Únor 2011

A k tomu jim dopomáhej bůh

27. února 2011 v 13:33 | Hubert
Ona sedí a zmateně se ohlíží kolem sebe. On leží, přirostlý k zemi a už dávno nedýchá. Ona zatlačuje slzy. On si brouká píseň smrti. Oba pohltila temnota lesa.
Dívka svírá chladnou ruku chlapce. Hladí ho po vybledlé tváři a snaží se usmát. Křik z dálky nevnímá. Bůh si žádal svoji oběť. Uštval chlapce k smrti. Zaplatil daň nejvyšší, ale dívka ji chce zpátky. Dívka chce zpátky lásku chlapce, chce zpátky jeho úsměv. Chce zpátky jeho život!

"Když zahyne osoba tobě nejmilejší, otočíš se snad k bohu zády?"
"Ne! Otočím se k němu čelem, aby viděl obličej člověka, který ho nenávidí!"

Křesťané zabili mladou dívku. Vyrvali jí srdce z těla a před jejíma očima ho roztrhali. Mladé křehké tělo posílili zlem. A zlo se jim vrátí. Bratři vlci zpívají poslední modlitbu. Dívka s pochodní v ruce, klidným krokem míří ke kostelu.

"Ďábel přichází!" křičí hloupý vesničané.

Vidí zlost ve tváři dívky s pochodní v ruce. Vidí obrovské trolly mířící za ní, protože je její zlost přitáhla, jako vůně čerstvé krve. Vidí bratry vlky, zahánějí prostý lid do svých chatrných obydlí. Vidí dívku posedlou. Dívku prahnoucí po pomstě.
Kostel hoří, kněz rozsápán trolly a vlky leží na vlhké půdě. Krev zabarvila hlínu do ruda. Kolem nikdo není. Všichni strachy utekli. Čekal by je stejný osud jako kněze. A možná ještě čeká. Dívka, se k bohu otočila čelem. A mocně mu plivla do tváře. Bůh ze svého obličeje stírá sliny smíšené s krví mladého života, který zničil. A ví, že další rána přijde brzy. Proti nenávisti, kterou dívka cítí, bůh nedokáže bojovat. Musí jen nečinně přihlížet, jak další chrám boží, svírají pekelné plameny. Jak další služebník boží, prosí o svůj život. Křičí bolestí a jeho tělo je požíráno tvory z lesa. Většinu dne dívka sedí v lese a pláče. Bratři vlci ji chrání, přinášejí potravu. Po nocích chodí vesnicemi a vybírá boží daň. Daň za to, že spravedlivý bůh neexistuje.
Do temného hvozdu se nikdo neodváží. Kdo do něj vkročí, už se nikdy nevrátí. Strach lidí je oprávněný. Dívka je královna trollů, královna lesa. O životu a smrti rozhoduje ona. Jen křesťané zaslouží smrt, pohané budiž ušetřeni. Není tvora, který by měl radši maso křesťanů, než hladového trolla. Nic jiného si nezaslouží, než skončit v trollím žaludku. A k tomu jim dopomáhej bůh.
Chladný vítr jí fouká do tváře. Dívka při vzpomínce na chlapce pláče a nepříčetně zuří zároveň. Smutek je silný. Nenávist silnější. Dívka kráčí na vrcholek hory. Hořící pochodeň svírá v ruce. Na hoře je kostel. Ten poslední v kraji. Poslední chrám boží, poslední boží služebník. Kněz z dálky ve tmě vidí světlo mířící ke kostelu. Ví, co jej čeká. Naposledy si předčítá z bible, naposledy sevře kříž v dlani.
Dveře kostela se rozletěly pod náporem silných trollů. Ozval se nechutný hrdelní řev. A do kostela vtrhli vlci. Trollové nadšeně ničí na co přijdou. Vlci hledají lidské maso. Našli ho. Třese se strachem. A prosí o svůj život. Modlí se k bohu. Už pochybuje, že mu bůh pomůže. Jeho tělo je roztrháno špičatými tesáky. Dívka mlčky obchází kostel a poté do něj vhodí pochodeň. Zdá se, jako by kostel něco říkal.

"Vrátím život tomu chlapci, když zanecháš vypalování kostelů a masakrování mých dětí."
"A zanecháš pak ty, ničení šťastných životů? Řekni..."

Těžký jako samotný život

20. února 2011 v 14:00 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Starší než Ježíš. Pro jedince ničivější než válka. Obchází kolem a čeká. Na slabé, zraněné životem. Hledá ty, kteří chtějí zemřít, ale sami to nedokážou. Je to padlí anděl vyhozený z pekla. Smích skrývající pláč. Je to nejlepší přítel tvých nepřátel. Těžký jako samotný život, jen dvakrát tak hořký.
Nejsi jediný, kdo má tento problém. Nejsi jediný, kdo ten problém nechce řešit. Tváříš se jako mučedník bojující za svou pravdu. Přitom však žiješ ve lži, které nelze uniknout. Akceptuješ jeho víru, necháváš se jí ovlivňovat. On za to tlumí tvou bolest. Vymazává vzpomínky. Chce tvou duši, nedostaneš za ni nic. Otupil tvou mysl, aby tě mohl zničit. Jsi si jistý, že to takhle chceš? Radši neodpovídej. Nebylo by ti rozumět. Ten démon se ti směje a bude se smát, dokud tě úplně nesloží. Brzy to přijde. Přestal jsi bojovat. Nechal ses ovládnout. Tvá duše nyní patří jemu. Bůh ti nedokáže pomoct, tomu démonovi totiž říká "synu".
Je v mých silách ti pomoct. Jenže nejdřív musím pomoci sám sobě. Máš strach se zeptat proč. Bojíš se, že jednou přestanu odpovídat. Jsi sám se svým démonem, co požírá tvoji duši. Tu moji už dávno sežral. Čekám na smrt.
Už jsi zemřel? A já ti nedokázal pomoct. Nedokázal jsem ani vstát. Nebo alespoň vzít telefon a něco říct. Máš děsivý výraz v očích. Bratře, takhle to nemělo být. Jsme úplně stejní. Čeká mě tvůj osud. Problémem je, že ty jsi o tento osud nestál. Já ano. Chtěl bych ti to vynahradit. Do konce života si to budu vyčítat. Těch pár dnů už nějak přežiju. Možná to je navždy, ale možná to bylo úplně zbytečné. Zabil tě démon, který požíral tvou duši a mou už dávno sežral. Zabil tě démon, co zabil stovky dalších. A stovky dalších zabije jako tebe. Když jsi křičel, ať za tebou přijdu. Když jsi křičel, že potřebuješ pomoct. Když démon trhal tvé tělo, odpovídal jsem stále stejně.
Všichni jsme smrtelní. Všichni jsme snadno zmanipulovatelní. On toho využívá. Využívá naší zranitelnosti. Naší naivity. Naši víry, že vždycky může být lépe. Dává nám pocit, že s ním nám musí být lépe. Jenže není. Chvíli snad, ale pak už je to jen horší. Dokud nepřijde konec.
Nedotýkej se mě. Nemysli na to, jak se cítím. Utíkej pryč, než ti ublížím. Než, mě démon poručí, abych ti ublížil. Utíkej a zapomeň. Bude to tak lepší. Není důvod si myslet, že se z toho dostanu. Sám jsem to tak chtěl. On zemřel, protože byl sám stejně jako já. Zemřel, protože jsem mu odpovídal stále stejně.

"Promiň, já piju sám."

Když je tvůj klon lepší než ty 1/3

5. února 2011 v 17:20 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Po dost špatným dnu v práci jde Nicko ulicí a zapadající slunce tomu dodává zvláštní atmosféru. Má náladu na nic - jako obvykle v posledních dnech. Cestu domů si záměrně prodloužil, protože doma by stejně jen zíral do zdi.
V panelovém domě potkává na mol zlitého souseda jak sedí na schodech. Je mu kolem padesáti, na hlavě pár vlasů. Jeho největší chloubou je pivní mozol.

"Nepotřebujete pomoc?" zeptal se Nicko.

Odpovědi se nedočkal a tak ho jen překročil a vyběhnul do druhého patra, kde bydlí. Ten soused je dost zvláštní případ. Každý den nasedne do auta a jede do 500 metrů vzdálené hospody. Tam se ožere jak prase a jede zase zpátky. Před domem zaparkuje na milimetr přesně mezi dvě auta. Nikdy to auto ani neťuknul. Pak vystoupí a nemůže vyjít schody, jak je na mol. Velice zvláštní případ.
Nicko projde účty, které mu došli a znaven padá na postel. Jeho spolubydlící Steve spí na vedlejší posteli a příšerně chrápe. Nicko vstal a švihnul po něm botu. Steve se probral a rozespalým hlasem něco zažvatlal. Pak vstal taky, zmateně prošel obývákem a zamířil do kuchyně. Dal si kafe a jako vyměněný se vrátil do pokej za Nickem.

"Jak bylo v práci?"
"Nuda a vedro na chcípnutí. Odešla klimatizace, nějakej magor chtěl koupit 2000 myší, a jedna stará rašple přišla reklamovat morče. Takže vlastně celkem pohoda." odpověděl s předstíraným nadšením Nicko.
"Já ti říkal, že prodávat ve zverimexu je blbost. Co máš večer v plánu? Během spánku mě osvítil duch svatý."

Plán, kterej Steve vymyslel se nelišil od jeho normálních plánů. Jako každý pátek se oddali alkoholovému opojení. Dnes je však jejich nohy zavedli do klubu, ve kterém nikdy nebyli. Jmenoval se Fénix a hráli v něm nějaký šílený techno. To místo dost smrdělo drogama, ale Steve hodlal zůstat, protože tak levný pivo nikde jinde nemaj. A je mu jedno, že se to celkem dost podepisuje na kvalitě toho piva.

"Všichni mě tady zdraví na potkání, jako bych byl jejich starý známý."

Nicko se rozhodl vyzkoušet toalety. U umyvadla si dva týpci sjížděli lajnu z občanky. Jeden z nich se na Nicka podíval a z neznámýho důvodu ho pozdravil. Nicko se tím nenechal rozhodit, pozdrav mu vrátil a stoupnul k pisoáru. Po cestě ze záchodů Nicka pozdravilo ještě dalších pár lidí. A to už začalo být dost divný.

"Nevíš proč mě tady všichni zdraví?" zeptal se zmatený Nicko, když se vrátil za Stevem k baru.
"To nevim. Mě nikdo nezdravil."
"Nějak se mi to tady nezdá."

Atmosféra v tom klubu byla zvláštní. Ujetá hudba, výzdoba laděná do tmavě modré, zdi různě pokreslené v totálně psycho barvách. Plno lidí tančících na parketu a debilní DJ hustící do mikrofonu trapný hlášky. Najednou k Nickovy přistoupil podivnej chlápek v kvádru. Byl strašně nakopanej, takže byl úplně jasnej.

"Adriane, ty vole co děláš tady dole?" zeptal se Nicka z ničeho nic.
"Co? Já nevim." odpověděl nechápavě Nicko.
"Tys to dneska zas trochu přepískl s tím fetem co? Tak se dej do kupy, jde sem tvoje snoubenka."

K Nickovi mířila dlouhonohá blondýna. 'Snoubenka? Tahle? Tak to je totální úlet!' pomyslel si Nicko a jen zíral, jak k němu ta holka přistoupila a začala ho líbat. Steve nevěřil svým očím. Nicko zakrýval erekci jak se dalo. A ta blodýna prostě nechtěla přestat.

"Co děláš tady dole, lásko?" řekla po chvíli.
"No sedím u baru." odpověděl Nicko, protože nevěděl co jinýho říct.
"Dobře, tak já jdu na horu. Doufám, že tam příjdeš co nejdřív."
"Jo, jasně." odpověděl Nicko.

A ta dívka odešla. Chlápek co Nickovy říkal Adriane se taky vytratil a Steve začal Nicka potěšeně plácat po rameni. Pak DJ oznámil, že majitel klubu by rád pozdravil zákazníky. Nicko ho uviděl a nevěřil svým očím.

"...podobní si jak vejce vejci, jen jména měli různá..."

Noční obloha je dnes obzvlášť smutná

4. února 2011 v 11:47 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Mraky skrývají něžná světýlka na obloze. Měsíc křičí strachem. Trpí samotou a i ty ho lituješ. Zbytečně.
Lituj sama sebe, svých slov. Svých lží. Stigmata na rukou bolestně krvácí, jenže nikdo je nevidí, jen ty. A tak tě mají za lhářku, dívku zatracenou peklem. Tebe to bolí a bolet to nepřestane. Dokud rány krvácí.
Měsíc schovaný za mrakem tiše zpívá. Jeho hlas je plný smutku a šílené touhy po odpuštění. Obklopen hvězdami, které nechápou o čem to sakra zpívá. Nechápou, proč to dělá. Nechápou, proč to chtěl skončit.

"Jsem lhář a zloděj. Feťák a vrah."

Měsíc je hlupák na kraji propasti. Něco mu řekni nebo skočí. Neříkej, že ho lituješ. Neříkej, že mu rozumíš. Stejně ho nikdy nepochopíš. Jen mu řekni nějakou úplnou blbost. To je možná to, co chce slyšet.

"Máš rád sušený mlíko?"

Stigmata na rukou jsou jen v tvojí hlavě. Bolestivé rány na tvé duši, depresivní stavy. Nepotřebuješ prášky, aby ses jich zbavila. Zvládneš to sama. Jen musíš chtít. Všichni však tvrdí, že ty nechceš. Něco na tom bude. Nebo snad ne? Chceš, aby ti věřili, ale nedokážeš přestat lhát. Chceš, aby ti odpustili, a nedokážeš přestat plakat.
Měsíc tu stojí. Dívá se ti do očí. Nejistý sám sebou. Hvězdy jsou vzdálené víc, než kdy před tím. A i ta, jemu nejbližší se otočila zády. Věříš mu jen ty. Protože lžeš stejně jako on. Nepřestává doufat. Smutek zakrývá smíchem. Smích zakrývá pláčem. A je sám, protože není jako ostatní. Jako hvězdy jeho tělo obklopující.

"Nejsem jako oni, ale můžu to předstírat. Protože oni to tak chtějí."

Nic není zadarmo. A důvěra už vůbec ne. Měsíc je hlupák, všichni to říkají. Neboj se to říct i ty. Slyší to tak často, že tomu sám uvěřil. Vítr ti fouká do vlasů a noční obloha je dnes obzvlášť smutná. Zemřela naděje a měsíc zoufale hledá. Hledá holku, kterou nezajímá co je vlastně pravda. Hledá holku, která bude říkat, co bude sama chtít. Hledá holku, kterou ty rozhodně nejsi. Hledá holku závislou na kokainu.
Noční obloha skrývá své tajemství. Měsíc o něm rád vypráví, vždy když vysvitne slunce. Měsíc je naivní ubožák, který si myslel, že vše půjde samo, dokud bude chtít. Je těžké zemřít, když je noční obloha tak krásná.
Lezli jsme po čtyřech a hledali to své štěstí. Ty jsi vydržela nejdéle a našla jen ničivou kocovinu, kterou ti život přivodil. Řekni to měsíci, když se na tebe dívá. Řekni, že už nemusí lhát.

"Sušený mlíko nesnáším."

Říkáš mu nesmysly a on tě poslouchá. Dokonce ti věří. Možná protože, s ním nemluvíš jako s lhářem. Možná právě proto, že jsi jediná, kdo s ním mluví. A možná proto, že jsi tou holkou závislou na kokainu.

"Sbohem a sorry za tu krev na podlaze!"