Očistec: Boží hlasy

21. května 2013 v 16:46 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Šedivé vousy nasáklé vínem, které popíjí z plastové láhve. Nepřítomnýma zakalenýma očima pozoruje měsíc. Tichá noc jej nechala na chvíli nostalgicky snít. Ve vzduchu cítí blížící se déšť. A svůj zteřelý pohled zaměřil na tmavé mraky, zakrývající krásu hvězd. Někde v dáli ustal křik plachého dravce a nenápadně se začal zvedat vítr, který vyplnil ticho svým klidným šumem. Po chvíli nabral na síle a vousatý dědek s pokřiveným obličejem, natáhnul odporně zelený plivanec a vyvrhnul jej na suchou půdu, kterou za chvíli skropí očekávaný déšť.

Dědek si prohrábnul odpudivý vous a hrozivě se zašklebil. Zažloutlé zuby, alespoň ty které mu v hubě zůstali, vypadali jako po výbuchu. Žalostné odění a kulhavá chůze mu slibovala brzké promoknutí až na kost. V obou rukách nesl igelitové tašky plné zbytečných tretek a nepoužitelných pokladů, jaké si jen chudý člověk může dovolit. Páteř mu ohýbá starý zapáchající batoh, skrývající tajemství a osobní bohatství. Pomalým a naprosto zoufalým krokem míří někam po větru. Doufá, že v temném kraji nalezne místo, kde přečká deštivou noc. Jenže v hlubokém lese se člověk snadno ztratí. Navíc, když tma poskytuje plátno bujné fantazii, pro vykreslování děsivých, leč neexistujících obrazů. A zejména, když dědka kosí únava a laciné víno. Zdá se mu, že kráčí už dlouhé hodiny. Je to však sotva pár minut. Každý strom, který míjí, se mu zdá stejný jako ten předešlý. Je téměř jisté, že zmokne. Že noc stráví v lese. A že rána se dočkat nemůže.

První kapky deště pozdravily dědkův děravý klobouk a po chvíli se přidaly další. Zanedlouho déšť přichystal velkolepý koncert, který div nelámal větve. Nebylo se kam schovat, i stromy se spoustou listí protrhávaly ztěžklé slzy temných mraků. Déšť dělal takový hluk, že neměl šanci slyšet nic jiného. Že neslyšel ani svůj zoufalý křik.

Jak rychle silný déšť začal, tak rychle ustal. A lesem zavládl klid. Dědek sledoval, jak se mraky začali trhat a ukazovat dosud schované hvězdy. Pak jej ozářilo bílé a naléhavé světlo. Na chvíli jej oslepilo. Promnul si oči a upřeně do toho světla zíral. Byl jako omráčený, nemohl se hnout a nohy měl těžké. Jako kdyby chodil několik let. Bez přestání. Najednou se ozval hlas. Zněl vztekle a ohavně. A to ticho rozstříštil jako tenoučký led.

"Bojíš se života. I toho, že zemřeš. Myslíš si, že jsi úplně sám?" šeptal mu do ucha hlas.
"Nenacházíš útěchu ve víře, kterou sis zvolil. Chodíš neustále sem a tam, do všech směrů, ale nedostáváš se nikam. Jsi tady a přitom nikde."
"Neměl jsi příliš slunný život. Přičemž tím životem, je pro tebe zdlouhavé a bolestné umírání."
"Tvůj konec se blíží. Smrt však nebude útěchou."

Mluvil k němu samotný Lucifer. Alespoň měl pocit, že tohle musí být slova pána pekel. Zdálo se, jako by hlasy střídal. Chvíli hlas zněl jako štěkot rozzuřeného vlka. Chvíli syčel jako had. A pak zoufale křičel. Dědek cítil neskonalou hrůzu. Odporné šílenství, které se mu vkradlo do hlavy.

"Tvá duše patří nám! Mohli bychom ti ji bez milosti vzít, roztrhat, poplivat a jen tak ji pohodit na dno. Mohli bychom. Ale raději počkáme, až si to uděláš ty sám." pokračovali hlasy.
"Nechtěl bys ještě zkusit změnit svůj život? Zachránit svou duši?" přišel jeden z hlasů s otázkou.
"Nedokážu zachránit svou duši. To by dokázal snad jen..." promluvil z nenadání dědek, aby poslední slovo zbaběle polknul.
"Bůh?"
"Ano."
"Myslíš, že je tu Bůh s tebou?"
"Bůh by měl být všude. I tady se mnou. Jen mě pozoruje a ví přesně na co čekám. A že to přijde brzy."
"A na co čekáš?"
"Na smrt!"

Hlas začal křičet. Naštvaně štěkal.

"Všichni přece čekají na smrt! Jen ty se tváříš, že pro tebe bude vysvobozením. Jenže jak můžeš vědět, že se po smrti tvé utrpení neznásobí? Zaslouží si snad takový slizký červ, v lidském tělě vezněný, věčný ráj? Nebo snad boží milost?"
"Ne! Měl jsi možnost svůj osud změnit. Trochu jej vylepšit. Jenže už je pozdě. Tvé myšlenky jsou černé. A světlo do nich nepronikne. Svůj život jsi zatratil a tak pomalu zabíjíš svou duši."
"Aniž bys to tušil. Máš co jsi chtěl!"
"Tvé oči jsou klidné. Což je dost zvláštní, protože tvůj děsem protáhlý obličej a svázaný jazyk, značí enormní strach, který tebou cloumá. Vždyť se ani nemůžeš hnout. Jenže uvnitř jsi smířený se svým osudem."
"Žiješ zoufalý život plný hořkosti, strachu, křivd a v domnění, že tě naděje opustila. Jenže ty jsi ji sám zbaběle nechal za sebou!"

Dědek byl zmatený všemi slovy, která slyšel. Téměř nad nimi nestíhal přemýšlet. Pouze je nechal plout hlavou společně se všemi vzpomínkami, těmi dobrými i zlými. Ty zlé byly výraznější a zdálo se, že jich je víc. Pak se všechny slily do jedné, zcela neutrální formy. A navždy zmizely z dědkovi hlavy. Ten naprosto uchvácen stavem své mysli, přestal mít strach a pocítil nadlidskou sílu v těle. Všechny zkušenosti, vzpomínky i trápení byly navždy pryč a on jako by stál před novým začátkem. Jako by za sebou měl nepopsaný list. Pak se odvážil promluvit.

"Bůh před hříchy oči zavírá."

Světlo najednou ustalo, vítr zesílil a dědek ztěžka pohnul pravou nohou kupředu. Zdálo se mu, jako by nohy zakořenily do půdy. Tak je vší silou vytrhnul ze země a kráčel promáčenou půdou. Neměl důvod k úsměvu, přesto se smál.

"Rána se tvé tělo nedočká, tak zachraň alespoň svoji duši..." řekl nelidský hlas, jako by se vzdaloval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 víla víla | 15. července 2013 v 20:51 | Reagovat

Chodí sem tolik lidí, tak proč, sakra, ty komentáře píšu povětšinou jen já a max další dvě,tři holky? Fakt už si připadám trapně... Ale tak tedy... Nechtěl bys sem hodit nějaké to pokračování? :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama