Představa mé psychedelické mysli

27. srpna 2012 v 11:31 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Jsem zvláštně mimo realitu. Slyším tvůj hlas a na tváři cítím tvůj sladký dech. Upřeně pozoruji tvůj úsměv, i když tu vlastně vůbec nejsi. Rád bych se usmál taky, ale jsem celý ochromen světlem, které vyzařuje tvé tělo.

Jsi představa mé psychedelické mysly. Halucinací, která provádí můj povědomí trip po vlastních myšlenkách. Máš něco víc. Něco, co dívky v reálném životě nemají. Nikdo tě nezná, ale každý by tě chtěl.

Máš chvíli čas? Stačí okamžik. Pouhá vteřina, kdy na mne pohlédneš a zase zmizíš. I to by pro mne znamenalo hodně. Ptáci by přestali zpívat, tráva by přestala růst. Celý svět by se zastavil. Napokraji šílenství mé láskou neposkvrněné duše. Čas už dávno ztratil svůj původní význam a gravitace také už není tím, co bývala. Tento kus země, se stal pustým ostrovem bez přátelství. Zasadíme do něj alespoň úsměv nebo rovnou celý smích. Ať se z této pustiny nestane neobytná díra. A pod troskami vlastní existence postavíme dům plný štěstí a roztodivných obrazů našeho života. Který zde jednou skončí, ale nyní nám připadá, že teprve začíná.

Vyfukuji nespoutaný kouř svých myšlenek. Ty jej mlčky chytáš a pak zase posíláš pryč. Vzduchem, který je krásně pestrobarevný, přesto že není vidět. Vzpomínáš na staré dobré časy, které byly naprosto příčetné a reálné. Ne jako ty dnešní. Kouř cigaret, který se vynul z mých plic, se nedal tak snadno chytit. A ty cigarety, mne občas po ránu donutily k dávyvému kašli. Pak jsem si stejně zase zapálil. Nelogické, zdá se být naprosto normální. V tom reálném světě, ve kterém jsme žili. Daruji ti úsměv a ty mne jej vrátíš polibkem. Směješ se mým představám a já jsem za to rád. Jsem rád za jakýkoliv projev tvé spokojenosti.

Naše vzájemné poznávání dosáhlo svého vrcholu. Stále tu jsi se mnou, ale už s ničím nebojuji. Už s ničím neprohrávám, ani nevítězím. Mé ego se totiž rozpadlo a zůstalo ležet za námi. Kolem je ticho. Kráčíme beze slov, bez otupělích emocí. Jsme sami, ponořeni ve svých hlavách. Nemám co bych ti řekl. I když možná tuším, co vlastně chceš slyšet.

Nehraj si s ohněm, kolem naší papírové lásky. Shořela by na popel. A nechoď s ní ani na déšť, smazala by se slova, která jsem ti řekl.

"...jestli to opravdu potřebuješ, pak to prostě neopustíš..." šeptáš mi do ucha a stále ta slova opakuješ.

Raději schovávám svůj ironický úsměv a myšlenku, že jsi mne na to měla upozornit mnohem dřív. I když jsem si to měl uvědomit sám. Dnešek není časem hrdinů. Už by sis toho mohla všimnout. Ti jsou schovaní ve svých krytech a čekají na konec světa. Jenže toho se nedočkají, dokud tu bude ta halucinace, která mne dělá šťastnějším a přitom mi ničí život. Takže mi slib, že neodejdeš, jako neustále odcházím já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 15:36 | Reagovat

Krása, i když představy psychedeliské mysly občas dokážou být naprosto šílený.

2 nevinná nevinná | Web | 28. srpna 2012 v 16:16 | Reagovat

Až na tu hrubku ve slově mysli, která mě vyloženě irituje... :D
Krásný příběh, takový podivně (ne)reálný :)

3 Hubert Hubert | Web | 28. srpna 2012 v 16:38 | Reagovat

Dle všeho jsem si to špatně zdůvodnil :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama