Květen 2011

Necítí bolest, necítí strach. Jen věčný hlad.

6. května 2011 v 10:48 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Malý chlapec pomalu kráčí opuštěnou ulicí. Situace působí poněkud zvláštně, protože se zdá, že ačkoliv je tu spousta domů a aut - není tu žádný život. Jako by všichni lidé v jeden okamžik utekli někam pryč. Až na toho malého kluka.
Se zapatlaným oblečením od krve vypadá dost děsivě, ale okolí nepůsobí o moc lépe. Krev se totiž zdá být hlavní součástí této ulice, potažmo celého města. Chlapec nežije v lehké době, což člověka hned napadne po pohledu na brokovnici, kterou má na zádech. Přesto, že okolnosti k tomu přímo vybízejí, chlapec nevypadá, že by měl strach. S kamennou tváří nakračuje a naslouchá pláči mrtvé ulice. Na druhém, velice vzdáleném konci ulice se objeví postava. Pomalým, trochu přiopilím krokem míří k chlapci. Ten se v klidu zastavil, sundal brokovnici ze zad a vložil do ní dva broky. Postava je stále dost daleko, takže je těžké rozeznat, zda je to muž či žena. K tomu ani moc nepomáhá odpolední slunce, které chlapci svítí přímo do tváře.

"No tak... kde máš kamarády? Kde sakra všichni jsou?" povídá si chlapec pro sebe a brokovnicí míří na blížící se postavu.

Postava v dálce se pohybuje šíleně pomalu a chlapci se do tváře vkrádá znuděnost. Ale kráčí jí vstříc. Kolem vládne mrtvolné ticho a ulicí se šíří pach zkaženého masa. Napjaté očekávání působí děsivě, přesto chlapec nedává absolutně nic znát, jako by to pro něj byla situace všední.

"Tak kde jsou?" procedil chlapec přes zuby.

Ocitnul se na křižovatce a tak zastavil, rozhlédnul se do všech stran a po jeho levici bylo slyšet nechutné mlaskání a přežvykování. Chlapec se rozhodl jít k tomu odpornému zvuku. Uprostřed silnice stála spousta aut, některá byla dokonce otevřená. Jako by je někdo opouštěl ve spěchu. Jak se chlapec přibližoval, zvuk sílil. A za jedním z aut se nacházel děsivý zdroj toho zvuku. Mrtvola tu nerušeně požírala mrtvolu. Chlapce si nevšímala, měla svých starostí evidentně dost. Ten stál a pozorně sledoval jak mtrvola trhá kusy masa jiné mrtvole. Když si odmyslel, že je to značně nechutné, tak mu to tak hrozné nepřipadalo. Takový je život. Alespoň ten jeho.
Pak se jen otočil a vrátil se zpět na křižovatku. Postava, která byla původně vidět jen matně, se touhou po mladém čerstvém mase znatelně přiblížila. Byl to obyčejný hladovějící nemrtvý. Z klidu ovšem chlapce vytrhnul fakt, že ten zombie vydává zvláštní zvuk. Zní jako zoufalý zpěv hladové zvěře. Zpěv se po chvíli dočkal nadšeně znějící reakce, protože z blízké budovy se ozval chorál obrovského množství nemrtvých, kteří se pomalu začali sunout na ulici. Chlapec stál v klidu, výhružně zaměřoval brokovnicí hlavy nemrtvých, ale bylo vidět, že nechce zbytečně plítvat municí. Pak se ozvaly dva výstřeli a dva zombie po ráně do hlavy padli k zemi. Chlapec se otočil a na jednom z aut, postávajících všude kolem spatřil živého muže, zdroj té střelby. Můžete si představit charismatického kovboje s kloboukem a dvěma kolty za opaskem. Ale byl to obyčejný chlápek v košili a s cigárem za uchem.

"Hurá! Konečně jídlo!" v duchu se zaradoval chlapec.
"Vyskoč za mnou, chlapče." pravil hrdina, a chlapec tak učinil.
"Jak zní tvé ctěné jméno, mladý muži." zeptal se poté hrdina.
"Jmenuji se Erik, pane." řekl chlapec a je celkem jedno, že lhal.
"Já jsem Jákob. Ale dost bylo řečí, mizíme než nás ty svině dostanou!" vzal chlapce za ruku a běželi pryč.

Jákob s Erikem doběhli až do blízkého parku, kam dřív nikdo nechodil, protože to byl původně hřbitov. Dnes je ovšem lepší sedět mezi rozloženými mrtvými než mezi hladovými nemrtvými. Sednuli si na lavičku, ze které bylo vidět okolí, takže v případě nebezpečí by měli dost času na útěk. Jákob vytáhnul z batohu balíček sušenek a podal ji chlapci. ten ji nadšeně rozbalil a začal spokojeně jíst.

"Kde máš rodiče?" zeptal se po chvíli mlčení Jákob.
"Tátu jsem neznal a máma je doma. Čeká až jí přinesu jídlo. Je nemocná."
"A kde bydlíte?"
"Pár bloků odtud. Vyrazil jsem sotva před hodinou." odpověděl Erik.
"A našel jsi nějaké jídlo?"
"Mám pocit, že ano."
"Fajn, ehm můžu ti nějak pomoct? Nemám nic moc na práci, krom toho, že se snažím přežít a společnost by mi po dlouhé době bodla." zeptal se Jákob nesměle.
"Řekl bych, že by to šlo." odpověděl chlapec a muže si pořádně prohlédnul.
"Nemusíš se bát, nijak ti neublížím!" usmál se ještě Jákob.

A tak šli spolu do domu malého chlapce, za jeho matkou. Mluvili o nedůležitých věcech, které s přežitím v takové krajině neměly nic společného. Alespoň tak se pokusili utéct před odpornou realitou, které byli součástí. Nakonec dorazili na místo. Chlapec otevřel dveře domu, který zvenčí působil jako pevnost a zevnitř tuto skutečnost jen potvrzoval. Spousta zbraní, munice a různých pastí. Jákob si odložil své věci na stůl. A se zaujetím pozoroval místnost, která dřív zjevně fungovala jako kuchyně.
Pak chlapec otevřel dveře ložnice, kde byla řetězi připoutaná nemrtvá žena. Jákob ho následoval a nevěřil svým očím, když jej chlapec strčil do náruče hladové zombie.

"Ahoj mami, nesu ti jídlo!"