Srpen 2012

Jsi moje krásná a zoufalá

29. srpna 2012 v 1:27 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Oslavná píseň tvojí úzkostné deprese. Smutná balada, okrádající nás o naši lásku, vášeň a snad i strach. Ať ty pocity zmizí. Třeba všechny. V hlavě zůstane prázdno. Pak ti do ní vložím kus sebe. Z hloubi své duše, zkusím vytrhnout zbytek toho dobrého, stejně to patří jenom tobě. Já si to nezasloužím a nikomu jinému, to dát nechci. Pak konečně nadobro zmizím. Zapomeneš na mě a zůstane ti jen ten pocit, který nás držel nad hladinou, když se zdálo, že dál plavat nedokážeme. Když se zdálo, že dno je blíž než břeh.

Vždycky jsem nějak věděl, jak slovy dát najevo své pocity. Vždycky jednoduše promluvily za mě. Jenže teď, když mi na těch slovech opravdu záleží. Nejsem schopen je nalézt. I kdybych prolezl všechny tajné kouty, ukryté v mých představách. Napadají mě jen přívlastky, kterými bych nejraději počastoval sebe, z nichž nejslušnější je slovo "kretén". Protože všichni jsou odporný svině, jen já jsem ten nejhorší. Tak to bylo vždycky...

Červená Karkulka se nechá opít sladkými slovy, které ze svých úst vypouští zlý vlk. Možná ji přesvědčily i jeho uhrančivé oči. Možná ji temnota okolního lesa vyděsila natolik, že se vlkovi krvavé zuby nezdály být tak hrůzostrašné. Že snad i přehlédla jeho hladový pohled. Já jsem tím vlkem a ty tou Karkulkou. Já jsem ten zlý a vlastně mě to těší. Aniž bych ti to dokázal vysvětlit. Tvé city však zmizí a já ty svoje zadupu do země... tam někde v pohádkách.

Něco mě zasáhlo. Probodlo skrz duši a nechalo ji vykrvácet. Chytrému napověz, hloupého trkni. Tak co jsem vlastně já? Abych začal zcela při smyslech uvažovat, musí mě někdo pořádně profackovat, nakopnout a ještě stejně není jisté, jestli mně to docvakne. Nechci se schovávat za hloupé řeči. Stejně už dávno víš, jaký doopravdy jsem.

Iluze zmizí, s nádechem něčeho nereálně vzdáleného. Je to jen pocit, ale máme jej v sobě a těžko ho z nás někdo dostane. Tak se alespoň o něco pokouším. O něco, co dělám docela běžně, ale dnes to dělám jen pro tebe. A ty konečně víš, že to je pro tebe.

Realitu necháme odvát větrem. Pochybnosti smyje déšť. Z plných plic se nadechnu tvé křehkosti. Ta vůně mě omráčí, jako mě omráčila tehdy. Budeš se chvíli tvářit uraženě, k čemuž máš nesporné právo. Já se provinile usměji a budu doufat, že tě můj úsměv obměkčí, i když by vlastně neměl. Protože si to nezaslouží. Tiše si vysním trochu odlišný svět. Svět ve kterém jsme jen my dva. Snad bych se konečně začal chovat normálně. Snad bych tě konečně políbil.

Jsi moje krásná a zoufalá. Už teď vím, že v dalším příběhu budeš zase. A nic s tím nenadělám.

Představa mé psychedelické mysli

27. srpna 2012 v 11:31 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Jsem zvláštně mimo realitu. Slyším tvůj hlas a na tváři cítím tvůj sladký dech. Upřeně pozoruji tvůj úsměv, i když tu vlastně vůbec nejsi. Rád bych se usmál taky, ale jsem celý ochromen světlem, které vyzařuje tvé tělo.

Jsi představa mé psychedelické mysly. Halucinací, která provádí můj povědomí trip po vlastních myšlenkách. Máš něco víc. Něco, co dívky v reálném životě nemají. Nikdo tě nezná, ale každý by tě chtěl.

Máš chvíli čas? Stačí okamžik. Pouhá vteřina, kdy na mne pohlédneš a zase zmizíš. I to by pro mne znamenalo hodně. Ptáci by přestali zpívat, tráva by přestala růst. Celý svět by se zastavil. Napokraji šílenství mé láskou neposkvrněné duše. Čas už dávno ztratil svůj původní význam a gravitace také už není tím, co bývala. Tento kus země, se stal pustým ostrovem bez přátelství. Zasadíme do něj alespoň úsměv nebo rovnou celý smích. Ať se z této pustiny nestane neobytná díra. A pod troskami vlastní existence postavíme dům plný štěstí a roztodivných obrazů našeho života. Který zde jednou skončí, ale nyní nám připadá, že teprve začíná.

Vyfukuji nespoutaný kouř svých myšlenek. Ty jej mlčky chytáš a pak zase posíláš pryč. Vzduchem, který je krásně pestrobarevný, přesto že není vidět. Vzpomínáš na staré dobré časy, které byly naprosto příčetné a reálné. Ne jako ty dnešní. Kouř cigaret, který se vynul z mých plic, se nedal tak snadno chytit. A ty cigarety, mne občas po ránu donutily k dávyvému kašli. Pak jsem si stejně zase zapálil. Nelogické, zdá se být naprosto normální. V tom reálném světě, ve kterém jsme žili. Daruji ti úsměv a ty mne jej vrátíš polibkem. Směješ se mým představám a já jsem za to rád. Jsem rád za jakýkoliv projev tvé spokojenosti.

Naše vzájemné poznávání dosáhlo svého vrcholu. Stále tu jsi se mnou, ale už s ničím nebojuji. Už s ničím neprohrávám, ani nevítězím. Mé ego se totiž rozpadlo a zůstalo ležet za námi. Kolem je ticho. Kráčíme beze slov, bez otupělích emocí. Jsme sami, ponořeni ve svých hlavách. Nemám co bych ti řekl. I když možná tuším, co vlastně chceš slyšet.

Nehraj si s ohněm, kolem naší papírové lásky. Shořela by na popel. A nechoď s ní ani na déšť, smazala by se slova, která jsem ti řekl.

"...jestli to opravdu potřebuješ, pak to prostě neopustíš..." šeptáš mi do ucha a stále ta slova opakuješ.

Raději schovávám svůj ironický úsměv a myšlenku, že jsi mne na to měla upozornit mnohem dřív. I když jsem si to měl uvědomit sám. Dnešek není časem hrdinů. Už by sis toho mohla všimnout. Ti jsou schovaní ve svých krytech a čekají na konec světa. Jenže toho se nedočkají, dokud tu bude ta halucinace, která mne dělá šťastnějším a přitom mi ničí život. Takže mi slib, že neodejdeš, jako neustále odcházím já.