Červen 2014

Malé věci 7. část

26. června 2014 v 17:39 | Hubert |  Malé věci
Ztracen někde v husté trávě. Směju se! A nechci se přestat smát. Ono to snad ani nejde. Jak nějakej blázen, co zrovna utekl ze zařízení, pro takové lidi určeného.

"Máš snad důvod se smát?" zeptal se mě ženský hlas.

"Jasně. Vždycky jsem měl. Ani nevím, proč jsem to občas nedělal."

Smějí se i hlasy kolem mě. Možná je toho smíchu trochu příliš. Vůbec by mi nepřišlo divný, kdyby to sem přišel nějaký jiný blázen vystřílet. Všeho moc škodí. A třeba se ty hlasy smějí mně. Tak by jim aspoň na chvíli ten úsměv ztuhnul. Přesto nepřestáváme sledovat nadšeně rozzářené tváře. Je jich nespočet.

"Vidíte tu tlupu šťastných lidí? Ten chlast je ale svině!" řekl Kukla a napil se piva z kelímku.

Ležíme na louce a přesto že všechny nás trápí malé, či velké věci na duši a v hlavě, jsme jako dřevěné lodě na moři. Nesmírně volní a klidní. Hlavou poletují myšlenky jako drzí rackové. Sedí vedle mě osoba blízká. Možná ta vůbec nejbližší. Nevím. Nepoznám to, dokud se něco nestane. Přestal jsem lidi soudit, přestal jsem věřit prvnímu dojmu. A tak poznávání důležitosti osob a věcí, je dlouhodobý proces. Ona se na mě zaujatě dívá, soustředěně pozoruje moje oči. Vím, že jsou lidé, které moje oči fascinují. Vím to a občas toho zneužívám. Věnoval jsem jí jeden dlouhý pohled a vidím, jak nervózně chtěla očima uhnout, ale nedokázala to.

Je to ta holka, co chválí svetry neznámým týpkům na potkání. Loli. Dostala se ke mě blíž než jsem jí chtěl původně dovolit. Tohle ženský občas umí. Neodradily ji moje kocoviny a naprosto chladný postoj k jejím slovům. Chvílemi byl doslova mrazivý, ale časem roztál. Nevím co za tím vězí. Snad její úsměv, snad i moje ješitnost a touha být obletován ženou. Ačkoliv se mnohdy tvářím, že mě to vlastně nezajímá.

Napil jsem se vína. Ne proto, abych se opil. "Jen pro takovou tu radost z pití." jak by řekl Kukla. Láhev jsem podal Loli, zároveň jsem vytáhl dvě cigarety z krabičky a jednu jí věnoval. Ona se neuvěřitelně roztomile usmála a já jí ten úsměv musel vrátit. Prostě musel, nešlo to jinak.

"Under my thumb! The girl who once had me down. Under my thumb!"

Pobrukuje si Mantras dívající se naším směrem a škodolibě se u toho kření. Tahá jednu cigaretu za druhou. Vytváří nad sebou téměř nepřetržitý oblak kouře. O kousek dál sedí Kukla s nedopitým kelímkem piva, vedle něj se Chill nenápadně objímá s nalitou barbínou a za nimi cosi šeptá Johnny B Neoně. Ta se rozesmála a dala mu pusu na tvář. Jak rád ty dva vidím šťastný. Obětoval bych všechny svoje vztahy, dřívější i budoucí, jen aby tihle dva zůstali navždy spolu. A šťastní. Jsou pro mě něco jako definice příkladné lásky. Důkaz, že to vlastně jde.

Většina z nás totiž, není schopna udržet fungující vztah se ženou. Vlastní neschopností, strachem nebo zbabělým útěkem ty vztahy ukončujeme. A pak jen smutně vidíme, jak se ty ženy mají bez nás líp. I když si to mnohdy nechceme připustit. A já to těm holkám přeju. Zaslouží si to.

Do ničeho se nechci hnát a trochu mě děsí, že Loli se do něčeho hnát chce. Je krásná. Být květinou, tak hraje barvami jako nádherně pestrá duha. Ale já prostě nevím. A když nevím, tak nemám snahu. Bez vlastní snahy mě to nebaví. A když mě něco nebaví, nechci se tím zabývat. Jenže určitá věc mě na ní fascinuje. Nechci ji teda úplně odradit, dokud tu věc důkladně neprozkoumám. Třeba zjistím, že je to jen iluze. Pouhý klam mojí mysli, která se snaží zůstat dostatečně příčetná. Třeba však zjistím, že mě fascinuje doopravdy a úplně celá.

Po nějaké době se místo, kde jsme seděli, pomalu vylidnilo. Slunce už dávno nesvítí na naše lhostejné duše, na obloze teď lehce probleskují hvězdy. Chill zmizel s barbínou kdesi v lesíku, kde zcela nepochybně právě naplňují své zvířecí choutky. Kukla se zmítá v davu a nahání podnapilé puberťačky. Johnny B s Neonou už jsou dávno doma a Mantras zmizel. Tak nenápadně, jako se vždycky objeví. Asi šel na kopec, kouřit a meditovat.

