Leden 2013

Znovu v mém snu

24. ledna 2013 v 11:43 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Dlouho se to nestalo, ale jsi tu najednou znovu. Znovu v mém snu, který je značně nedokonalý. Stejně jako ta naše současná realita. Tak jako nejsme spolu v realitě, tak nejsme spolu ani v tom snu. Přesto stojíme vedle sebe. Nenapádně se přátelsky dotýkáme, vyměňujeme si rýpavé poznámky a hlavně úsměvy. Ty dlouhé a snad nikdy nekončící úsměvy. Vždycky, když se s naší situací relativně smířím, tak do toho padám znovu a znovu. Zřejmě v tom budu ležet ještě dlouho a nijak zvlášť mě to netrápí. Mým životem proplouvají i jiné múzy, jsou úžasné, značně inspirující a snad stejně krásné jako jsi ty. Ale nedokážou se vedle mě udržet tak dlouho jako ty. Nebo je vedle sebe nedokážu udržet já. Jsou zdánlivě dokonalé. Ale přesto jedna chyba je ode mě stále odhání, nejsi to totiž ty.

Má závislost na tvé přítomnosti je hluboká a ty ji neustále prohlubuješ tím, že mě chceš vídat. Že ti moje přítomnost je pořád příjemná. Že stále mluvíš o tom, jak tě těší, že tě umím rozesmát. A jak tě dostávají slova, která se mi honí hlavou a vkládám je do vět. Je snadné podlehnout tvému kouzlu, když mi umíš tak lichotit. Jsou múzy, které umí, to co ty. Jsou schopny přidat i něco navíc. Ale nejsou schopny pochopit mé složité chování, zvláštní myšlenky, které mi lítají hlavou. Po děsivě dlouhé době, dokázala moje slova ovlivnit i jiná múza, než ty. A k čemu to vlastně je, když teď znovu píšu o tobě. A ty zatraceně dobře víš, že to je o tobě.

Vlastně se tou svou situací ani přiliš netrápím. Nemučí mě zvláštní myšlenky, nevymyšlím šílené plány. Nechávám svou situaci plynout a čekám až úplně vyšumí. Nebo tajně doufám, že nevyšumí nikdy. Do toho se snažím být patřičně normální a nechávám prostor ve svém životě i jiným múzám. Protože nemůže existovat jen jedna, kterou dokáže přijmout má duše, ego i tělo.

Zdá se mi, že používám stále stejná slova. I stejné emoce. Měl bych toho nechat, protože se v tom pořád brodím jako v husté bažině, ze které snad není úniku. Ale já z té bažiny nakonec vylezu a vytáhnu z ní i svou duši. Vím, že ano. Časem. Bude trochu špinavá, možná trochu potrhaná, ale zvládne to. Překonala už horší bažiny. A začínám si uvědomovat, že vlastně tuhle bažinu, nepovažuji za špatnou. Brodím se v ní rád. Už pro mě není mučením.

Ten sen, který se mi dnes v noci zdál, nebyl nijak pozitivní. Snad jen v tom, že jsi v něm byla ty. A to by mi nemělo stačit. Jenže evidentně stačí. Protože mi po probuzení, přivodil přihlouplý úsměv na rtech. Naše přátelství, je pro mě tak důležité, že pro mě vlastně není tou bažinou, o které jsem před chvílí psal. Ale průzračně čistým jezerem, které chladí bolest. Takovým způsobem, že žádnou bolest vlastně už necítím.

Moje planeta na konci tvého světa

19. ledna 2013 v 13:57 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Sen se rozplynul. Byl až příliš snový. Chtělo se mi v něm ležet do konce věků. Ale nešlo to. Měl příliš háčků. A nebyla si v něm ty. Takže nedával smysl a bylo příliš snadné v něm žít. S tebou je to jiné. Procházíš kolem mně jako tichá múza, která toho příliš nenamluví. Vlastně ani nevím, kdo jsi. Neznám tě, ty neznáš mně. Jsi výplodem mé fantazie, přesto máš zcela reálné obrysy. Přesto bych si troufnul odhadnout, co cítíš. Ale neřeknu to nahlas. Snad ze strachu, že se mýlím. Snad jen proto, že by jsi to nemohla slyšet. Nejsi totiž vedle mně.

Vždy zmizíš a čekám dlouhé hodiny, než se znovu zjevíš. Připadá mi to, jako několik staletí. Odlétáš snad na ten svůj konec světa? Mohu letět s tebou? V přítomnosti tvé duše mi rostou křídla, tak snad bych tě moc nezdržoval. A moje vlastní duše, ti také má co nabídnout. Je plná života a zvláštních emocí. Plná zlověstných démonů a pochybných skřetů strhávající mé tělo někam do propasti. Na dně té propasti jsem už ležel mnohokrát. A proto vím, že se příště nenechám do ní tak snadno strhnout. Nejsi jediná, komu jsem to řekl. Můžeš být však jediný důvod, proč to vlastně dělám. Jediný, tudíž zcela zásadní důvod. Navíc mám duši plnou radosti, která ovládá moje slova. Proto k tobě mluvím. Proto jsem rád, že tě zajímá, co říkám.

I přesto, jak čas rychle běží. Zůstal ve mně pořádný kus vesmírného chlapce, který hledá svou planetu. Nejdřív bych však rád objevil ten tvůj konec světa. Pak můžeme jít hledat mou ztracenou planetu. Pokud budeš chtít.

Město se zatím potápí ve tmě. Necháme jej utopit se. Nebo zažehneme plamen vlastních vášní. Bez doteků, jen s upřenými pohledy do očí. Éterickým vyjádřením vlastní existence. Tvůj pohled je magický. Má v sobě něco vznešeného. Má něco, co jsem ještě v žádných očích nespatřil. Zájímá mě, zda lze tyto pocity přenést do reality. Která bude čirá a těžko ovlivnitelná. Rád bych se do těch očí, podíval se zcela jasnou myslí. Nezatíženou vlastní představou. Iluzí, která se může rozplynout jako ten sen.

Láska projde žaludkem, až do mých střev: Možná

10. ledna 2013 v 14:13 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Jsi celá bledá, zmatená a krásná. Možná trochu naivní a to se mi na tobě vlastně líbí. Hlavou si promítáš šílené zkazky, které ti vyprávěla babička, když jsi byla malá. Když jsi byla malá a tvé oči zářily životem, stejně jako dnes. Už jsou to hodiny, co tě tiše pozoruji a téměř zapomínám dýchat. Ty se nevinně tváříš, jako bys o mně nevěděla. Cítíš můj pohled a zatraceně dobře víš, jak moc jsem na tobě závislý. Jak moc potřebuji tvůj úsměv. Jak moc toužím po každém tvém polibku. Po dlouhém a krásně přirozeném tichu, jsi konečně promluvila.

"Přestal jsi snad kouřit?"

Zvedla ses z postele, sedla si vedle mně ke stolu a vytáhla cigaretu z mojí krabičky. Jako filmová hvězda jsi ji zapálila, vyfoukla oblak dýmu a dala mi ji do úst. Stále od tebe nemohu odtrhnout oči. Začínáš se tvářit povýšeně.

"Neumíš snad mluvit?"

Možná. Možná jsem tvou krásou oněměl. Nebo jen mluvit nechci. Nechci hloupě žvanit. Jen tak, aby nebylo ticho. Ticho přece léčí. Nebo se to alespoň povídá. Někde tam venku. Říkala jsi mi, že něco hledáš. Ještě pořád to hledáš? Tu otázku nedokážu říct nahlas. Nejspíš ze strachu z odpovědi. A stejně ti něco říct musím.

"Jsi odraz mojí duše. Smysl, který člověk hledá. To co mě ničí, to kvůli čemu nemůžu večer spát. Jsi ztracená touha, bledý kouř pomalu plující kolem mně."

"To říkáš každé. Že mám pravdu, zlato?"

"Možná."

Usmála ses a věnovala mi polibek. Vím, že to moje možná nenávidíš. Snad proto jej tak často říkám. Je mi to vlastně úplně jedno, dokud cítím, že ti to neubližuje. Dokud je to pouhou provokací, která tě nenutí plakat, ale jen zakroutit hlavou a ironicky se zasmát. Nejsi lehká a už vůbec ne laciná. Spíše strašně složitá a hodně drahá. Jsi moje Waterloo. Sám jsem si tě však vybral. Nebo ne? Třeba ovládáš černou magii a jen si mně omámila. Ale ono je to vlastně jedno. Stejně se nedokážu odtrhnout od tvých očí. Stejně se chvěji nadšením, když cítím vůni tvých vlasů, které mají barvu jako sluneční paprsky. A stejně tak i září.

"Tvůj dotek je jako..."

"Už nemluv. Musela bych tě zabít!" skočila jsi mi do řeči a roztomile se zasmála.

Když obklopí nás noc a zaplaší den. Budeme tu stejně ležet, dotýkat se a nemluvit. Nebudem se smát, nebudem se dívat. Nic nebudem vnímat, možná jenom nás.

O čem je vlastně tento příběh? Má vůbec nějaký smysl?

"Možná."