Září 2011

Lásko, neboj se smrtky

9. září 2011 v 11:06 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
"Dostal jsem polibek. Polibek, který ty ostatní předčí. Byl to totiž polibek smrti."

Jednou musí přijít ten čas. Čas se rozhodnout. Být spolu navždy, nebo se už více nespatřit. Stačí říct jediné slovo. Stačí to jediné slovo slyšet. Uvědomovat si jeho význam, který rozhoduje o životě nebo věčné lásce.
Lásko, neměj strach. Všechen náš čas již uplynul. Je pryč a já musím jít s ním. Pokud se na tu cestu vydáš za mnou, nebude cesty zpět. Musíš si být jistá, že to chceš. Musíš vědět, že tím můžeš něco ztratit. Musíš vědět, že láska může být věčná. Mužeš mi věřit. Ale nikdo tě nenutí.

Chci abys věřila. Chci aby jsi mě slyšela, ovšem ani netuším jestli mi rozumíš. Možná mi rozumět nechceš. Pochopil bych, kdyby to byla pravda. Lásko, neboj se smrtky. Jsem daleko od tebe, přesto tě má duše stále obklopuje. Stále ji cítíš. Víš, že nemůžu být tak daleko. Nemůžu být tak daleko, když ten pocit stále sílí.

Lásko, neboj se smrtky. Je strážcem naší cesty. Může být ten, který naše duše znovu spojí. Může být tím, kým nikdo jiný, nemůže být. Nemusíš mít strach. Smrtka není vrah, je stejnou součástí života jako voda, oheň nebo vítr. Může tě odnést za mnou a už nás nikdy neoddělit. Musíš si být ale jistá, že to chceš. Že nebudeš litovat. Vím, je to těžké rozhodnutí. Ale chci aby jsi věděla, že se nemusíš bát.

V hlavě ti zní valčík a chtěla bys tančit. Ten zvuk se mění v ohlušující palbu kulometu a ty se hnaná strachem, rozbíháš. Máš před sebou cestu kratší, než se zdá. Smrtka ti pomůže. V naručí tě odnese do mého světa. Světa, kde naše láska bude věčná. Zašeptala jsi, že jsi připravena. Lásko, neboj se smrtky. Zašeptala jsi, že nemáš strach. Lásko, neboj se smrtky. Teď tě odnáší, za mnou. Zdá se ti to, jako živý sen. Máš zvláštní pocit, jsi smířená a zároveň napjatá.

"Lásko, neboj se smrtky. Chytni mě za ruku a pevně ji drž."

Mrazivý měsíc 3. díl

8. září 2011 v 10:49 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Strach pomalu proplouvá ulicemi, lidé jsou zmateni, neví co se chystá. Ta nevědomost mnohé dohání k šílenství a předvídají děsu plné věci. Mnozí, strachy sedící v koutě, v ruce třímající krucifix si tiše předčítají z bible. Jsou tu však tací, kteří necítí strach, necítí hrůzu při pomyšlení na pekelné plameny. Jsou si jisti, že jejich duše je čistá nebo alespoň očištěna od hříchů. Vždyť chodí ke zpovědi. Ti cití zlost a hněv. Někdo se snaží zesměšnit jejich víru, jejich boha, jejich moc. Ti rozhořčeně chodí po městě a hledají viníka. Hledají ho v rodinách bezvěrců, kterých je v pochmurném městečku menšina. Hledají ho, možná na něj i ukážou prstem, ale to je však všechno, co mohou udělat. Nežijeme v 17. století, takže bez důkazu nemohou nic. Ačkoliv mnozí fanatici se tváří, jako by viníka chtěli upálit.

Majitel billboardu, zarytý křesťan nechal ihned nalepit nový plakát, přes ten posprejovaný. Beznaděj s ostatními sleduje, jak mizí Elementův nápis "Satan je tu s námi! Díky, že jej nenecháváte hladovět!". Kolem se stále pohybuje spousta zvědavců. Jeden z nich je zřejmě novým knězem kostela na sv. kopci. Muž v hnědé koženkové bundě, s černými na krátko střiženými vlasy, do kterých pomalu pronikají šediny. Může mu být něco přes čtyřicet let. Po chvíli se otočil a se zaujetím pozoroval skupinku kolem Beznaděje. Ten se na kněze zadíval taktéž, což zřejmě pochopil jako signál a tak se s laskavou tváří vydal za nimi.

"Dobrý den přeji. S vámi se ještě neznám, v neděli jste nebyli na mši. Jsem nový kněz kostela na sv. kopci, jmenuji se..." chtěl se kněz představit, ale Beznaděj mu skočil do řeči.

"Jméno není důležité. Nechte si jej pro sebe. Na mši jsme nebyli, protože nejsme křesťané."

"Ach tak, to je v pořádku... ehm... zajímalo by mě, jaký máte názor na ten nápis? Jste tu určitě kvůli němu." zeptal se dost nesměle kněz.

"Nesouhlasné názory nejsou v dněšní společnosti tolerovány, takže vám k tomu nemám co říct. Však vidíte, jak rychle ten nápis zmizel." odpověděl Beznaděj.

"Ptám se vás, protože jste mladí, znáte spoustu lidí a jistě dokážete odhadnout, kdo to mohl udělat. Jistě budete vědět lépe než já, zda to udělal pouhý šprýmař nebo nebezpečný satanista. Opravdu mne zajímá s kým zřejmě budu mít v tom to městečku čest." snažil se získat odpovědi kněz, zoufalý z toho, že mu stále odpovídá jen Beznaděj, ze kterého vždy sálá negativní energie.

"I kdybych tušil, kdo to udělal, určitě na něj nebudu ukazovat prstem. To je součástí vašeho náboženství! A teď s vaším dovolením půjdeme pryč. Máme lepší věci na práci než hledat člověka, který udělal obyčejný nápis na plakát. Jsou to jen slova, myslete na to otče..." řekl Beznaděj povrchně a pomalu šel směrem od hřbitova, ostatní jej následovali.

Jen Element si neodpustil provokující grimasu, když procházel kolem kněze. Rukou naznačil paroháče, v obličeji nasadil šílený výraz a vypláznul jazyk.

"Ten byl podělanej strachy!" zasmál se o pár ulic dál Element.

Beznaděj do něj jen naštvaně strčil.

"Co ti přelétlo přes noc Beznaději?" vykřikl Element.

"Nejsme satanisté! A nechceme aby nás někdo tak to označoval. Ten nápis nás pobavil, ale už by se něco podobného nemělo opakovat." řekl k překvapení všech Beznaděj.

"A to jako proč? Co ti vadí?" zeptal Element.

"Satan je symbolem vzpoury proti křesťanství, ale my bychom ho neměli používat. Křesťané věří v satana stejně jako v boha. Satan pro ně představuje zlo, bůh dobro. My však chceme poukázat na to, že křesťanství je zlo. Když budeme používat symboly satanismu, nikdy nedokážeme vymítit křesťanství, protože to pouze prohloubí víru křesťanů, že křesťanství znázorňuje dobro." řekl bez emocí Beznaděj.

Když došli do garáže, Zoufalá se uložila ke spánku. Ostatní se posadili a Řezník otevřel láhev červeného vína. Pár minut bylo ticho, pak se rozhodnul promluvit Element.

"Počítám, že ještě stále máš v plánu zapálit ten kostel. Nechceš nás do toho činu zasvětit? Myslím, že i tady Řezník by rád věděl, kdy a jak to chceš provést." řekl Element a pohlédnul na Beznaděje.

"Za dva dny příjde úplněk. To je ta správná chvíle k tomu to činu."

To bylo celé, co Beznaděj řekl. Dál už žádné slovo nepadlo. Beznaděj mlčky seděl, Řezník si zapálil cigaretu a Element si naštvaně lehnul do postele. Po zdlouhavém tichu se projevil Řezník.

"Tak mě napadlo. Co kdyby jsme šli znovu něco nasprejovat na ten billboard?"

"Také nad tím přemýšlím, dost lidí si tím uvědomí, že to včera nebyl ojedinělí čin. Že ta nenávist ke křesťanství ve městě sílí!" odpověděl Beznaděj.

Nastala noc a tak se Beznaděj s Řezníkem vydali za Fantomem, pro další sprej. Element se rozhodl zůstat v garáži, protože neměl na Beznaděje náladu, navíc se probudila Zoufalá a tak chtěl být chvíli s ní. Ačkoliv toho spolu moc nenamluvili.
Za několik desítek minut byl nápis hotov. Po cestě k billboardu Beznaděj s Řezníkem vymýšleli, jaký nápis použijí. Nakonec se rozhodli a hrdě zírají na červený nápis:

"Zahoďte strach a začněte svobodně myslet, Vy podělaný ovce!"

Lásku nejde jen tak vymazat z duše

4. září 2011 v 19:49 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej

Probral se po těžké noci. V temném pokoji, který dříve působil útulně. Byl to jeho domov. Jejich domov. Je však jisté, že už nikdy nebude jejich domovem. Je to jisté po pohledu na zakrvácenou podlahu. Muž vstal z postele a vyděšeně vykřikl. Nezmohl se na jediné slovo, pouze na zoufalý křik. Plný žalu a nenávisti zíral na bezvládně ležící ženské tělo na podlaze. Jeho svět se zhroutil během pár vteřin. Ona leží na podlaze, celá od krve. On sedí, drží ji v náručí a pláče. Nechápe, jak se to mohlo stát. Nechápe, proč zemřela ona, a on sám je stále na živu. Nechápe, kdo mohl udělat takovou zrůdnost.
Chvíli se zmateně rozhlíží po pokoji. Jako by hledal stopu, kterou vrah zanechal. Nakonec jeho pohled vyděšeně spočinul na dveřích pokoje. V zámku jsou stále klíče. Přišel blíž, pootočil klíčem. Aby nakonec zjistil, že bylo celou dobu zamčeno. Nikdo přes noc v pokoji nebyl, kromě jich dvou. A když mu to došlo, v hlavě jako by se zaplnila díra, vzpomínkami. Jako by slyšel její hlas.

"Miluješ mne. Vím, že ano. Necítit lásku, je totiž jako necítit bolest či strach."

Nezvladatelné záchvěvy šílenosti. Vyvolávají nezpochybnitelně reálný obraz. Nikdo netušil, že je pouhou halucinací. Nikdo netušil, zda se nechal unést drogou nebo pouze sní. Nikdo netušil. Prakticky vůbec nic.

"Je to něco jako láska?"

Obklopeni laskavou nenávistí a nenáviděnou láskou. Láska tu musí být. Říkají to. Hlasy v mé hlavě, i pobledlé postavy schovávající se ve tmě. Někde tu je. A kdo ji najde, ať s ní táhne do hajzlu! Pryč od nás. Hlava se ocitne v podivné schýze. Romeo zbytečně zahyne. Srdce zbytečně pláče. Láska člověka opije štěstím a pak ho praští kovovou tyčí přes hlavu, jako ta nejhorší kocovina.
Celé se mu to rozleželo v hlavě. Cítil se znovu tak, jako se cítil včerejší noc. Zvednul nůž z podlahy a v hlavě se mu objevil obraz, zachycující nůž zabodávající se do těla něžné dívky. A najednou přijde k prozření. Lásku nejde jen tak vymazat z duše. A tak se ji pokusil zabít.

"Žila jsi ve snu, který jsi tak moc chtěla žít. A teď, když se z něj nemůžeš dostat ven, chtěla bys pryč."