Květen 2014

Malé věci 3. část

29. května 2014 v 11:49 | Hubert |  Malé věci
"Tzzzzzzz ťuk ťuk ťuk tzzzzzzzzzzzzz ťuk tzzzzzzzzzz ťuk ťuk tzzzzzzz!"

"Už je tady zase!" řekl jsem v polospánku.

Oči jsem neotevřel, ale znal jsem přesnou příčinu toho naprosto zničujícího zvuku, který tříští můj mozek o lebku. Vždy s pravidelnou přesností. Vždy, když se to nejmíň hodí. Jako by jeho přežití záviselo na tom, že mi posere den hned z rána.

"Tzzzzzzz ťuk tzzzzzzzzzzz tzzzzzzz tzzzzzzz ťuk tzzzzzzz!"

"Tak už táhni ty šmejde!" zařval jsem nepříčetně, sotva jsem rozlepil oči.

Ne. Výhružky neplatí. Přemlouvání? Neblázněte. I modlit jsem se zkoušel. Jenže ten tupej čmelák prostě nenajde okno, kterým sem přiletěl. Bude do toho druhýho okna narážet tak dlouho, dokud mě nedonutí vstát a nasměrovat ho do toho otevřenýho okna. A tak je to vždycky. Má jediný štěstí, že jsem takovej dobrák. Jinak by se už smažil nad zippákem.

"Proč sem vlastně pořád lítáš, když se stejně zase hned chceš dostat ven?" zoufale se ptám, aniž bych čekal odpověď.

"Takový zmrdi jako ty, si zaslouží svůj úděl! Narodil ses jako tupej čmelák a zdechneš jako tupej čmelák!" zvolal jsem a ďábelsky se zasmál.

"Tzzzzzzz tzzzzzz ťuk ťuk tzzzzzzzzz ťuk ťuk ťuk ťuk tzzzzzzzzzzz!"

"Jó, dobře! Chápu. Stejně už ani nespím."

Vstal jsem, naštvaně se na něj zašklebil, rukou ho nasměroval k otevřenýmu oknu a čmelák spokojeně odletěl pryč. Vždycky mám pocit, že při odletu říká něco jako "Tak zase zítra, kámo - tzzzz!". Hajzl.

Otupěle jsem dokráčel do kuchyně, kde jsem si uvařil kafe a dal si jeden rohlík s kusem salámu. Myšlenka na první ranní cigaretu se už začínala vkrádat do mé hlavy, ale rychle jsem ji uzemnil rozespalým zívnutím.

"Je tady takový ticho. Tak děsivý ticho. Zasraně úžasná samota!" řekl jsem si polohlasem a šel ke gramofonu.

Rozhodnými pohyby ruky jsem nahmatal desku a pustil. Po chvíli se ozvala kytara a ostatní nástroje. Jo! Tohle člověka nakopne do dalšího promrhanýho dne. Zašel jsem do koupelny, abych si vyčistil zuby. A během čístění si nadšeně zpívám text songu "Today is good day... good day to die!" a při sólu hraju na neviditelnou kytaru. Nálada se přelomila. Jsem plnej sil! Hudba je prostě lék.

Najednou se ozval zvonek. Vypláchnul jsem si hubu a šel se podívat, kdo v tuhle nekřesťanskou hodinu zvoní. Vlastně v křesťanskou hodinu. Vždyť je neděle ráno.

Došel jsem k oknu, otevřel ho a plivnul dolů. Plivanec se rozříštil o chodník a z výklenku pod oknem vylezla známá postava s širokým úsměvem.

"Já věděl, že nespíš ty jeden deprimovanej zmrde!" zařval Kukla.

Pochopil jsem. Kukla je můj starej kámoš. A když jsem ho uviděl pod oknem, tak mě chytla nostalgická vlna. Přesně takhle se pro mě stavoval, když nám bylo osm let. A stavuje se tak dodneška. Vlastně ani nevím, kdy naposledy mi zavolal. Kukla je správnej člověk, férovej a hodně svůj. Má však jednu velkou vadu. Je to hroznej alkáč, co nesnáší práci. A ono jedno souvisí s druhým, protože rád vždycky říká "Pracuju a vydělávám jenom tolik, abych se neuchlastal!". Je fajn mít životní motto.

V rámci zachování tradice, jsem si dal dost načas, než jsem za ním vyšel ven. On se nad tím ani nepozastavil. Slunil se na schodech a kouřil modrou camelku. Pak si sundal černý brýle, mrknul na mě a povídá:

"Kurva, cos dělal? Vypadáš jak zvratky Keitha Richardse!"

Usmál se a zvednul ze schodů. Jedním dlouhým pohledem si mě přeměřil.

"Víc roztrhaný kraťasy sis vzít nemohl, že?"

"Co seš? Moje babička?"

"Kdybych byl tvoje babička, tak už je máš dávno zašitý!" řekl pokerface v jeho obličeji.

Pak jsme se zasmáli a rázným krokem jsme vykročili po cestě k parku. Aniž bych vlastně tušil, kam to míříme a čemu vděčím za jeho nečekané zazvonění na můj zvonek. Mluvili jsme o všem, přičemž informační hodnota této konverzace byla naprosto nulová. Tak je to vždycky. Kukla byl evidentně v dobrém rozpoložení. Zcela střízlivej, což mě potěšilo. Střízlivýho Kuklu mám rád. Narozdíl od toho prevíta, co se nechá alkoholickým démonem ukecat prakticky k čemukoliv. Jsou dny, kdy se chlastu nedotkne a vůbec mu nechybí. Pak ale třeba dva týdny v kuse prochlastá. A nikdo mu nevymluví, že to je špatně.

"Pamatuješ na mladýho Čuta? Toho co je s tou blondýnou. Jak má na všech fotkách stejnej výraz."

"Jasně, že si na něj pamatuju." odpověděl jsem.

"Ty vole, tak toho jsem včera potkal. Byl úplně zlitej jak dobytek. Hrozně jsem se mu smál, i když jsem se teda taky dobře motal. Už asi podevátý mi říkal historku o tom, jak s tou Veronikou nebo jak se jmenuje, začal chodit. To se prej před pěti lety potkali na červnové slavnosti, dali panáka a pak ji ojel v lesíku!"

"Tak takhle začínají všechny ty zdravý vztahy!" dodal jsem pobaveně.

"No ale kdybys viděl, jak kouzelně to vypráví. Jak kdyby to byla nejzásadnější událost jeho života. A dost možná taky je. Vždycky to říká s takovým nadšením, že si to pokaždý rád poslechnu znova." řekl Kukla a moc se smál.

"Ale tebe asi zajímá, proč jsem tě vytáhnul ven, že? No divej se. Stěhuju se."

"Stěhuješ? A kam, ty vole?" řekl jsem zmateně.

"Do boudy v lese! Pajda z lesa se jí potřebuje zbavit, tak jsem v noci volal Mantrasovi a hned jsme se domluvili, že tu boudu kupujem a dneska se stěhujeme! To je paráda, co?" koukal na mě úplně nadšeně.

Sedli jsme si v parku na starou zídku s nápisem "All we need is love" a Kukla mi vypočítával, co všechno se musí spravit a co všechno si tam musí bezpodmínečně přinést. Je tako jako když jsme v dětství stavěli bunkr. Všechny ty zásoby, lana, zbraně a nářadí. Dneska se k tomu přidá skříň na pěstování marjánky, pár flašek vína a starej gramofon. Zanedlouho kolem procházel Chill, kterej zjevně mířil z nákupu. A jak tak procházel, tak pozdravil a sednul si na zídku vedle Kukly.

"Šel jsem zrovna pro nějaký hulení. Ale tak ještě něco mi zbylo, tak to ubalím s váma." řekl Chill.

Soustředěně balil špeka a poslouchal o čem se bavíme.

"Cože píčo? Ty se stěhuješ do lesa? To je tak půlhodina pěšky do gůglu. Ty vole. To bych nedal!" řekl Chill s patřičným smíchem.

Malé věci 2. část

26. května 2014 v 11:06 | Hubert |  Malé věci
Zapadli jsme do poloprázdnýho gůglu. Nápis "Restaurace gůgl" už zmátl hodně lidí. Vevnitř je totiž všem jasný, že tohle restaurace rozhodně není. Nechutnej pajzl, kde u vchodu se na vás vyvalí puch moči z pánských hajzlů. Sem byste asi nevzali svou holku na slavnostní večeři, k příležitosti postoupení na další metu. Leda že by to byla zasraná gamblerka. Nebo holka se kterou během chladných nocí sdílíte popelnici na kartony. Ale s takovou byste asi další metu ani neslavili. Tu byste obtáhli už v té popelnici. A pak slavili, že jste chytli jenom kapavku a žloutenku typu A.

Gůgl, ač nevábného vzhledu, je vlastně kouzelné místo. Neběhají tady sice skřítci, fauni a minotauři. Ale je to místo, kde se střetávají generace ochlastů, feťáků, študáků, dělníků a vypatlanců všeho druhu. Což je občas podobné. Jsou tu tací, kteří sem chodí už přes dvacet let a pamatují ten krásný měsíc, kdy to ještě byla prý docela hezká restaurace, kde se i vařilo. Teď vám tady dají tak maximálně kus sýru s plísní, která tam není záměrně nebo slaný tyčinky. Ale pivo je tady dobrý. Starý štamgasti pijí vodovou desítku, blbečci co ustavičným chlastáním nejlevnější vodky ztratili chuť, si dávají jedenáctku s rezavou pěnou. A my chytří pijem dvanáctku, která je prostě poctivá. Je tu i možnost sportovního vyžití. Šipky a fotbálek jsou samozřejmostí. Když máte chuť i na trochu adrenalinu, stačí polohlasem pronést "Za komunistů tady bylo líp.". To je teprve to správný vzrušení, při kterým lítají stoly, flašky a hlavně facky umaštěných štamgastů. Máme tu i kulturní koutek s jukeboxem. Moc kvalitní hudby v něm není, tak ustavičně hrají Mötorhead.

Když sedím v rohu místnosti na své oblíbené rozvrzané židli, vedle mě Johnny B hltá zvětralou dvanáctku a naproti se přes vousy kření Mantras Chillovi, kterýmu se navalilo po dvojitým rumu, cítím naprosto jasně, jak pomalu stárneme. Neviděl bych to nějak dramaticky, ještě pořád jsme dost mladí. Ale nadobro pryč jsou ty časy, kdy jsme pod záminkou fotbálku chodili na hřiště přes plot očumovat prvačky z vedlejšího učňáku, co zrovna měli hodinu tělocviku. Teď už ty holky vyrostly a mají děti. A my se znuděně pachtíme prací, chlastem a zasíráme si život divnými činy a rozhodnutími, o kterých jsme dřív ani neměli páru.

Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhnul postarší chlapík, kterému se tady neřekne jinak než Tmář. Muž strhaný životem. Tmář je známý svou věčně melancholickou náladou. Moc toho nenamluví, ale když už, tak jeho slova všem proniknou do hlav jako kouř z jointu do plic. A zůstanou tam, dokud se jimi člověk nedusí. Nikdo ho vlastně nezná, prý byl takový vždycky. Někdo říká, že mu zemřela dcera a proto je takovej. Někdo zase žvaní cosi o psychické poruše. Já bych ale řekl, že ten chlap to má v hlavě v pořádku. Rozhodně víc v pořádku, než většina z nás.

Normálně si sedá k baru, aby byl uprostřed dění, ale zůstal přitom v klidu sám. Jenže dnes z něj ten smutek přímo páchne. A smutnej člověk nemůže být sám. Tmář to dobře ví.

Objednal si jeden velkej rum, s předstíraným úsměvem nám kývnul na pozdrav a sednul si k našemu stolu. U stolu je ticho. Všichni čekají s čím za námi Tmář přišel. Jen Lemmy Kilmister řve z repráků svoje "Overkill! Overkill!". Tak se napil rumu, chvíli pozoroval poloprázdnou skleničku a pak zvednul oči.

"Jaro jsem měl rád. Přinášelo do života radost po zdlouhavé zimě. Květiny a stromy začali kvést, ptáci zpívali a milenci se milovali. Jenže poslední roky mě vždycky zklamalo. Je jako výkladní skříň, ve které jsou všechny ty krásné barvy, vůně, pocity štěstí a zamilované tváře. Ale jsou za sklem a já se na ně můžu jenom dívat." řekl hlubokým hlasem.

Pak zvednul celé své křehké tělo, přinesl na bar prázdnou skleničku a kovový pade, promnul si smutné oči a klidným krokem odešel.

"Naděje umírá poslední, ale umírá. Tralalá." perfektně shrnul jeho slova Johnny B citací Vypsané fixy.

A bylo ticho. Dokud jsme nešli domů.

Malé věci 1. část

22. května 2014 v 19:11 | Hubert |  Malé věci
"Pro někoho malá věc, může být pro druhého celý svět."

Sedíme trochu napití, trochu zhulený a strašně moc otrávení na lavičce před hospodou. Jsem tam já, Chill, Johnny B a ještě někdo. Nějaká holka z vesnice, co sem přivedl Chill. Mám hroznou paměť na jména, takže nevím jak se jmenuje, ale dost možná ji Chill ani nepředstavil. Je hezká, má takovej naivní a namyšlenej výraz, jako princezna z pohádky. Oblečená trochu do punku. Starý roztrhaný kecky, těsnou koženou bundu a kraťoučký džínový kraťásky, ze kterých se tyčí dlouhý bílý nohy. Z pod bundy jí svítí bílý triko s nápisem "London calling", odkazující na slavnou píseň punk rockové legendy The Clash. Když nad tím přemýšlím, ta holka je zatraceně sexy. A má styl, to se musí nechat. Moc nemluví a asi se jí vůbec nelíbí, jak si ji prohlížím. Ale nemám nic lepšího na práci, tak to holt musí chvíli vydržet.

Chill s Johnnym B vedou nekonečnou debatu o tom, která deska The Beatles je pro hudbu nejzásadnější. Ta holka se je snaží poslouchat, ale je moc zhulená a nepochybně ji znervózňuje jak na ni koukám, a tak evidentně netuší, o čem je vlastně řeč.

"Abbey Road je nejzásadnější dílo moderní hudby." nepříčetně haleká Johnny B.

"Ale kdyby nevydali Revolver, tak nikdy nevznikne nějaký Abbey Road. Při vší úctě k té desce." překřikuje ho Chill.

Oba dva jsou úplně mimo. Nejzásadnější je "seržant pepř" a kdybych jim to řekl, tak mi určitě dají za pravdu. Ta jejich hádka je ovšem tak trochu komická a vlastně mě vůbec nezajímá, takže je v tom nechám. Po chvíli jsem si všiml, že ta holka má za sebou futrál na kytaru. Asi jsem přes ty nohy nechtěl vidět nic jinýho.

Povídám... "Máš v tom i kytaru nebo se někam stěhuješ a používáš to místo kufru?"

Ušklíbla se. Ne nějak naštvaně, spíš trochu roztomile. Dost možná se mnou flirtuje. Jenže je možný, že přemýšlím jenom pérem a všechno mi teď bude připadat jako náznak flirtování.

"Jo, kvůli tomu se mnou vlastně přišla. Chce prodat kytaru, co je v tom futrálu. Nemám pravdu krásko?" mrknul na ni Chill.

Kývnula na souhlas a otráveně nahodila svý hnědý oči nahoru. Ještě pořád jsem přemýšlel, jestli to ušklíbnutí mělo co dočinění s mým šarmem.

"Tak nám ji ukaž. A pěkně pomalu, ať si to trochu užijeme." prohodil Johnny B.

Vytáhla nádhernou bílou les paulku s černým lemováním. Trochu odřenou, ale aspoň bylo znát, že ten nástroj byl dost hranej a měl duši.

"Přesně takovou měl starej Necro, než se předávkoval herákem, udusil zvratkama nebo ho zavřeli. Bůh ví, co s tím zmrdem dneska vlastně je. Říkal jí motorovka, protože když se do ní opřel, měla přesně takovej zvuk. Chudák si moc nerozuměl s ladičkou. Teď se tak krásný kytary snad ani nevyrábí. Všechno jde stejně do hajzlu, tak na co by se vyráběly." procedil věčně nespokojenej Johnny B.

Starej Necro hrával v kapele Totální Mediální Masáž, zkráceně TMM. Byl to pořádnej nářez. Měli garážově chrčící sound a říkali, že hrají ostřejší punk. Ale znělo to jak thrash metal s punkovým zpěvákem. Něco jako amíci D.R.I. Nikdo krom Necra na svoje nástroje neuměl hrát. Na koncertech to bylo stejně jedno, protože těch pár posluchačů, co na ně chodili, byli sjetý nebo příšerně ožralý. A Necro byl ožralej taky. Úplně vždycky! Po pátým songu se totiž otevírala flaška tequily. To pak nikdo nevěděl, jestli zahrají ještě patnáct songů nebo jenom dva. Jak čas ubíhal a Necro stárnul, tak to většinou už byly jenom ty dva. Taky pamatuju, že v době, kdy ta celá místní scéna společně s TMM pomalu začínala jít do hajzlu, chodil Necro s jednou krásnou ženskou. Zpětně si říkám, že vypadala jako Maryl Streep ve filmu Lovec jelenů. Vím, že vždycky voněla po levandulích. A měla takovej ten živočišnej výraz v obličeji a neskutečně hluboký oči, ve kterých se člověk topil, když se zadíval příliš dlouho. Skoro se k Necrovi nehodila, byla to taková dáma. Věčně veselá a Necra milovala. On samozřejmě miloval ji a fakt moc. Jenže taky miloval chlast a ona ho opustila. Necro pak rozpustil TMM a jejich basák Feldy nadával, že je ta ženská jako Yoko Ono. Rozvracečka kapel. Jenže za tohle nemohla ona.

Necro tvrdil, že láska musí bolet aby byla sladká. Jenže ho bolela až moc.

Naposled jsem ho viděl na jedné párty ve staré garáži. Přinesl si tam desku Led Zeppelin II. Tvrdil, že je to nejlepší deska, kterou kdy slyšel. Pak se příšerně ožral, dal přes hubu Mantrasovi a zmizel, už navždycky. Druhej den ráno jsem tu desku viděl zlomenou před garáží. A tak nějak asi skončil i Necro. Zlomenej.

Od tý doby občas barman v gůglu naháže do jukeboxu kilo a pustí obě demíčka "Princezna je ožralá" i "Živá totální masáž". Je to strašnej chlív a ty písničky jsou docela hrozný. Ale tu osobitou sílu to i po letech neztratilo. Tak snad ji neztratil ani Necro, ať už je kdekoliv.

Ale to jsem trošku odbočil. Já to tak občas dělám. Když je toho v hlavě moc, musí to ven všechno, říkávala mi babička.

Tak jsme si obdivně prohlíželi tu kytaru. Nezahráli bysme na ni ani blbý "Smoke on the water", ale vyjevení jsme z ní byli, o tom žádná.

"Tak koupíte ji někdo? Vážně bych se jí potřebovala zbavit."

"Klid holka. Tihle homouši by ji po chvilce hodili mezi ostatní hračky, se kterýma si už nehrají. Že Johníku, co asi tak dělá
Neona? Já měl namysli jinýho typa, co by o tvou sekeru mohl mít zájem." řekl Chill.

Johnny B ho poslal do prdele a zapálil si krátkou startku. Neměl rád blbý kecy na svou ženu. Neona je trochu zvláštní holka. Moc se mezi náma neukazuje. Nekouří, nepije, práska si taky nedá a rock 'n' roll nesnáší. Tak co by s náma taky dělala, že. No a kolují zvěsti, že Johnny B s ní už přes půl roku nespí. Proto ta stupidní narážka Chilla. A proč se jí říká Neona? No to je přece jasný. Když se do ní totiž Johnny B zamiloval, s nadšením vykládal, jak ta holka úchvatně září.

Jen co Johnny B dokouřil, začal se k nám vláčným krokem šourat Mantras s typickým plnovousem, černou košilí, kovbojským kloboukem a černými brýlemi. Zahodil půlku těžké camelky a ďábelsky se zasmál.

"Copak je to za krasavici?" zahlásil Mantras bez pozdravu.

"To je Michelle a přišla ti něco ukázat."

"No to je krásný dřevo, fakt krásný!"

"Michelle! Tak se jmenuje!" řekl jsem si pro sebe.

Michelle se trochu urazila při zmínce o dřevě, ale záhy pochopila, že Mantras má na mysli tu její kytaru. Ten se začal rozplývat a hned nabídnul částku, za kterou ji koupí.

"Pět gramů a litr k tomu. Víc toho nemám, tak se zahojíš penězma."

Michelle nevypadala, že by měla v plánu smlouvat. Ten fet potřebovala víc než kytaru. Tak sbalila sáček se štěstím v prášku, litr a zmizela. Ještě než zacházela za gůgl, před kterým jsme stáli, laškovně se otočila a mávla.

"Ta bude jednou za ten fet i šlapat. To je jasný." řekl Mantras, usmál se přes vousy a jemně drknul do strun.

Krátké zastavení

21. května 2014 v 12:02 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Tak jsem sem po dlouhé době zavítal. Přečetl si pár nových komentářů a samolibě si pročetl pár starých věcí co jsem napsal. Neubránil jsem se smíchu za mou pochybnou naivitu a mladickou nezkušenost, kterou jsem s chutí naplňoval tenhle blog. Dřív jsem přemýšlel, že to tady smažu nebo alespoň promažu. Ale sakra... proč bych to dělal?

Za ty léta se mi změnily názory, myšlení i celkový pohled na svět. Spoustu věcí chápu, některé chápu jinak, další jsem chápat přestal a mnoho jich nechápu dodnes. Jsem jinej člověk než dřív. Ale ten blog má určitou podobu, spousta článků a příběhů zde vypovídá o mém životě. A já necítím potřebu se za svou minulost stydět.

Takže... netvrdím, že se vracím. Netvrdím, že sem budu pravidelně psát. Jen říkám, že to tu nezruším a určitě v budoucnu přibude nějakej ten příběh. Ke starým věcem se moc nemám jak vrátit. To co není na netu prostě už dneska není. V průběhu několika dnů mi odešel počítač i exterňák, kde jsem měl starý a nový (nedopsaný i zcela hotový) věci. Tím pádem jsem teď na nule. Snažím se však vytrvat. Byl tu článek, kde jsem se rozepsal, co všechno se tady chystá. Z těch příběhů se zachoval jeden jediný. Naštěstí ten můj nejoblíbenější. Ale minimálně další dva mě fakt mrzí, že už prostě nejsou. Každopádně píšu dál. S pocitem, jako bych nikdy před tím nic nenapsal.

I přesto, jak moc se za ty léta můj život změnil, pár jistot stále zůstává. Můj zoufale bídný pravopis a chuť psát!

P.S. Ještě tenhle týden sem něco přihodím...