Srpen 2014

Malé věci 8. část

3. srpna 2014 v 13:11 | Hubert |  Malé věci
Všechno se rozpadá. Vztahy lidí, kteří k sobě prostě patří. S nimi se rozpadá i naděje. Ale pořád nějaká přetrvává. I přes ty rozpadající a pomalu mizející životy kolem. Rozpadají se i lidi. Dřív sebejistí, úplní. Rozpadají se jako ta obří budova, která nám stála před školou. Jako malej jsem tam chodil kupovat bouchací kuličky. Byl tam klub s názvem Eden, podle kterého se i celé budově říkalo a říká dodnes. Později začala krachovat a stala se rajskou zahradou školáků experimentujících s drogama. Nejdřív těma lehčíma. Snad ani nejde spočítat, kolik kluků a holek tam dali svůj první prásk z cigára. A potom i ze špeka. Všude popsané zdi se jmény a nadávkami. Sprosté obrázky a chabé pokusy o umělecké počiny. Na největším placu jsme hráli i fotbálek. Branky se nasprejovali na zeď a začala šílená vřava.

Budova chátrá, podobně jako chátrají lidi, kteří tam dřív byli králi. Stali se z nich feťáci, povaleči, zoufalí alkoholici a násilníci. Jsem docela rád, že jsem v té době nebyl králem. Protože ti si teď kralují kde si ve vězení. A já si můžu kralovat ve svém životě, ve svém světě, kterýho si tak cením. Stačí chtít a něco pro to doopravdy dělat. Ne jenom o tom mluvit.

Eden jako symbol pomalu upadá v zapomnění. Brzy se srovná se zemí. A po tom dávném království revoltující mládeže proti neškodným učitelům a dotěrným policajtům, zbude jen mnoho vzpomínek. Králové se na své místo už nevrátí. Mnozí z nich by už ani nemohli.

Zapíjíme kolektivní žal a vzpomínáme. Nikdo toho moc nenamluví, každej vzpomíná na něco jinýho. Sedí tu Kukla a vzpomíná na kdysi fungující rodinu, která už bez jednoho základního člena nebude fungovat nikdy. Chill vzpomíná na ztracený kus života, během dvou minut a jednoho špatnýho rozhodnutí. Johnny B se prodírá krizí s Neonou. Ty krize jsou častější a on neví, jestli to oba znovu ustojí. Mantras háže peníze do jukeboxu a řeší v hlavě lásku jeho života. Podle toho i vypadá playlist. Z reproduktorů zní "The Rain Song" od Led Zeppelin, píseň která se do hospodského prostředí absolutně nehodí. Ale hodí se do našich hlav.

"These are the seasons of emotion and like the winds they rise and fall."

A co v hlavě řeším já? Znovu zdravím známou podivnost. Pletu se do komplikovaných vztahů a dělám v nich ještě větší zmatek. Jsem tu evidentně od toho, abych všechno kazil a komplikoval. Jednoduchost je nudná. Pro sráče, co život neumí prožít ze všech stran a tak se jej snaží prožívat jen z jedné strany. O to víc je pak bolí, když musí prožívat i tu odvrácenou stranu. Na tu jsem připraven dostatečně. Z pekla rovnou na Everest. To je moje cesta. Cesta, která je cílem. Jen opět ochutnat ten sladký vrchol, ze kterého stejně znova spadnu. Abych se mohl vydat na další cestu na vrchol.

"Přitom ani dlouhá cesta dolů, nemusí být jenom špatná." mám vždy napaměti Tmářovu dávnou větu.

Pořád cítím ztrátu. Je jako kulka v hlavě, která se odráží od stěn lebky a nemůže se prostřelit ven. Pořád mi tu něco chybí, ačkoliv vlastně žiju úplně šťastně a chovám se tak, jak chci a potřebuji. Občas prostě přijde temný mrak, kterej zastíní slunce mého života, mého nespoutaného mládí. Někdy z něj i nepříjemně zaprší. "Ale nemůže pršet věčně..." jak říká Eric Draven.

"... to ale neznamená, že dneska nezmoknem!" s ironickým úsměvem vždycky dodává Kukla.

Vším zamíchají i podivné sny. Sny, které se vracejí a zobrazují něco, co už dávno není realitou. Jedou si prostě vlastní život, jako by nevěděly, že něco už není. Že to prostě skončilo.

Do, ustavičným nevětráním, zoufale zpoceného gůglu vstoupil muž, který tu dlouho nebyl. Vypadal ještě hubenější než normálně. I přes v posledních dnech extrémně pařící slunce, byl bledější než kdy dřív. Mávnul na Yakuzu, kterej hned nalíval panáka rumu. Tmář se na něj usmál a sednul si rovnou k našemu stolu. Ten úsměv si budu pamatovat. Nebyl to jeho typický úsměv, plný bolesti. Byl to zcela upřímný a ničím nezastřený úsměv. Zmocnil se mě pocit, jako by přesně věděl, že má přijít dnes. Že dnes ho naše banda potřebuje.

"Víte pánové, láska je různě těžká. Většinou postupem času tloustne. Přibírá. Na začátku je lehká, jenže taky sladká. A člověk se stále častěji tou sladkostí přejídá. Začne být těžší, začne bolet. Čím sladší byla na začátku, tím těžší je dnes. A taková láska se pak hodně pronese."