Jsi moje krásná a zoufalá

29. srpna 2012 v 1:27 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Oslavná píseň tvojí úzkostné deprese. Smutná balada, okrádající nás o naši lásku, vášeň a snad i strach. Ať ty pocity zmizí. Třeba všechny. V hlavě zůstane prázdno. Pak ti do ní vložím kus sebe. Z hloubi své duše, zkusím vytrhnout zbytek toho dobrého, stejně to patří jenom tobě. Já si to nezasloužím a nikomu jinému, to dát nechci. Pak konečně nadobro zmizím. Zapomeneš na mě a zůstane ti jen ten pocit, který nás držel nad hladinou, když se zdálo, že dál plavat nedokážeme. Když se zdálo, že dno je blíž než břeh.

Vždycky jsem nějak věděl, jak slovy dát najevo své pocity. Vždycky jednoduše promluvily za mě. Jenže teď, když mi na těch slovech opravdu záleží. Nejsem schopen je nalézt. I kdybych prolezl všechny tajné kouty, ukryté v mých představách. Napadají mě jen přívlastky, kterými bych nejraději počastoval sebe, z nichž nejslušnější je slovo "kretén". Protože všichni jsou odporný svině, jen já jsem ten nejhorší. Tak to bylo vždycky...

Červená Karkulka se nechá opít sladkými slovy, které ze svých úst vypouští zlý vlk. Možná ji přesvědčily i jeho uhrančivé oči. Možná ji temnota okolního lesa vyděsila natolik, že se vlkovi krvavé zuby nezdály být tak hrůzostrašné. Že snad i přehlédla jeho hladový pohled. Já jsem tím vlkem a ty tou Karkulkou. Já jsem ten zlý a vlastně mě to těší. Aniž bych ti to dokázal vysvětlit. Tvé city však zmizí a já ty svoje zadupu do země... tam někde v pohádkách.

Něco mě zasáhlo. Probodlo skrz duši a nechalo ji vykrvácet. Chytrému napověz, hloupého trkni. Tak co jsem vlastně já? Abych začal zcela při smyslech uvažovat, musí mě někdo pořádně profackovat, nakopnout a ještě stejně není jisté, jestli mně to docvakne. Nechci se schovávat za hloupé řeči. Stejně už dávno víš, jaký doopravdy jsem.

Iluze zmizí, s nádechem něčeho nereálně vzdáleného. Je to jen pocit, ale máme jej v sobě a těžko ho z nás někdo dostane. Tak se alespoň o něco pokouším. O něco, co dělám docela běžně, ale dnes to dělám jen pro tebe. A ty konečně víš, že to je pro tebe.

Realitu necháme odvát větrem. Pochybnosti smyje déšť. Z plných plic se nadechnu tvé křehkosti. Ta vůně mě omráčí, jako mě omráčila tehdy. Budeš se chvíli tvářit uraženě, k čemuž máš nesporné právo. Já se provinile usměji a budu doufat, že tě můj úsměv obměkčí, i když by vlastně neměl. Protože si to nezaslouží. Tiše si vysním trochu odlišný svět. Svět ve kterém jsme jen my dva. Snad bych se konečně začal chovat normálně. Snad bych tě konečně políbil.

Jsi moje krásná a zoufalá. Už teď vím, že v dalším příběhu budeš zase. A nic s tím nenadělám.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Víla Víla | Web | 29. srpna 2012 v 2:30 | Reagovat

Vlk vlastně nikdy nebyl zlý, chyba byla v Karkulce. A slova jsou zrádná.
*plesk, kop* stačí taková facka a kopanec? :D
(...stejně té slečně závidím..:) i když nemám racionálně proč..)

2 Hubert Hubert | Web | 29. srpna 2012 v 11:37 | Reagovat

Jó, kdyby jsi mě nakopla tvou gládou, tak mě to možná i zabije, co já vím :D

3 Víla Víla | Web | 29. srpna 2012 v 13:52 | Reagovat

Tak škoda, že už nebydlím v Brně, mohli jsme to vyzkušat :D

4 Míša K. Míša K. | 31. srpna 2012 v 23:50 | Reagovat

je to bída- protože cítím, že ti tady chci napsat komentář..já prostě musím.. je to tak krásný,že ale vlastně nenacházím ty správná slova. nevím jak to správně říct, tak se jen přiznám k mé neschopnosti a nechám tě,aby sis to domyslel.. ;)

5 Hjůbí Hjůbí | Web | 20. listopadu 2012 v 0:09 | Reagovat

Taky ztrácím slova, když je zrovna potřeba mluvit...

Sakra, kéž by mi někdo napsal to, co ty píšeš svojí Zoufalé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama