Květen 2013

Očistec: Boží hlasy

21. května 2013 v 16:46 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Šedivé vousy nasáklé vínem, které popíjí z plastové láhve. Nepřítomnýma zakalenýma očima pozoruje měsíc. Tichá noc jej nechala na chvíli nostalgicky snít. Ve vzduchu cítí blížící se déšť. A svůj zteřelý pohled zaměřil na tmavé mraky, zakrývající krásu hvězd. Někde v dáli ustal křik plachého dravce a nenápadně se začal zvedat vítr, který vyplnil ticho svým klidným šumem. Po chvíli nabral na síle a vousatý dědek s pokřiveným obličejem, natáhnul odporně zelený plivanec a vyvrhnul jej na suchou půdu, kterou za chvíli skropí očekávaný déšť.

Dědek si prohrábnul odpudivý vous a hrozivě se zašklebil. Zažloutlé zuby, alespoň ty které mu v hubě zůstali, vypadali jako po výbuchu. Žalostné odění a kulhavá chůze mu slibovala brzké promoknutí až na kost. V obou rukách nesl igelitové tašky plné zbytečných tretek a nepoužitelných pokladů, jaké si jen chudý člověk může dovolit. Páteř mu ohýbá starý zapáchající batoh, skrývající tajemství a osobní bohatství. Pomalým a naprosto zoufalým krokem míří někam po větru. Doufá, že v temném kraji nalezne místo, kde přečká deštivou noc. Jenže v hlubokém lese se člověk snadno ztratí. Navíc, když tma poskytuje plátno bujné fantazii, pro vykreslování děsivých, leč neexistujících obrazů. A zejména, když dědka kosí únava a laciné víno. Zdá se mu, že kráčí už dlouhé hodiny. Je to však sotva pár minut. Každý strom, který míjí, se mu zdá stejný jako ten předešlý. Je téměř jisté, že zmokne. Že noc stráví v lese. A že rána se dočkat nemůže.

První kapky deště pozdravily dědkův děravý klobouk a po chvíli se přidaly další. Zanedlouho déšť přichystal velkolepý koncert, který div nelámal větve. Nebylo se kam schovat, i stromy se spoustou listí protrhávaly ztěžklé slzy temných mraků. Déšť dělal takový hluk, že neměl šanci slyšet nic jiného. Že neslyšel ani svůj zoufalý křik.

Jak rychle silný déšť začal, tak rychle ustal. A lesem zavládl klid. Dědek sledoval, jak se mraky začali trhat a ukazovat dosud schované hvězdy. Pak jej ozářilo bílé a naléhavé světlo. Na chvíli jej oslepilo. Promnul si oči a upřeně do toho světla zíral. Byl jako omráčený, nemohl se hnout a nohy měl těžké. Jako kdyby chodil několik let. Bez přestání. Najednou se ozval hlas. Zněl vztekle a ohavně. A to ticho rozstříštil jako tenoučký led.

"Bojíš se života. I toho, že zemřeš. Myslíš si, že jsi úplně sám?" šeptal mu do ucha hlas.
"Nenacházíš útěchu ve víře, kterou sis zvolil. Chodíš neustále sem a tam, do všech směrů, ale nedostáváš se nikam. Jsi tady a přitom nikde."
"Neměl jsi příliš slunný život. Přičemž tím životem, je pro tebe zdlouhavé a bolestné umírání."
"Tvůj konec se blíží. Smrt však nebude útěchou."

Mluvil k němu samotný Lucifer. Alespoň měl pocit, že tohle musí být slova pána pekel. Zdálo se, jako by hlasy střídal. Chvíli hlas zněl jako štěkot rozzuřeného vlka. Chvíli syčel jako had. A pak zoufale křičel. Dědek cítil neskonalou hrůzu. Odporné šílenství, které se mu vkradlo do hlavy.

"Tvá duše patří nám! Mohli bychom ti ji bez milosti vzít, roztrhat, poplivat a jen tak ji pohodit na dno. Mohli bychom. Ale raději počkáme, až si to uděláš ty sám." pokračovali hlasy.
"Nechtěl bys ještě zkusit změnit svůj život? Zachránit svou duši?" přišel jeden z hlasů s otázkou.
"Nedokážu zachránit svou duši. To by dokázal snad jen..." promluvil z nenadání dědek, aby poslední slovo zbaběle polknul.
"Bůh?"
"Ano."
"Myslíš, že je tu Bůh s tebou?"
"Bůh by měl být všude. I tady se mnou. Jen mě pozoruje a ví přesně na co čekám. A že to přijde brzy."
"A na co čekáš?"
"Na smrt!"

Hlas začal křičet. Naštvaně štěkal.

"Všichni přece čekají na smrt! Jen ty se tváříš, že pro tebe bude vysvobozením. Jenže jak můžeš vědět, že se po smrti tvé utrpení neznásobí? Zaslouží si snad takový slizký červ, v lidském tělě vezněný, věčný ráj? Nebo snad boží milost?"
"Ne! Měl jsi možnost svůj osud změnit. Trochu jej vylepšit. Jenže už je pozdě. Tvé myšlenky jsou černé. A světlo do nich nepronikne. Svůj život jsi zatratil a tak pomalu zabíjíš svou duši."
"Aniž bys to tušil. Máš co jsi chtěl!"
"Tvé oči jsou klidné. Což je dost zvláštní, protože tvůj děsem protáhlý obličej a svázaný jazyk, značí enormní strach, který tebou cloumá. Vždyť se ani nemůžeš hnout. Jenže uvnitř jsi smířený se svým osudem."
"Žiješ zoufalý život plný hořkosti, strachu, křivd a v domnění, že tě naděje opustila. Jenže ty jsi ji sám zbaběle nechal za sebou!"

Dědek byl zmatený všemi slovy, která slyšel. Téměř nad nimi nestíhal přemýšlet. Pouze je nechal plout hlavou společně se všemi vzpomínkami, těmi dobrými i zlými. Ty zlé byly výraznější a zdálo se, že jich je víc. Pak se všechny slily do jedné, zcela neutrální formy. A navždy zmizely z dědkovi hlavy. Ten naprosto uchvácen stavem své mysli, přestal mít strach a pocítil nadlidskou sílu v těle. Všechny zkušenosti, vzpomínky i trápení byly navždy pryč a on jako by stál před novým začátkem. Jako by za sebou měl nepopsaný list. Pak se odvážil promluvit.

"Bůh před hříchy oči zavírá."

Světlo najednou ustalo, vítr zesílil a dědek ztěžka pohnul pravou nohou kupředu. Zdálo se mu, jako by nohy zakořenily do půdy. Tak je vší silou vytrhnul ze země a kráčel promáčenou půdou. Neměl důvod k úsměvu, přesto se smál.

"Rána se tvé tělo nedočká, tak zachraň alespoň svoji duši..." řekl nelidský hlas, jako by se vzdaloval.

Nový a přitom vlastně starý směr

12. května 2013 v 14:53 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Život mi přestal unikat mezi prsty. Chytil jsem ho v poslední chvíli a teď jej pevně držím.

Mám novou chuť do psaní. Píšu hned několik povídek. Jedna už je docela dlouhá. Dokonce nejdelší, jakou jsem kdy napsal a její konec je v nedohlednu. Dotkla se mě múza a otevřela trezor nápadů, které jsem tak dlouho hledal. Už necítím potřebu psát o lásce, alespoň ne tak, jak jsem to dělal doposud. S největší pravděpodobností, se tu již neobjeví mé emoční výlevy plné citů. Ty city patří pouze jediné osobě a jen ta o nich bude vědět. A jen ta si o nich bude moci číst.

Takže moc sladkých slov již ode mě nečekejte.

Musím poděkovat za několik mailů, které ke mně za poslední dobu přiletěli. Některé potěšili, jeden spíš pobavil. Někdo se dokonce ptal na nedokončené věci tady na blogu. Musím přiznat, že s největší pravděpodobností zůstanou nedokončené. Jen o "Bůh vás nenávidí! Všechny!" uvažuji, že bych to trochu upravil a znovu rozjel. Ostatní nepřipadají v úvahu. Jsem už úplně jinde.

A co vlastně tento můj blogísek čeká? Trochu to té hrstce lidí, co si ty moje blbosti ještě čtou, nastíním.....

Zkurvený dobrý ráno - nic neříkající pracovní název. Již teď mám několik dílů hotových a téměř denně v tom pokračuji. Příběh o dvojici trosek, které utápí své mozky v chlastu a halucinogenech.

Ukázka:
"V acidovém snu utopený Mantar, se po nějaké době probudil. Kukla mlčky seděl na zemi, opírajíc se o špinavé topení. Sako měl pohozené vedle sebe, košili rozepnutou, takže bylo vidět jak se mu černé chloupky kroutí na hrudi. V místnosti bylo ticho. Co však Mantara překvapilo, že se samotná místnost zdála větší než předtím. Jako by se rozpínala. A však po nějaké chvíli se zase zmenšila. Tento podivný jev nechal Kuklu úplně chladným. Vlastně ani neměl šanci si jej všimnout. Tiše pospával a už nějakou dobu se na něj začala škrábat nechutná střízlivost. Ještě nepropadal panice, ale ta chvíle se závratně blížila. Najednou se nadechl, jako řečník před dlouhým a zásadním proslovem. Jenže vzápětí zklamaně vydechl. Jako by slova, která měl na jazyku, v mžiku ztratila svůj význam."

Černá smrt - pracovní, ale vlastně nejvýstižnější název pro další věc. Povídka téměř hotova. Morová rána dopadla na klidné pobřežní městečko.

Ukázka:
"Kdo ještě nezemřel, měl smrt v očích. Nikdo již nedokázal oplakávat mrtvé. Všechny slzy byly pryč. Mrtvých bylo tolik, že se postupem času stal člověk otupělý a lhostejný vůči umírajícím. Rodiče opouštěli nemocné děti, jeden bratr druhého, otcové pohřbívali syny, aby za pár dní skončili také pod zemí. Všudypřítomná smrt obklopovala město. Držela jej ve svém mučivém náručí a sténavě prozpěvovala svou mrtvolnou píseň."

Péčko - debilní pracovní název, pro debilní příběh. Oč jde? Pornografie ze zcela nového pohledu. Jako nový druh náboženství!

Ukázka:
"Pornografii zbožňuje nejen kvůli nahotě, sexu a perverzním scénám. Ale zejména kvůli ulítlým scénářům. Jako když si chlápek v hotelu splete pokoj, odemkne si klíčem od svého pokoje - což samo o sobě absolutně nedává smysl - a najednou vidí dvě polonahý holky, jak rozjíždějí vášnivou předehru. Chlápek samozřejmě zachová chladnou hlavu a drsňáckým hlasem řekne "Můžu se přidat?". Ty holky to nijak nepřekvapí, nasadí sexy výrazy a začnou tomu chlápkovi stahovat kalhoty. A teď se přiznejte. Komu se tohle do háje někdy stalo?"

Skřet - další pracovní název. Skřet je zasranej šmejd, co žije v pohádkovým světě. Rád vraždí, znásilňuje a močí kde se dá!

Ukázka:
"Je brzy ráno a slunce se pomalu probouzí, aby opět smažilo na tlející těla lesní zvěře uprostřed bažiny. Skřet pomalu vykročil ven z jeskyně. Zhluboka nasál pach mrtvých těl, spokojeně se usmál a zapálil si první dnešní cigaretu. Trochu se mu zatočila hlava a tak se raději napil z již načlé flašky levné whiskey. Břicho hrozivě zařvalo hladem a tak se Skřet vydal na obchůzku lesem. Všude bujará zeleň, stromy oplívající životem a mezi tou krásou se Skřet dloube v nose a zadupává do země vzácné květy. Z té vůně kvetoucích stromů, se mu navaluje."


To je nástin toho základního, co vás čeká. V rukávu mám ještě několik kraťasů a starých věcí, které jsem trochu rozpracoval. Budu rád za nějakou odezvu, pokud si to svoji odezvu zaslouží. Velice brzy se tu objeví první část některé z výše vypsaných věcí.

Děkuji za pozornost....