Září 2012

Láska projde žaludkem, až do mých střev

17. září 2012 v 12:31 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Potkali jsme se náhodou. A úplnou náhodou jsem tě také políbil. Jen letmo, ale tebe to pohltilo a stáhla jsi mě k sobě ještě blíž. Bylo mi hloupé se odtrhnout. Připravit se o něco tak krásného jako je polibek. Vyjadřující cit, určitou náklonost. Ovšem tenhle polibek nemá to pravé kouzlo. To, kdy je dychtivě očekáván a pak příjde, kouzelnější než si člověk dokázal představit ve snu. Je mi totiž jasné, že nebude mít dlouhé trvání. Zmizím a až se příště potkáme, tak mě možná ani nepozdravíš. Tak jen doufám, že to všechno víš a že to cítíš stejně. Nechci si pak připadat, jako ten největší hajzl lidstva. I když vím, že jsou na světě mnohem větší svině, než jsem já. A ani je to nemrzí. Ani jim to netrhá svědomí na drobné, okem nepostřehnutelné kousíčky, jako mně.

Chci... vlastně potřebuji, aby jsi věděla, že si nezasloužím žádnou z tvých slz. Ale říct ti to nedokážu. Tiše se odtrhnu od tvých rtů. Tvůj pohled zdá se být ještě naivnější než před tím. ("Sakra!") Ty ses usmála a já na oplátku úsměv pouze špatně imituji. Snažím se nedívat se ti do očí a tak jim zdatně uhýbám.

"Vezmeš mě s sebou na měsíc?" zeptala ses dychtivě.

A mě příjemně překvapil tvůj smysl pro tu zvláštní poetiku, kterou se také nechávám unášet někam mimo tuhle až moc opravdovou realitu. Přesto tvoje tvář zůstala pořád stejně naivní.

"Na měsíc je cesta dlouhá. Možná bych na něj nezvládnul dojít ani sám." pokusil jsem se jí nijak nenarušit tenhle okamžik.

Vím, že teď by byla správná chvíle říct, že jsme se zřejmě jen nechali oblbnout lehkou drogou. Nebo tou drogou byla jen naše společná vášeň. A já z ní právě vystřízlivěl. A ty bys měla taky.

"Uvidíme se ještě?"

Slunce potichu mizí za kopcem a ve městě se pomalu rozsvěcují světla pouličních lamp. Ten letní večer se zdá být tak kýčovitě romantickým, že nejsem schopen negativní odpovědi. O to ta kocovina bude delší a bolestnější. A nejen pro tebe. Vytahuji cigarety z náprsní kapsy košile. Startky v měkké krabičce. Jednu si zapaluji a druhou ti provinile nabízím.

"Děkuji. Asi by jsi mě příliš provokoval tím kouřem, takže bych tě nakonec o jednu požádala. Jsi hodný."

To je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat. A zároveň to největší, co pro tebe udělám.

"Netušil jsem, jestli kouříš. Netušil jsem ani, jestli ti nebude vadit, když si zapálím já. A ani jsem se nezeptal. Nejsem hodný. Kdyby sis ji nevzala, byl bych pouhý nezdvořák." pravil jsem sebevědomě a vyfoukl oblak kouře z plic.

Pohlédla si na mě a věnovala mi pusu na tvář. Pobaveně jsem se ušklíbnul. Vzal tě za ruku a kráčeli jsme z kopce, pryč od Špilberku, někam směrem k ruchu aut a pochybných lidí zvláštního města jménem Brno. Šli jsme pomalu, téměř beze slov. Doprovodil jsem tě na tramvaj, lehce políbil, obejmul a zmizel kde si ve tmě pod starými stromy. S vědomím, že ti prostě budu muset zavolat, jsem nastoupil na svou tramvaj a zamířil domů.

Trochu otráveně jsem odemknul dveře. Z kuchyně se linul kouř a vzrušený rozhovor tří ztracených existencí. Do toho zazněla pronikavá basová linka a naléhavý hlas zpěváka kapely The Cure.

"...Už tak dlouho se dívám na tvoje fotky,
že začínám věřit, že jsou skutečné..."

Pomalu mířím do koupelny, opláchnout si obličej a prohlédnout si svou prolhanou tvář. Proč mě to kurva vždycky tak užírá? Užírá mě, když se zamiluji. Užírá mě, když se zamiluje někdo do mě. Užírá mě, když jsem sám.

"Žiju tak dlouho s tvými fotkami,
že začínám věřit, že jsou všechno...
co mohu cítit."

Vytahuji krabičku cigaret a procházím kuchyní až na balkón. Svým pochybným přátelům jsem kývnul na pozdrav a nerušil jsem jejich absurdní konverzaci. Zapálil jsem cigaretu a zíral někam do prázdna.

"Říkám na rovinu, že Nirvana by dneska neznamenala téměř nic, kdyby si Cobain neprostřelil palici." zaslechl jsem z kuchyně zasvěceně mluvícího Johnyho B.

"Kecáš nesmysly! Nirvana je kult. Zůstali by stejně slavní. Vydali by další desky, možná ještě slavnější než Nevermind." opáčil mu Venca.

"Cha! Václave! I kdyby si přestal šlehat herák do žil, tak by vydal nějako desku, ta by byla strašnej propadák. A tak by to Grohl zabalil, založil by Foo Fighters, tím svým stadiónovým rockem by Nirvanu převálcoval a neštěknul by pak po ní ani pes. Kurt by se rozvedl s Courtney a jejich dcera by skončila v děcáku. Takhle si sebevraždou zajistil statut totální legendy, na kterou vzpomínají milióny fanoušků. Stejně jako na Janis Joplin, Hendrixe a další." vychrlil ze sebe hypotézu Johny B.

Zahodil jsem cigáro někam pod balkón, otřepal se chladným vzduchem a vstoupil do kuchyně, kde pokuřoval Johny B, Venca a znuděný Petr.

"Tak co? Jak dopadlo rande? A proč sis nezapálil tady s náma?" zahltil mě Venca otázkami, aby se nemusel dohadovat s Johnym.

"Nebylo to rande... a můžete mi vysvětlit proč vám tady pořád hraje jedna písnička dokola?"

"Jó, tak promiň. Slečna ho nejspíš nechala, tak na nás bude pán hubatej." promluvil evidentně zhulenej Petr a vypnul přehrávač.

Pak Johny B otevřel láhev vína. První ten večer a rozhodně ne poslední. Pilo se totiž až do rána. Dokud slunce znovu nezačalo lhát a nebe přestalo krvácet.