Láska projde žaludkem, až do mých střev: Možná

10. ledna 2013 v 14:13 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Jsi celá bledá, zmatená a krásná. Možná trochu naivní a to se mi na tobě vlastně líbí. Hlavou si promítáš šílené zkazky, které ti vyprávěla babička, když jsi byla malá. Když jsi byla malá a tvé oči zářily životem, stejně jako dnes. Už jsou to hodiny, co tě tiše pozoruji a téměř zapomínám dýchat. Ty se nevinně tváříš, jako bys o mně nevěděla. Cítíš můj pohled a zatraceně dobře víš, jak moc jsem na tobě závislý. Jak moc potřebuji tvůj úsměv. Jak moc toužím po každém tvém polibku. Po dlouhém a krásně přirozeném tichu, jsi konečně promluvila.

"Přestal jsi snad kouřit?"

Zvedla ses z postele, sedla si vedle mně ke stolu a vytáhla cigaretu z mojí krabičky. Jako filmová hvězda jsi ji zapálila, vyfoukla oblak dýmu a dala mi ji do úst. Stále od tebe nemohu odtrhnout oči. Začínáš se tvářit povýšeně.

"Neumíš snad mluvit?"

Možná. Možná jsem tvou krásou oněměl. Nebo jen mluvit nechci. Nechci hloupě žvanit. Jen tak, aby nebylo ticho. Ticho přece léčí. Nebo se to alespoň povídá. Někde tam venku. Říkala jsi mi, že něco hledáš. Ještě pořád to hledáš? Tu otázku nedokážu říct nahlas. Nejspíš ze strachu z odpovědi. A stejně ti něco říct musím.

"Jsi odraz mojí duše. Smysl, který člověk hledá. To co mě ničí, to kvůli čemu nemůžu večer spát. Jsi ztracená touha, bledý kouř pomalu plující kolem mně."

"To říkáš každé. Že mám pravdu, zlato?"

"Možná."

Usmála ses a věnovala mi polibek. Vím, že to moje možná nenávidíš. Snad proto jej tak často říkám. Je mi to vlastně úplně jedno, dokud cítím, že ti to neubližuje. Dokud je to pouhou provokací, která tě nenutí plakat, ale jen zakroutit hlavou a ironicky se zasmát. Nejsi lehká a už vůbec ne laciná. Spíše strašně složitá a hodně drahá. Jsi moje Waterloo. Sám jsem si tě však vybral. Nebo ne? Třeba ovládáš černou magii a jen si mně omámila. Ale ono je to vlastně jedno. Stejně se nedokážu odtrhnout od tvých očí. Stejně se chvěji nadšením, když cítím vůni tvých vlasů, které mají barvu jako sluneční paprsky. A stejně tak i září.

"Tvůj dotek je jako..."

"Už nemluv. Musela bych tě zabít!" skočila jsi mi do řeči a roztomile se zasmála.

Když obklopí nás noc a zaplaší den. Budeme tu stejně ležet, dotýkat se a nemluvit. Nebudem se smát, nebudem se dívat. Nic nebudem vnímat, možná jenom nás.

O čem je vlastně tento příběh? Má vůbec nějaký smysl?

"Možná."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 víla víla | Web | 21. ledna 2013 v 20:52 | Reagovat

Mohla by mi ta tvá múza poradit, jak to dělá, že si jí muž dokáže vážit? :)

2 Hubert Hubert | 24. ledna 2013 v 11:35 | Reagovat

Těžko na to mohu najít správnou odpověď, když vím, jaké hlouposti jsem už nadělal. Ani slova, která budu stále psát, to nedokážou zakrýt...

P.S. tahle povídka je o múze, o které jsem ještě nikdy nepsal. ;-)

3 víla víla | 25. ledna 2013 v 13:05 | Reagovat

Ale na tom přece vůbec nesejde, která je to múza, ne? ;) Myslím, že aby ti někdo mohl dělat múzu, tak si toho člověka musíš jistým smyslem vážit a je tedy jedno jestli je to ta nebo ona. :)

4 ANNihilation ANNihilation | Web | 29. května 2014 v 12:01 | Reagovat

Hřejivé.. Je to trochu nezvyk číst takovéto věci psané mužskou rukou. Muži buď mlčí (jak nazvat mlčící tužku nebo klávesnici?), nebo píšou vulgárněji, asi aby si zachovali tvář, nebo - a to je asi nejhorší, píšou žensky. Tohle je prostě jiné. Připadá mi to jako reverze Bukowskiho tím nejlepším směrem..

5 Hubert Hubert | E-mail | Web | 29. května 2014 v 12:39 | Reagovat

[4]: Ty seš hroznej lichotník (lichotnice se asi napsat nedá :D ), ti řeknu :D

Tohle je styl psaní, který mi sedí. Někdy se mi ale zdá, že je to až moc přeslazený. A dlouho jsem nic podobného nenapsal. Čekám na správnou chvíli, která se zatím vůbec neblíží...

Bukowskiho styl mě značně ovlivňuje. Občas si řeknu "Jak by to asi popsal Bukowski?". A tím nechci říct, že bych ho kopíroval. Jen se pořád ještě hledám. A snažím se nasát všechno z těch nejlepších autorů. A jednou třeba napíšu něco originálního, na co budu vážně pyšnej. Ale na to si ještě počkám :D

6 ANNihilation ANNihilation | Web | 30. května 2014 v 13:09 | Reagovat

[5]: Doufám, že si tady něco takového ještě přečtu, je to fakt pěkný. Sladký to je, ale nikoliv přeslazený. Bukowski by to takhle asi nepopsal, přece je v tom málo nahejch holek, nedopitejch piv a sprostejch slov. :) Ale ty myšlenky vychází z dost podobnýho bodu, tak proč v něm nemít inspiraci?
A už ses dočkal, originální to je. :D A teď mě napadá, že by šlo říct i lichotnice, v rámci genderu lze říct asi všechny. Už jsem slyšela i "vážení hosté, vážené hostky", horší už to nebude. Takže lichotnice, lichokopytnice, jen ne licoměrnice. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama