Září 2014

Malé věci 12. část

24. září 2014 v 10:57 | Hubert |  Malé věci
"Přestože víš, že to není dobře..."

Ráno vstanu, strávím několik minut na záchodě, který ještě prodloužím zdlouhavým čtením vtipů o vztazích v jednom trapným dámským časopisu. Po chvíli zjistím, že to vlastně vůbec nejsou vtipy, ale obyčejný kecy, který vyplodila nějaká zoufale upjatá mysl zaryté feministky. Směju se, jak se asi tváří děsně povýšeně, když ty sračky píše. A přestože vím, že to není dobře, představuju si, jak mi kouří.

Na kus účtenky si napíšu větu ze svýho snu, kterou jsem si zapamatoval a tak nějak se mi zalíbila. "Nesnáším svůj život, ve stínu tvého jména." Sice ji nikdy nepoužiju, ale líbí se mi. V kuchyni rozklepnu vajíčka na pánev a přestože vím, že to není dobře, dám tam i několik plátků slaniny. Bolesti žaludku a děsivě častému pálení žáhy se opět nevyhnu. Žaludek jsem si úspěšně rozesral různýma látkama a svým podělaně skvělým životem. Jednoho dne exploduje. Vím to. Dám si i silný kafe, který taky udělá svý.

Křik týrané zvěře nebo ženy s šíleným orgasmem linoucí se z obýváku přehluším kytarovým riffem kapely Black Sabbath. Prohrábnu si dvoutýdenní vousy a okamžitě zaplaším myšlenku, že bych se snad mohl oholit. Otevřu dveře od obývacího pokoje, kde sedí Milf a kouká na porno, ze kterýho se snad nepostaví žádnýmu normálnímu chlapovi. A on se jenom cpe kornflejky a tupě zírá na dvě starý báby provádějící cosi neuvěřitelně nechutnýho obdařenýmu mládencovi.

"Děláš si prdel?" povídám.

"Taky tě zdravím, vole. Kdybys viděl začátek, jak ty babizny byly rozhycovaný. To bys zíral!"

Neřeknu radši nic. Jen si přisunu židli blíž a budu prostě snídat při pohledu na ten odporně zobrazený druh sodomie. Přemítám, že přezdívka Milf už dávno vzala za svý. Dojím a Milf stále ještě chroustá snídani. Tak vylezu na balkón, zapálit si a chvíli poslouchat i něco jinýho než stařické výkřiky rozkoše. Vidím, jak z dálky míří k našemu domu stará známá postava. Kukla si to šlape ulicí jako král vidláků. Na nose černý brejle a ve tváři zpropadenej úsměv.

Jdu mu otevřít a za zády si schovávám malý překvápko na uvítanou. Přestože vím, že to není dobře. Otevřu a Kukla tam stojí s klidným výrazem.

"Co takhle ranního panáka?" řekne naprosto vážně.

"A co takhle rovnou celou flašku?" vytáhnu na něj flašku kurevsky drahýho bourbonu.

Milf dokoukal to zvrhlý porno a vážně doufám, že si u toho nehrál s ptákem. Sedne si za náma do kuchyně a tak Kukla všem nalije panáka. Kopli jsme to do sebe a já nahodil svůj klasickej znechucenej ksicht. Nemám rád žádnej chlast. Krom piva, ale to nepovažuju za chlast. To je spíš nápoj bohů, než cokoliv jinýho. Pak padl další panák, další a další. Začaly se tak rozjíždět podivně filozofické debaty.

"Ty už se neplánuješ nikdy oholit?" zeptal se mě Kukla.

"To jsem na srazu s vizážistou nebo co?" odseknu skoro až dotčeně a pokračuju.

"Zrovna včera mi kamarádka řekla, že vypadám jako bezdomovec. Ok, zasmál jsem se. Ale pak mi úplně jinej člověk řekl, že vypadám jako Ježíš Kristus. Což je pro Ježíše samosebou neskutečná lichotka, ale já se ptám! Kde je sakra ta hranice, která určuje, kdy člověk vypadá jako vágus a kdy jako Ježíš Kristus, náš posranej spasitel? Není to úchylný? Být jednou srovnán s bezdomovcem bez práce a se smradlavýma hadrama. A podruhé s Ježíškem, kterej chcípnul aby spasil naše hříšné duše. Byl snad Ježíš jako bezdomovec? Byl línej se holit nebo to měl jako součást své image?"

"Kurva chlape, fakt se radši ohol!" řekl po chvíli přemýšlení Milf.

Ukážu mu prostředníček a raději změním téma.

"Pamatujete na Melouna? Toho týpka s obří hlavou a tupýma kecama."

"Jó, toho zmrda jsem nesnášel. On nemá rád chlastání za bílýho dne. Sakra, jak tohle může někdo říct? Chlastání za bílýho dne je jedna z nejlepších věcí, na který lidstvo přišlo. Všichni na tebe blbě čumí a tobě je to u prdele, protože se jim směješ do ksichtu. Ách to je přece nádhera." zasnil se Kukla.

"No tak tenhle vocas si pořídil dítě. Fakt nekecám! Malýho růžovýho sviště!" prohlásím.

"No doprdele, borče!" vybouchli oba moji kumpáni smíchy.

Takhle přežijeme až do odpoledne, ve kterým se buďto dostaví únava a hlad nebo další flaška. A přestože vím, že to není dobře, je to většinou ta flaška.

"Trochu hudby?" řeknu a bez čekání na odpověď, zapnu přehrávač.

"To je Eric Slowhand Clapton! Cocain. No, on vlastně ani moc slowhand není sakra!" žvatlá Milf, značně pobaven svou logikou.

"A už vůbec ne na koksu!" podpoří ho Kukla.

Tohle celý, neděláme často. Dnes je to trochu speciální. Milf opustil svou dlouholetou přítelkyni a tak je to taková smutečně vítězná oslava znovu nalezené svobody. Nebo tak nějak. My tři jsme dřív tvořili takovou posraně svatou homo trojici. Společný tahy městem, nahánění ega při soutěžích "kdo sbalí tu hezkou blondýnu uprostřed bandy pěti týpků", zabíjení času chlastáním a zoufalým žvaněním v klubech až do zavíračky, turnaje v šipkách, který vyhrál vždycky ten nejnametenější, čutání do hakysu v parku během hnusně teplýho letního dopoledne, pomlouvání jeden druhýho, rejpání a všechny otravný kecy, který myslíme vážně, ale nikdy se to nedá vzít zle. Všechno to zkurveně skvělý, co tu dlouho nebylo. A nikdy nebude v takové míře, jako to bylo dřív. Ale jednou za čas, je potřeba zavzpomínat.

"Víte co jsem nesnášel? Nakupování! To zkurvený procházení každýho blbýho obchodu!" řekne Milf a všichni souhlasně přikývnem.

"Cítil jsem se jako válečník. Stála proti mně obrovská přesila všech těch hadříků a prádýlek. Ale já statečně bojoval s každým dalším kusem svetříku a přemohl jsem je všechny!" pokračuje Milf a vítězně u toho vstane ze židle.

Debaty se přelijí dál, do oceánů našich myšlenek. A ty jsou fakt rozlehlý, místy i hodně hluboký. Někdy se ale začne projevovat, že jsme obyčejní opilí zoufalci. Kukla chytá svou rozjetou náladu a snaží se nás přesvědčit, že bude dobrej nápad jít teď ven za holkama. Nepřesvědčí nás. Nedokázal to ani před lety. Ne, že by nás holky nezajímaly. Zajímají, to je jasný. Ale někdy až moc a je potřeba občas ubrat.

Po nějaké době se přesuneme na balkón, kde posedáváme a kouříme trávu ze staré dýmky, kterou jsme si před lety koupili na třetiny. Je už fakt hnusná, zašlá a tráva po ní chutná jako starý ponožky.

"Ne, to jsou spíš spálený pneumatiky." vždycky hlásí Kukla.

Posloucháme starý desky od Sabbathů. Master of Reality, Vol. 4, Heaven and Hell a Mob Rules. Sjeli jsme to všechno. Vyhulili snad tunu trávy. Řešili starý časy, pozorovali hvězdy. Milf má přes sebe mou starou kostkovanou deku. Předáváme si dýmku. Je to všechno tak kouzelně smutný, podivně krásný, nehorázně přihřátý. Jsme vlastně všichni šťastní, jako jsme byli vždycky. Ale vždycky je to nakonec stejný.

A přestože vím, že to není dobře, cítíme se nějak zvláštně. Na hovno.

Malé věci 11. část

21. září 2014 v 14:27 | Hubert |  Malé věci
Vzpomínky. Nebo spíš jen jejich útržky. Válejí se mi v hlavě. Je jich spousta, jen nevím co s nimi. Rád bych doplnil tu skládanku, kterou již částečně doplnil čas a částečně přetvořila hlava k obrazu svému. Asi abych se mohl v klidu zase ráno podívat do zrcadla. Aby bylo vidět, že ty modrý oči, přesto že vím, jak umí lhát se zabijáckou chladnokrevností, si lhát už nedokážou. Je krásný, když člověk dokáže obelhat sám sebe. Pak totiž ostatním nelže. Nebo o tom sám neví. A na takovou lež se těžko přichází. Ona však ta sladká nevědomost časem taky zhořkne.

Kráčím zpustlou ulicí, sleduju úsměvy i smutné tváře. Ty smutné shledávám upřímnějšími. Před pár dny se toho stalo tolik, že má hlava se přeplnila. Nestíhala přebírat každou věc jednotlivě a ty nepodstatné prostě vypouštět. Nechávala uvnitř všechno. Přičemž nic nehodlala řešit. A nakonec přišel jeden večer, kdy to všechno vypustila naráz. I s tím inkriminovaným večerem.

Proběhlo to všechno tak nenápadně, tak přirozeně, že to vypadalo logicky. S přibývajícím alkoholem, v tom člověk těžko nalézal chybu. Celé to bylo nějak takhle.

V zoufale prázdném a tak nějak smutně veselém gůglu sedím já, Johnny B, Chill, Kukla a dvě holky. Jednu z nich znám. Rád bych si vzpomněl na jméno. Ale jde to ztuha. Občas ji potkám, párkrát jsem s ní dokonce mluvil. Občas se ujistím, jak to její jméno zní, ale o několik minut později to stejně zase nevím. Nepotřebuju to vědět.

Z jukeboxu se line melodie songu "Snowblind", Ozzy pěje cosi o tom, jak se Tommy Iommi přešňupal koksem. Ty dvě holky cosi hučí do Chilla, kterej podle výrazu ve své tváři, je má totálně na háku a snad je ani neposlouchá. Je zhulenej až běda, tak bych se dokonce divil, kdyby je poslouchal. Navíc jím cloumá nepokryté zklamání. Dnes se těšil na lehkou psychedelickou seanci. Ale dealer se neozval a tak se Chill jen zoufale přehuluje a popíjí rum s colou. Kukla usrkává sedmý pivo a stále rozjímá, zda-li jít domů nebo dát panáka becherovky. Johnny B se zaposlouchává do toho sladkýho songu o drogových peripetiích.

"Kámo, miluju hodně songů od Sabbathů. Snad se všema bych se i vyspal. Ale tomuhle... tomuhle bych klidně udělal dítě." prohlásil a u toho nechutně špulil rty.

Chill už těch keců dvou dam po jeho levici, má evidentně po krk. Vstal a dle vlastních slov, se šel podívat, jestli se něco zajímavějšího netopí v hajzlu. Ty holky si snad ani nevšimly, že Chill vzal roha a dál bezduše žvaní. Já nemám nic proti mluvení, ukecaní lidi jsou občas fajn. Ale je potřeba, aby znali hranici.

Kukla naznal, že jeden panák becherovky nestačí a tak si u Yakuzi poručil hned tři. Yakuza už panák posílal mně a Johnnymu B, ale Kukla jej ledabylým mávnutím ruky zadržel.

"Ne! Ty jsou jen pro mě. Ti dva nemají s alkoholem problém, který by byl třeba řešit."

Kopnul do sebe jednoho bechera, pak druhýho. Trochu se zakuckal. Špatně polknul a divně se zatvářil. Ten výraz znám moc dobře. Nestihnul ani vstát, jediné co dokázal, bylo natočit hlavu na stranu. A tak trochou horkých zvratků potřísnil židli, na které původně seděl Chill. Říkám mu pořád, že během toho ustavičnýho chlastání, by neměl zapomínat na jídlo. I ten hnusnej utopenec by mu pomohl. Kór když chlastá od rána.

Yakuza přinesl kýbl a mokrej hadr, plesknul ho na poblitou židli, zvednul Kuklu, naznačil mu, že ten třetí panák bechera už pít nebude a klidným krokem odšoural za bar, kde už pět hodin v kuse luštil sudoku. Kukla zkontroloval, že se Yakuza nedívá a kopnul do sebe ten panák. Vzal hadr a znechuceně se jal úklidu. Po chvíli se vrátil Chill, vypadal rozespale.

"Ty vole Kuklo, ty seš idiot. Touhle dobou už jsme mohli být parádně sjetí a místo toho, to tady smrdí zvratkama!"

Obě holky se tvářily, že jestli si nepřesednem k jinýmu stolu, tak hodí taky pěknou šavli. Jedna z nich vstala. Chillovi to bylo evidentně jedno, ale já nechtěl vidět další obsah žaludku, tak jsem vstal taky. Přesunuli jsme se až na druhej konec gůglu. Ke stolu, kde běžně sedí štamgasti. Dnes už žádnej z nich nepřijde. Za hodinu Yakuza zavírá. Posadil jsem se a vedle mě usedla ta holka, které jsem stále ještě nemohl přijít na jméno. Mile se usmála, když dosedla, tak jsem jí úsměv oplatil. Nic mě to nestálo, tak co.

Nějakou dobu jsme si všichni naprosto nevinně povídali o různě závažných tématech. Od potratů až po chuťovou vytříbenost při míchání laciného rumu s colou. Pivo mi po pár kouscích přestalo chutnat, tak jsem přešel na Chillovu vlnu a dával si taky rum s colou. Vycházelo to přesně v poměru jedna plechovka coly na tři panáky rumu. Postupem času a mou přibývající opilostí, jsem víc a víc zapojoval do hovoru obě dívky. Zapojoval jsem je do hovoru taky neodbytně, že jsme se všichni rozchlastali. Až na Kuklu, kterej poté, co uklidil tu spoušť, už dál nemohl snášet Yakuzův otrávený pohled a tak šel raději zaspat další alkoholovej večer. Po cestě zřejmě přemýšlel, jak tvrdá kocovina jej čeká tentokrát.

Zhruba v době, kdy gůgl běžně zhasíná svá světla a zpití návštěvnící jdou vrávoravým krokem směrem ke svým domovům nebo do předraženýho nonstopu, za námi přišel Yakuza. Ovšem místo očekávané hlášky, že nás smradlavý alkoholiky už nemůže cítit a měli bysme okamžitě vypadnout, řekl jenom:

"Budete tu ještě chvíli? Musel bych se doma pokoušet obšťasnit svou tlustou ženu a z minula mě příšerně berou záda. Tak bych tady raději nějakou dobu pobyl a díval se na sestřih zápasů ligy mistrů. A když tady budete sedět a popíjet, tak nebudu muset lhát. Přece jenom tu ženskou pořád ještě miluju."

Holka vedle mě nadšeně vyskočila.

"Jó! Budem tady, pane Yakuza, dokud nás nevynesete v zubech!"

My ostatní jsme chápavě přikývli. Je to dobrej chlap, kterýmu snad ani nejde odporovat. Když ještě ke všemu vypadá jako kriminálník, co vyvraždil celou svou rodinu a děsně se přitom bavil. Kukla má vždycky děsnou srandu z jeho plešky.

"To není taková ta klasická pleška, která skoro dělá prasátka. Na téhle jsou snad čtyři kila masa. Do té by se parádně plesklo!"

Johnny B už skoro usínal, tak ztěžka a skoro až z povinnosti, dopil své páté pivo, zapálil červený máčko a hodlal nám naznačit, že je čas jít domů.

"Dokouřím a půjdu se pokusit ukecat Neonu, aby se nechala obšťasnit."

Všichni víme, jak to dopadne. Neona mu řekne, že smrdí pivem, převalí se na druhej bok a chudák Johnny B si půjde vyhonit do kuchyně. Pak sní vysočinu s chlebem a máslem, kterej mu nachystala a usne vedle své ženy, která jako by ztratila vášeň, kterou vždycky měla. Už tak nezáří jako dřív. Ale pořád je to ONA! Jak velmi rád zdůrazňuje.

Johnny B se nenápadně vypařil a Chill už značně zmámen rumem, se začal tvářit, že je připraven na jistý styk s jednou z dam. Dotyčná se jmenuje Radka a je tady přesně kvůli tomu. Druhá dívka, která sedí hned vedle mě a celý večer je mi blíž a blíž, nejen myšlenkově, ale i tělesně, přišla kvůli někomu úplně jinému. Jenže dotyčný dnes nedorazil. Vlastně se v gůglu neukázal už celou věčnost. Ta holka se jmenuje Michelle a je si naprosto jistá, že se mi líbí. Vůbec jí to však nevadí, spíš naopak. Rum v našich hlavách se již dávno chopil gumy a nenápadně začal gumovat myšlenky a slova. Chill a Radka se rozhodli, že skončí někde venku ve víru vášní a trochu provinile se rozloučili. Yakuza usnul za barem.

