Listopad 2012

Tajemství ukrytá na dně

20. listopadu 2012 v 11:19 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Různě měnící se barvy, které se šíleně vlní a prorůstají oblohou i okolními stromy. Netušíš, jak je to vůbec možné, když je všude kolem úplná tma. Netušíš, jak je to vůbec možné, ale jsi ráda, že to tak je. Hlavu ovládá nespočet pocitů, vjemů. Obrazů, které nehnutě pozorujeme. Zvuků, kterým tiše nasloucháme. Strach z neznámého jsme si již dávno osvojili. Stejně jako tu halucinaci, která se pořád vrací a snad nikdy neomrzí. Zvláštní děs, který proplouvá tělem, se snadno zaplaší smíchem blízké osoby. I obyčejným úsměvem. I letmým dotykem.

Sedíme spolu na kopci, v lese. Pozorujeme ozářené hříšné město. Město našeho mládí, radostí a lásek. Město plné citu. A přesto je tak často bez emocí, naplněné hnusem a vtíravou špínou podsvětí. Někdy je lepší z něj uniknout. Někam mezi zvěř a tiché stromy, které prostě neumí lhát. Třeba i za svými démony. Často jsou přátelštější než ti reální ve městě. Vnímáš to stejně jako já. Spolu jsme se vydali na cestu. Spolu se po ní zase vrátíme zpět. Do obyčejné, přičemž záhadně krásné reality. Občas ta realita není zrovna fajn, ale o to v ní tak trochu jde.

Hypnotizovaně pozoruji světla pouličních lamp, tam dole pod námi. Podivným způsobem mě fascinují. Slyším hlasy a nadšený mladistvý smích. Alkoholem otupěle stupňovaný. Zdá se mi to zvláštní. Ale zcela přirozené. Jsi tu stále se mnou. Nemusím se na tebe dívat, abych mohl vnímat tvé křehké tělo. Nemusím se tě ptát, abych věděl co právě prožíváš. Stejně jako ty přesně víš, co k tobě cítím.

Vstáváš s touhou se trochu projít. Nenamítám nic a pomalu vstávám s tebou. Jdeme až k jezeru. Kde jsou všechna naše tajemství ukrytá na dně. Ty svoje jsem ti již ukázal a hodil zpět do vody. A nic za to nečekám.
Měsíc se konečně zbavil mraků a svítí nám na cestu zpět. Zpět do snové reality. Kde budu s tebou, i kdyby to mělo znamenat, že ne tak, jak bych si přál. I kdyby to mělo znamenat, že to bude bolet. Co bolí, to prý roste. Jen nechápu, jak může moje láska k tobě vyrůst ještě víc.

Modrá je barva mojí duše

19. listopadu 2012 v 12:13 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Cítím to podivné napětí, které pomalu proniká tělem. Je nepopsatelné. Užaslé očekávání věcí příštích, které za chvíli vyvrcholí. A pak přicházejí obavy, které se buď zaplaší nebo vyvěrají na povrch jako žhavá láva. Ovšem leckdy přejdou. Beznaděj se změní v euforické vyjádření lidské podstaty. Vše kolem promlouvá v záhadných, až mystických metaforách. Jsi propojen s duší blízkého přítele, s duší rostliny, která je v tobě a s duší země, po které chodíš.

Podzim svolává hříšné. Tiše je vábí do lesa, kde naleznou klid a smíření. Nebo v sobě rozproudí potok šílenosti, který se časem změní v bujarou a nezastavitelnou řeku. Možná jim vlastní ego nedovolí, nalézt odpuštění. Bude se bránit, nesmyslně vymlouvat a mlátit sebou o stěny hlavy. Ve zmatku a s pocitem viny. Jenže ego se poté podvolí, kompletně se rozpustí v bahně uvnitř duše a nechá promlouvat svědomí a zvláštní tvory v hlavě. Člověk pak stojí nahý a sám. Cítí jak jej pozorují démoni, stromy, zvířata a duše mrtvých i spřízněných. Hříšníkovi se promítají všechny hříchy a musí se kát. Div mu netečou slzy. Všichni jej mlčky poslouchají. Někteří se hlasitě smějí, jiní zakrývají oči před tou hrůzou. Jako v předsmrtné agónii se člověk zmítá na chladné půdě.

A jak příroda hříšníka dostatečně ztrestá, poskytne mu i rozhřešení. Duševní klid. Snad dechberoucí euforii. Snad upřímný smích a spokojené úsměvy. Spoustu barev, které člověk v životě nespatřil. Temná obloha nadšeně svítí. Stromy se uznale kývají a člověk cítí, jak dýchají a možná i mluví. Mají obrovskou moc. Přičemž celý život stojí na jednom místě. Pod jedním takovým právě stojím. Cítím jeho energii, sleduji a slyším každý list, který se odtrhne od větve a pomalu dopadá na zem, mezi ostatní listí. Ten strom má obrovskou moc. A člověka úplně oněmí.

Pak se vydám na cestu, kterou mi příroda ukázala. Už jsem dávno pryč od ostatních hříšníků. Ti bloudí lesem bez cíle nebo z něj již vyšli, jako noví lidé. Poprvé vidím barvu své vlastní duše. Je sytě modrá, místy děsivě tmavá. Ale je upřímná. Lehce se usmívám a mám jasný důvod. Nutí mě vyběhnout z lesa, sklonit se, svou duši položit na zem a vše nechat zapadnout do sebe. Ten důvod jsi ty. Jako téměř pokaždé.

A rozložený ega,
si znovu poskládáme z lega.
A pak zkoušíme jako tehdá,
být tam, kde se nám to nezdá.
I ta halucinace jednou zmizí,
i když teď nám není cizí.
Jsi schovaná někde pod dekou,
tam kde růže nekvetou.

Definitivní možná

16. listopadu 2012 v 15:27 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Hvězda vysílající své bledé světlo na mou tvář. Vypadá nádherně, jen trochu zmateně. A já s tím nedokážu nic udělat. Dohání mě to k šílenství. Takže se nikdo nemůže divit, že se jako šílenec občas zachovám. Nejsme smutní, tohle není pohřeb. My dva se totiž dokážeme usmát kdykoliv. Jsme schopni řešit nejhlubší tajemství svých duší, nenápadně se do sebe navážet nebo nadšeně popisovat všelijakou hloupost. Ale ten úsměv... ten nesmí chybět.

Už dlouho hladovým po tvém doteku. A občas se prostě nedokážu ovládnout. Protože obyčejný dotek dlaní, mne dokázal povznést do nepředstavitelných výšin. Jenže je dost snadné zase z té výšky spadnout. Už jsem to zažil. Bolí to, ale dá se to přežít.

V mé hlavě se pořád pohybují pochybní démoni. Dřív ji zcela ovládali. Moc dobře o nich víš. Vedli mé otupělé tělo z cesty. Někam hluboko kde dnu. A trvalo dlouho, než jsem je přemohl. Nakonec se to však podařilo. Stále jsou v mé hlavě, ale skrývají se na dně mé duše, zranění a zesláblí. Nechávám je tam, abych nezapomněl. Aby se nestalo, že se vrátí a znovu převezmou vládu nad mou hlavou. Cítím je všude kolem sebe. Vidím je, když se dívám do zrcadla. Vidím je ve svých očích. Ale vím, že už nedostanou šanci. Že jsem silnější než oni. Že má hlava, je jen moje.

Tobě patří půlka mé duše, celé srdce a nejraději bych ti toho dal ještě víc. Za každý tvůj úsměv, za každé tvé slovo. Za to, že moje múza zůstává stále se mnou. Takže jen mlčky čekám, jestli mi neřekneš svoje definitivní možná. A nemusíš spěchat. Čekám na to celý život, tak se teď nezblázním.

Dokud to světlo nezhasne

5. listopadu 2012 v 8:38 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Přes ten tmavý oblak vypadá nebe jako mrtvé. A to ještě před pár dny bylo plné života. Ležím pod ním a zoufale hledám slunce, jehož paprsky mě na chvíli odnesou na rozzářený svět. Jenže to je kdesi v černé díře. Bez náznaku světla. A na mé bezvládné tělo dopadají kapky deště. Možná smijí hříchy, snad chladem utěší srdce. Ale určitě neodplaví mé myšlenky pryč z hlavy. Pomalu se však zvedám ze země, nechci na ní ležet už ani minutu. Nehodlám ukazovat svůj zoufalý pohled. Trhám bledé květy a kráčím k místu, kde si slunce vykopalo hrob. Viděl jsem jej tam. Sklíčené a špinavé. Přesvědčené, že světlo už lidé nepotřebují. Vážně uvažuji, že si tam za ním lehnu. Že jej poctím svou přítomností a společně opustíme tento svět. Protože to světlo v duši, už bolestně zhasíná. Jenže ono to nejde tak snadno. Když člověk ucítí sebemenší kousek naděje, měl by se jí držet, měl by ji přivítat s otevřenou náručí. A pevně ji držet, ať tě znovu neopustí.

Došel jsem až k černé díře, kde smutně leží slunce a vyhlíží postavy s kamením v rukách. Pomalu se blíží a něco nesrozumitelně křičí. Déšť již proudí ohromnou silou, jako by měl brzy přinést zkázu. Začal jsem naštvaně křičet na slunce, ať toho už nechá. Vhodil jsem do té květoucí hrobky bledé květiny a natáhnul ruku. Snad se jí slunce chytí. Snad to nevzdá.

"Slunce vstávej! Tohle se fakt vydržet nedá..."

Potutelně jsem se usmál. To moje duše potřebovala, už se v ní znovu probudilo to zkomírající světlo. Den by měl už pomalu začít. A nechci další černý den. Ten mě nezajímá, nemá co nabídnout. V něm nemám proč žít. Tak skáču dolů za tím zoufalým sluncem. Je hlouběji než jsem čekal. Ale už si nechci vedle něj lehnout. Už totiž nejsem zoufalý. Světlo, které v mé duši znovu svítí, naplnilo celé tělo energií. Slunce jako by mě vůbec nevnímalo. Tak si jej hážu na záda a pomalu se s ním začínám škrábat nahoru. Ven z téhle černé díry, bez kousku naděje. Každým centimetrem cítím, že světlo uvnitř mé duše, svítí čím dál víc. Že proudí ven z mého těla a pociťuje ho i slunce, které začalo to světlo čerpat. Déšť už pomalu ustává a když jsme vylezli z té černé díry, vyčerpáním jsem lehnul na zem. Pak jsem si uvědomil, že nebe jakoby ožilo. Není temné a chladné. Hraje barvami a celý svět se rozzářil. Slunce totiž už znovu nadšeně svítí. A paprsky mě hladí po tváři.

V duši zbylo světlo z jedný holky

3. listopadu 2012 v 14:26 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Ačkoliv je to proti všemu, co jsem si před časem řekl. A dost možná mě bude mrzet, že jsem ti to nakonec napsal. Protože tím riskuji, že ztratím to poslední co mi s tebou zbylo. Přátelství, které je alespoň malou náplastí na to, že už podle tvých slov, žádná další šance nemůže přijít. Ale zřejmě bych litoval ještě víc, kdybych ti tohle všechno nenapsal. Nehodlám se tady pachtit v pochybných metaforách, moje slova budou konkrétní, stejně jako city, které k tobě už nějakou dobu chovám.


Už to trvá dlouho. Musel jsem dostat pořádnou ránu, abych to pochopil. Jako vždycky. Od té doby mě to svým způsobem ničí a svým způsobem naplňuje vírou. Vírou, že taková ta pohádková láska může existovat i v našem reálném světě. Že moje city už nejsou otupělé. Že jsou ve mně a mají obrovskou sílu. Dodavají smysl života, i v těch nejhorších chvílích. Nedokážu žít sám se sebou, když mi hlavou prolézá děsivý pocit, že jsem tě navždy ztratil. Kdybych si to jen na okamžik připustil, mé tělo by zůstalo prázdné. Bez duše, svědomí a víry. Všechny slova, která zde napíšu, mi můžeš vyvrátit. Máš na to nesporné právo. A já jej budu respektovat. Ale nedokážu si je nechat pro sebe. Nejsem schopen je nenapsat dívce, která zalila mou neúplnou duši optimismem.

Vždy, když jsem se tě pokusil vytrhnout ze svého života, tak jsi v něm zakořenila ještě hlouběji. A já jsem tak rád, že do něj stále patříš. Možná jsem měl v hlavě zmatek, možná tam bylo úplné prázdno. Možná jsem jen chtěl někde létat. Tak proč mám teď pocit, že jen s tebou mi rostou křídla? Cítím se, jako bych ti podobná slova psal poprvé, i když jsem ti jich napsal už tisíce. Cítím se zvláštně, když čtu tvoje slova. A cítím se úplně přirozeně, když ti píšu tohle. Nervozitou se mi však klepou ruce, hlas znejistěl, když si ty slova čtu znovu. Všechno je to podivně zvláštní. A hlavně podezřelé. Omlouvám se, pokud podobná slova nechceš ode mě číst. Já si jen prostě nemohl pomoct. To tvé světlo, které mi ozařuje dnešek, je tak silné, že ti to napsat prostě musím. Nemusíš tomu rozumět, nemusíš na to nijak reagovat. Nikdo tě nenutí, pokud nechceš.

Tvůj úsměv hojí jizvy, kterých se stačí zlehka dotknout a šíleně zabolí... pak zase zmizí.

Když jsi odešla, vzala jsi sebou i kus mé duše. A vždy když jsme spolu, je má duše znovu kompletní. Pak se musíme opět rozloučit a svou duši, jsem nucen roztrhnout. Chci však věřit tomu, že naše slunce stále svítí. Že jen občas se schová za temné mraky, ale pak se znovu vyjasní a bude zářit na naše duše, které budou naprosto kompletní, protože budou spolu. Snažil jsem se zapomenout. Prázdné srdce zaplnily pochybné lásky, přičemž to srdce touží jen po jediné. A tak se srdce zmateně ptá, kam jsi zase odešla. A hlava zklamaná tím, že tě nechala odejít, jen provinile mlčí.

Náhody, které mezi námi neustále probíhají, jsou tak časté, že už na náhody prostě nevěřím. Jsi moje hvězda, luna i princezna. A budeš jimi, i když nebudeme spolu. Stačilo tě nevidět dva měsíce. Po nich se s tebou znovu setkat a několik hodin se ti dívat do očí nebo na tvůj rozzářený úsměv a zase v tom lítám. Háže to se mnou všemi směry. To vědomí, že tě potřebuji k životu. Že potřebuji být zásadní částí tvého života a budu rád, za jakoukoliv roli, kterou mi ve s vém životě nabídneš.

Přestože oba víme, že nejsi dokonalá, já si jsem naprosto jistý, že neexistuje na světě člověk, který by se dokonalosti tak přiblížil, jako ty. Je skoro až neuvěřitelné, že každou chvílí mě napadají další a další slova, která bych ti chtěl sdělit. A taky moc dobře vím, že spousta jich zůstane nevyřčených. Určitě ti je jasné, že když tohle píšu, mám ve tváři ten typicky nesmělý pohled idiota.

"Jsem ráda, že už seš zase ten starej Martin, jako dřív." řekla jsi jednou.
"Bez tebe však nebudu nikdy jako dřív..."

Věnováno dívce z mých snů, i reálných okamžiků. Naplňující můj život radostí, láskou a optimismem. Mé múze, které se stačí pouze usmát a já bych o tom dokázal popsat stohy papíru. Děkuji, že i přes všechny hlouposti, které jsem provedl, i přes všechny její slzy, které jsem způsobil, zůstává stále jedním z nejzásadnějších lidí v mém životě. Už rok a půl jsem na tobě závislý, protože v mé hlavě jsi pořád.