Březen 2012

Myšlenky v hlavě a jiné podivnosti

19. března 2012 v 11:45 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Dokonalé umí být pouze iluze v našich hlavách. Žádný člověk nemůže být dokonalý, protože dokonalé není nic. A dokonalost jako taková, je pouze subjektivní názor, založený na neznalosti jistých faktů, které tu zdánlivou dokonalost vyvrací.

Pocity se v mé hlavě mění, s každou změnou nálady. Jsem veselý, dokážu se radovat sám. Jsem smutný, potřebuji tě jako nikdy předtím. A všechno je to jenom v hlavě. Ten pocit, že tě potřebuji vyvolá vždy jen jedna nostalgická vzpomínka na prvních pár týdnů, kdy jsme byli spolu. Ta vzájemná neznalost a citová otevřenost nás spojila. Zůstat v realitě by mi někdy prospělo. Někdy se totiž až moc nechávám unášet větrem nebo svou náladou. A nikdy si nedám pozor na to, abych neuletěl. Vždycky v tom totiž lítám.
Trochu mi to mává hlavou. Jsem jako opilý, v prapodivné euforii. Jenže kocovina se nezadržitelně blíží. Aź totiž zavřu oči a usnu, tak se musím také probudit. A ta probuzení nejsou leckdy příjemná.

"Miluji tě jako zmrzlinu. Sladkou a křehkou, přesto naprosto chladnou. Miluji tě jako měsíc nad hlavou. Tajemně krásnou a ode mně nesmírně vzdálenou."

Začnu se modlit za déšť. Šťastné slunce mi totiž pálí kůži. Vypaluje do ní staré vzpomínky, abych je pořád viděl. Pořád cítil a děsil se jich. Na první pohled nejsou tak zlé, ale zeptej se mého já ve skrytu toho nejtemnějšího koutu duše. Ten prevít uvnitř má z těch vzpomínek strach. Míchají mu v hlavě tisíce nekončících myšlenek, které se navzájem proplétají a vytváří ten děsivý obraz jako malíř štětcem.
Věnoval bych ti svůj první i poslední tanec. I když bych se ti jen motal pod nohama. Věnoval bych ti své sdrce, kdyby nebylo obalené hnusem. Vyřknu-li prázdná slova bez nějakého významu, shořím v pekelném ohni. Utopím se ve vlastní špíně. Zadusím se vlastní pýchou, oslabenou krátkou větou. Smutně stojíš v povzdálí, už se nikdy nepřiblížíš. A ten prevít uvnitř mé duše chce vyskočit ven. Zhnusen vlastní přítomností. Raněn vlastními slovy. Mučen tvým zklamaným pohledem. Háže hlavou, jako by chtěl ty vzpomínky vytřást. Obraz před ním je zastřený a zvláštně potemnělý. Nezbývá mi nic jiného, než toho hajzla z mojí duše prostě vyhodit. Bude řvát, kříčet, lhát o tom, že se polepší. Ale bude pryč a nechá tu jen ty vzpomínky, kterými se užíral. Pak se rozhlédnu a uvidím poblíž postávajícího kámoše Muscu. Kámoš Musca se usmívá. Slunce praží na jeho obličej, takže ten úsměv spíše vypadá jako podivný škleb. Ale má dobrou náladu. To je jisté.

"Zdravím, Vesmírný chlapče. Napij se a pojď rozebrat nekonečnost vesmíru. Je krásně, takže by byla škoda přemýšlet o blbostech."

Tak jsem se napil a přemýšlel s ním o věcech, kterým aspoň rozumím.