Bavil jsem se s Michelle o funkci alkoholu, při smutných chvílích nebo při nostalgických večerech. Mluvila o tom, že člověk tím utopí určitou část myšlenek. Upřeně jsem jí přitom hleděl do těch hnědých očí, až měla skoro problém s dokončováním vět, jak ji to zasáhlo.

"Jenže jsou věci, který v chlastu prostě neutopíš. Vždycky nakonec vyplavou." řekl jsem po chvíli mlčení a delší chvíli zírání do očí.

Zdálo se, že to k něčemu směřuje. K něčemu, co nebylo mým a ani jejím záměrem. K něčemu, do čeho se nechci pouštět, protože vím, že to postrádá smysl. Jenže jsem prostě vstal, probudil Yakuzu a řekl mu, že už je fakt pozdě a měl by jít spát. On jen cosi zabručel, tak jsem vzal Michelle za ruku a vkročil do světla pouličních lamp. Hvízdal jsem si "Civil War" od gunsonů a Michelle se rozplívala, jak jsou Guns 'N' Roses její nejoblíbenější kapela. A já klasicky prohlásil, že to je kapela s největším čurákem za mikrofonem.

Pak jsme skončili u mě v pokoji. Zapnul jsem repráky a začala se linout tahaná melodie.

"I was born on honey hill." zpívám si společně se zpěvákem.

Michelle se ke mě přitiskla, přiblížila své rty k těm mým, až jsem cítil její rumově sladký dech.

"Pověz mi nějakou hloupost. Chill říkal, že si rád hraješ se slovama..."

"To nejde takhle na povel." zašeptal jsem jí do ucha.

Usmála se.

"Nemáš tam něco veselejšího?" řekla po chvíli.

A tak jsem zapnul Chucka Berryho. Ona mě nadšeně chytla za ruce a začala tančit.

"Znáš Pulp Fiction?" zeptala se během kroucení svými boky.

"Blázníš? Viděl jsem to snad stokrát!"

"Já taky! Zahrajem si na Vincenta a Miu?"

"Klidně, ale nemám žádnej herák."

Znovu se usmála a tančili jsme. Tančili jsme dlouho. Až nakonec hudba ustala, my jsme znovu k sobě přitiskli těla. Rty se opět nebezpečně přiblížily. Zmatený štěstí se nás nenápadně zmocňuje a tak se snažím ještě zachránit situaci.

"Netahejme do našeho přátelství prachy nebo sex. Nechme v něm jenom drogy, trošku rock 'n' rollu a všechno bude fajn." řekl jsem, ale bylo pozdě.

Ta holka miluje Mantrase. V gůglu čekala na něj. Jemu je to úplně jedno, má ji za hloupou feťačku, co je víc otravná než hezká. Připadal jsem si, jako bych využil její chvilkové slabosti. Nebylo v tom nic zásadního, jen prvoplánová touha. Která je sice občas fajn, ale zároveň mi připadá tak neskutečně nudná. Celou dobu jsem měl v hlavě text od plastiků.

"Po celý život budeš roztahovat klín,
aby v něj vešel Podivuhodný mandarin.
Budeš svůj šat šít z marností a z vin,
hledat budeš, kde je Podivuhodný mandarin."

Po pár dnech, až jsem tak nějak pochopil, co že se to vlastně dělo. Jsem za ní přišel. Byla ráda, že mě vidí. Ten rozzářený úsměv mě téměř nadchnul. Dal jsem jí pusu na tvář.

"Překrásná Michelle. Máš v sobě lásku, kterou potřebuju. Ale tahle láska není pro mě. Nepatří mi."

Malé věci 10. část

9. září 2014 v 11:28 | Hubert |  Malé věci
Bolest hlavy, v puse jako bych v noci pojídal přejetou mršinu, co jsem našel u silnice a do toho nepříjemný pocit v hlavě. Prapodivné prázdno. Krom otravné a přitom svým způsobem nevysvětlitelně půvabné melodie písně "You Never Can Tell" od Chucka Berryho. Je to tak absurdní probuzení, že se mi ani nechce otvírat oči. Co bych asi viděl? Že ležím v nafukovacím skákacím hradu posprejovaným nacistickými hesly a vedle mě pospává partička pupkáčů v kožených oblecích. Jisto jistě jsem ty týpky sbalil v baru podobném Modré ústřici. Nebo ležím uprostřed ulice v malém bazénku, plném majonézy. Na sobě mám jen motýlka a kolem mě lítá hejno sršní a vos. Kolemjdoucí odvrací zrak a tváří se, jako bych tam nebyl. Jen důchodci si znechuceně prohlíží tu spoušť a vykládají cosi o starých dobrých časech za komunistů.

Opravdu velice pomalu jsem otevřel oči. Ranní slunce mě donutilo je hned zase zavřít. Podle toho bleskového pohledu, plného slunečního svitu, jsem rozpoznal vlastní pokoj. Otevřel jsem oči znovu. V pokoji byl neuvěřitelnej bordel. Všude flašky od piva, nedopitej chlast, rozbitý sklo a vajgly úplně všude. Jak se mi tohle sakra povedlo? Zjistil jsem, že jsem úplně nahej. A bolí mě prostředníček levé ruky. Jednoduše proto, že byl pořezanej. Krev na prostěradle tudíž není od toho, že bych se v noci někoho pokoušel zabít, ale spíš se někdo snažil zabít mě. Rád bych našel další stopy a indicie k rozluštění záhady včerejší noci, ovšem vůbec se mi nechce vstávat z postele. Jenže to budu muset udělat. Nutně potřebuju na záchod.

Nemotornými pohyby se snažím chodit, přičemž něco probodává mé koleno mrazivou bolestí. Takže musím kulhat jako idiot. Navštívil jsem kuchyni a vypil zhruba půlku Máchova jezera. Žaludek se mi topí tak, že už se ani nesnaží obrátit, s každým pohybem těla. Plíce bolí jako bych nekouřil cigarety, ale výfuk staré Tatrovky. I tak si zapálím a postavím vodu na kafe. Sednul jsem si na židli a bolestně kouřil lehkou luckynu. A pak můj pohled zamrznul na lednici. Krvavé skvrny jsem si nevšímal, zaujal mě kus popsaného papíru, připevněného magnetem. Doby, kdy jsem si vystavoval obrázky na lednici jsou už dávno pryč. Ten papír mě tedy dost zmátl. Prudce jsem vstal, až se mi zatočila hlava a musel jsem se rychle chytnout stolu. Udělal jsem dva nejisté kroky a sáhnul po tom papíru. Stálo v něm:

"Dobré ráno, zlato!
Musela jsem do práce a nechtělo se mi tě budit. Včera to bylo fajn. Zavolej mi.

P.S. promiň za tu krev."

"No doprdele?!" téměř jsem vykřiknul.

Kdo to sakra může být? Proč se dotyčná nepodepsala? A kam mám zavolat? Poněvadž já tu holku miluju! Dívka, která ve vzkazu cituje poslední slova zpěváka Mayhem z dopisu na rozloučenou, který napsal před tím, než se střelil do hlavy brokovnicí, musí být úplně šílená nebo zajímavá. V ideálním případě obojí. Šíleně zajímavá.

Začal jsem zmateně kulhat po bytě a hledat něco, co by mi mohlo napovědět, co je to za holku a kde jsem ji sakra vyhrabal. Na zemi jsem našel krabičku od práskacích camelek. Ty já nekouřím, v mém okolí je kouří jenom Chill. Napadla mě taková neskutečně paranoidní myšlenka, že si ze mě jenom nemístně vystřelil. Jenže v tu chvíli zazvonil zvonek a já tu myšlenku i hned zaplašil kamsi na dno mé hlavy, kde se o ni postarali démoni a šílení raraši, kterým tam často haraší. Vykouknul jsem z okna a zíral, jak můj kámoš Milf drží v ruce moje kalhoty a tričko s Hendrixem, divně se kření a mává jakože mu mám otevřít. Šel jsem si oblíknout aspoň trenky, protože jsem byl tak v šoku, že jsem se ještě nestačil oblíct. Milf zaklepal na dveře a tak jsem je prudce otevřel.

"Jdeš někam do společnosti?" řekl Milf a zjevně narážel na motýlek, co jsem měl na krku, aniž bych si ho všimnul.

Takže aspoň jedna z těch představ se téměř vyplnila. Jsem rád, že to nebyli ti kluci z baru Modrá ústřice. Mezitím mně Milf vrazil do ruk moje kalhoty a tričko, vyzul se a vstoupil do bytu, přičemž se pobaveně chechtal.

"Kde si našel ty věci?" nemohl jsem pochopit.

"Válely se před domem. Tys dělal párty a já o tom nevím? To teda nebudem moc kamarádi."

"Kamarádi nejsme od doby, cos na štědrej večer poblil koupelnu mých rodičů." mrknul jsem na něj a on se trapně pousmál.

Ano, opravdu se to stalo. Od té doby jsme vlastně velmi dobří kamarádi. Nevolnost lidi spojuje nebo tak něco. Hehe. Každopádně Milfa znám už několik let. Je to mladej kluk, dost nezávislej, přitom je vlastně úplně závislej. Není závislej jako na heráku nebo tak, jeho závislost má zcela jinou podobu. Přitom je to tak nevinný. Ale když se mu upřeně zadíváte do očí, tak to poznáte. Ty feťácký oči prozradí každýho.

Vysvětlil jsem mu situaci, ve které se nacházím. Teda nevysvětlil, protože pro mě samotnýho je značně nevysvětlená. Ale brzy pochopil, že oknem neletěly jenom moje věci, ale i vzpomínky na včerejší večer.

"Tak ty jsem na zemi před barákem ležet neviděl." řekl až skoro smutně Milf.
Nenápadně se přesunul ke gramofonu, zapnul desku, která tam byla. A spustila se kytara Jimiho Hendrixe. Ozvalo se úchylné "Foxy!" a Milf se rozesmál.

"Takže to byla zrzka!" řekl a laškovně mrknul jedním okem.

"Tohle už nikdy víc nedělej!"

"Ok, tak si to aspoň shrneme. Je to zrzka, která podle toho vzkazu, poslouchá norskej black metal. Pořezala ti prst a je to neskutečnej piják, podle těch flašek co se tady všude válí. Jestli jste to vypili jenom vy dva, tak bys měl být dávno mrtvej kámo! Umřel bys jako hrdina, se zvratkama v krku!" rozchechtal se Milf.

Občas bych ho za ty jeho vtípky zabil. Chytnul pod krkem a mlátil jeho hlavou o roh stolu. A on to moc dobře ví. Jenže má bolest hlavy neustupovala, vzpomínky se nevracely a tak moje veškerá agrese se zhmotňovala v klepání prsty o zeď. Všechno se zdálo být úplně mimo, včetně mě. Tak jsem si odkulhal dopít studený kafe.

"Hele ona to nebude špatná partie. Úplně ji vidím, jak po večerech vysedává doma na gauči, chlastá drahou whiskey a pošňupává kokain, za zvuku songu Freezing Moon." přišel Milf s domněnkou.

Zasmáli jsme se. Hlavou mi lítaly jména, obličeje i hlasy. Jenže žádnej jsem si nedokázal spojit s hledanou osobou. Okno do mojí hlavy bylo dokořán. Jako kdyby mi někdo tu hlavu prostřelil devítkou. Nacházím tam jen různé střípky. Věty, které si ale nedokážu přiřadit k žádnému obrazu, či zvuku. Jsou to jen slova, která vlastně ani nemusí být z toho večera. Nevím, vážně ne.

"Nalitá se mi líbíš! Seš zatraceně zvrhlá!"

"Mně se líbí, že se ti to líbí."

Malé věci 9. část

2. září 2014 v 15:14 | Hubert |  Malé věci
Stojíme s Johnnym B a Kuklou u rezavé brány do pekelné sluje. Apaticky pozorujeme, jak z místnosti odváží hrací automaty. Smutně na to kouká hostinský Yakuza i vrchní gambler gůglu pan Ptáček. On se Ptáček nejmenuje, v občance má Vogel, což nám vždycky naštvaně ukazuje. Ale Chill ho pravidelně uzemňuje argumentem "Podívejte se pane Ptáček, bavme se česky. Já na tu vaši němčinu nejsem zvědavej."

Pan Ptáček se snaží přesvědčit dva chlápky v montérkách, kteří táhnou těžkou hrací bednu, aby tady aspoň jeden automat nechali. Ale pánové jsou neoblomní. Ptáček nasadil smutný oči, celej zrudnul a šel k baru, aby si objednal dvojitej rum. Kopnul ho do sebe a smutně zíral do prázdna.

"On se brzo rozbrečí, sleduj!" hlásí mi Kukla nenápadně.

Jó, pro pana Ptáčka tím končí jedna dlouhá životní etapa. Vždycky večer přišel, dal si pár piv, pokecal s dědkama u stolu a pak až do zavíračky seděl u automatu a klikal a klikal. Jednou za čas něco vyhrál. Tak to tam zase všechno naházel. Když neměl už žádný peníze, šel za Yakuzou a pětistovku si od něj půjčil. Na tyto chvíle měla čich jeho manželka. Vždy když si Ptáček půjčil, začal mu zvonit telefon.

"Ano, Maruško. Teď jsem zrovna zaplatil a jdu domů." zahlásil Ptáček do telefonu a šel si na dvě hodiny sednout k automatu. U toho srkal zvětralou desítku a celou dobu zarytě mlčel.

Je to hodnej člověk, ale prokletý démonem. Jak sám říká "Já byl vždycky hravé povahy.". A ono je to vlastně fuk. Každej má něco. Někdo chlastá, někdo hraje automaty. A někdo dělá obojí. Životní úděl je mnohdy neoblomný, člověka to tak dlouho táhne k jedné věci, až u ní nakonec skončí a stejně je nešťastnej. Ačkoliv by vlastně, čistě teoreticky, měl být šťastnej. Ale není. Tak už to někdy holt bývá.

Chill s Kuklou zapadli do smutně znuděnýho gůglu. Já na ně mávnul a šel se projít. Stalo se toho v posledních týdnech moc. A já nestíhal nad vším dostatečně přemýšlet, dostatečně si to všechno srovnat v hlavě. Život se teď řítí zběsilou rychlostí a já marně tahám za nouzovou brzdu. "Sám sis ho do té rychlosti rozjel, tak se teď netvař, že bys chtěl zastavit." jako by mi nějakej šmejd prohlásil v hlavě.

Jenže co člověk nečeká. Na lavičce v parku, kousek od gůglu posedává Mantras. Kouří těžkou camelku a vůbec si mě nevšímá, dokud jsem nepřisednul k němu. Vypadá bídně. Evidentně dlouho nespal. Neřekl jsem jediné slovo. On se na mě ani nepodíval. Učím se nesoudit lidi, takže i přes evidentní fakt, že pravděpodobně posledních pár dní prosmažil, to jednoduše neřeším. On ví co dělá. A proč to dělá. Doufám.

V hlavě mi zní sólo songu "Snowblind" od Sabbathů. Pousmál jsem se a chtěl něco říct. Ale kurva! Já ani omylem nevěděl co. Nešlo to. Tak jsem seděl a koukal na lavičku opodál, kde partička výrostků zjevně pošňupává czeko. Debilně se na nás kření, tak Mantras vytasil prostředníček. Bolestně se usmál a vycenil žlutý zuby, který si snad týden nemyl. Kukla mi říkal, že Mantras se posledních pár týdnů chová divně. Léto jej totálně svázalo v nostalgických poutech. V boudě nespal už dva měsíce. Vždy když přijde, tak řekne jen "Neptej se!". A všichni víme, že když tohle řekne, tak je opravdu lepší se neptát. Nechat věci plynout a on je Mantras zvládne. Ovšem teď to vypadá, že je toho na něj trochu moc. Život se mu drolí v rukách jako hrad z písku. A to to měl být majestátní hrad.

"Vypadáš dobře, kámo!" řekl jsem po dlouhém mlčení.

"Zmrde prolhanej..." usmál se Mantras.

"Chceš cigáro?"

"Ne, dík. Těm blbečkům naproti jsem prodal zbytek ketáče, co jsem měl. Tak jsem si cigára koupil."

Další dlouhé ticho. Ale věděl jsem, že teď mluvit nemám. Mantras si urovnával myšlenky tak, aby mi je mohl vylíčit. Zapálil jsem si modrou luckynu a napjatě čekal, co přijde.

"Spal jsem s Lunou. Za pár týdnů se bude vdávat. Neuvěřitelný, co? Po tolika letech se spolu vyspíme, zrovna když chystá svatbu. Nostalgie je kurva, to ti řeknu. Jsem z toho v rozpacích, přičemž se nikam do minulosti vracet nechci. Život mě teď baví, jak je. Ale pořád po ní cítím tu trhlinu na nebi. Crack the sky, kámo...." řekl a zasáhnul mě svým smutným pohledem.

"Asi chápu, jak to cítíš. Ale i tahle hvězda jednou vyhasne." prolomil jsem chvilkové mlčení.

"Možná." řekl sklesle a usmál se.

"Víš já věřím, že člověk jde celej život po určitých liniích. Každej člověk jich má hned několik. Moje linie se protíná s liniemi dalších lidí. Můžu jít dlouho dobu jen po těch svých. Pak ale někoho potkám. Časem zjistím, že ten člověk mě provádí určitou cestou. Ne proto, aby byl se mnou. Ale protože sám bych po té cestě nešel, nenapadlo by mě tudy jít. Díky němu se dostanu do určitýho bodu. V tom bodě, se něco zásadního změní. A změny nebývají jen k horšímu. Takový lidi, zůstávají v tvým životě na věky. I když už je třeba nikdy neuvidíš. Protože tu zásadní věc v tvým životě už udělali."