Duben 2011

Za vlast, ale hlavně pro zábavu 1. díl

25. dubna 2011 v 10:57 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Má někdo chuť, zemřít za svou vlast? Ne. Má někdo chuť, za svou vlast zabíjet? Ano.

V jednu chvíli stojíš u řeky, zíráš na proud vody a kouříš trávu. Ve druhé chvíli jsi nachytán policií a označen za feťáka. V té třetí tě odsoudí a ve čtvrté jedeš jako voják Spojených států amerických na blízký východ, protože prostě nechceš do basy. Poprvé vidíš na vlastní oči smrt, poprvé se snažíš nepozvracet, při pohledu na končetiny a lidské vnitřnosti na bojišti. Poprvé si říkáš, že bys radši seděl.

Pak zničíte nepřátele nebo je oslabíte natolik, že bude trvat dlouhé týdny, než se opět dají dohromady. V tu chvíli vás čeká klidná část povolání vojáka. Hlídkování, zajišťování území a někdy jen ležíte bez trička na zemi, a opalujete se. Vždycky se najde pár magorů, kteří tu pohodu naruší, ale jsou to jen jedinci. Jedna, maximálně dvě kulky ten problém vyřeší a dál si můžete v klídečku vegetovat. Po pár dnech se ovšem cítíte divně. Znuděně. Přitom, když kolem vás lítají kulky a máte smrt před očima, netoužíte po ničem jiném než po úplně obyčejné dávce nudy. Když jednou intenzivně cítíte ten adrenalin, když víte, že držíte cizí život ve svých rukou - chcete to neustále. Ta nuda, ale trvá týdny a vy ji potřebujete nějak zahnat. I voják by se měl umět bavit.

"Lidi jsou idioti, že se nechají zmagořit obyčejnýma knížkama. Bible, korán - oni jsou schopní se kvůli těm hovadinám postřílet." řekl Andrew, velitel naší jednotky.

Andrew je asi největší blázen, kterého jsem v armádě potkal. V civilu jsem potkal větší magory, ale ti by se do armády nedostali. A už vůbec by je někdo nenechal velet jednotku v Afgánistánu. Andrew je pro mě vzhledově i povahově typickej kriminálník. Prostě si představte člověka, kterej je schopnej všeho - od vloupaček po vraždu. Tak to je náš Andrew, moc milej chlapík. V soukromí přátelský člověk, na bojičti nechutný sadista.

"To říká člověk, kterej v životě přečetl jen slabikář. Moc hezký!" reagoval náš pánbíčkář Jeremy.

Jeremy je stopadesátikilovej chlapák, přičemž většinu jeho váhy tvoří svaly. Udělanějšího křesťana by jste hledali dlouho. Denně se modlí a Andrew si z něj neustále utahuje. Protože Andrew je ateista a prostě rád provokuje. Jinak spolu mají velice přátelský vztah. Všichni jsme tady kámoši, v opačném případě by jsme se postříleli navzájem.

"Kašlete na to. Nehodlám pořád poslouchat ty vaše debilní hádky!" zařval Patrick.

Nejzkušenější chlapík z naší jednotky. Někdy se mi zdá, že je frustrovaný z toho, že není velitelem. Jinak je to ale férovej chlap, a s bouchačkou to umí jako nikdo, koho znám.

"Dobrá kámo, radši se půjdem podívat do té zříceniny před náma." řekl Andrew.

Já a tihle tři muži jsme šli prozkoumat okolí našeho tábora. Kráčíme pomalu, rozvážně a stále se rozhlížíme. Je důležité být opatrný, i když ve většině případů o nic nejde. Jsem napjatý, ale zatraceně dobře soustředěný. První do zpola zbořeného domu vešel Andrew, hned po něm Jeremy s Patrickem. Z jedné z místností vyběhnul nějaký vyděšený mladík a zamířil si to rovnou ven. Dost jsme se vylekali, takže v tom šoku muselo přijít to co přišlo. Z druhé místnosti vyběhnul další mladík, zařval něco arabsky a chystal se utéct za tím prvním. Jenže se ozval výstřel a mladík se zkácel k zemi.

"Kurva! Kurva! Kurva!" řval Jeremy.
"Kámo, ty jsi zastřelil civilistu." začal se Andrew smát.
"To není vůbec vtipný ty idiote! Já ho zabil!" křičel zoufale Jeremy.
"Co řešíš? Jseš křesťan - on byl muslim. Ber to jako tradici. Vzpomínka na slavné křižácké výpravy. Jseš král Richard Lví Srdce! A ten barbar zemřel jako mučedník!" nemohl se přestat smát Andrew.

Jako by měl radost, že Jeremy toho kluka zastřelil.

Průvodce mými myšlenkami: začalo to dávat smysl

24. dubna 2011 v 11:46 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
"Ten den, kdy nás hledalo slunce. Ten večer, kdy nás mlčky pozoroval měsíc. Když jsem tě poprvé spatřil."

Jarní počasí přineslo pozitivní barvy do jejich životů. Duše osamělých bloumající vesmírem se dílem náhody srazily, setkaly a vzajemně propojily, jako by patřily k sobě. Ačkoliv to tak na první pohled nepůsobí. První pohled dokáže oklamat, ten druhý zdá se být jistější, třetím je vše rozhodnuto a při čtvrtém ti jistota vyvolává přihlouplý úsměv na tváři.

"4 dny!"
"Co všechno se může stát za 4 dny?"
"Budeme spolu."
"Co se může stát za 5 dnů?"
"Zmizíš..."
"Ano, ale jen na 5 dnů!"

Dvě postavy neznalé sami sebe, se snaží poznat navzájem. Snad to bude znít dostatečně šíleně, snad budou všem připadat jako blázni. Ale ti dva mají pocit, že už se dávno znají. Mluví jako staří přátelé. Dotýkají se jako dávní milenci.

Jsou to oni. Sami rozdílní, společně nerozdělitelní. Jsme to my dva.

Jsi tou vílou tančící kolem mě. Až usnu, chci aby jsi tančila i v mém snu. Rozežeň svým úsměvem veškerou nervozitu v mém těle, rozehřej mé srdce zmrzlé zkušenostmi. Na chvíli přestaň tančit a lehni si vedle mě. Něco mi šeptej, něco si přej. Já budu jen vnímat tvou vůni, která tu zůstane se mnou, až ty zmizíš. Něco mi šeptej. Ty víš co chci slyšet. Stejně jako já vím, co chceš slyšet ty. Nervozita mizí někam pryč. Až se člověk diví, jak se tak můžu cítit s člověkem, kterého vlastně vůbec neznám.

Nejsem schopen, přestat se usmívat, protože můj úsměv tě rozesměje. Nejsem schopen ti říct něco ošklivého, protože mě nic takového nenapadá.

Jsi to jediné co v mé hlavě dává smysl. Ostatní věci působí jako nesmyslné prkotiny, které nemají žádný význam. Chci být stále vedle tebe, chci se na tebe dívat - dokud nezapadne slunce. A až zapadne - budu tě hladit po tváři, prstem kroužit po tvé dlani, rty se zlehka dotýkat znaménka na tvém uchu. Nic kolem nás nedává smysl. Všechno je podivně zvláštní, protože vím, že právě teď se roztomile usmíváš. Nemusím tě znát dlouho, abych tohle věděl. Stačí tě poslouchat, i když vůbec nemluvíš. Stačí tě vnímat, protože si to prostě zasloužíš.

Snění, křik a znásilnění 2. část

14. dubna 2011 v 20:38 Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Malý kluk na kraji mostu plive dolů na auta. Vedle něj sedí dívka s černými vlasy spletenými do copu. Něžně se na něj usmívá a pozoruje jak se plivance tříští o kapoty luxusních vozů, náklaďáků a helmy spěchajících motorkářů. Chlapcovi modré oči září životem, jako by mu svítili na cestu. Píská si melodii z reklamy na hrášek v konzervě a dívka se nenápadně snaží dotknout jeho levé ruky. Nakonec ho za ruku vezme a chlapec sebou trhne jako by ho to vylekalo.

"Vezmeš si mě, Jime?" zeptala se dívka.

Chlapec se zamračil, vstal a rozběhnul se přes silnici na druhou stranu mostu. Objevil se mocný záblesk, jekot brzd, zoufalý křik malé holky a tupí náraz předního blatníku do lehoučkého těla malého chlapce. Jim vyletěl do vzduchu, s hrůzným křupnutím kostí dopadl na silnici a kolem něj se objevila rudá kaluž krve. Nebe se zatáhlo, ptáci přestali zpívat a slunce schované za mrakem se rozplakalo.

"19:33. Páni, já spal skoro tři hodiny!"

Vstal jsem a zamířil do koupelny. Opláchnul jsem si obličej a promnul unavené oči. Jsem rád, že jsem na chvíli usnul. Ale trochu mě štve, že jsem se probral tak brzy. Zajímalo by mě, jak to dopadlo s Jimem. V tom snu vypadal znovu starší než dřív. Snad ho ten náraz nezabil. Je to jen postava ze snu, ale pro mě je to v tuto chvíli nejlepší přítel. Až příště usnu, dozvím se, jak to dopadlo. Teď stojím v koupelně a dívám se na sebe do zrcadla. Sleduju, jak se mi rozšiřují zorničky a najednou praskla jedna oční žilka. Trochu jsem se protáhnul, učesal vlasy do normálního tvaru a hodil na sebe nějaké oblečení. Cítím se svěže, jako bych spal víc než jen tři hodiny. Člověk trpící nespavostí by měl využít každou chvíli, kdy se cítí odpočinutý. Aspoň si to myslím. Takže vyrazím ven, mezi ty divný lidi, kterým usnout nedělá problém. Otevřel jsem dveře od bytu a před ním stála dívka. Moc hezká s naprosto pronikavýmy oči. Úplně mě dostala. Každopádně se dost vylekala a já jen tak stál a zíral, co se jako bude dít dál, protože jsem na to byl celkem zvědavej. Jenže se nestalo nic. Ona kývla hlavou místo pozdravu a tak rychle jak se mi připletla do cesty, zase zmizela. Zmocnil se mě pocit, který se těžko vysvětluje. Ta dívka mou náladu úplně změnila. Cítil jsem se zmateně. Najednou se mě nechce ven, přesto jsem vyšel. Vzduch venku byl stejně zvláštní jako jindy, jenže dnes jsem ho nedýchal s nechutí. Dnes ho dýchám docela rád. Štiplavý zápach benzinu moc nevnímám. Bezdomovci polehávající na chodníku totiž produkují zápach, který nějaký benzín bez problémů přebije. Směska levných krabicových vín, starých nemytých těl a ošklivé plísně. Jak já to tady nesnáším.

"Kámo nemáš cigáro?" okřiknul mě jeden z bezdomovců s utrápeným a tak trochu zoufalým výrazem.

Ani jsem mu neodpověděl. Na konci ulice jsem totiž zahlédl tu dívku. Mám jít za ní? Něco mě k ní táhne. Nohy neposlouchají mozek, který ještě stále není přesvědčený, zda je to dobrý nápad. Jednoduše jsem se za ní rozběhnul. Jako bych neměl na vybranou.

Průvodce mými myšlenkami

12. dubna 2011 v 20:38 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Světlo na konci tunelu. Slunce prosvítající černý mrak. Oáza uprostřed vyprahlé pouště. Úsměv v nepříjemné situaci. Jak že se tam dostal? Jen tak, protože je lepší se usmát, než brát vše vážně. Můžeš být vším, vším co jsem právě vyjmenoval, ale nikdo tě nenutí. A já jsem ten poslední, kdo by tě do toho nutil. Chceš se smát? Směj se. Chceš plakat? Já tě utěším. Strom se kymácí a ty se na něm pohupuješ. Máváš rukou a něžným hlasem voláš mé jméno. Jsi blízko, možná blíž než si myslíš. Přesto jsme každý sám. Proč? Napadá mě otázka. Stojím pod tím stromem a hledím na nejvyšší větev. Sedíš na ní a já cítím, že za tebou musím vylézt, že jestli tam nevylezu, přijdu o něco, co právě teď potřebuju.

"Jako feťák dávku, jako voják válku."
"Křičím na tu dálku, že já potřebuji lásku."

Srdce mi buší, možná to slyšíš. Možná to i cítíš. Zní to hloupě, trochu kýčovitě jako západ slunce na pláži. Cítím se zvláštně, když čtu tvoje slova. Cítím se úplně přirozeně, když tobě píšu tohle. Je to divný, podezřelý, možná směšný - až to člověk nechápe. Ale tak nějak mě to obklopuje, tak nějak mě to dostává. Chci aby jsi těm slovům věřila, abys jim měla důvod věřit, stejně jako já nemám důvod ti lhát. Ztroskotal jsem na pustým ostrově. Co mě drží na životě, co mě nutí se usmát?
Toto je průvodce mými myšlenkami. Nechám je dělat co chtějí. A tak to má být. Potřebuji slyšet odpověď na spoustu otázek. A zaroveň chci aby ses na spoustu otázek ptala také. Proč nebe ještě pláče? Doufám, že slunce nezhasne. Jaro přišlo a s ním i nové naděje, nová očekávání. Chvíli nemysly na to, jak moc je to bláznivé. Na chvíli zkus překonat strach, stejně jako já ho překonávám teď. Nervozita jde stranou, stačí tvůj úsměv.
Je těžké riskovat, ale co my vlastně riskujeme? Odpověď je šíleně snadná. Tak se nenech dlouze přemlouvat...