Srpen 2013

Psychedelická snídaně

31. srpna 2013 v 14:30 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Ležet v posteli. Pomalu od sebe odlepit oční víčka. Uvědomit si, že sen skončil. Vyřešit v hlavě, co je vlastně za den a co se dělo včera. Zívnout. Proumnout si ospalé oči. Znovu zívnout. Nechat oči zvyknout na ostré slunce. A pak ty paprsky nechat proniknout do ztuhlého těla. Vyprostit se z deky. Klidně se posadit a zkontrolovat čas. Hodiny na stěně přestali fungovat již dávno. Snad ani nikdy nefungovaly. Snad v tomto pokoji nikdy neexistoval čas. Otřást se zimou. Pozorovat jak tělem projela husí kůže. Mlčky srovnávat myšlenky v hlavě a poslouchat zvuky ulice přes otevřené okno. Vstát. Udržet své tělo na nohách a přesunout jej k oknu. Zavřít okno. Nenechat se vyděsit realitou. S úsměvem pomyslet na svou životní lásku. Snad ta myšlenka bude hřát. A i když to působí nepravděpodobně. Tak opravdu hřeje.

Dojít na záchod. Strávit tam několik minut. Došourat se do koupelny. Chvíli si prohlížet svůj zničený obličej v zrcadle. Spiklenecky se usmát. Jen tak z hecu zařvat na toho prevíta v zrcadle. Znovu se usmát. Umýt si ruce a pak vyčistit zuby. Působí čistě, i když špatnou péči těžko zakryjí. Zahledět se přímo do svých očí. Vidět panenky roztažené, až to působí nelidsky. Ďábelsky se zasmát a pak uhnout očima od zrcadla. Nasadit čočky a předstírat, že svět se zdá být normální.

Navštívit kuchyni, ačkoliv není hlad. Postavit vodu na kávu a do malého hrnku nasypat dvě lžičky hnědého prášku. Nenajít cukr a tak jen otráveně mávnout rukou. Zalít kávu vřící vodou, zamíchat ji lžičkou a napít se. Znechuceně se ušklíbnout. Lepší by bylo, si ten život osladit. A nepít kávu tak horkou. Vytáhnout z lednice dvě vajíčka a slaninu. Stále nemít hlad. Pracně ve spíži najít olej. Nalít jej na pánev přichystanou na sporáku. Vyklepnout vajíčka na pánev. Položit na ně tři plátky slaniny. Nechat se omámit vůní čerstvé kávy a jistě lahodné snídaně. Položit si talíř s volskými oky a slaninou na stůl. Vedle dát kávu a začít jíst. Usmát se při vědomí, že hlad není, ale chuť přišla úplně sama. Nečekaně. Už jen párkrát si kousnout a přestat jíst.
Odložit příbor a zamyslet se. Nechat hlavou projet vagón myšlenek a pak si zapálit cigaretu. A pak další. Pozorovat kouř bloudící pokojem. Uvědomit si, že čas stále neexistuje. A začít chápat nepopsatelné účinky toho to stavu. Mít před sebou celý život. Přitom nevědět, zdali je lepší být na začátku, někde uprostřed nebo na konci. Být zmaten vlastní hlavou. Vlastním myšlením. A stejně se usmívat.

Přestat ignorovat halucinaci na stěně. Nechat se jí ovládnout a smířeně se zasnít. Zapnout rádio a ponořit se do tónů písně "Green si the Colour". Nechat rozpustit své tělo a odplout do dalekého vesmíru, kde není negativních ani pozitivních emocí. S posledními tóny písně se vrátit na zem. Probudit se ze snu a pohlédnout na hodiny. Ručičky se zmateně točí po ciferníku. Nepochopit smysl toho rána. Té snídaně. Toho času. Cítit jistý nával napětí jako před výbuchem. Uslyšet tóny vyzvánění na mobilu. Nechat se tím napětím úplně pohltit. Zvednout telefon a těsně před tím, než hlava explodovala se radostně uvolnit. Pocítít neskonalou euforii, která přišla s hlasem ozývajícím se v telefonu.

"Budeš se mnou dokud nezapadne slunce?" zeptal se hřejivě známý ženský hlas.
"Budu s tebou, i kdyby slunce už nemělo vyjít!"