Ze vzdáleného pódia je slyšet výkvět červnové slavnosti. Hraje místní kapela s názvem Ztracení Houbaři. Vždycky na podzim vydají nové EP s šíleným obalem a ještě šílenější hudbou. Rok co rok je ta jejich hudba šílenější. Zjevně koresponduje se stavy, které každý podzim prožívají v lesích. Už jsou to tři roky, co jejich původní zpěvák zmizel v lese a nikdy víc se tady neukázal. Někdo tvrdí, že se dočista pomát. Někdo zase, že spáchal sebevraždu. Jen bubeník Ztracených Houbařů vždycky říká, že v tom lese pořád ještě je a bloudí. Občas jej prý slyší, jak volá o pomoc. Nebo jak zpívá refrén jejich největšího hitu "Přiletí vetřelci z vesmíru a zničí tvůj svět, kterej je postavenej na míru." Jsou to Ztracení Houbaři, kteří se už asi nikdy nenajdou.

Dneska mají obzvlášť příšerný zvuk, ale bláznům pod pódiem to je jedno. Pogují, skáčou a šíleně gestikulují. Dělali by to, i kdyby hrálo cokoliv. Hlavně že bicí šlapou a v té zvukové kouli občas člověk pochytí zpěv nebo kytarovej riff. Kukla měl pravdu, chlast je vážně svině.

Jejich současnej zpěvák dřív hrál v kapele Mypozemšťani. Jak sám tvrdí, byla to fúze grunge, noise rocku a halucinací. Něco jako kdyby Kurt Cobain potkal Lou Reeda a dlouho hledali společnej zvuk. Pak by přišel Syd Barrett s archem acidu a řekl jim, jak to teda bude. Kapela to byla svérázná a docela zajímavá, ale svou činnost raději ukončila po jednom drogovém večírku, na kterém se úspěšně předávkoval basák. Mimochodem chlapík, co byl podezřelý z trojnásobného znásilnění. Podezření se nepotvrdilo. Ta holka byla prostě jenom kurva a celý si to před svým přítelem vymyslela. Jó i takový je život.

Loli opřela hlavu o mé rameno a evidentně na něco čeká. Tvářím se jako idiot a snažím se jejím signálům odolávat. I když možná brzy podlehnu. Ale třeba ne! Přichází záchrana.

"Bože to byla nudná kráva! Celou dobu jsem měl strach, že se pozvrací. Tak jsem ji upozorňoval, ať to hodí vedle a né přímo na mě. Nakonec se nepoblila, ale kdybys viděl ty pohyby. Ty vole! Já se držel, abych nechcípnul smíchy. Po několika minutách marnýho vzdychání jsem naštěstí dokončil své dílo, natáhnul kalhoty a vítězně si odkráčel!" hulákal Chill a já přehodnotil svůj úsudek.

Takhle záchrana rozhodně nevypadá. Naštěstí si Chill lehnul do trávy a po zbytek večera držel hubu. Od pódia se začala linout pomalu táhnoucí se hudba. Dav docela prořídl a lidi se zpárovali. Loli se na mě podívala a nenápadně se usmála. Tak jsem vstal.

"Pojď, jdeme tančit!" řekl jsem a oči se jí rozzářily.

"Vážně?"

"Sice to neumím a ani mě to nebaví, ale dělej pojď už nebo si to rozmyslím!"

Malé věci 6. část

15. června 2014 v 19:12 | Hubert |  Peppers
Rozsypaný tabák na stole i na podlaze. Na půl vypitá vodka, přeplněný popelník a ještě doutnající cigareta v něm. Zatuchlý vzduch se štiplavým zápachem zvratků. Ohořelé záclony a bílé stěny zasviněné červeným vínem. Uprostřed té spouště leží na špinavém koberci podezřelá osoba. Chlapík s rozcuchanými tmavými vlasy a několikadenním strništěm. Oblečen do totálně zaprasené havajské košile. Evidentně v bezvědomí. Podezřelá osoba otevřela oči a dost naléhavě zalapala po dechu. Zářící paprsky ranního slunce si to namířili přímo do jeho unavených očí. A tak se znechuceně zamračil.

"Zkurvený dobrý ráno." řekl vychlastaným polohlasem.

"Zkurvený..." odpověděla druhá podezřelá osoba z rohu místnosti, přičemž se dávivě rozkašlala. "...ráno."

Druhá podezřelá osoba byl chlapík s plnovousem, dlouhými mastnými vlasy, sedící na starém gauči. Má na sobě žlutý tričko s nápisem The Jimi Hendrix Experience, děravé džíny a kovbojský klobouk. Kouří jednu cigaretu za druhou, i když neustále kašle. V jeho tváři je jasně vidět, že celou noc probděl. Levou nohu má položenou na starém vrzajícím stole, který vypadá, že již zažil velkou spoustu bujarých večírků. A nevypadá tak jen stůl. Výbava pokoje je totiž celkově v dezolátním stavu. Zdá se, jako by zde explodoval kontejner s odpadky. S tímto tempem se tady za dva dny usadí rodinka potkanů. Jediná věc, která nevypadá jako že ji právě bezdomovec vyhrabal z popelnice, je starý černý gramofon a obrovské množství desek založených v regálu na stěně. Je to vlastně jediné bohatství, které mají. Jediná věc, na kterou jsou pyšní. Dřív měli i nějakou důstojnost, jestli se to tak dá nazvat. Ale ta už je dávno utopená v hektolitrech levnýho chlastu a prožraná silnou dávkou acidu.

Ty dvě ztracené existence, žijící v malé boudě připomínající skládku, zírají jak si je opřen o zeď prohlížím. Vidím, jak kolem nich nenápadně rotují přehnané barvy. Něco jako z komiksu. Mantras má tak trochu šílenej výraz, místo spánku totiž snědl dva malinké papírky napuštěné kyselinou a dobré tři hodiny se svíjel obklopen množstvím halucinací. Kukla má taky šílenej výraz. Zároveň však zoufale zničenej. Chlast jej poslal do víru euforie a ranní kocovina pak bolestně profackovala. I přes to chtěl zkusit filozofovat.

"Trochu jsem přemýšlel. Kdyby Bůh byl můj nejlepší přítel a já byl jeho nejlepší přítel... myslíš, že by mě nechal trochu změnit svět?" zeptal se Kukla zasněně.

"Bůh nemá přátele. Má jen velkou spoustu známých..." odpověděl Mantras nezaujatě a tahal z krabičky další cigaretu.

Pak už nikdo nepromluvil. Možná několik hodin, možná jen pár minut. Čas je v této místnosti naprosto relativní. Vlastně je úplně k ničemu. Ticho střídalo Mantrasovo otravné pokašlávání, které Kuklovi znělo, jako by mu někdo provrtával hlavu tupým vrtákem. Člověk by řekl, že si na to už dávno zvyknul. Ale na tohle se zvyknout nedá. Alespoň ne, když máte permanentní kocovinu jako Kukla. Pak se Kukla rozhodnul udělat jedinou věc, která na tu odporně bodavou kocovinu pomáhá. Začít zase chlastat. Ještě pořád v leže, si loknul z nedopité vodky. A vlastně jen pokračoval tam, kde včera skončil. Ta pachuť ho nepříjemně kopla, tak se zašklebil a ještě jednou se pořádně napil. Tentokrát bez kopnutí a ten nesympatický škleb vystřídal stejně nesympatický úsměv. Pomalu se s křupající hudbou, snad všech kloubů v těle, zvedal a svou téměř odumřelou pravou ruku položil s nezájmem na stůl. V té ruce třímal láhev vodky, která už byla téměř dopitá. Ještě pořád se culil a laškovně zamrkal na Mantara, který ho proklínal pohledem.

"Mám v hlavě démona, víš?" řekl přiopile s lišáckým úsměvem Kukla.

"Ne, to je jenom chlast." řekl Mantras suše.

Kukla se zatvářil, jako že tu sprostou větu neslyšel. Dopil láhev vodky a přesunul se ke gramofonu. Na starou poškrábanou desku, položil safírovou jehlu. Po chvíli příjemného chraptění a šumu, se ozvala kytara a The Beatles začali libozvučnými tóny, kreslit ten nejúchvatnější obraz jménem "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band". Občas se deska zadrhla. Bylo to jako by se obraz náhle rozmazal a poté opět krásně hrál barvami a jasnými rysy postav, krajin a roztodivných emocí. Mantras se začal roztékat po gauči, až se zdálo, že jeho tělo pomalu odkapává i na podlahu. A já se pomalu roztékal s ním. Byl jsem jako v jiném světě. V krásném snu, kterým mě prováděli hlasy a zvuky. A všechno jsem to nejen slyšel, ale i viděl. Deska dohrála.

"Otoč ji, rychle!" vyhrknul ze sebe Mantras naléhavě.

"Ne! Došla vodka. 'Within You Without You' si pouštět nebudeme."

"Seš odpornej člověk..." řekl Mantras po chvíli nesrozumitelného klení.

Mantras neschopen se zvednout z gauče napjatě pozoroval Kuklu. Ten vyměnil desku. Dal tam album, kterým běžně děsí acidem zmámeného Mantrase. Album, při kterém má pocit, že mu mozek vyskočí z hlavy, oči vylezou z důlků a srdce pukne děsem. Vždy mi atmosféra, do které ten song všechny vrhne, připadá absurdní. Ozval se šílený křik mučeného. A Mantras měl v obličeji výraz, jako by byl sám ten mučený. Kapela Slayer v tu chvíli připravila v místnosti pekelnou hostinu. Mantras se svíjel v katatonických bolestech. V naprosté agónii. Začal křičet.

"Zima! Hrozná zima." křičel a začal sebou zoufale třást, jako by místnost zachvátila doba ledová.

Přeháněl. Ale člověk neznalý jeho povahy, by mu výbuch šílenství zcela jistě věřil. Kukla po chvíli se smíchem vypnul tu děsivou píseň "Angel of Death" a dal tam zpět The Beatles. Mantras se přestal třást a opakoval "Seš zrůda, seš zrůda! Kuklo!". Až nakonec opět vyletěl do toho přenádherného snu, ve kterém létal před chvílí. Kukla to spokojeně pozoroval a stále se usmíval.

"Už ti není zima, co? No jo, Beatles. To je přece jen teplá hudba. Ona to celkově byla docela teplá doba." řekl Kukla posměšně a však taky se velice rád zaposlouchal.

"Beatles jedni blbí, staří - nejlepší, dokonalí!" řekl Mantras a všichni tři jsme se zasmáli.

V acidovém snu utopený Mantras, se po nějaké době vrátil na zem. Já vlastně také. Kukla mlčky seděl na zemi, opírajíc se o špinavé topení. V místnosti bylo ticho. Co mě však překvapilo, že se samotná místnost zdála větší než předtím. Jako by se rozpínala. Ale po nějaké chvíli se zase zmenšila. Tento podivný jev nechal ostatní úplně chladnými. Kukla si jej vlastně ani neměl šanci všimnout. Tiše pospával a už nějakou dobu se na něj začala škrábat nechutná střízlivost. Ještě nepropadal panice, ale ta chvíle se závratně blížila. Najednou se nadechl, jako řečník před dlouhým a zásadním proslovem. Jenže vzápětí zklamaně vydechl. Jako by slova, která měl na jazyku, v mžiku ztratila svůj význam.

Pozorovali jsme Kuklovo utrpení. Zdálo se, jako by umíral. Odporná kocovina mu drtila mozek a požírala žaludek. Neskonalé zoufalství se mu třpytilo v zeleně svítících očích. Kukla umírá hlady a trápí jej neskutečná touha po nějaké kapce alkoholu. Už si příliš nepamatuje, jaké to je žvýkat v ústech jídlo. Už vlastně vůbec netuší, jak chutná obyčejný chleba. Mantras se jako na povel zvednul. Jeho tělo zanechalo na gauči vytlačenou stopu. Seděl tam už příšerně dlouho. Zdálo se to jako věčnost. Jako kdyby za tu dobu zemřelo a znovu se zrodilo tisíce generací lidských bytostí. Jako by byl něco, co ční nad lidmi. Jako by na něj zlověstný zub času neměl žádný vliv. Jeho zrak se zastavil na plyšové opici, visící za poutko na zdi. Nenápadně se k ní naklonil, jako že jí chce prozradit důležité a zvláštně trapné tajemství.

"Jardo! Tys to všechno viděl. Ale nikomu nic nevyzradíš, mám pravdu?" zašeptal.

Pak na Jardu mrknul jedním okem a přiložil si ukazovák pravé ruky ke rtům.

"Šššš"

Mantras přistoupil ke staré skříni, na které leží tlustá vrstva prachu. Otevřel její dvířka, která bolestně zaúpěla. V ní našel starý balíček sušenek, tak se podíval na datum spotřeby. Ale čísla uvedená na obalu, mu stejně nic neřekla. Ještě sáhnul po napůl shnilém jablku a z kapsy vytáhnul starou rybičku po svém dědovi. Odkrojil shnilou část a ledabyle to jablko hodil na Kuklu. Ten se s úlekem probudil, jablko zvednul, trochu očistil od špinavé podlahy a hladově se zakousnul. Dostavil se pocit, jako by ukojil dlouholetý chtíč. Jako by to bylo první jídlo, za posledních několik let. Mantras se potichu usadil na zem vedle Kukly. A hodil mi jednu sušenku. Ta se mi z půlky rozdrolila v ruce, ale stejně jsem většinu snědl. Nic jiného k jídlu není.

Posledních pár hodin nebylo potřeba mnoho slov. Mlčky jsme se dělili o sušenky a v hlavách nezbylo nic. Už před nějakou dobou pomalu vyprchávala kyselina. Až vyprchala úplně. Střízlivost tedy dohnala i mě s Mantrasem. Cítil jsem, jak se moje mysl vrací do stavu relativní normálnosti. A Kukla se po dlouhé době pokusil kocovinu prostě ignorovat. Úspěšně.

"Jarda pořád visí?" zeptal se po chvíli Kukla, aniž by se podíval na plyšovou hračku visící nad jeho hlavou.

"Pořád. Co mu taky zbývá..."

Malé věci 5. část

6. června 2014 v 0:10 | Hubert |  Malé věci
Všechno je jinak. Lidi se opouštějí, přesto že se milují. Pocit deziluze bolestně pronikl všude. Naivní sny se rozplynuly a zůstal jen odporný pach přítomnosti. Už dávno jsem zanevřel na obklopování se pochybnou láskou. Teď chci jen tu pravou. A pokud není v dosahu, nevadí. Počkám až se objeví. Ten nicotný strach z toho, že ji pořád miluju, mě opustil. Nebojím se toho. Nebojím se ničeho. "Přežil jsem lásku, přežiju i smrt." říkaval mi vždycky Tmář. Už asi vím, jak to myslel.

"Pomalu jsem se smířil s tím, že jak jsi do mého života nenápadně vpadla, tak se z něj stejně nenápadně vytratíš." slyším svoje slova v hlavě a na jednou začal zvonit telefon.

Po chvíli přemýšlení, jestli má cenu brát cizí číslo, jsem jej zvednul. Klasický průzkum trhu. Většinou to bývá otravné. Zejména protože mi volají brzo ráno a to jsem ochoten odpovídat pouze jednoslovně a s patřičně otráveným tónem. Tentokrát se mi však chlapík na druhém konci hovoru trefil do nálady a stal se z toho velice příjemný pokec. Pocítil jsem od něj i jistou dávku vzájemných sympatií při otázce "Za co utratíte nejvíce peněz a na čem byste chtěl ušetřit?".

"Za alkohol!" řekl jsem jednoznačně.

"Takže alkáč? To máme stejný." nenechal se vyvést z míry.

Zoufalé myšlenky se v jeden okamžik slily do beztvaré hmoty a zmizely kde si hluboko v mysli. Aby zase jednou vypluly, ale teď se nějakou dobu neukážou. A já se usmívám. Sám si řídím svoji hlavu. Jsem sakra dobrej! Vstal jsem z postele, lehce se pousmál nad absurdností situace a očima začal pátrat po cigaretách. Je už odpoledne, ale neměl jsem nic lepšího na práci než polehávat. Teď už vstát ale musím. Dnes se totiž chystá kolaudační večírek u Mantrase a Kukly v boudě. Kukla o tom mluví už týden. Dokonce si nachystal seznam pozvaných. Ale později mu bylo vysvětleno, že do boudy se moc lidí nevleze, tak většinu proškrtal. Zbylo mu asi osm lidí, jenže zjistil, že to je samej chlap. Tak vyškrtnul tři týpky, který tam chtěl stejně jenom kvůli tomu, aby přinesli bečku. A pověřil Chilla, aby dotáhnul nějaký holky.

Chill je místní vypatlanec Casanova a všichni o něm ví, že je to idiot. Ale stejně ukecá kdejakou naivní holku. Občas i tu, co naivní není. Takže si to Kukla dobře spočítal. Když vezmu v potaz jeho proslov.

"Chill dotáhne tři holky. Johnny B ženu má, ty a Mantras budete tak ponoření do stovek gigabitů hudby, že si jich ani nevšimnete, jednu nechám Chillovi a pak si budu moct vybrat. To bude památná akce!"

Po sprše a zoufalém hledání čistého trička, jsem konečně mohl vyrazit ven. Kukla a Mantras na mě už dvacet minut čekali u sámošky. Kukla měl - a to jsem nevěřil vlastním očím - havajskou košili, ještě laškovně rozepnutou, takže mu slunce krásně svítilo na pupek. Mantras spokojeně stál a pokuřoval cigaretu.

"Tak kde seš takovou dobu? Už jsem dávno chtěl být pěkně nacápanej!" naštvaně zahlásil Kukla a rozhazoval při tom rukama.

"Jen klid doktore Gonzo!" odpověděl jsem mu a vešli jsme do obchodu.

Nákup i pěší tůru do lesní boudy jsme zvládli relativně dobře. Po cestě jsme měli jen tři pauzy na cigáro. Jednu si vyžádal Mantras a dvě Kukla, protože se nás snažil přesvědčit, že zná perfektní zkratku.

Zdlouhavou cestu jsme přežili a konečně dorazili k boudě. Ta byla opravdu malá a zarostlá křovím. A zevnitř vypadala ještě menší. Oba pánové se v novém už docela zabydleli. Pár židlí, stůl, jeden obří gauč přes půlku místnosti, starej gramofon a malá skříň. To bylo veškeré vybavení největší místnosti. V miniaturní kuchyni nebylo nic, krom sporáku, umyvadla a malé linky. Koupelna byla opravdu dechberoucí. Sprchový kout zhruba centimetr od záchodu, který vypadal, jako kdyby přežil vylodění v Normandii. Jen mě zaráželo, kde asi tak ti dva buzíci spí, když nemají postel.

"Ááááá... jak tady vlastně spíte?"

Oba se na mě podívali vražedným a zároveň překvapeným pohledem. Jako bych jim právě oznámil nečekanou a velice nepříjemnou novinku. Ti blbci fakt ještě neřešili, jak tu budou spát. Neudržel jsem svůj pronikavý smích.

"Hoši, až si budu zařizovat nový bydlení, tak vás si určitě pozvu, ať mi to zařídíte!" pronesl jsem umírajíc smíchem.

Po několika naštvaných poznámkách od obou pánů, došel Johnny B s větou "Kde kurva spíte, vy dva teplouši?". To jsem znovu vyprsknul smíchy. Všichni jsme si posedali a Johnny B si dal obří bongo. Všichni překvapivě odmítli a Johnny B si uraženě natáhnul dalšího šluka. Mantras do toho zažhavil repráky a spustil první desku kapely Dire Straits. Otevřel jsem si první flašku vína a spokojeně se usmíval. Víno jsem dlouho nepil. Přesně si pamatuji chvíli, kdy jsem ho pil naposledy. Už je to vážně dlouho. Ne, že by mi nechutnalo. Bylo v něm příliš mnoho vzpomínek. Dvakrát jsem se napil a úsměv na rtech zůstal. Bože, to je dobrý víno!

"Já tam pak dám něco živějšího, až se to tady rozjede. Johnník tady stejně bude jenom tupě zírat do zdi a s váma dvouma blbcama se bavit nechci." řekl se smíchem Mantras, náš dvorní Dj, a všichni se zasmáli jeho upřímnosti.

Byl jsem ponořen do téhle hrozně fajn atmosféry, až jsem úplně zapomněl, že má ještě někdo přijít. A najednou se v boudě objevil vysmátej Chill v doprovodu tří dam. Představil je jako Rosie, Coco a Loli. Už ve chvíli, kdy ty jména říkal, jsem je úspěšně zapomněl. Chill se usadil na gauč vedle Mantrase, vedle Chilla sedla vyprsená blondýna. Ta nejhezčí holka - ani né tak vzhledem, ale tím, co z ní vyzařovalo - si sedla na jedinou volnou židli. A ta poslední musela stát. I zželelo se mi této dívčiny. Do popředí se dostalo mé gentlemanské já, které se čas od času projeví, protože cítí, že by se projevit mělo. Tak jsem ji pustil sednout na mou židli. Hezká brunetka se usmála a já se usmál na ni s vědomím, že je to poslední věc, kterou jsem pro ni udělal. Ten úsměv mi pak nějakou dobu ještě zůstal.

Sednul jsem si na zem, opřel se o stěnu a popíjel víno. Pil jsem jej čím dál víc, až mě začala celá tahle banda neskutečně bavit. Všichni se vzájemně překřikují. Holky žvaní co si o menstruaci, Chill vnucuje Mantrasovi nápad nasprejovat na jednu zeď boudy "No woman, no cry", Johnny B zapasován do gauče místo Chilla, se snaží neusnout a Kukla mi vypráví, jak se nemůže rozhodnout jestli se mu líbí víc Coco nebo Rosie. Všechno to vnímám, ale je mi to fuk, protože na mě dolehla píseň "The Song Remains The Same" naprosto magickou silou. Tripový flashback se na mě vrhl a smetl úplně všechno, co v sobě mám. Zdi a obličeje kolem se začaly povědomě kroutit.

"No kurva!" nedokázal jsem říct nic smysluplnějšího.

"Kurva? Jako že Coco by dala každýmu nebo jak to myslíš? To by se vlastně docela hodilo." přivedl mě Kukla zpátky na zem a já se rozesmál.

Po nějaké chvíli se Kukla vážně rozhoupal a vybral si Coco. Spokojeně jí dolíval víno a pálil u toho hrozně provařený hlášky. Celou dobu jsem držel smích, ale pak to už prostě vydržet nešlo.

"Chcem sa s teba napiť!" citoval Kukla Joža Ráže, naplno tak nechal projevit svůj typický cit pro pivní romantiku a já se válel smíchy.

Pak jsem se zvednul a šel raději na vzduch. Zapálit si. Z boudy hrálo "Fever" od The Black Keys a já si spokojeně notoval. Tahle noc bude ještě hodně dlouhá. Věděl jsem to. Něco se blížilo. Ten tripovej flashback nebyl zkurvená náhoda. Takový náhody se mně nedějí. "Všechno má svůj smysl! Všechno má svůj smysl!" jako bych slyšel slova, která křičela moje vlastní mysl, když jsem před lety ležel v lese úplně sjetej. Najednou se ozvalo zavrzání dveří a do tmy za mnou vkročila dívčí postava. Stoupla si vedle mě a zapálila si lehký LMko. Čekal jsem, co bude.

"Máš hezkej svetr." řekla po třech šlucích.

"Přišla ses se mnou bavit o mým svetru?" zeptal jsem se a ušklíbnul se nad svou nedobytností.

"Možná." odpověděla, aniž by se urazila. Jen si mě tak zvláštně prohlížela.

Hudba v boudě najednou přeskočila na tahavej ploužák "Tuesday's Gone" od Lynyrd Skynyrd. Přesně vím, proč to tam Mantras naladil.

"To je kretén ten Mantras." řekl jsem pobaveně.

Pořádně jsem se podíval, co za holku to vedle mě vlastně stojí. Je to Loli. Ta nejhezčí, aspoň myslím. Vlastně ne. Tohle vím. Nelíbí se mi nic, co se nechá balit od Kukly nebo Chilla. Takže je z těch tří holek nejhezčí. Koukala na mě a mile se usmívala. Evidentně čekala, že něco řeknu. Ale sakra, já neřeknu nic, co by očekávala. Jen jsem dokouřil a řekl:

"Jdu dovnitř. Jdeš taky?"

Malé věci 4. část

2. června 2014 v 12:10 | Hubert |  Malé věci
Několik dnů jsem téměř nevycházel z domu. Někdy je potřeba být sám. Cítil jsem, že musím být sám. A tak jsem seděl a třeba i hodiny přemýšlel. O osudech lidí, starých rozhodnutí, neskrývané ironii života a určité změně. Je zvláštní jak se člověku během pár let můžou změnit priority. Věci dřív malé a téměř nepotřebné, jsou dnes naprosto zásadní. Jen těžko člověk dokáže odhadnout budoucnost, ale přál bych si, aby některé ty věci už důležité zůstaly na vždycky.

Snažil jsem se hodně číst, poslouchat krásnou hudbu. A ačkoliv jsem byl zdánlivě mimo realitu, cítil jsem se díky tomu téměř uprostřed všeho zásadního. Neuvěřitelným způsobem se to promítlo do mých snů. Byly v nich jen důležité věci a lidé. Vše co miluji nebo jsem někdy miloval. V každém tom snu jsem však věděl, že pouze sním a realita je patřičně jiná. Trochu pokřivená. Tyhle lucidní sny jsou prostě zvláštní, občas tajemné. Vyvolávající otázky a emoce. Jsou schopny i otevřít starou ránu. Nebo ji dokonce zacelit.

Po pár dnech jsem přestal cítit potřebu, zůstávat jen ve své hlavě. A tak jsem vyrazil ven. Přepadla mě dobrá nálada, i přes déšť, který mi smáčel vlasy a tvář. Déšť působil jako takový očistný proces pro přírodu a pro mou duši. Příjemně chladil a pročistil vzduch. Rozhodl jsem se však netrávit na něm příliš času. Nachladnutí nikdy nikomu moc neprospěje. A tak jsem po chvíli váhání a pokuřování modré camelky pod stříškou, zapadnul do gůglu, kde bylo docela živo. U našeho klasického stolu seděl Kukla s Johnnym B a Mantras házel drobáky do jukeboxu. Štamgasti mastili karty a jako vždy nad sebou měli obrovský oblak kouře. Okno otevírají jen při velkých vedrech. Prý protože jsou už staří a snadno jim prochladnou kosti.

"No to je dost, že ses tady ukázal!" řekl Kukla na přivítanou.

Jen jsem se usmál a dál nikdo nic neřekl. Johnny B a Kukla se usmívali taky. Věděli přesně, co jsem poslední dny dělal. Věděli přesně, že to potřebuju, abych nezešílel. Každý máme něco takového. Nemáme si co vyčítat. Jim stačí vědomí, že po pár dnech zase přijdu. S novou energií a chutí do života. Začal hrát song "Paint it Black" od Stounů. Byl jsem trochu v šoku.

"Co se to děje? Jukebox má i kvalitní songy?" zeptal jsem se zmateně.

"Před dvěma dny tady byl chlápek a jukebox doplnil. Říkal, že tak strašnej výběr písniček v jukeboxu dlouho neviděl.

Mantras na něj dost dorážel a prosadil tam spoustu kapel. Ten chlap z něj byl chvílema úplně nešťastnej!" smál se Johnny B.

Pak přišel ke stolu Mantras a pod vousy si zpíval "I see a red door and I want it painted black. No colors anymore I want them to turn black.". Vypadal, že jej to vybírání písniček úplně unavilo a tak vyexoval půlku piva. Usmál se na mě s pěnou na vousech.

"Vypadáš dobře. Rád tě tu zase vidím. Tak trochu jsem tušil, že přijdeš dneska." řekl Mantar, aniž by se na mě podíval.

S Mantrasem probíráme téměř všechno. Spirituální věci, lásky, touhy, drogy a přání. Nikdy nemluvíme přímo, ale oba vždy přesně chápeme, co nás trápí a o čem je vlastně řeč. Vždycky jsem s ním cítil určité propojení. Nemusel jsem ho vidět několik týdnů, ale jak jsme se zase potkali, v konverzaci jsme jako by navázali tam, kde jsme posledně skončili. Takových lidí má člověk v životě opravdu jen pár.

Hospoda se pomalu vylidňovala a tak se Mantras ujal balení jointu. Působil u toho neuvěřitelně vesele. Hospodskýmu nevadí, když občas marihuanový kouř přebije kouř cigaret. Je to fér chlap, potetovanej snad po celým těle, plešatej a s pěstovaným pivasem. Říká se mu Yakuza a vlastně ani nevím proč.
Mantras špeka rozpálil a ten putoval kolem našeho stolu. Johnny B se nezadržitelně rozkašlal, až se na něj otočil zbytek osazenstva gůglu.

"Vole tak to nehul, když to neumíš!" ozvalo se od stolu kde posedávali dělníci z blízké stavby.

Dostavil se ke mě zvláštní pocit. Déjá vu nebo co to bylo. Tuhle situaci jsem znal. Všichni čtyři jsme byli vysmátí, i přes značně unavené obličeje. Jukebox přepnul na další píseň a ozvaly se zvony a já věděl, co se právě chystá v mých uších a hlavě. Bude to exploze štěstí a slasti, které ve mě tenhle song vyvolává.

"Ty vole, já jsem zhulenej! Co je to za song? Nejsou to Pink Floyd?" zeptal se Kukla a všichni jsme se na něj nechápavě podívali.

"Jasně, že to jsou Pink Floyd. High Hopes se to jmenuje." odpověděl Mantar.

"Jo, High Hopes. Jako že zhulený naděje? To sedí!" dodal Kukla a všichni se zasmáli jeho překladatelskému umění.

Po nějaké době za námi přišel jeden ze štamgastů, kterýmu nikdo neřekne jinak než Blondýn. Je to paradox, protože je úplně plešatej. Na hlavě mu nezbyl jediný vlas. Ale celá léta tvrdí, že měl dlouhý blond vlasy a jela po něm každá ženská. Je to už zasloužilý důchodce a když se napije, tak rád vypráví nám mlaďochům, jaký to bylo, když jsme my nebyli.

"Kluci, ale dobrý písničky tam dáváte!" řekl zrovna když hráli Creedence Clearwater Revival a opřel se starýma, ale pořád ještě silnýma rukama o stůl.

Říkal, že už je na odchodu. Pak si ale sednul a vyprávěl. Tak je to vždycky. Yakuza tradičně přijde a řekne "Sakra Blondýne. Vždycky zaplatíš a pak si dáš ještě jedno. Musíš to dělat?". A Blondýn se jen směje, dá si ještě dva rumy a pivo.

"Spousta lidí kolem mě, mi neustále vykládá, jak by chtěli zažít šedesátá léta v USA. Chtěli by žít v době hippies, prožívat volnou lásku a cítit kolektivní štěstí. Ale já vždycky vole říkám, že bych tam žít nechtěl. Protože jednou k nim musela přijít ta hnusná dospělost, bolestivý vystřízlivění. A to bych si po tom všem štěstí, asi pak musel ustřelit hlavu, ty vole. Je to tak? Byl to kus americkýho snu, kterej se asi už opakovat nebude. Hunter S. Thompson to řekl jasně 'Americkej sen neexistuje. Je to jenom sen. A sny vždycky končí.' nebo tak nějak to bylo. Možná to řekl úplně jinak, ale smysl to má stejnej." prohlásil Blondýn, když jsme zavedli řeč k přelomu šedesátých a sedmdesátých let v USA.

"Ale víš co, vole! U nás bylo taky dobře. I přes ty zasraný komanče. Užili jsme si dost legrace. Třeba jednou, tady jak tu sedíme, byla podobná knajpa. Seděli jsme s kamarádem na baru, pili jakési patok, ne vole. A přišla za náma taková baba. V té době jí mohlo být jak mojí matce. Tak kolem čtyřicítky, ale nevypadala zle. Docela zachovale. Ale pro nás to byla stará ženská, rozumíš. Jak pro vás dneska ty ochechule, co se tady občas producírují. Každopádně nám navrhla, jestli si s ní nechceme užít. Tak jsme pochopili, co je to za kurvu, ne vole. A řekli jsme jí, že nemáme moc peněz. Tak ona, že nám ho za dvacku vymrká." nadšeně vyprávěl Blondýn a my se váleli smíchy už dopředu.

"No nevěděli jsme, jak to chce udělat, ale byli jsme fakt zvědaví. Tak nás vytáhla z hospody, do jakési uličky. Tam si ke mně klekla, rozepnula mi kalhoty a vytáhla si skleněný oko. No kurva, takový trty jste ještě neviděli. Carl Lewis by mi čuměl na záda, jak jsem rychle zmizel." dořekl historku Blondýn a propukl všeobecný záchvat smíchu.