Malé věci 11. část

21. září 2014 v 14:27 | Hubert |  Malé věci
Vzpomínky. Nebo spíš jen jejich útržky. Válejí se mi v hlavě. Je jich spousta, jen nevím co s nimi. Rád bych doplnil tu skládanku, kterou již částečně doplnil čas a částečně přetvořila hlava k obrazu svému. Asi abych se mohl v klidu zase ráno podívat do zrcadla. Aby bylo vidět, že ty modrý oči, přesto že vím, jak umí lhát se zabijáckou chladnokrevností, si lhát už nedokážou. Je krásný, když člověk dokáže obelhat sám sebe. Pak totiž ostatním nelže. Nebo o tom sám neví. A na takovou lež se těžko přichází. Ona však ta sladká nevědomost časem taky zhořkne.

Kráčím zpustlou ulicí, sleduju úsměvy i smutné tváře. Ty smutné shledávám upřímnějšími. Před pár dny se toho stalo tolik, že má hlava se přeplnila. Nestíhala přebírat každou věc jednotlivě a ty nepodstatné prostě vypouštět. Nechávala uvnitř všechno. Přičemž nic nehodlala řešit. A nakonec přišel jeden večer, kdy to všechno vypustila naráz. I s tím inkriminovaným večerem.

Proběhlo to všechno tak nenápadně, tak přirozeně, že to vypadalo logicky. S přibývajícím alkoholem, v tom člověk těžko nalézal chybu. Celé to bylo nějak takhle.

V zoufale prázdném a tak nějak smutně veselém gůglu sedím já, Johnny B, Chill, Kukla a dvě holky. Jednu z nich znám. Rád bych si vzpomněl na jméno. Ale jde to ztuha. Občas ji potkám, párkrát jsem s ní dokonce mluvil. Občas se ujistím, jak to její jméno zní, ale o několik minut později to stejně zase nevím. Nepotřebuju to vědět.

Z jukeboxu se line melodie songu "Snowblind", Ozzy pěje cosi o tom, jak se Tommy Iommi přešňupal koksem. Ty dvě holky cosi hučí do Chilla, kterej podle výrazu ve své tváři, je má totálně na háku a snad je ani neposlouchá. Je zhulenej až běda, tak bych se dokonce divil, kdyby je poslouchal. Navíc jím cloumá nepokryté zklamání. Dnes se těšil na lehkou psychedelickou seanci. Ale dealer se neozval a tak se Chill jen zoufale přehuluje a popíjí rum s colou. Kukla usrkává sedmý pivo a stále rozjímá, zda-li jít domů nebo dát panáka becherovky. Johnny B se zaposlouchává do toho sladkýho songu o drogových peripetiích.

"Kámo, miluju hodně songů od Sabbathů. Snad se všema bych se i vyspal. Ale tomuhle... tomuhle bych klidně udělal dítě." prohlásil a u toho nechutně špulil rty.

Chill už těch keců dvou dam po jeho levici, má evidentně po krk. Vstal a dle vlastních slov, se šel podívat, jestli se něco zajímavějšího netopí v hajzlu. Ty holky si snad ani nevšimly, že Chill vzal roha a dál bezduše žvaní. Já nemám nic proti mluvení, ukecaní lidi jsou občas fajn. Ale je potřeba, aby znali hranici.

Kukla naznal, že jeden panák becherovky nestačí a tak si u Yakuzi poručil hned tři. Yakuza už panák posílal mně a Johnnymu B, ale Kukla jej ledabylým mávnutím ruky zadržel.

"Ne! Ty jsou jen pro mě. Ti dva nemají s alkoholem problém, který by byl třeba řešit."

Kopnul do sebe jednoho bechera, pak druhýho. Trochu se zakuckal. Špatně polknul a divně se zatvářil. Ten výraz znám moc dobře. Nestihnul ani vstát, jediné co dokázal, bylo natočit hlavu na stranu. A tak trochou horkých zvratků potřísnil židli, na které původně seděl Chill. Říkám mu pořád, že během toho ustavičnýho chlastání, by neměl zapomínat na jídlo. I ten hnusnej utopenec by mu pomohl. Kór když chlastá od rána.

Yakuza přinesl kýbl a mokrej hadr, plesknul ho na poblitou židli, zvednul Kuklu, naznačil mu, že ten třetí panák bechera už pít nebude a klidným krokem odšoural za bar, kde už pět hodin v kuse luštil sudoku. Kukla zkontroloval, že se Yakuza nedívá a kopnul do sebe ten panák. Vzal hadr a znechuceně se jal úklidu. Po chvíli se vrátil Chill, vypadal rozespale.

"Ty vole Kuklo, ty seš idiot. Touhle dobou už jsme mohli být parádně sjetí a místo toho, to tady smrdí zvratkama!"

Obě holky se tvářily, že jestli si nepřesednem k jinýmu stolu, tak hodí taky pěknou šavli. Jedna z nich vstala. Chillovi to bylo evidentně jedno, ale já nechtěl vidět další obsah žaludku, tak jsem vstal taky. Přesunuli jsme se až na druhej konec gůglu. Ke stolu, kde běžně sedí štamgasti. Dnes už žádnej z nich nepřijde. Za hodinu Yakuza zavírá. Posadil jsem se a vedle mě usedla ta holka, které jsem stále ještě nemohl přijít na jméno. Mile se usmála, když dosedla, tak jsem jí úsměv oplatil. Nic mě to nestálo, tak co.

Nějakou dobu jsme si všichni naprosto nevinně povídali o různě závažných tématech. Od potratů až po chuťovou vytříbenost při míchání laciného rumu s colou. Pivo mi po pár kouscích přestalo chutnat, tak jsem přešel na Chillovu vlnu a dával si taky rum s colou. Vycházelo to přesně v poměru jedna plechovka coly na tři panáky rumu. Postupem času a mou přibývající opilostí, jsem víc a víc zapojoval do hovoru obě dívky. Zapojoval jsem je do hovoru taky neodbytně, že jsme se všichni rozchlastali. Až na Kuklu, kterej poté, co uklidil tu spoušť, už dál nemohl snášet Yakuzův otrávený pohled a tak šel raději zaspat další alkoholovej večer. Po cestě zřejmě přemýšlel, jak tvrdá kocovina jej čeká tentokrát.

Zhruba v době, kdy gůgl běžně zhasíná svá světla a zpití návštěvnící jdou vrávoravým krokem směrem ke svým domovům nebo do předraženýho nonstopu, za námi přišel Yakuza. Ovšem místo očekávané hlášky, že nás smradlavý alkoholiky už nemůže cítit a měli bysme okamžitě vypadnout, řekl jenom:

"Budete tu ještě chvíli? Musel bych se doma pokoušet obšťasnit svou tlustou ženu a z minula mě příšerně berou záda. Tak bych tady raději nějakou dobu pobyl a díval se na sestřih zápasů ligy mistrů. A když tady budete sedět a popíjet, tak nebudu muset lhát. Přece jenom tu ženskou pořád ještě miluju."

Holka vedle mě nadšeně vyskočila.

"Jó! Budem tady, pane Yakuza, dokud nás nevynesete v zubech!"

My ostatní jsme chápavě přikývli. Je to dobrej chlap, kterýmu snad ani nejde odporovat. Když ještě ke všemu vypadá jako kriminálník, co vyvraždil celou svou rodinu a děsně se přitom bavil. Kukla má vždycky děsnou srandu z jeho plešky.

"To není taková ta klasická pleška, která skoro dělá prasátka. Na téhle jsou snad čtyři kila masa. Do té by se parádně plesklo!"

Johnny B už skoro usínal, tak ztěžka a skoro až z povinnosti, dopil své páté pivo, zapálil červený máčko a hodlal nám naznačit, že je čas jít domů.

"Dokouřím a půjdu se pokusit ukecat Neonu, aby se nechala obšťasnit."

Všichni víme, jak to dopadne. Neona mu řekne, že smrdí pivem, převalí se na druhej bok a chudák Johnny B si půjde vyhonit do kuchyně. Pak sní vysočinu s chlebem a máslem, kterej mu nachystala a usne vedle své ženy, která jako by ztratila vášeň, kterou vždycky měla. Už tak nezáří jako dřív. Ale pořád je to ONA! Jak velmi rád zdůrazňuje.

Johnny B se nenápadně vypařil a Chill už značně zmámen rumem, se začal tvářit, že je připraven na jistý styk s jednou z dam. Dotyčná se jmenuje Radka a je tady přesně kvůli tomu. Druhá dívka, která sedí hned vedle mě a celý večer je mi blíž a blíž, nejen myšlenkově, ale i tělesně, přišla kvůli někomu úplně jinému. Jenže dotyčný dnes nedorazil. Vlastně se v gůglu neukázal už celou věčnost. Ta holka se jmenuje Michelle a je si naprosto jistá, že se mi líbí. Vůbec jí to však nevadí, spíš naopak. Rum v našich hlavách se již dávno chopil gumy a nenápadně začal gumovat myšlenky a slova. Chill a Radka se rozhodli, že skončí někde venku ve víru vášní a trochu provinile se rozloučili. Yakuza usnul za barem.

Bavil jsem se s Michelle o funkci alkoholu, při smutných chvílích nebo při nostalgických večerech. Mluvila o tom, že člověk tím utopí určitou část myšlenek. Upřeně jsem jí přitom hleděl do těch hnědých očí, až měla skoro problém s dokončováním vět, jak ji to zasáhlo.

"Jenže jsou věci, který v chlastu prostě neutopíš. Vždycky nakonec vyplavou." řekl jsem po chvíli mlčení a delší chvíli zírání do očí.

Zdálo se, že to k něčemu směřuje. K něčemu, co nebylo mým a ani jejím záměrem. K něčemu, do čeho se nechci pouštět, protože vím, že to postrádá smysl. Jenže jsem prostě vstal, probudil Yakuzu a řekl mu, že už je fakt pozdě a měl by jít spát. On jen cosi zabručel, tak jsem vzal Michelle za ruku a vkročil do světla pouličních lamp. Hvízdal jsem si "Civil War" od gunsonů a Michelle se rozplívala, jak jsou Guns 'N' Roses její nejoblíbenější kapela. A já klasicky prohlásil, že to je kapela s největším čurákem za mikrofonem.

Pak jsme skončili u mě v pokoji. Zapnul jsem repráky a začala se linout tahaná melodie.

"I was born on honey hill." zpívám si společně se zpěvákem.

Michelle se ke mě přitiskla, přiblížila své rty k těm mým, až jsem cítil její rumově sladký dech.

"Pověz mi nějakou hloupost. Chill říkal, že si rád hraješ se slovama..."

"To nejde takhle na povel." zašeptal jsem jí do ucha.

Usmála se.

"Nemáš tam něco veselejšího?" řekla po chvíli.

A tak jsem zapnul Chucka Berryho. Ona mě nadšeně chytla za ruce a začala tančit.

"Znáš Pulp Fiction?" zeptala se během kroucení svými boky.

"Blázníš? Viděl jsem to snad stokrát!"

"Já taky! Zahrajem si na Vincenta a Miu?"

"Klidně, ale nemám žádnej herák."

Znovu se usmála a tančili jsme. Tančili jsme dlouho. Až nakonec hudba ustala, my jsme znovu k sobě přitiskli těla. Rty se opět nebezpečně přiblížily. Zmatený štěstí se nás nenápadně zmocňuje a tak se snažím ještě zachránit situaci.

"Netahejme do našeho přátelství prachy nebo sex. Nechme v něm jenom drogy, trošku rock 'n' rollu a všechno bude fajn." řekl jsem, ale bylo pozdě.

Ta holka miluje Mantrase. V gůglu čekala na něj. Jemu je to úplně jedno, má ji za hloupou feťačku, co je víc otravná než hezká. Připadal jsem si, jako bych využil její chvilkové slabosti. Nebylo v tom nic zásadního, jen prvoplánová touha. Která je sice občas fajn, ale zároveň mi připadá tak neskutečně nudná. Celou dobu jsem měl v hlavě text od plastiků.

"Po celý život budeš roztahovat klín,
aby v něj vešel Podivuhodný mandarin.
Budeš svůj šat šít z marností a z vin,
hledat budeš, kde je Podivuhodný mandarin."

Po pár dnech, až jsem tak nějak pochopil, co že se to vlastně dělo. Jsem za ní přišel. Byla ráda, že mě vidí. Ten rozzářený úsměv mě téměř nadchnul. Dal jsem jí pusu na tvář.

"Překrásná Michelle. Máš v sobě lásku, kterou potřebuju. Ale tahle láska není pro mě. Nepatří mi."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. září 2014 v 18:26 | Reagovat

Kdyby holky čekaly aspoň na podivuhodné mandaríny, ale ony se nechaj zbouchnout každým hňupem od vedle. :)

2 Robka Robka | E-mail | Web | 21. září 2014 v 19:40 | Reagovat

Guns'N'Roses jsou kapela s největším čurákem za mikrofonem... jo, tak s tím nelze než souhlasit.:-)
P.S. Výborný díl, těším se na další. Chtělo by to vydat! Knihu bych si koupila.:.)

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 22. září 2014 v 17:55 | Reagovat

Zajímavý blog, krásná fotka stromů v záhlaví, čarovná, zajímavá. Děkuji za tvou návštěvu u mne a komentář!:-)

4 Vivi Vivi | Web | 22. září 2014 v 23:07 | Reagovat

Spomenula som si na jeden z večerov ešte z nedávna. No nič to.
Táto veta je tak pravdivá a súhlasim s ňou - "Jenže jsou věci, který v chlastu prostě neutopíš. Vždycky nakonec vyplavou."
Píšeš pekne.

5 Angie Angie | Web | 27. září 2014 v 0:15 | Reagovat

To čtení u tebe mi vždycky hrozně uteče. A to jsem se těšila, že je to docela dlouhý díl.
Co k němu říct? Samozřejmě se mi to opět líbilo. Nechyběly (jako snad pokaždé) zajímavé myšlenky, se kterými není těžké se ztotožnit, a ani vtip. (U chlebu s vysočinou jsem se fakt od srdce zasmála :D)

Nejnovější část si nechám zítra (dnes) k snídani, tohle je lepší dávkovat hezky pomalu, než to zhltnout, jinak si to člověk řádně neužije.

A díky za komentáře, potěšily. O prozpěvování Angie u mě na blogu, jsi mi nepsal, nicméně mi u čtení oné poznámky došlo, jak dlouho jsem Stouny neslyšela, tak jsem to musela hned napravit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama