Únor 2013

Zůstávám stát

6. února 2013 v 13:40 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Stojím v pusté krajině, kde sotva někdy vyroste strom. Přesto, že zde prší téměř neustále. Stojím tu už několik dní. V dešti. Bez jídla, bez lidí, bez emocí. Je tu děsivé ticho, které nabourává jen zvuk kapek dopadajících na mokré kameny. A proč tu vlastně stojím? Zřejmě nemám nic lepšího na práci. Nebo jsem se z této pustiny snažil dostat už tolikrát, že jsem další pokusy vzdal. Už si téměř nevzpomínám, jaké to je, pocítit paprsky slunce na své tváři. Netuším, jestli ještě někdy dokážu mluvit. Netuším, jestli ještě někdy budu mít s kým. Ztracený v této pustině, ztrácím i poslední zbytky života ve svém těle. I poslední zbytky naděje. Vlastně už ani nevím, co to slovo znamená.

Možná je tohle všechno pouze šílené delirium. Protože mé oči zaujala podivná halucinace. Z dálky ke mně něco kráčí. Stále se to přibližuje a dostává to jasnější obrysy. Je to řada dívek. Ještě jsou daleko, ale blíží se. Já stále nehnutě stojím a začínám uvažovat, co je tohle za šílený stav. Jsem snad duševně chorý? Nebo pod vlivem nějaké drogy? Zmítám se v děsivém bad tripu nebo mě ketamin odnesl do vzdálené galaxie? Už nemám čas nad tím uvažovat, protože ty dívky se již příblížily tak, že vidím jejich obličeje. Jako bych dokonce na každé z nich poznal, co si myslí a co cítí. Některé v dlaních skrývají svou tvář. Některé zoufale pláčou a jiné mají na tváři bezelstný úsměv. Všechny jsou vlastně svým způsobem krásné. Každá má něco, co jiná nemá. Každá je svá. Všechny mají na sobě bílou halenku, která jim visí až ke kotníkům. Nijak zvlášť mě nezajímá jejich vzhled, ale pouze to, co z nich vyzařuje. Můžete to nazvat duší nebo aurou, to je jedno. Je to něco, co člověk neschová pod vrstvou make-upu, úsměvem nebo nezakryje dlaněmi.

Procházejí jen pár metrů ode mě a mizí za mými zády. Je jich velká spousta. A zdá se, že je vůbec nezajímám. Začínám si uvědomovat jisté emoce. Jejich nezájem se mě zvláštním způsobem dotýká. Proč si mě nevšímají? Nevidí mě snad? Vždyť tu přece stojím. Už dlouho. Podíval jsem se na své ruce, abych si ověřil, že doopravdy jsem. Takhle moje ruce ještě nevypadaly. Jsou moje, ale jsou jiné. Chvíli se potí, chvíli se třesou zimou. Nebo možná strachem.

Těch dívek je mnoho. Žádná na mě ani nepohlédla. Chtěl bych něco říct, aby si mě všimly. Ale nějaká záhadná síla v mé hlavě mi v tom brání. A tak stále jen stojím, mlčím a zírám na dav mladých žen, mířící někam za mě. Zdá se mi, že některé z nich znám. Jen mi v hlavě nevyvolávají žádná jména. Pouze z nich mám takový ten pocit, že jsem je již někde viděl. Jsem z nich trochu nesvůj, už tuším, že jsem značně odloučen od reality. Stále však nemám ponětí, zda je tohle sen nebo nějaká zrádná halucinace. Nechce se mi věřit ani jedné variantě. Všechno totiž působí natolik reálně, že nedokážu rozlišit skutečnost od vymyšlené představy mojí zmatené hlavy. Najednou se několik dívek odpojilo z té řady a rozběhly se. Každá jiným směrem. Věděl jsem, že se za jednou z nich chci vydat. Věděl jsem, že nemám příliš času a než se rozhodnu, za kterou poběžím, může být pozdě. Nakonec jsem si vybral.

Zůstal jsem stát. Stejně nemám dostatek sil, abych některou z nich doběhnul. Budu tu dál stát a čekat. Čekat na něco, co možná už přišlo a já to nechal utéct.