Modrá je barva mojí duše

19. listopadu 2012 v 12:13 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Cítím to podivné napětí, které pomalu proniká tělem. Je nepopsatelné. Užaslé očekávání věcí příštích, které za chvíli vyvrcholí. A pak přicházejí obavy, které se buď zaplaší nebo vyvěrají na povrch jako žhavá láva. Ovšem leckdy přejdou. Beznaděj se změní v euforické vyjádření lidské podstaty. Vše kolem promlouvá v záhadných, až mystických metaforách. Jsi propojen s duší blízkého přítele, s duší rostliny, která je v tobě a s duší země, po které chodíš.

Podzim svolává hříšné. Tiše je vábí do lesa, kde naleznou klid a smíření. Nebo v sobě rozproudí potok šílenosti, který se časem změní v bujarou a nezastavitelnou řeku. Možná jim vlastní ego nedovolí, nalézt odpuštění. Bude se bránit, nesmyslně vymlouvat a mlátit sebou o stěny hlavy. Ve zmatku a s pocitem viny. Jenže ego se poté podvolí, kompletně se rozpustí v bahně uvnitř duše a nechá promlouvat svědomí a zvláštní tvory v hlavě. Člověk pak stojí nahý a sám. Cítí jak jej pozorují démoni, stromy, zvířata a duše mrtvých i spřízněných. Hříšníkovi se promítají všechny hříchy a musí se kát. Div mu netečou slzy. Všichni jej mlčky poslouchají. Někteří se hlasitě smějí, jiní zakrývají oči před tou hrůzou. Jako v předsmrtné agónii se člověk zmítá na chladné půdě.

A jak příroda hříšníka dostatečně ztrestá, poskytne mu i rozhřešení. Duševní klid. Snad dechberoucí euforii. Snad upřímný smích a spokojené úsměvy. Spoustu barev, které člověk v životě nespatřil. Temná obloha nadšeně svítí. Stromy se uznale kývají a člověk cítí, jak dýchají a možná i mluví. Mají obrovskou moc. Přičemž celý život stojí na jednom místě. Pod jedním takovým právě stojím. Cítím jeho energii, sleduji a slyším každý list, který se odtrhne od větve a pomalu dopadá na zem, mezi ostatní listí. Ten strom má obrovskou moc. A člověka úplně oněmí.

Pak se vydám na cestu, kterou mi příroda ukázala. Už jsem dávno pryč od ostatních hříšníků. Ti bloudí lesem bez cíle nebo z něj již vyšli, jako noví lidé. Poprvé vidím barvu své vlastní duše. Je sytě modrá, místy děsivě tmavá. Ale je upřímná. Lehce se usmívám a mám jasný důvod. Nutí mě vyběhnout z lesa, sklonit se, svou duši položit na zem a vše nechat zapadnout do sebe. Ten důvod jsi ty. Jako téměř pokaždé.

A rozložený ega,
si znovu poskládáme z lega.
A pak zkoušíme jako tehdá,
být tam, kde se nám to nezdá.
I ta halucinace jednou zmizí,
i když teď nám není cizí.
Jsi schovaná někde pod dekou,
tam kde růže nekvetou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hvězda Hvězda | 19. listopadu 2012 v 22:37 | Reagovat

..hlavně, že je upřímná! :)

2 Hjůbí Hjůbí | Web | 20. listopadu 2012 v 0:04 | Reagovat

Rozhřešení a duševní klid... by se hodily.
A ta básnička se mi fakticky líbí. Složit ego z lega? Smekám! A ještě se mi líbí to s tou dekou. Ale fakt!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama