Červen 2011

Omráčen zvláštní touhou, jako posedlý démonem

24. června 2011 v 12:05 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Vážný, až téměř zasněný pohled do očí. Lehký závan nenadálé vášně. Příjemné očekávání budoucího okamžiku. Nenápadné přiblížení se nevyhnutelnému. Až to najednou přišlo a je to intenzivní, neustále brutálně povrchní. Přesto tak nějak vzrušující. Až to nahání husí kůži. Stát se to jindy, jinde, v trochu jiné situaci. Ale takhle?
Pachuť levnýho chlastu na rtech, ztěžklý pohled nevěry. Cigaretový kouř linoucí se prostorem. Něžná slova, žhavé polibky. Hlas otřásající se vzrušením. Už není cesty zpět. Pohlcen okamžikem se dostávám na druhou stranu. Kde nejsi ty, kde není ani ona. Jsem někde mezi, a pocity jsou bolestivé. Bolestivější však bude rozhodnutí, na jakou stranu se přiklonit. O které straně prohlásit, že je ta pravá. Dva tmavé nereálné stíny se pohybují na pokraji mých smyslů. Dva skrytě okouzlující stíny se přibližují a oddalují, každým slovem, které vyřknu. Každou myšlenkou, kterou uzamknu ve své hlavě. Každým zasraným polibkem a pohledem do očí.
Rozlitá láhev vína, vyhaslé svíčky, prášky na bolest hlavy, roztrhané oblečení. Strach a hnus, stejně jako v Las Vegas. Romantické snění, laciné porno. Nebo snad laciné snění a romantické porno?

"Mám vzít zpět vše, co jsem ti řekl?"
"Nebo pouze, to co jsi chtěla slyšet?"

Všichni tvrdí, že to není možné. Že to je pouhá iluze ovlivňující mou zmatenou mysl. Mám to dostat z hlavy, než mě úplně pohltí. Ale, co když se chci ničit myšlenkou na tebe? Vidím tě, cítím tvé doteky. Takže musíš být skutečná!
Stejně jako krev vytékající z raněné zvěře. Stejně jako člověk, opouštějící svět. Stejně jako tvůj nejbližší přítel. Stejně jako tvůj nejvzdálenější nepřítel. Jsem tu pro tebe a zároveň cítím, že nejsem nikde. Jsem někde mezi vámi. Někde mezi peklem. Někde mezi zemí. V nebi už místo není. Naděje chodí kolem a rány hojí, přesto že srdce předstírá, že ještě stále bolí. Jsem posedlý hloupou představou. Jsem omráčen zvláštní touhou.
Bojovat za něco, i když je jasné, že tím ztrácím všechno. Všechno to dobrý, to zlé zůstane vždycky.
Nudná nedokonalost skrývající se za tím vším. Naprostá šílenost vytryskávající z těla nebohého blázna. Ten stín odrážející se od mých zarudlých očí, unavený, až příliš hladový. Začni křičet, že to nikdy neskončí. Křič, že to už nikdy nebude bolet víc, než to bolí teď.
Jako ostří hladící hebkou kůži. Jako slzy skučící bolestí.

"Vrátím se zpět. Vrátím se zpět pro tebe!"

Provést spoustu odporných činů, neřešit je, vymazat je z hlavy. Nebo je prožívat znovu a znovu. Dokud mé tělo nezhnije, dokud nepříjde trest. Dokud nezhoří má dříve snad čistá duše. Dokud srdce nepukne hnusem.
Jsme mladí a zamilovaní, tak mi neříkej, že to je jen v mé hlavě. Ten cit někam odlítá, jako bílé pírko chycené v průvanu. Už nikdy nedopadne na zem. Zůstane tu jen ta pachuť levnýho chlastu, cigaretový kouř a jedna stará vášeň hnaná nostalgií. Nejspíš zůstane i ten povrchní instinkt. Sténání a slastný křik. Něžná slova, znějící v tu chvíli odporně. Ta slova tě děsí, mě přivádí do varu. Žhavé tělo se pomalu stává vyprahlým. Sladká slova pomalu obrací žaludek. Lež, strach a výčitky. Posedl mě démon. Jen ho nech ať ničí vše, za co jsem tak dlouho bojoval! Všechno je špatně, ale někdo to tak chtěl. Někdo uronil slzu, aby se to nestalo. Sám jsem si zvolil, sám z toho pocitu zešílím.
Když přežijeme tuhle noc, když prospíme tenhle den. Bude možná všechno jinak. Všechno bude špatně, ale chtěl jsem to tak. Chtěla jsi to tak i ty?

Nehybně stojící postava

16. června 2011 v 12:04 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Nehybně stojící postava s lehce třepotajícím se snem nad hlavou. V něm jsou slyšet zvláštní útržky konverzace. Připomínají podivný bezejmenný dialog, který líčí snový případ dvou zdánlivě neslučitelných existencí.

"Vidíš mi do hlavy a máš potřebu se tak hloupě ptát?"
"S tebou mám důvod chránit se před sebou samým!"

Je to nesmyslný dialog. Nehybně stojící postava se však usmívá. Jako by ten dialog smysl dával. Něco mu připomínal, něco naznačoval. Slova, jenž mají mnoho společného s romantickým kýčem, mu přiváděla zvláštní chvění po těle. Slova, která vyřčena nebyla, očekával s naléhavostí. Najednou dialog ustal. Pocity se začaly nechutně míchat a on cítil vše ve škále od nevinně upřímné radosti, po vztek urvaný z řetězů šílenosti. Blázen je ten, jenž tyto stavy prožívá dobrovolně. Blázen je však i ten, který neví, že něco takového prožívá. A prožívá to každý. Jen nehybně stojící postava, ve velice krátkém čase.

"A potom přijde smrt?"
"Pokud se to před tím, dalo nazývat životem…"

A všichni kolem, křičí, že začalo hořet. To ten lehce třepotající se sen vzplanul nad hlavou nehybně stojící postavy. Kde jsou ti hrdinové, kteří vždy přijdou v takových situacích. Normální příběh, by takového hrdinu měl. Normální život, si však dokáže zachovat originalitu. A hlavní postavu nechá zemřít již na začátku děje, který se vlastně jako děj ani moc netváří. Nehybně stojící postava dál nehybně stojí. Proto se jí tak říká. Neovlivní to ani plameny, které se pomalu plazí na hlavu. Dokonce ani žár, který mu rozpouští tělo.
Před každou bouří nejdřív přichází klid. V tomto případě, je však déšť snášející se z nenadání na nehybně stojící postavu, tím klidem. Situace už není tak vyhrocená, plameny zmizely, hlavní postava neumírá a lehce třepotající se sen zůstal. Už nikdy nebude jako dřív, ale zůstal. Měl by přijít úsměv. Něco jako šťastné objetí. Přišlo však zklamání, kocovina po skvělém zážitku.

"Chceš-li se otočit, klidně tak udělej. Ale pak si nestěžuj, že je to jinak, než sis představoval."
"Slyšíš má slova, ale nepřemýšlíš nad jejich významem."
"Zajímal ses někdy o realitu?"

Dialog už není tak pozitivní, ale není zlý. Je pouze upřímný, jak ten normální život někdy bývá. Čím je upřímnější, tím se stává hůř stravitelným a člověk má někdy chuť tu pravdu vyplivnout, ať dál nekazí dech. Máme možnost bláznivě tančit, žít a zemřít mladí. Máme možnost nehybně stát, trpět všedností a vůbec nežít. Člověk má vždy možnost volby, jen musí počítat s následky.

"Dokud jsme smrtelní, máme možnost volby."

Někdy jsou ty možnosti děsivé, ale nepočítat s nimi, by bylo naivní. Nehybně stojící postava má svou možnost zvolenou. Ale není možné rozhodovat za sebe do budoucna. Nehybně stojící postava, si svůj osud zvolila. Už jí začala litovat? Už začala na rtech cítit hořkost toho rozhodnutí? Jestli ne, tak proč se neusmívá? Proč ten třepotající se sen nad hlavou začal hořet? Proč ten sen, není jako před tím? Proč pláčeš? Proč?

"Protože, takhle originální umí být normální život."