Malé věci 4. část

2. června 2014 v 12:10 | Hubert |  Malé věci
Několik dnů jsem téměř nevycházel z domu. Někdy je potřeba být sám. Cítil jsem, že musím být sám. A tak jsem seděl a třeba i hodiny přemýšlel. O osudech lidí, starých rozhodnutí, neskrývané ironii života a určité změně. Je zvláštní jak se člověku během pár let můžou změnit priority. Věci dřív malé a téměř nepotřebné, jsou dnes naprosto zásadní. Jen těžko člověk dokáže odhadnout budoucnost, ale přál bych si, aby některé ty věci už důležité zůstaly na vždycky.

Snažil jsem se hodně číst, poslouchat krásnou hudbu. A ačkoliv jsem byl zdánlivě mimo realitu, cítil jsem se díky tomu téměř uprostřed všeho zásadního. Neuvěřitelným způsobem se to promítlo do mých snů. Byly v nich jen důležité věci a lidé. Vše co miluji nebo jsem někdy miloval. V každém tom snu jsem však věděl, že pouze sním a realita je patřičně jiná. Trochu pokřivená. Tyhle lucidní sny jsou prostě zvláštní, občas tajemné. Vyvolávající otázky a emoce. Jsou schopny i otevřít starou ránu. Nebo ji dokonce zacelit.

Po pár dnech jsem přestal cítit potřebu, zůstávat jen ve své hlavě. A tak jsem vyrazil ven. Přepadla mě dobrá nálada, i přes déšť, který mi smáčel vlasy a tvář. Déšť působil jako takový očistný proces pro přírodu a pro mou duši. Příjemně chladil a pročistil vzduch. Rozhodl jsem se však netrávit na něm příliš času. Nachladnutí nikdy nikomu moc neprospěje. A tak jsem po chvíli váhání a pokuřování modré camelky pod stříškou, zapadnul do gůglu, kde bylo docela živo. U našeho klasického stolu seděl Kukla s Johnnym B a Mantras házel drobáky do jukeboxu. Štamgasti mastili karty a jako vždy nad sebou měli obrovský oblak kouře. Okno otevírají jen při velkých vedrech. Prý protože jsou už staří a snadno jim prochladnou kosti.

"No to je dost, že ses tady ukázal!" řekl Kukla na přivítanou.

Jen jsem se usmál a dál nikdo nic neřekl. Johnny B a Kukla se usmívali taky. Věděli přesně, co jsem poslední dny dělal. Věděli přesně, že to potřebuju, abych nezešílel. Každý máme něco takového. Nemáme si co vyčítat. Jim stačí vědomí, že po pár dnech zase přijdu. S novou energií a chutí do života. Začal hrát song "Paint it Black" od Stounů. Byl jsem trochu v šoku.

"Co se to děje? Jukebox má i kvalitní songy?" zeptal jsem se zmateně.

"Před dvěma dny tady byl chlápek a jukebox doplnil. Říkal, že tak strašnej výběr písniček v jukeboxu dlouho neviděl.

Mantras na něj dost dorážel a prosadil tam spoustu kapel. Ten chlap z něj byl chvílema úplně nešťastnej!" smál se Johnny B.

Pak přišel ke stolu Mantras a pod vousy si zpíval "I see a red door and I want it painted black. No colors anymore I want them to turn black.". Vypadal, že jej to vybírání písniček úplně unavilo a tak vyexoval půlku piva. Usmál se na mě s pěnou na vousech.

"Vypadáš dobře. Rád tě tu zase vidím. Tak trochu jsem tušil, že přijdeš dneska." řekl Mantar, aniž by se na mě podíval.

S Mantrasem probíráme téměř všechno. Spirituální věci, lásky, touhy, drogy a přání. Nikdy nemluvíme přímo, ale oba vždy přesně chápeme, co nás trápí a o čem je vlastně řeč. Vždycky jsem s ním cítil určité propojení. Nemusel jsem ho vidět několik týdnů, ale jak jsme se zase potkali, v konverzaci jsme jako by navázali tam, kde jsme posledně skončili. Takových lidí má člověk v životě opravdu jen pár.

Hospoda se pomalu vylidňovala a tak se Mantras ujal balení jointu. Působil u toho neuvěřitelně vesele. Hospodskýmu nevadí, když občas marihuanový kouř přebije kouř cigaret. Je to fér chlap, potetovanej snad po celým těle, plešatej a s pěstovaným pivasem. Říká se mu Yakuza a vlastně ani nevím proč.
Mantras špeka rozpálil a ten putoval kolem našeho stolu. Johnny B se nezadržitelně rozkašlal, až se na něj otočil zbytek osazenstva gůglu.

"Vole tak to nehul, když to neumíš!" ozvalo se od stolu kde posedávali dělníci z blízké stavby.

Dostavil se ke mě zvláštní pocit. Déjá vu nebo co to bylo. Tuhle situaci jsem znal. Všichni čtyři jsme byli vysmátí, i přes značně unavené obličeje. Jukebox přepnul na další píseň a ozvaly se zvony a já věděl, co se právě chystá v mých uších a hlavě. Bude to exploze štěstí a slasti, které ve mě tenhle song vyvolává.

"Ty vole, já jsem zhulenej! Co je to za song? Nejsou to Pink Floyd?" zeptal se Kukla a všichni jsme se na něj nechápavě podívali.

"Jasně, že to jsou Pink Floyd. High Hopes se to jmenuje." odpověděl Mantar.

"Jo, High Hopes. Jako že zhulený naděje? To sedí!" dodal Kukla a všichni se zasmáli jeho překladatelskému umění.

Po nějaké době za námi přišel jeden ze štamgastů, kterýmu nikdo neřekne jinak než Blondýn. Je to paradox, protože je úplně plešatej. Na hlavě mu nezbyl jediný vlas. Ale celá léta tvrdí, že měl dlouhý blond vlasy a jela po něm každá ženská. Je to už zasloužilý důchodce a když se napije, tak rád vypráví nám mlaďochům, jaký to bylo, když jsme my nebyli.

"Kluci, ale dobrý písničky tam dáváte!" řekl zrovna když hráli Creedence Clearwater Revival a opřel se starýma, ale pořád ještě silnýma rukama o stůl.

Říkal, že už je na odchodu. Pak si ale sednul a vyprávěl. Tak je to vždycky. Yakuza tradičně přijde a řekne "Sakra Blondýne. Vždycky zaplatíš a pak si dáš ještě jedno. Musíš to dělat?". A Blondýn se jen směje, dá si ještě dva rumy a pivo.

"Spousta lidí kolem mě, mi neustále vykládá, jak by chtěli zažít šedesátá léta v USA. Chtěli by žít v době hippies, prožívat volnou lásku a cítit kolektivní štěstí. Ale já vždycky vole říkám, že bych tam žít nechtěl. Protože jednou k nim musela přijít ta hnusná dospělost, bolestivý vystřízlivění. A to bych si po tom všem štěstí, asi pak musel ustřelit hlavu, ty vole. Je to tak? Byl to kus americkýho snu, kterej se asi už opakovat nebude. Hunter S. Thompson to řekl jasně 'Americkej sen neexistuje. Je to jenom sen. A sny vždycky končí.' nebo tak nějak to bylo. Možná to řekl úplně jinak, ale smysl to má stejnej." prohlásil Blondýn, když jsme zavedli řeč k přelomu šedesátých a sedmdesátých let v USA.

"Ale víš co, vole! U nás bylo taky dobře. I přes ty zasraný komanče. Užili jsme si dost legrace. Třeba jednou, tady jak tu sedíme, byla podobná knajpa. Seděli jsme s kamarádem na baru, pili jakési patok, ne vole. A přišla za náma taková baba. V té době jí mohlo být jak mojí matce. Tak kolem čtyřicítky, ale nevypadala zle. Docela zachovale. Ale pro nás to byla stará ženská, rozumíš. Jak pro vás dneska ty ochechule, co se tady občas producírují. Každopádně nám navrhla, jestli si s ní nechceme užít. Tak jsme pochopili, co je to za kurvu, ne vole. A řekli jsme jí, že nemáme moc peněz. Tak ona, že nám ho za dvacku vymrká." nadšeně vyprávěl Blondýn a my se váleli smíchy už dopředu.

"No nevěděli jsme, jak to chce udělat, ale byli jsme fakt zvědaví. Tak nás vytáhla z hospody, do jakési uličky. Tam si ke mně klekla, rozepnula mi kalhoty a vytáhla si skleněný oko. No kurva, takový trty jste ještě neviděli. Carl Lewis by mi čuměl na záda, jak jsem rychle zmizel." dořekl historku Blondýn a propukl všeobecný záchvat smíchu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ANNihilation ANNihilation | Web | 3. června 2014 v 13:57 | Reagovat

Tohle se čte prostě samo! <3 Asi se z tebe  zblázním, je to tak krásný, lehký.. A ještě teď se směju zhulenejm nadějím. :D:D

2 Angie Angie | Web | 3. června 2014 v 15:40 | Reagovat

Tak, konečně trošku času na komentář. Četla jsem to už včera, ale bohužel nebyl čas. Tak jsem si to teď přečetla ještě jednou.

Velký dojem na mě udělal hned první odstavec, neb jsem měla pocit, že je o mě.

Taky musím říct, že mým oblíbencem se stává Mantras. Už od první kapitoly si ho představuju podobně jako jednoho z vousaté dvojky v ZZ Top - brýle, plnovous, něco na hlavě. Tak je popsaný na začátku a já už ho nevidím jinak. Ta pěna na vousech mě dostala, vousy miluju:D

Floydi velmi potěšili, speciálně High Hopes (nikdy mě nenapadlo si to takhle přeložit:D) jsem zařazovala do jednoho úkolu v song challenge, tak ji mám úplně živě v hlavě, úžasná věc:)

Při scénce s Blondýnem jsem se pobavila, ten paradox výborný, fakt výborný, upřímně jsem se zasmála:D A zaujala mě ta myšlenka proč by nechtěl žít v USA v šedesátkách. Jsem zrovna jedna z těch, kteří o tom taky přemýšleli, jaké by to bylo a tak. Vždycky jsem ale říkala, že bych to chtěla zkusit, třeba jen na pár dní. A když se zamyslím, tak by to asi tak bylo nejlepší, jelikož s Blondýnem nemůžu než souhlasit - po takovém štěstí by to bylo na mašli.

Pokud jde o celek, píší to tu všichni, ale já to napíšu zas: je to velmi lehce představitelné, reálné. Klidně by se to mohlo dít ve městě, kde člověk bydlí. To těm textům dodává speciální kouzlo. Oceňuji i specifickou promluvu Blondýna,  opět to přidává na důvěryhodnosti, než kdyby všechny postavy promlouvaly stejně. Takže dneska zase za jedna:)

3 Robka Robka | E-mail | Web | 3. června 2014 v 23:05 | Reagovat

Ty vole, to je čtení jako víno! Píše ti to skvěle, ty hospodské historky jsou nesmrtelné. Je v tom cítit perfektní znalost prostředí, dialogy jsou uvěřitelné, člověk si to hned představí. Máš opravdu skvělý styl psaní. Moc se mi to líbí a těším se na příště.

4 Hope Hope | Web | 10. června 2014 v 19:06 | Reagovat

Oh Pink Floydi! Ty mám ráda.
Ty si ten příběh vymyšlíš nebo ho píšeš podle skutečnosti nebo tak nějak obojí?
Musíš být hodně sečtělej podle tvých vyjadřovacích schopností.

5 Hubert Hubert | E-mail | Web | 15. června 2014 v 19:39 | Reagovat

[4]: Fikce se prolíná s realitou. Většinu věcí jsem však zažil nebo o nich alespoň slyšel. Stejně jako slova z úst všech postav.

A s tou sečtělostí bych nepřeháněl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama