Znovu v mém snu

24. ledna 2013 v 11:43 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Dlouho se to nestalo, ale jsi tu najednou znovu. Znovu v mém snu, který je značně nedokonalý. Stejně jako ta naše současná realita. Tak jako nejsme spolu v realitě, tak nejsme spolu ani v tom snu. Přesto stojíme vedle sebe. Nenapádně se přátelsky dotýkáme, vyměňujeme si rýpavé poznámky a hlavně úsměvy. Ty dlouhé a snad nikdy nekončící úsměvy. Vždycky, když se s naší situací relativně smířím, tak do toho padám znovu a znovu. Zřejmě v tom budu ležet ještě dlouho a nijak zvlášť mě to netrápí. Mým životem proplouvají i jiné múzy, jsou úžasné, značně inspirující a snad stejně krásné jako jsi ty. Ale nedokážou se vedle mě udržet tak dlouho jako ty. Nebo je vedle sebe nedokážu udržet já. Jsou zdánlivě dokonalé. Ale přesto jedna chyba je ode mě stále odhání, nejsi to totiž ty.

Má závislost na tvé přítomnosti je hluboká a ty ji neustále prohlubuješ tím, že mě chceš vídat. Že ti moje přítomnost je pořád příjemná. Že stále mluvíš o tom, jak tě těší, že tě umím rozesmát. A jak tě dostávají slova, která se mi honí hlavou a vkládám je do vět. Je snadné podlehnout tvému kouzlu, když mi umíš tak lichotit. Jsou múzy, které umí, to co ty. Jsou schopny přidat i něco navíc. Ale nejsou schopny pochopit mé složité chování, zvláštní myšlenky, které mi lítají hlavou. Po děsivě dlouhé době, dokázala moje slova ovlivnit i jiná múza, než ty. A k čemu to vlastně je, když teď znovu píšu o tobě. A ty zatraceně dobře víš, že to je o tobě.

Vlastně se tou svou situací ani přiliš netrápím. Nemučí mě zvláštní myšlenky, nevymyšlím šílené plány. Nechávám svou situaci plynout a čekám až úplně vyšumí. Nebo tajně doufám, že nevyšumí nikdy. Do toho se snažím být patřičně normální a nechávám prostor ve svém životě i jiným múzám. Protože nemůže existovat jen jedna, kterou dokáže přijmout má duše, ego i tělo.

Zdá se mi, že používám stále stejná slova. I stejné emoce. Měl bych toho nechat, protože se v tom pořád brodím jako v husté bažině, ze které snad není úniku. Ale já z té bažiny nakonec vylezu a vytáhnu z ní i svou duši. Vím, že ano. Časem. Bude trochu špinavá, možná trochu potrhaná, ale zvládne to. Překonala už horší bažiny. A začínám si uvědomovat, že vlastně tuhle bažinu, nepovažuji za špatnou. Brodím se v ní rád. Už pro mě není mučením.

Ten sen, který se mi dnes v noci zdál, nebyl nijak pozitivní. Snad jen v tom, že jsi v něm byla ty. A to by mi nemělo stačit. Jenže evidentně stačí. Protože mi po probuzení, přivodil přihlouplý úsměv na rtech. Naše přátelství, je pro mě tak důležité, že pro mě vlastně není tou bažinou, o které jsem před chvílí psal. Ale průzračně čistým jezerem, které chladí bolest. Takovým způsobem, že žádnou bolest vlastně už necítím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hvězda Hvězda | 29. ledna 2013 v 21:43 | Reagovat

Tohle mi, pane spisovateli, bere dech.. :)

2 Alef Alef | 4. února 2013 v 15:46 | Reagovat

Zvláštní jak cizí situace přesně sedí na mou, bohužel nejsem v příběhu ani snílek a dokonce ani múza.

3 Ilma Ilma | Web | 17. března 2013 v 16:17 | Reagovat

Klobouk dolů!

4 ANNihilation ANNihilation | Web | 29. května 2014 v 12:16 | Reagovat

Trochu ti závidím, že o ženách, po kterých prahne tvé srdce, mluvíš jako o múzách. :) Pro muže snad takový ekvivalent neexistuje. (Leda o některých můžu mluvit o lúzách, ale to sem asi úplně nepatří. :D)
Podvědomí je mrcha. A nešťastná láska, tak se drží.

5 ANNihilation ANNihilation | Web | 29. května 2014 v 12:17 | Reagovat

* mluvit jako
* ta se drží (příště si to po sobě přečtu rovnou :D)

6 Hubert Hubert | E-mail | Web | 29. května 2014 v 12:43 | Reagovat

[4]: Jó, múzy jsou fajn :-)

A neopravuj se. na mým blogu je to fuk. Za pravopis jsem tu kárán pouze já :D

7 ANNihilation ANNihilation | Web | 30. května 2014 v 13:05 | Reagovat

[6]: Tak tohle už není věc pravopisu, ale spíš demence. :D Když člověk vynechává slova... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama