Prosinec 2011

Hledání planety - Luna

1. prosince 2011 v 12:13 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Vše obklopující zima, se mi dostala až do morku kostí. V tom dnešním počasí, není nic pozitivního. Pomalu si už ani nevzpomínám, jak vlastně vypadá slunce. Nebo jak se člověk cítí, když má dobrou náladu. Podobnou zmatenost vidím ve tvářích lidí, kteří kolem mě procházejí. Jsou jich desítky, stovky možná i tisíce. Nevím, ale jejich mnoho. A všichni mají tváře bez emocí, čímž si vysvětluji tu zmatenost. Stojím na ulici a možná vypadám, že na někoho čekám. Zase. A tentokrát je to vlastně pravda. Jenže nemám zdání, na koho čekám. Možná na měsíc, až nás poctí svou mrazivou blízkostí. Dost možná čekám na to slunce, které by mohlo přinést trochu pozitivních paprsků a rozehřát mé promrzlé emoce. Ale pravděpodobně nečekám na nic, ačkoliv bych možná na něco čekat měl.


Kolem, v tuto chvíli, dost depresivní čtvrti se rozprostírá hustá mlha. Téměř nevidím protější panelák. Svět se hroutí a stává se z něj neobyvatelný prostor. Alespoň v mé hlavě. Moje planeta je daleko odsud. Tak daleko, že ani nevím kde přesně. Cítím se bezradně. Naprosto zničeně. Lidské pocity jsou zvláštní. Nevím, jestli jsou pro mě to pravé. Nevím, jestli jsou lidé pro mne těmi pravými společníky. Opravdu nevím. Poslední dobou mám kolem sebe spoustu slušných lidí, jenže ti lidé jsou na dně špinavé díry. Jsou to děti podsvětí. Lidé, kteří si realitu v hlavě upravují, aby tak získali zajímavější, možná lepší náhled na svět. Realitu vidí z jiného úhlu než všichni ostatní. Stejně jako já. Pouze s tím rozdílem, že já na tento svět nepatřím. Oni sem patří a jsou důležitou součástí tohoto světa.


Já se od nich snažím učit. Učím se jejich emoce, jejich chování a jejich zvláštní slova, která používají. Jsou mladí, ale ne šťastní. Alespoň se šťastně netváří. Nikdo z nich. Ale proč? Mladý člověk by měl být šťastný. Nejvíc z celého života. Co tedy pak, když člověk není šťastný jako mladý? Může být šťastný později? Někteří z nich, to ani nechtějí vědět. Ani já jsem nechtěl. Jenže jsem zjistil, že život stojí za to, abychom se to pokusili zjistit. A dokonce o tom můžeme přesvědčit i ostatní.


Asi je na mě pořád znát, že se ještě učím žít na této planetě. Naštěstí tak vypadá spousta lidí kolem mě. Takže se ztrácím v davu.


Stojím na ulici už přes hodinu. Měl bych se jít někam projít. Kolem trafiky starého Krtka jsem doslova prosvištěl, protože nemám náladu, na vedle postávající tři imaginární chlapce. Mizím v davu lidí, kteří míří na konečnou tramvajovou zastávku Kačerova. A doufám, že nepotkám toho pomatence Tommyho. A samozřejmě, že jsem jej potkal.


"Ahoj, vesmírný chlapče. Jsi připraven na nejhorší?"

"Co máš konkrétně na mysli, Tommy?"

"No přece to nejhorší!"

"Jasně. Už dlouho jsem na to připraven." zalhal jsem, protože debaty s ním nemají význam.

"To jsi jeden z mála."řekl zamyšleně a jen tak kolem mě prošel.


Vůbec nechápu, co tím myslel. A raději, po tom nebudu pátrat. Přece jenom, byl zase evidentně v rauši. Šel jsem raději dál. Směrem nahoru k lesu. Je to jen pár kroků. A člověk se najednou octne v jiném světě. Světě bez aut, lidí a špinavého ruchu ulic. Vešel jsem tedy do lesa. Půda byla vlhká a vzduch studený. A u nejvyššího stromu stála ona. Luna. Stála a upřeně sledovala můj pohled. Hned jak jsem ji spatřil, zmocnil se mě pocit, jako by do mé hlavy někdo z ničeho nic vrazil vzpomínku. Vzpomínku na ni. Se všemi emocemi a slovy. Všechno jsem to najednou měl v hlavě. Zároveň s pocitem, že to tam bylo vždy. Cítím, jak mi nenápadné vibrace ochromili tělo. Jak svírají mé srdce, kdesi vzdálené. Kdesi opuštěné. Zde zatracované. Slyším každé slovo, které jsme si řekli.


"Dotkni se mě." povídáš.


Nevím, jestli chci. Nevím, jestli dokážu nést následky. Jen se prostě nedokážu zbavit pocitu, že se tě dotknout musím. Že se na tebe musím dívat, protože jinak zemřu. Ten pocit je skvělý a ty to cítíš stejně. K tomu dokonalému kýči, chybí už snad jen západ slunce, či polibek v dešti. Jenže ten kýč, nemůže vydržet dlouho, vlastně někdy trvá sotva pár minut. Pak to kouzlo zmizí. Ty zmizíš s ním a je po problému. Nebo ne? Ten problém nezmizel, jen vzniknul další, mnohem ničivější. Kam jsi to vlastně zmizela?


Najednou mě prostě zajímá, kde jsi. Z ničeho nic potřebuji slyšet tvůj hlas. Najednou prostě chci slyšet, tvoje rýpavé poznámky na moje dětinské chování. Na moje leckdy arogantní názory. Asi jsem nechápal, jak moc jsi vlastně tolerantní. Asi jsem nechápal, jak moc mi můžeš chybět.


"Tak co tě bolí víc? Tvá šmatlající chůze? Nebo nedostatek něčeho fyzicky neuchopitelného? Chybějící kus tvé duše, tvé nesmírné touhy po odpuštění. Jsi vesmírný chlapec. Opuštěný na své vlastní planetě."


Krásná Luno, proč ses objevila v mojí hlavě? Tam, kde jsem chtěl mít prázdno.