Srpen 2011

Mrazivý měsíc 2. díl

17. srpna 2011 v 22:32 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Iluze. Zmatená radost. Zfetované štěstí. Vymyté mozky. Lidé nechápou, že mohou žít lépe. Uměle vytvořená radost je pro lidi zjevně dostačující. Originalita se vytratila s konzumním způsobem života. Stejné domy, stejné šaty, mnohdy i stejné myšlenky. Společnost ovlivňuje reklama a média. Lidé se snaží působit šťastně, protože chtějí být šťastní. Jenže nechápou, že svět stojí na lži. Pravda je staromódní záležitost. Věc, kterou většina lidí, nikdy nepozná. Aniž by si toho všimli. Člověk samozřejmě může hledat pravdu, ale kde ji hledat? A kde člověk najde jistotu, že pravda kterou našel, není pouze další lež. Je totiž téměř nemožné nalézt pravdu, když je člověk obklopen lží.

Beznaděj cítí, že musí udělat čin velký. Čin, který snad lidem otevře oči. Čin silně protikřesťanský. Protože křesťanství, již po staletí ovládá svět. A trest, za všechnu podlost vůči jiným náboženstvím, za všechny nevinné oběti inkvizice, za všechen útlak a vykořisťování - příjde brzy. Stačí počkat na správný okamžik. A Beznaděj přesně ví, kdy ten okamžik příjde. Sleduje mrazivý měsíc a čeká na úplněk.
Je další den. Deštivý jako ten předešlý. Zoufalá si pročítá nějakou knížku v latině. Nikdo neví, jestli latinsky umí a nikdo by se vůbec nedivil, kdyby neuměla. Je to zvláštní dívka. Zvláštní jsou však bez vyjímky všichni z temné garáže na kraji pochmurného městečka. Všichni jeho obyvatelé jsou uvnitř a debatují o zcela normálních věcech.

"Všimli jste si toho nového billboardu dole za hřbitovem?" řekl Řezník a poté napodobil zvuk zvracení.

"Mělo by se s tím něco udělat. Třeba zapálit, nebo vzít těžká kladiva a normálně jej rozmlátit." zareagoval Element.

"Tak s tím něco udělej! K tomu činu máš volné ruce a souhlas nás všech." řekl Beznaděj sedící v koutě, kam nedopadá
světlo žárovky visící na stropě, takže téměř není vidět.

"Fantom včera mluvil o nějakých sprejích, které našel kdesi na skládce. Nebo nevím, kde ten blázen všude slídí." promluvil znovu Řezník.

"S tím se dá něco dělat! A nemělo by to ani zabrat tolik času nebo nadělat tolik hluku, co mlácení kladivem." rozzářil se Element.

Toho večera se tedy Element vypravil k hřbitovu. Měl opravdu dobrou náladu, když odcházel z garáže. Nikomu nechtěl prozradit co s tím billboardem udělá. Což zvědavost ostatních jen utvrzovalo.

"Jak znám Elementa, tak tam nasprejuje nějakou blbost. Mužské přirození nebo tak něco." řekl se smíchem Řezník a všichni pobaveně přikývli.

Po hodině se vrátil Element, celý mokrý. Déšť ještě neustal, prší již pátým dnem. Element se otřepal a sundal mokré oblečení. Všichni jej napjatě pozorovali a čekali, až promluví. On vypadal spokojeně, ale netvářil se, že by se na ně chystal mluvit. Po pár minutách, kdy Element zalehnul do své postele, to Zoufalá nevydržela.

"Tak co jsi tam sakra nasprejoval!" vystartovala na něj, ale ne nějak nepříjemně.

"Uvidíš ráno."

Pak to tedy všichni vzdali a rozhodli se spát. Až na Zoufalou, ta nikdy v noci nespí. Někdy to ostatním nahání hrůzu.
Beznaděj dlouho jen tak ležel, nemohl usnout, protože měl hlavu plnou myšlenek. A také proto, že cítil pohled Zoufalé, stále ho pozorovala. Je to její jedna z nejčastějších činností. Člověk by si myslel, že si na to Beznaděj už zvykl. Ale evidentně to není jen tak. A tak přemýšlel. Přemýšlel o rodině, o svém životě, o své budoucnosti. Po pár minutách na něj Zoufalá promluvila. Což moc často nedělá, a už vůbec ne takhle pozdě v noci.

"Element mi prozradil, že chceš podpálit kostel. Proč zrovna kostel? Co ti křesťanství udělalo?"

"Mě? Spíš si uvědom co udělali našim předkům! Naší historii, našim tradicím. Původnímu pohanskému náboženství, kdy naši předci uctívali boha slunce, matku Zemi a další bohy. Kamkoliv křesťané přišli, tam vymýtili kulturu, zruinovali ji, spálili a s ní i všechny důkazy a záznamy o ní. Kdo se nestal křesťanem, musel se skrývat nebo zemřel. Navíc kostel, který mám na mysli, byl postaven na posvátném místě původního náboženství naší země. Na místě kde stál chrám, ve kterém lidé uctívali své bohy. Křesťané přišli, chrám zbořili a postavili svůj kostel. Místo kamenů, které utvářely posvátný kruh, postavili kříže. A začali kázat o svém bohu." odpověděl Beznaděj.

"Křesťané neměli úctu k naší kultuře, proč bychom tedy my, měli mít úctu k té jejich!" poté ještě dodal rozhořčeně.

Zoufalá na to neřekla nic a tak se Beznaděj otočil na bok a pomalu začal usínat. A za zvuků klepání deště na střechu garáže usnul. Druhý den ráno se všichni vypravili k hřbitovu, aby si nenápadně prohlédli Elementovo velkolepé dílo. Když k billboardu přišli, zůstali všem ústa dokořán. Stála tam už spousta čumilů, zejména stařeny a rozhořčení věřící. Na reklamním plakátu nějaké společnosti vyrábějící nábytek, totiž stál červeným sprejem nápis.
"Satan je tu s námi! Díky, že jej nenecháváte hladovět."

Mrazivý měsíc 1. díl

14. srpna 2011 v 11:48 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Tento příběh je zcela zjevně inspirován norskou black metalovou scénou z přelomu 90. let. Postavy v příběhu, se však nesnaží nějak představovat skutečné osoby. Příběh se nesnaží ukázat pravdu. Autor nesouhlasí s činy, které se skutečně staly a s činy, které jsou v tom to příběhu. Pouze jej fascinuje to téma. Touha mladého člověka změnit něco, co se mu nelíbí, s čím nesouhlasí. I když je to v dnešním světě jen boj s větrnými mlýny.


Temné, nepřístupné město. Strach se šíří ulicemi. Šílená, zvrácená touha mládí se toho všeho zbavit. Odstranit ze světa zlo, které ztěžuje život. Které ze života vytváří peklo. Jenže jak chcete přebít zlo? Dobrem? V tom případě jste naivní blázni. Zlo se musí zničit jiným zlem. Je to neskutečně depresivní myšlenka vyvolávající pocit beznaděje. Beznaděj. Přesně to cítí mladík, kterému je sotva 19 let. Tím slovem jej nazývají i přátelé. Tento chlapec je frustrovaný světem kolem sebe. Rodiči vnucujícími mu víru, kterou nehodlal nikdy přijmout. Jako dítě byl pokřtěn, aby tím zavraždili jeho pohanskou duši, to nekřesťanské v něm. Do paměti mu bylo vtesáno deset přikázání a sedm smrtelných hříchů, kterých se nesmí dopustit, jinak jej po smrti čekají muka pekelná. Hrozili mu peklem, všude kde se jen dalo. Aby se stal správným křesťanem. Poslušnou ovcí, bezbrannou loutkou. Tak to cítí, tak v něm zažehnuli plamen hněvu. Plamen nenávisti.


Beznaděj stojí a zírá na kostel na vrcholku kopce, který ční nad jeho rodným městem. Už se setmělo a začíná být chladno. Obléknul si černý kabát, rozpustil dlouhé vlasy a zapálil právě ubalenou cigaretu. Měsíc schovaný za mrakem dorůstá, blíží se úplněk.


"Brzy to vypukne." řekl a potáhnul z cigarety.

"Co vypukne?" pohlédnul na něj stejně starý chlapec přezdívající si Řezník, který stojí vedle něj.

"Uvidíš." odpověděl a společně zmizeli ve tmě.


Druhého dne se ti dva probrali na obvyklém místě. Ve staré, opuštěné garáži na kraji města, v těsné blízkosti lesa. Tam si jako malý chodívali hrát. Pořádali středověké bitvy a lezli po stromech. Ty doby jsou dávno pryč. Dnes jsou rádi, když mají kde přespat. V garáži je několik postelí, na stěnách tmavých a zašlých je spousta zbraní a hlav lesní zvěře, které zde nashromáždil další obyvatel garáže. Tedy spíš obyvatelka. Říká se jí Zoufalá. Nikdy nepřiznala, kde ty věci vzala. Ačkoliv Beznaděj měl vždy podezření, že vykrádá hájovny, kterých je v lese spousta.
Zásadně nikomu neprozrazuje svůj věk, má pocit, že tím kolem sebe vytváří auru tajuplné vznešenosti. Je to bledá vyhublá dívka, ze které vyřazuje mládí a smrt zároveň. Je posedlá hrabětem Drákulou, smrtí a tou vší gotikou. Je zřejmé, že ji přitahuje Beznaděj, ten se k její přízni nijak nevyjadřuje. Naopak se často zdá, že přítomnost ženy v jeho doupěti, je mu proti srsti. A to velmi často přispívá k jejím depresivním stavům, které mnohdy překračují hranici. Její pokusy o sebevraždu jsou tak časté, že mnozí ji už ani neberou vážně. "Kdyby se chtěla opravdu zabít, tak se jí to dávno povedlo." prohlásil jednou Beznaděj, když před časem, při jednom z dalších pokusů o sebevraždu, málem vykrvácela. Přesto je v garáži tolerována, protože Beznaděj cítí potřebu zbraní a navíc bez ní, by z garáže odešel další důležitý obyvatel.
Je jím dvacetiletý mladík jménem Element. Jeho láska k Zoufalé je zde veřejným tajemstvím, on však věří, že o tom nikdo netuší. Element je šílenec, který je schopen všeho. Je blázen do satanismu, nenávidí vše moderní a vše nové. Na rukou má odporné jizvy, o kterých tvrdí, že mu je ve spánku udělal zlý démon, který ho ovládá. Všem je ale jasné, že si je udělal sám. A přesto, že jeho nervová labilita všechny už mnohokrát dostala do potíží, Beznaděj si jej váží jako nikoho jiného.

Beznaděj leží na staré vrzající posteli. Zamyšleně zírá na kapky vody, odkapávající ze stropu. Kousek, od jeho postele sedí na zemi Zoufalá. A pozoruje Beznaděje. Sedí tak bez hnutí nebo jediného slova, už několik hodin. Beznaděj se tváří, že o ní ani neví.


"Víš, je snadné dostat se do nebe. Ale je mnohem těžší to v něm vydržet." řekla z ničeho nic.


Beznaděj, se povrchně zasmál. Zívnul a chtěl utrousit nějakou urážlivou poznámku na téma existence nebe a pekla. To však nestihnul, protože se otevřela vrata garáže a dovnitř vstoupil Element s Řezníkem.


"Zasraný nedělní ráno! Potkali jsme Fantoma, který nám prozradil zajímavou novinku. Kostel na svatém kopci, má nového kněze." řekl deštěm zmáčený Řezník.


Beznaděj, mlčky vstal z postele. Obléknul si kabát a vyšel společně s Řezníkem a Elementem do deště. Zoufalá poté skočila do jeho postele a po pár vteřinách usnula bezesným spánkem.

Tři mladí muži procházejí pochmurným městem. Ačkoliv na první pohled nepůsobí příliš pochmurně. Lidé si zde vytvářejí iluzi šťastných životů. Spousta domů hraje barvami, malé děti nadšeně a se smíchem skáčou do louží. Jen ti tři působí jako z jiného světa. Jako antikrist na oslavě dědečkových osmdesátin. Jen tak jdou a sem tam něco promluví. Nakonec se zastaví pod obrovským stromem. Pod inspirací, kterou v něm Beznaděj vidí. Stejně jako v slunci, ohni či vodě. Odtud je dobrý výhled na kostel, na vrcholku svatého kopce.

Řezník má v hlavě spousty otázek. Již dlouho se s Beznadějem baví o tom, jak chtějí žít jinak. Jak chtějí pozměnit svět, aby se zde dalo žít. Netuší však jak. Jenže Beznaděj se posledních pár dnů tváří, jako by ten způsob našel. Celou dobu to Řezníkovi nedocházelo, ta jeho fascinace kostelem na sv. kopci. Vždyť je přece ateista a křesťanství nesnáší. Pak mu to ovšem zapadlo dohromady. Ten Beznadějův ďábelský úsměv, když mu řekli o novém knězi.


"Ty chceš ten kostel zapálit, nemám pravdu?" zeptal se Řezník.

"To chci. A moc." odpověděl Beznaděj.

"A proč?"
"Chceme přece žít jinak, lépe. A pokud chceš vytvořit něco nového, musíš to stávající zničit!"