Malé věci 10. část

9. září 2014 v 11:28 | Hubert |  Malé věci
Bolest hlavy, v puse jako bych v noci pojídal přejetou mršinu, co jsem našel u silnice a do toho nepříjemný pocit v hlavě. Prapodivné prázdno. Krom otravné a přitom svým způsobem nevysvětlitelně půvabné melodie písně "You Never Can Tell" od Chucka Berryho. Je to tak absurdní probuzení, že se mi ani nechce otvírat oči. Co bych asi viděl? Že ležím v nafukovacím skákacím hradu posprejovaným nacistickými hesly a vedle mě pospává partička pupkáčů v kožených oblecích. Jisto jistě jsem ty týpky sbalil v baru podobném Modré ústřici. Nebo ležím uprostřed ulice v malém bazénku, plném majonézy. Na sobě mám jen motýlka a kolem mě lítá hejno sršní a vos. Kolemjdoucí odvrací zrak a tváří se, jako bych tam nebyl. Jen důchodci si znechuceně prohlíží tu spoušť a vykládají cosi o starých dobrých časech za komunistů.

Opravdu velice pomalu jsem otevřel oči. Ranní slunce mě donutilo je hned zase zavřít. Podle toho bleskového pohledu, plného slunečního svitu, jsem rozpoznal vlastní pokoj. Otevřel jsem oči znovu. V pokoji byl neuvěřitelnej bordel. Všude flašky od piva, nedopitej chlast, rozbitý sklo a vajgly úplně všude. Jak se mi tohle sakra povedlo? Zjistil jsem, že jsem úplně nahej. A bolí mě prostředníček levé ruky. Jednoduše proto, že byl pořezanej. Krev na prostěradle tudíž není od toho, že bych se v noci někoho pokoušel zabít, ale spíš se někdo snažil zabít mě. Rád bych našel další stopy a indicie k rozluštění záhady včerejší noci, ovšem vůbec se mi nechce vstávat z postele. Jenže to budu muset udělat. Nutně potřebuju na záchod.

Nemotornými pohyby se snažím chodit, přičemž něco probodává mé koleno mrazivou bolestí. Takže musím kulhat jako idiot. Navštívil jsem kuchyni a vypil zhruba půlku Máchova jezera. Žaludek se mi topí tak, že už se ani nesnaží obrátit, s každým pohybem těla. Plíce bolí jako bych nekouřil cigarety, ale výfuk staré Tatrovky. I tak si zapálím a postavím vodu na kafe. Sednul jsem si na židli a bolestně kouřil lehkou luckynu. A pak můj pohled zamrznul na lednici. Krvavé skvrny jsem si nevšímal, zaujal mě kus popsaného papíru, připevněného magnetem. Doby, kdy jsem si vystavoval obrázky na lednici jsou už dávno pryč. Ten papír mě tedy dost zmátl. Prudce jsem vstal, až se mi zatočila hlava a musel jsem se rychle chytnout stolu. Udělal jsem dva nejisté kroky a sáhnul po tom papíru. Stálo v něm:

"Dobré ráno, zlato!
Musela jsem do práce a nechtělo se mi tě budit. Včera to bylo fajn. Zavolej mi.

P.S. promiň za tu krev."

"No doprdele?!" téměř jsem vykřiknul.

Kdo to sakra může být? Proč se dotyčná nepodepsala? A kam mám zavolat? Poněvadž já tu holku miluju! Dívka, která ve vzkazu cituje poslední slova zpěváka Mayhem z dopisu na rozloučenou, který napsal před tím, než se střelil do hlavy brokovnicí, musí být úplně šílená nebo zajímavá. V ideálním případě obojí. Šíleně zajímavá.

Začal jsem zmateně kulhat po bytě a hledat něco, co by mi mohlo napovědět, co je to za holku a kde jsem ji sakra vyhrabal. Na zemi jsem našel krabičku od práskacích camelek. Ty já nekouřím, v mém okolí je kouří jenom Chill. Napadla mě taková neskutečně paranoidní myšlenka, že si ze mě jenom nemístně vystřelil. Jenže v tu chvíli zazvonil zvonek a já tu myšlenku i hned zaplašil kamsi na dno mé hlavy, kde se o ni postarali démoni a šílení raraši, kterým tam často haraší. Vykouknul jsem z okna a zíral, jak můj kámoš Milf drží v ruce moje kalhoty a tričko s Hendrixem, divně se kření a mává jakože mu mám otevřít. Šel jsem si oblíknout aspoň trenky, protože jsem byl tak v šoku, že jsem se ještě nestačil oblíct. Milf zaklepal na dveře a tak jsem je prudce otevřel.

"Jdeš někam do společnosti?" řekl Milf a zjevně narážel na motýlek, co jsem měl na krku, aniž bych si ho všimnul.

Takže aspoň jedna z těch představ se téměř vyplnila. Jsem rád, že to nebyli ti kluci z baru Modrá ústřice. Mezitím mně Milf vrazil do ruk moje kalhoty a tričko, vyzul se a vstoupil do bytu, přičemž se pobaveně chechtal.

"Kde si našel ty věci?" nemohl jsem pochopit.

"Válely se před domem. Tys dělal párty a já o tom nevím? To teda nebudem moc kamarádi."

"Kamarádi nejsme od doby, cos na štědrej večer poblil koupelnu mých rodičů." mrknul jsem na něj a on se trapně pousmál.

Ano, opravdu se to stalo. Od té doby jsme vlastně velmi dobří kamarádi. Nevolnost lidi spojuje nebo tak něco. Hehe. Každopádně Milfa znám už několik let. Je to mladej kluk, dost nezávislej, přitom je vlastně úplně závislej. Není závislej jako na heráku nebo tak, jeho závislost má zcela jinou podobu. Přitom je to tak nevinný. Ale když se mu upřeně zadíváte do očí, tak to poznáte. Ty feťácký oči prozradí každýho.

Vysvětlil jsem mu situaci, ve které se nacházím. Teda nevysvětlil, protože pro mě samotnýho je značně nevysvětlená. Ale brzy pochopil, že oknem neletěly jenom moje věci, ale i vzpomínky na včerejší večer.

"Tak ty jsem na zemi před barákem ležet neviděl." řekl až skoro smutně Milf.
Nenápadně se přesunul ke gramofonu, zapnul desku, která tam byla. A spustila se kytara Jimiho Hendrixe. Ozvalo se úchylné "Foxy!" a Milf se rozesmál.

"Takže to byla zrzka!" řekl a laškovně mrknul jedním okem.

"Tohle už nikdy víc nedělej!"

"Ok, tak si to aspoň shrneme. Je to zrzka, která podle toho vzkazu, poslouchá norskej black metal. Pořezala ti prst a je to neskutečnej piják, podle těch flašek co se tady všude válí. Jestli jste to vypili jenom vy dva, tak bys měl být dávno mrtvej kámo! Umřel bys jako hrdina, se zvratkama v krku!" rozchechtal se Milf.

Občas bych ho za ty jeho vtípky zabil. Chytnul pod krkem a mlátil jeho hlavou o roh stolu. A on to moc dobře ví. Jenže má bolest hlavy neustupovala, vzpomínky se nevracely a tak moje veškerá agrese se zhmotňovala v klepání prsty o zeď. Všechno se zdálo být úplně mimo, včetně mě. Tak jsem si odkulhal dopít studený kafe.

"Hele ona to nebude špatná partie. Úplně ji vidím, jak po večerech vysedává doma na gauči, chlastá drahou whiskey a pošňupává kokain, za zvuku songu Freezing Moon." přišel Milf s domněnkou.

Zasmáli jsme se. Hlavou mi lítaly jména, obličeje i hlasy. Jenže žádnej jsem si nedokázal spojit s hledanou osobou. Okno do mojí hlavy bylo dokořán. Jako kdyby mi někdo tu hlavu prostřelil devítkou. Nacházím tam jen různé střípky. Věty, které si ale nedokážu přiřadit k žádnému obrazu, či zvuku. Jsou to jen slova, která vlastně ani nemusí být z toho večera. Nevím, vážně ne.

"Nalitá se mi líbíš! Seš zatraceně zvrhlá!"

"Mně se líbí, že se ti to líbí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 9. září 2014 v 21:20 | Reagovat

Máš tak dobrou fantazii, nebo z tebe mluví zkušenost? :-) Píšeš bezvadně, poslední dva díly jsem zhltla na posezení.

2 Angie Angie | Web | 10. září 2014 v 12:46 | Reagovat

Ze začátku jsem si říkala prima, celkem dlouhý díl, ale konec nakonec přišel stejně záhy jako jindy.
U tohoto dílu jsem se bavila od začátku do konce, byl takový... lehoučký. Jinačí, než ten předchozí.

Nová postava je mi sympatická, doufám, že není jen epizodní a objeví se i dál. A taky doufám, že nakonec dostaneme odpovědi, co se to vlastně odehrálo :)

3 ... ... | 10. září 2014 v 23:42 | Reagovat

S podzimem přišla i čarovnost, co z malých věcí, podle mě, dělá něco velkýho a silnýho. Minimálně co se týče emocí, který u těch epizod člověk prožívá.

"Umřel bys jako hrdina, se zvratkama v krku!" Mohlo to být jakkoliv, náhoda, vtip, isnpirace někde jinde...nicméně, ta věta je šíleně hluboká.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama