Duben 2012

Jen tě prosím. Zhasni to slunce, až budeš odcházet.

29. dubna 2012 v 18:55 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej

Slunce zapadá a ty se probouzíš. Kolem je podivný klid. Vstaneš a na hodinu se zavřeš v koupelně. Říkáš, že to děláš proto, aby jsi byla krásná. I když já neustále tvrdil, že jsi krásná i bez toho. Jako by, jsi mne neposlouchala. Jako by, jsi byla úplně slepá při pohledu do zrcadla.

"Jsi krásná, hlavně když spíš. Jsi krásná, když alespoň chvíli nemluvíš."

To zatracený slunce už konečně zapadlo. Ty už ses probudila dávno. Moje tělo se probouzí k životu teprve nyní. Hladové po krvi, prosící o život. Chtělo by křičet, chtělo by zničit tuhle noc. Město pomalu usíná a já zapaluji cigaretu, pozorujíc ty divné tvory dole pod balkónem, jak zoufale hledají úkryt. Jak zoufale utíkají před smrtí. Tahle zasraná noc, totiž patří nám!

"Slunce je už dávno za kopcem a ty ještě nejsi připravená?!" řekl jsem klidným hlasem, když jsem za tebou přišel do koupelny.
"Máme celou noc před sebou a ty děláš, jako bys někam spěchal."

Nikam nespěchám, jen nerad čekám. A opravdu nerad čekám, když se snažíš vylepšovat vlastní dokonalost. Tu, o které si nejseš jistá. Tu, kterou vlastní nejistotou ničíš. Prahneme po krvi, jako nikdy před tím. A já cítím tu chuť na jazyku, když se tě dotýkám. Vzrušeně jsem tě kousnul do krku a ty ses něžně usmála. Jako to umíš jenom ty. Za chvíli začne další párty a my si ji chceme užít. Protože neužít si ji, by znamenalo zemřít. A to my nechceme. Ne?

"Hodinky na ruce, už léta stojí. A to je přesně to, čeho se tvoje duše nejvíc bojí."

Kráčíme temnou ulicí a všichni lidé, před námi utíkají pryč. Někteří umírají naším dotykem, někteří nás spokojeně pohostí krví. Nazývat nás upíry by bylo příliš jednoduché. Jsme děti noci. Zemřeli jsme mladí a krásní. Krev je pouhou metaforou pro náš smysl života. A život je metaforou naší smrti. Pomalou písní, která se blíží ke svému konci. Tak alespoň ten konec se pokusíme zrychlit.

Spěcháme do baru, kde víno teče proudem. Minulou noc jsme si užili. Tuhle noc si hodláme užít ještě víc. Jsme plni sil a života. A naše duše se tajemně skryly nocí a ve vůni krve. Jsme obklopeni radostí a mocí. Cítíš své nadšení, chuť zvláštní rozkoše dopadá na bledou kůži. Máš pocit prozření, chtěla by jsi dnes žít, jako by víc to už nikdy nešlo.
Vcházíme do místnosti, kde noc nelze jen vnímat. Musíš jí úplně podlehnout. Všichni tu oslavují noc, kterou dnes mají šanci žít. Tvým tělem proniká neskonalá touha. Celá se chvěješ, když u baru objednáváme láhev vína. Dobře víš, že není poslední. Dobře víš, že máme spoustu času na všechno. V sále duní hlasitá hudba. Je úplně jedno, co je to za hudbu. Všichni nadšeně tančí. Sjetí či opilí. Pohupují se do rytmu v blažené euforii. Chytla jsi mne kolem krku a přiložila své rty k mému uchu.

"Myslíš, že tu má někdo trochu krve?" zeptala ses něžně a já se rozhlédnul po baru.
"Snad úplně všichni!" odpověděl jsem po chvíli.

Celou tě to dostalo do varu. Ve tvých očích září podivná agresivita, kterou navzájem dráždíme. Vyhlédnul jsem si vysmátou dívku uprostřed tanečního parketu. Klidně, ale naléhavě jsem na ni pohlédnul a vzal ji za ruku. Ona nejdřív zaskočena, brzy pochopila. A tak se mému naléhání ani nebránila. Zatáhnul jsem ji na nejtemnější místo v baru. Nedokázal jsem odolat jejím rtům a tak jsem ji políbil. Jazykem jsem přejel po jejím krku a hladově se do něj zakousnul. Já nejsem upír, ona není člověk. Žádná romantika ze Stmívání. Pohled do očí je mým poděkováním. Vynořil jsem se ze tmy, láskyplně jsem objal svou milou. Ta mne žádostivě políbila a ucítila chuť krve i něžného polibku.

"Nikdy nezískáš zpátky, tu hřejivou radost z paprsků slunce. Teď totiž při jejich dotyku, pálí tě tvé bledé ruce."

Jako bych ti do žil vpálil drogu. Cítíš tu slast. A s každým mým dotykem jsi schopna lépe dýchat, vidět i žít. Nejde o tu krev, pouze o ten okamžik, kdy se ti někdo podvolí a předá ti kus sebe. A já ten pocit jen předávám dál. Cítíme se stále silnější. Všichni v místnosti se tak cítí. Až jednou zesílíme tak, že budeme schopni zabít den. Slunce zmizí z oblohy navždy. Nejsem schopen z tváře setřást úsměv. Ale proč bych to také dělal? Někde mezi životem a smrtí, se můžu smát. Spokojeně si zapaluji cigaretu a ty jsi pomalu dotančila k baru, pro další láhev vína. Jsem rád, že se dokážeme milovat i přes smrt. A možná právě kvůli ní.

A tak noc pokračuje, dokud měsíční svit nezačne slábnout. Dokud jej nezabijí první paprsky slunce. Takhle my budeme žít, dokud nezmizíš. Dokud neodejdeš.

"Jen tě prosím. Zhasni to slunce, až budeš odcházet."

Ona je pryč. Pryč.

16. dubna 2012 v 14:51 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Mlčky pozorovat bílé mraky, jak pomalu tančí po obloze. A sluneční paprsky, jak prosvítají těmi mraky. Je ráno a princezna ještě spí. Těžko hledám sílu a hlavně odvahu ji vzbudit. Vytrhnout ji ze snu a nelítostně vrátit do ospalé reality. Všude je ticho a podivný klid. Zdá se, že už to jsou týdny co naposled někdo promluvil. Už jsou to týdny, co tady jen tak sedím, pozoruji okolí a snažím se nevzbudit tu krásnou princeznu, která leží vedle mě.

Podivná mystika těch okamžiků. Smutných stínů, držících si od tebe odstup. Jsi to ty, kdo se probouzí se západem slunce. Jsi to ty, kdo mlčky pozoruje měsíc, když se smutně loučí s nocí. Tak krásná, tak děsivě upřímná. Vím, že jsi skutečná a přitom jako ze snu. A že ďábel se bojí tvého smíchu. Jako já se bojím tvých slz. Hlas boží neuslyšíš přes neustálý křik zoufalých. Svým úsměvem rozehříváš mé srdce a zároveň v něm zanecháváš bolestivé rány, ze kterých vytéká krev. Když paprsky slunce dopadnou na tvou bledou tvář, rozkveteš jako krásná květina. Přitom tvá duše hnije, aniž by si toho někdo všimnul, aniž by ti někdo byl schopen pomoci. Nejsi anděl. Možná jen ten, co upadnul v zapomnění a přitom odmítnul sloužit peklu. A přitom smutně odříkával modlitbu, kterou nikdo nevyslyší.

Trvalo roky, než jsem se dostal až sem. Po cestě jsem napáchal spoustu škod, ovšem všechny se zdáli být nevyhnutelné. Tolik spálených mostů a přátelství roztrhaná na kusy. S odstupem času, některé ty věci vnímá člověk jinak a na některé úplně zapomene. Ty princezno, pořád ještě spíš. Černí ptáci odlétají s posledními zbytky euforie. S pocitem radosti, která se zdála být nekonečnou. Je trochu chladno a tak se choulím pod tmavou deku. Má na sobě neobvyklé obrazce, ale nechci si je prohlížet. Jen chci na chvíli zavřít oči.

Ve snu se zjevila. Krásná, trochu tajemná, ale mě dobře známá. Každé zákoutí jejího těla, každá piha. Úsměv i ten rozpačitý pohled, když si mne najednou všimla. Je trochu zmatená, protože jen tak stojím. Nemám co bych jí řekl. A nedokážu se k ní přiblížit, protože bych se nemohl dotknout jejích rtů. Jsem jako uražené dítě. Ale musím to nechat být. Protože jsem to tak vlastně chtěl. Protože jedna možnost se zdála být nemožná a ta druhá mne ničila. A ničí do dneška. Člověk by ale neměl nechat minulost, aby jej roztrhala na kusy. Na to je touha po budoucnosti příliš silná. Na to je přítomnost příliš bojovně naladěná.

Sotva po pár sekundách mne budí kapky deště dopadající na tvář. Jsou nepříjemné jako pravdivá slova na duši lháře. Zmateně se rozhlížím. Princezna je pryč! Prázdné světlo uvolnilo místo tmě. Princezna zmizela a já netuším proč. Bez jediného slova, bez posledního dotyku. Trhlina na duši, nelze zacelit. Už do ní proniká všechno to zlé. Jako hadí jed ochromuje celé tělo. Jak mohla jen tak odejít?

Najednou jsem však dospěl k prozření. Vlastní lží jsem omámil svou hlavu. Ty jsi zmizet musela, princezno. Unikla jsi mi z dosahu. Jako lovená zvěř, bojující o život. Přitom stačilo obyčejné slovo - promiň. Chtěl jsem ti to říct mnohokrát. Vážně chtěl. Byla jsi jako týraný pes, oddaně milující svého pána. Jenže to nemohlo trvat věčně. Vzpomínky se bolestně rozletěly, jako střepy uvnitř hlavy. Tvůj strach byl mou neřestí. Tvůj pláč mým úspěchem. Hledal jsem zbytečná slova, výmluvy a nechutné lži. Jen abych mohl být s tebou. Abych ti ukázal, že beze mě nemůžeš žít. Že beze mě žít, si ani nezasloužíš. Tiše jsem vraždil tvou duši, abych naplnil tu svou. Má hlava, zaslepena veškerým hnusem lidstva, ovládala tvé sny, touhy a přání. Prší. A bouře očistí svět od špíny. Jen já tu zůstal. Jsem Noe a ty si byla mojí archou. Teď se topím.

Kam zmizela, se nikdy nedozvíme. Jediné co vím. Ona je pryč. Pryč.