní opilí zoufalci. Kukla chytá svou rozjetou náladu a snaží se nás přesvědčit, že bude dobrej nápad jít teď ven za holkama. Nepřesvědčí nás. Nedokázal to ani před lety. Ne, že by nás holky nezajímaly. Zajímají, to je jasný. Ale někdy až moc a je potřeba občas ubrat.

Po nějaké době se přesuneme na balkón, kde posedáváme a kouříme trávu ze staré dýmky, kterou jsme si před lety koupili na třetiny. Je už fakt hnusná, zašlá a tráva po ní chutná jako starý ponožky.

"Ne, to jsou spíš spálený pneumatiky." vždycky hlásí Kukla.

Posloucháme starý desky od Sabbathů. Master of Reality, Vol. 4, Heaven and Hell a Mob Rules. Sjeli jsme to všechno. Vyhulili snad tunu trávy. Řešili starý časy, pozorovali hvězdy. Milf má přes sebe mou starou kostkovanou deku. Předáváme si dýmku. Je to všechno tak kouzelně smutný, podivně krásný, nehorázně přihřátý. Jsme vlastně všichni šťastní, jako jsme byli vždycky. Ale vždycky je to nakonec stejný.

A přestože vím, že to není dobře, cítíme se nějak zvláštně. Na hovno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 27. září 2014 v 13:59 | Reagovat

Správně! Vousy neholit!
To je asi to jediné, co mě napadlo napsat, aniž bych opakovala své předchozí komentáře :D Snad příště budu víc výřečná.

Je to jednoduše úžasné.

2 ANNihilation ANNihilation | Web | 28. září 2014 v 11:39 | Reagovat

Vousy holit! :D Leda by sis v nich schovával pivo na horší časy, to by byla jiná.
Vždycky mám chuť ti článek okomentovat, ale nějak nevím jak. Kdyby se dal do komentáře nějak popsat pocit, co ve mně tvé malé-velké věci vyvolávají, bylo by to nejjednodušší.
A gratuluju k superstárovýmu proslavení ve výběru víkendových blogů. :))) A myslím to vážně, tam jsou většinou zajímavé počiny.

3 homoleninus homoleninus | Web | 30. září 2014 v 0:17 | Reagovat

A přestože vím, že to není dobře, chci tvou fantazii přivázat za nohy, křídla, chapadla, cokoliv..k židli a nutit ji psát dál a dál.

4 Víla Víla | Web | 30. září 2014 v 20:45 | Reagovat

Asi nějak dospívám nebo co, ale přikláním se k Angie - vousy neholit :-D

5 Knihomolka Knihomolka | Web | 4. října 2014 v 20:38 | Reagovat

Myslím, že za tvými zápisky se skrývá mnohem víc než by se dalo čekat. Zjišťuju, že snad každý člověk má nějakou zeď, za kterou nechce nikoho pustit, protože se bojí, co by tam ostatní (a nakonec i on sám) našli. A někdo si myslí, že když zničí svoje fyzické tělo, nějak na to všechno zapomene. Jenže všechny ty "smutky a osamělé koutky pekla" si vždycky najdou cestu, jak se ozvat, jak vyplout napovrch. A to je to, co nás nutí cítit se "na hovno"...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama