Listopad 2011

Hledání planety - Spaceboy

4. listopadu 2011 v 11:28 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Stojím ve dveřích panelového domu. Rozespale se dívám na dopolední mlhu. Kolem je ticho a klid. Děti jsou ve škole, dospělí v pracovním procesu. Je dobré si to občas také připomenout. Že obyčejní lidé musí do práce. Někdy si to neuvědomuji nebo si to uvědomit vůbec nechci. Jsem totiž vesmírný chlapec. Spaceboy se nechávám nazývat. A realita jde mimo mě. Alespoň to lidé říkají. A tvrdím to i já. Stojím a zhypnotizovaně zírám na dvojici důchodového věku, jak venčí hnědého jezevčíka. V jedné ruce hůlku, ve druhé ruku svého protějšku. Pes cupitá kolem nich. Vypadá, že by mu nezaškodilo si pořádně zaběhat. Je evidentně dobře živený.
Ti staří lidé se neusmívají. Jejich strnulé tváře vypovídají o jejich znuděnosti. Jsou postupně zabíjeni všedností. Alespoň tu všednost prožívají spolu, spojeni láskou. Nebo strachem z osamění. Vypadají, že tak spolu chodí, ruku v ruce, už stovky let. A nikdo je není schopen rozdělit, ani chladný podzimní vítr ani nemoc. A snad ani smrt.

Ti dva už jsou dávno pryč. Ulice je prázdná a podezřele veselá. Je to snad tou prázdnotou? Nebo tím, že tu nikdo není? Jen mé pochybné emoce, rozprostřené na chodníku. Zapaluji cigaretu a po třetím šluku se mi zamotala hlava. Radši se projdu po sídlišti. Jdu podél dlouhého panelového domu a nepotkal jsem ani nohu. Jen pár vran mi přeletělo nad hlavou. Když mě uviděly, od srdce se zasmály. Smály se, protože jsem ztratil svou planetu a jsem uvězněn na Zemi, kde nikdo jako já není. Zásadní je však nepodléhat černým myšlenkám. Chmury se dají zahnat, aniž by člověk potřeboval drogy. Raději jdu dál, myšlenky na mou planetu mě dohánějí k šílenství. Prošel jsem kolem sochy malíře, jehož jméno si nemohu zapamatovat. Ačkoliv ulice, na které bydlím, je pojmenovaná podle něho. Došel jsem k trafice starého Krtka. Vidím jak úhledně rovná časopisy, které si nikdo nekupuje. Vedle stojí tři imaginární chlapci. Shodně šlukují krátké startky, netušíc že jsou smyšlení. Jsou rozmrzelí jako vždy. Vzrušeně si prohlížejí pornočasopis. Stejně si jej nekoupí.

"Co tu zase okouníte, úchyláci?" řekl jsem po chvíli postávání před nimi, aniž by si mě všimli.
"Á dobře naložený chlapec z vesmíru. Tak co, už jsi našel tu svou planetu?"
"A hledal jsi ji na netu?"
"Tam najdeš všechno, i léky na prostatu!"

Raději jsem neodpověděl a šel jsem si po svých. Jejich vtípkům jsem nikdy nerozuměl. Ještě jsem kývnul na pozdrav starému Krtkovi, který se na oplátku usmál a šel jsem dál. Pár kroků do kopce od trafiky, je konečná tramvajová zastávka. Feťácká tepna blízkého okolí. Není příjemné se tu procházet kolem půlnoci. I policajti tady raději jen projedou autem. Člověk nikdy neví jakého šílence ovládaného psychem potká.
Pomalím krokem jdu na zastávku, nechci nikam jet. Chci jen postávat a koukat. Na lidi a na ptáky létající kolem hlav těch lidí. Lidé odjíždějí tramvají pryč. Možná za prací, možná za zábavou. Já však stále stojím. Nejspíš na ně působím, jako bych na něco čekal. Jenže já na nic nečekám. Už vůbec nečekám na Tommyho, který se nadšeně řítí za mnou. Tommy tady prodává "bílej prášek" a tak tu tráví většinu svého času. Většinou jen tak postává a kouká. Stejně jako já. Jenom s tím rozdílem, že on čeká na zákazníky. Doufal jsem, že jej nepotkám. Ale já ho prostě potkám vždycky.

"Nazdar vesmírný chlapče! Včera jsem na tebe myslel. Na nebi svítila hvězda. A svítila tak jasně, že jsem si říkal, jestli to není ta planeta, kterou hledáš."

Nebyla to moje planeta. Tommy je chlapík s pivním mozolem a sjetým mozkem. Taky už moc nechápe realitu, stejně jako já. Má něco kolem čtyřicítky a v této čtvrti bydlí už od narození. A někdy se zdá, že stejně dlouhou dobu se sjíždí tím "bílým práškem", který prodává. Nerad se s ním bavím. Jeho řeč ve většině případů nedává smysl. Pomalu se blíží má záchrana. Za Tommym jde zákazník. Sjetej Indián. Býval to nadějný sportovec. Chtěl vyhrát Stanley Cup. Pak se mu ale do cesty dostal ten Tommyho "bílej prášek". A od té chvíle jeho hlava nemyslí na vítězství, ale jen na ten "bílej prášek". Věk byste mu těžko odhadli. Může mu být klidně pětadvacet. Ale oči napovídají, že mu může být klidně i čtyřicet. Indián přišel za Tommym a v tu ránu si mě přestal všímat. Zalezli spolu pod střechu starého stánku na lístky na tramvaj a já tak mohl v klidu dál pozorovat okolí.
Po chvíli na zastávku dorazila Siamská dvojčata, která si sní svůj "siamský sen". Už dávnou to nejsou siamská dvojčata, ale při narození byli. A cítí se jimi být dodnes. Vždy chodí vedle sebe, nikdy jsem neviděl, aby byl jeden bez druhého.

"Ahoj vesmírný chlapče, viděl jsi dnes Lunu? Létá po lese a hraje si na lesní vílu, měl by ses na ni podívat, je to vážně krása."