V duši zbylo světlo z jedný holky

3. listopadu 2012 v 14:26 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Ačkoliv je to proti všemu, co jsem si před časem řekl. A dost možná mě bude mrzet, že jsem ti to nakonec napsal. Protože tím riskuji, že ztratím to poslední co mi s tebou zbylo. Přátelství, které je alespoň malou náplastí na to, že už podle tvých slov, žádná další šance nemůže přijít. Ale zřejmě bych litoval ještě víc, kdybych ti tohle všechno nenapsal. Nehodlám se tady pachtit v pochybných metaforách, moje slova budou konkrétní, stejně jako city, které k tobě už nějakou dobu chovám.


Už to trvá dlouho. Musel jsem dostat pořádnou ránu, abych to pochopil. Jako vždycky. Od té doby mě to svým způsobem ničí a svým způsobem naplňuje vírou. Vírou, že taková ta pohádková láska může existovat i v našem reálném světě. Že moje city už nejsou otupělé. Že jsou ve mně a mají obrovskou sílu. Dodavají smysl života, i v těch nejhorších chvílích. Nedokážu žít sám se sebou, když mi hlavou prolézá děsivý pocit, že jsem tě navždy ztratil. Kdybych si to jen na okamžik připustil, mé tělo by zůstalo prázdné. Bez duše, svědomí a víry. Všechny slova, která zde napíšu, mi můžeš vyvrátit. Máš na to nesporné právo. A já jej budu respektovat. Ale nedokážu si je nechat pro sebe. Nejsem schopen je nenapsat dívce, která zalila mou neúplnou duši optimismem.

Vždy, když jsem se tě pokusil vytrhnout ze svého života, tak jsi v něm zakořenila ještě hlouběji. A já jsem tak rád, že do něj stále patříš. Možná jsem měl v hlavě zmatek, možná tam bylo úplné prázdno. Možná jsem jen chtěl někde létat. Tak proč mám teď pocit, že jen s tebou mi rostou křídla? Cítím se, jako bych ti podobná slova psal poprvé, i když jsem ti jich napsal už tisíce. Cítím se zvláštně, když čtu tvoje slova. A cítím se úplně přirozeně, když ti píšu tohle. Nervozitou se mi však klepou ruce, hlas znejistěl, když si ty slova čtu znovu. Všechno je to podivně zvláštní. A hlavně podezřelé. Omlouvám se, pokud podobná slova nechceš ode mě číst. Já si jen prostě nemohl pomoct. To tvé světlo, které mi ozařuje dnešek, je tak silné, že ti to napsat prostě musím. Nemusíš tomu rozumět, nemusíš na to nijak reagovat. Nikdo tě nenutí, pokud nechceš.

Tvůj úsměv hojí jizvy, kterých se stačí zlehka dotknout a šíleně zabolí... pak zase zmizí.

Když jsi odešla, vzala jsi sebou i kus mé duše. A vždy když jsme spolu, je má duše znovu kompletní. Pak se musíme opět rozloučit a svou duši, jsem nucen roztrhnout. Chci však věřit tomu, že naše slunce stále svítí. Že jen občas se schová za temné mraky, ale pak se znovu vyjasní a bude zářit na naše duše, které budou naprosto kompletní, protože budou spolu. Snažil jsem se zapomenout. Prázdné srdce zaplnily pochybné lásky, přičemž to srdce touží jen po jediné. A tak se srdce zmateně ptá, kam jsi zase odešla. A hlava zklamaná tím, že tě nechala odejít, jen provinile mlčí.

Náhody, které mezi námi neustále probíhají, jsou tak časté, že už na náhody prostě nevěřím. Jsi moje hvězda, luna i princezna. A budeš jimi, i když nebudeme spolu. Stačilo tě nevidět dva měsíce. Po nich se s tebou znovu setkat a několik hodin se ti dívat do očí nebo na tvůj rozzářený úsměv a zase v tom lítám. Háže to se mnou všemi směry. To vědomí, že tě potřebuji k životu. Že potřebuji být zásadní částí tvého života a budu rád, za jakoukoliv roli, kterou mi ve s vém životě nabídneš.

Přestože oba víme, že nejsi dokonalá, já si jsem naprosto jistý, že neexistuje na světě člověk, který by se dokonalosti tak přiblížil, jako ty. Je skoro až neuvěřitelné, že každou chvílí mě napadají další a další slova, která bych ti chtěl sdělit. A taky moc dobře vím, že spousta jich zůstane nevyřčených. Určitě ti je jasné, že když tohle píšu, mám ve tváři ten typicky nesmělý pohled idiota.

"Jsem ráda, že už seš zase ten starej Martin, jako dřív." řekla jsi jednou.
"Bez tebe však nebudu nikdy jako dřív..."

Věnováno dívce z mých snů, i reálných okamžiků. Naplňující můj život radostí, láskou a optimismem. Mé múze, které se stačí pouze usmát a já bych o tom dokázal popsat stohy papíru. Děkuji, že i přes všechny hlouposti, které jsem provedl, i přes všechny její slzy, které jsem způsobil, zůstává stále jedním z nejzásadnějších lidí v mém životě. Už rok a půl jsem na tobě závislý, protože v mé hlavě jsi pořád.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 víla víla | Web | 3. listopadu 2012 v 20:44 | Reagovat

Aspoň že druhou půlku čtvrtku sis očividně neměl na co stěžovat:D :)
Fakt bych ráda napsala něco smysluplnějšího..ale nějak mě nic nenapadá

2 Ilma Ilma | Web | 29. listopadu 2012 v 19:00 | Reagovat

Jeden z mála článku, který je ač se nezdá hodně emotivně napsaný. Až tak moc neuvěřitelně, že jsem se v určitých chvílích přistihla se slzami v očích.

3 Rogue Rogue | Web | 31. května 2014 v 1:00 | Reagovat

Trochu ztrácím slova, když chci hodnotit a vyjádřit se o tom, co jsem právě přečetla. Velmi se mě to dotklo, některé věty jako kdyby kopírovaly moje vlastní myšlenky.
Skvěle napsané!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama