Průvodce mými myšlenkami: začalo to dávat smysl

24. dubna 2011 v 11:46 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
"Ten den, kdy nás hledalo slunce. Ten večer, kdy nás mlčky pozoroval měsíc. Když jsem tě poprvé spatřil."

Jarní počasí přineslo pozitivní barvy do jejich životů. Duše osamělých bloumající vesmírem se dílem náhody srazily, setkaly a vzajemně propojily, jako by patřily k sobě. Ačkoliv to tak na první pohled nepůsobí. První pohled dokáže oklamat, ten druhý zdá se být jistější, třetím je vše rozhodnuto a při čtvrtém ti jistota vyvolává přihlouplý úsměv na tváři.

"4 dny!"
"Co všechno se může stát za 4 dny?"
"Budeme spolu."
"Co se může stát za 5 dnů?"
"Zmizíš..."
"Ano, ale jen na 5 dnů!"

Dvě postavy neznalé sami sebe, se snaží poznat navzájem. Snad to bude znít dostatečně šíleně, snad budou všem připadat jako blázni. Ale ti dva mají pocit, že už se dávno znají. Mluví jako staří přátelé. Dotýkají se jako dávní milenci.

Jsou to oni. Sami rozdílní, společně nerozdělitelní. Jsme to my dva.

Jsi tou vílou tančící kolem mě. Až usnu, chci aby jsi tančila i v mém snu. Rozežeň svým úsměvem veškerou nervozitu v mém těle, rozehřej mé srdce zmrzlé zkušenostmi. Na chvíli přestaň tančit a lehni si vedle mě. Něco mi šeptej, něco si přej. Já budu jen vnímat tvou vůni, která tu zůstane se mnou, až ty zmizíš. Něco mi šeptej. Ty víš co chci slyšet. Stejně jako já vím, co chceš slyšet ty. Nervozita mizí někam pryč. Až se člověk diví, jak se tak můžu cítit s člověkem, kterého vlastně vůbec neznám.

Nejsem schopen, přestat se usmívat, protože můj úsměv tě rozesměje. Nejsem schopen ti říct něco ošklivého, protože mě nic takového nenapadá.

Jsi to jediné co v mé hlavě dává smysl. Ostatní věci působí jako nesmyslné prkotiny, které nemají žádný význam. Chci být stále vedle tebe, chci se na tebe dívat - dokud nezapadne slunce. A až zapadne - budu tě hladit po tváři, prstem kroužit po tvé dlani, rty se zlehka dotýkat znaménka na tvém uchu. Nic kolem nás nedává smysl. Všechno je podivně zvláštní, protože vím, že právě teď se roztomile usmíváš. Nemusím tě znát dlouho, abych tohle věděl. Stačí tě poslouchat, i když vůbec nemluvíš. Stačí tě vnímat, protože si to prostě zasloužíš.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ziky Ziky | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 22:28 | Reagovat

V tomhle se ztrácím. Možná mě mate, že narozdíl od ostatních povídek tahle působí nejen "zamilovaně", ale i pozitivně..

Každopádně to na kvalitě povídky nic nemění - prostě to máš v sobě :)

Je to jen můj dojem. Řekla bych, že sem to špatně zformulovala, ale líp to prostě nedokážu.

2 Fosforující R. Fosforující R. | 13. srpna 2011 v 23:57 | Reagovat

Tuhle miluju...

3 Danielle Danielle | 17. února 2012 v 20:39 | Reagovat

Je to strašně krásné...U toho bys mohl zůstat =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama