Leden 2011

Rozhovor s vrahem

25. ledna 2011 v 18:05 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Po silnici uprostřed vyprahlé pouště jede zářivě rudé auto. Slunce ospale vychází, na obloze je jen pár mraků. Silnice vede pouze jedním směrem - rovně. Žádné zbytečné odbočky nejsou třeba. Silnice totiž směřuje přímo k vězení. Touto cestou jezdí hříšníci na smrt. Teď tu jede to zářivě rudé auto. V něm však nejsou vězni, ale mladá reportérka Belzerová a kameraman Higgis, který se snaží neusnout za volantem. Čeká je velká událost jejich kariéry. Rozhovor s vrahem. Je celkem jedno, že mladou reportérku Belzerovou tato událost čeká pouze kvůli tomu, že šuká ředitele televize. Ona je na sebe pyšná. Tímto rozhovorem se dostane mezi elitní reportéry, o čemž snila od doby kdy si poprvé zvládla sama pustit televizi.

"Máš na mysli konkrétního vraha nebo si odchytnem prvního hajzla a toho natočíme?" zeptal se Higgis, když reportérka soustředěně pročítala nějaké papíry.
"Jo, mám na mysli konkrétního vraha. Vypadá trochu jako Kurt Cobain, nemyslíš?" řekla a podala mu jednu fotografii.
"Blázníš? Na tomhle je hned poznat, že je to maniak. Na Cobainovi to poznat nebylo."
"To chceš říct, že Cobain byl maniak?"
"To neříkám. Já si jen myslím, že není normální se jen tak střelit do hlavy..." prohlásil suše. "...takže co víme o našem Cobainovi?" dodal.
"Zabil 30 mladých žen, tři před vraždou znásilnil. První ženu zabil už ve svých dvaceti, ale až před půlrokem se z počtu jeho vražd stala série. Teď mu je 27 a čeká na popravu. Jo a jmenuje se Alfred Machin."
"Alfred Machin? Ten musel mít kvůli tomu křestnímu jménu hodně frustrující dětství. Se nedivím, že se z něho stal vraždící magor."
"Mám tušení, že to bude rozhovor roku!" řekla s nadšením Belzerová.

Po několika minutách byli v cíli. Vězení se zdálo obrovské a takhle uprostřed pouště působilo impozantně. Belzerovou a Higgise přivítal ředitel a rovnou je směřoval k cele Alfreda Machina.

"Počkejte pane řediteli, nešlo by ten rozhovor udělat venku? Na poušti? Myslím, že by to vypadalo úžasně." řekla reportérka a mrkla na ředitele jako to dělá na všechny muže, když něco potřebuje.

Ředitel vězení myslel pérem a tak nadšeně souhlasil, i když si uvědomoval, že to bude chtít zvláštní opatření. Za nedlouho bylo vše připraveno. Dvě židle a za nimi jen nebe a poušť. Reportérka cítila, že tohle bude velký zlom v její kariéře. A byla potěšena, že vše se daří přesně podle plánu. Už se čekalo jen na hvězdu jejího rozhovoru. A poté se objevili dva statní bachaři s obuškem v ruce a za nimi kráčel Alfred ověšený řetězi a pouty. Hned za Alfredem šli další dva bachaři.

"Kurva to rozhodně není Cobain!" řekl Higgis, když Alfreda spatřil.

Reportérka pozdravila Alfreda a chtěla mu navrhnout, aby se posadil. On si však sednul dřív než to stihla říct a místo pozdravu se jen podivně usmíval.

"Můžeme začít rozhovor?" řekla reportérka Alfredovi a když se nedočkala odpovědi tak zmateně kroužila pohledem na ředitele věznice a přítomné bachaře.

Začíná být dost nervózní a děsí ji, jak Alfred s úsměvem, ale soustředěně sleduje kapku potu stekající jí po krku. Tohle bude o dost težší než čekala.

"Jak se jmenuješ?" promluvil Alfred.
"Já jsem přišla udělat rozhovor s vámi, takže pokládání otázek nechte na mě prosím." chtěla odpovědět sebejistě, ale vůbec to tak nepůsobilo.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se Alfred znovu, tentokrát mnohem náléhavěji.
"Belzerová." vydechla ze sebe nervózní reportérka.
"Na příjmení ti kašlu. Já chci znát tvé křestní jméno."
"Jmenuju se Annie"
"Annie? Nádherné jméno..." řekl Alfred a reportérka se polichoceně usmála.
"...tak se jmenovala má první oběť." dodal s úšklebkem.

Bachaři pobaveně sledující tento rozhovor si mezi sebou vykládají tak, aby to reportérka neslyšela.

"To už říká asi šesté ženské. A každá nasadila přesně tenhle vyplašenej ksicht!" směje se jeden z nich.

Reportérka snažící se dostat z počátečního šoku se rozhodla, že se začne ptát a bude doufat, že jí Alfred aspoň na pár otázek odpoví. Když to nebude na dokument, tak aspoň na reportáž do večerních zpráv.

"Jak se cítíte v tomto vězení? Jak se vám tu líbí?"
"Jak se mi líbí ve vězení?! Děláte si srandu? Tohle je zamrdaná díra, ze které se nedá zdrhnout. A když, tak je to jedno, protože uprchlíka stejně do dvou dnů zabije poušť." vykřikl Alfred a začal se na židli netrpělivě kroutit.
"Máte mezi spoluvězni nějaké přátele?" řekla reportérka další otázku.
"Já už nechci mezi ty uchýly a vylízaný šílence. Prosím nenuťte mě se tam vracet. Radši mě tady zastřelte. Zastřelte mě kurva!" křičel nešťastně Alfred a pořád nemohl v klidu sedět.
"Proč jste všechny ty ženy zabil?" přešla zoufalá reportérka k jádru věci.
"Seru vám na to! Nějakej zkurvenej rozhovor. Půjdu radši do své cely. Třeba mě ho tam přeblafne nějakej negr. Nejsem teplej, ale rozhodně to musí bejt větší zábava než sedět na poušti, nechat si slunko svítit přímo do ksichtu a do toho si povídat s nějakou krávou z televize!" zařval Alfred, vstal a v doprovodu čtyř smějících se bachařů odešel.

Reportérka stála a s otevřenými ústy sledovala, jak odchází pryč. Alfred Machin a její naděje na úžasnou kariéru.

"Hm. Rozhovor roku!" řekl posměšně Higgis a vypnul kameru.

Vraždy podle facebooku 4/4

8. ledna 2011 v 16:57 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Tohle bude ještě hodně dlouhej den. Zajedu za Bobbym a zkusím ho nějak donutit, aby se přiznal. Krom toho šátku na něj nic nemám. Takže bude lepší, když se přizná. Ať to máme všechno z krku.

"Zjisti, jestli má Bobby Milk účet na facebooku. A pokud ano, tak zjisti zda měl v přátelích zavražděné." řekl jsem strážníku Jonesovi, když za mnou přišel.
"Bobby Milk? To chcete říct, že máme prvního podezřelého?" zeptal se.
"Ne strážníku. Tím chci říct, že máme vraha!"

Okamžitě nasednul do auta a odjel na stanici. Můj mozek už je na sto procent přesvědčený, že to byl Bobby. Jones se však netvářil příliš přesvědčeně. Však on mi ještě dá za pravdu.
Stejně mě nejde do hlavy, na co ten facebook lidi potřebují. Já bych zabil všechny, co si ho založili. Ne jen ty, co si účet smazali. I když by to asi byla slušná genocida. Té myšlence jsem se musel zasmát. Nemám rád lidi. Takže mám často pocit, že nejsem příliš vhodná osoba pro práci detektiva. Je mě totiž celkem jedno, koho kdo zabil.
Případ je téměř uzavřen, stačí jen zabásnout pachatele. A tak jsem se vydal do svého oblíbeného baru na menší oslavu, jen s vybranými přáteli. Se mnou a několika panáky vodky.

"Tak mě tu máš zpátky, Dany." řekl jsem barmanovi se spokojeným úsměvem.
"Co ten úsměv detektive?" zeptal se.
"Dva panáky vodky, Dany. Jeden pro mě a... ten druhý taky pro mě." řekl jsem, aniž bych reagoval na jeho otázku.

Bar nebyl tak prázdný, jako když jsem do něj vstoupil v poledne. Seděl jsem na stejném místě jako před tím a když jsem otočil hlavou, tak jsem měl přímo výhled na stůl, kde seděla trojice žen ve středním věku. Bylo je slyšet až ke mě.

"Viděly jste tu reklamu na osvěžovač vzduchu? Jak si ten roztomilej chlapeček chytne nos a řekne: Fuj to smrdí?"
"Ten je tak roztomilej, že bych ho láskou snědla."
"Takový krásný očička má. To je perfektní reklama, nic hezčího jsem neviděla."

Všiml jsem si, že Dany jejich debatu taky nenápadně poslouchá.

"Věříš na posmrtnej život a to, že každej člověk půjde buď do pekla nebo do nebe? Já ani ne, ale pokud něco takovýcho existuje, tak zaručeně půjdu do pekla. A v něm mě nečeká spalování těla do konce věčnosti nebo podobný trýznění. Mě čeká přesně tohle. Budu přivázanej k židli za ruce i nohy. A tyhle tři ženský budou mlet podobný sračky, jaký plácaj teď. Celou věčnost. A já si budu chtít probodnout ušní bubínky, jenže nebudu moct." řekl jsem zcela seriózním tónem.
"Jo detektive. Tomu rozumím." řekl Dany a já do sebe kopnul oba panáky.
"Budu muset jít. Co jsem dlužen?"
"To je dobrý. Docela jste mě pobavil, to máte grátis." odpověděl Dany s úsměvem a já odešel.

Nasednul jsem do auta a zapnul rádio. Z repráků se ozval refrén písničky Moonlight Shadow. Kurva ten song šlape, pomyslel jsem si. Zavolal jsem Jonesovi a ten mi sdělil, že Bobby měl v přátelích všechny tři zavražděné. I hned jsem mu oznámil, že si jedeme pro vraha. Zaparkoval jsem před farmou starýho Milka a strážník Jones tam už čekal. A kupodivu bez auta.

"Proboha Jonesi, jak ses sem tak rychle dostal?"
"Jel jsem na kole. Na první zatýkání bych nerad dorazil pozdě a žádný auto nebylo k mání." odpověděl a já se zasmál, přesto že si srandu nedělal.
"Tak jdem na to, ne?"

Zaklepal jsem na staré dřevěné dveře, ze kterých už slezla téměř všechna barva. A otevřel starej Milk, otec Bobbyho. Chlapík s pleší a obrovským pivasem. Na sobě měl bílé tílko špinavé od čokolády a seprané trenýrky.

"Ahoj Marve!" řekl jsem s vážnou tváří.
"Dobrej, šerife! Mám na vás takovou záludnou otázečku. Existují dva druhy lidí, jedni mají rádi Elvise a druzí Beatles. Kam patříte vy?"
"V tom případě nechci být řazen mezi lidi. Můžeme dál?" řekl jsem a vstoupili jsme do domu.
"Posaďte se prosím." řekl Milk, my však zůstali stát a posadil se pouze on.
"Něco k pití? Například vodku?" řekl starej Milk a škodolibě se uchechtnul.
"Ne, Marve! Jsme tu služebně. Je tady Bobby?"
"Jo jasně. Co zase provedl? Hele šerife, ať už je to cokoliv, určitě to není tak hrozný jak to vypadá."
"Do prdele Marve! On zabil tři studenty. Tak mě netvrď, že to není zas tak hrozný sakra!" zařval jsem na něj.

Bobby přišel do obýváku, kde jsme byli, aby zjistil co se děje.

"Bobby Milku, jsi zatčen za trojnásobnou vraždu!" řekl strážník Jones a já se trochu naštval, protože tohle je moje oblíbená věta.
"Já to nebyl!" řekl vyděšený Bobby a vyběhnul z domu.

Rozběhli jsme se za ním. Bobby nasednul do svého auta a začal ujíždět po prašné cestě, směrem k jezeru.

"Jedem za ním vaším autem?" zeptal se udýchaný Jones.
"To chceš jet kurva na kole?" odpověděl jsem mu, když jsem otevíral dveře od vozu.

Už jsme byli u jezer, když jsme ho začali dohánět. V tom se stalo něco, s čím nepočítal nikdo. Z nepochopitelného důvodu Bobby sjel ze silnice rovnou do jezera. Zastavili jsme a zírali na potápějící se auto.

"Skočíte pro něj detektive?" zeptal se mě strážník Jones.
"Vypadám snad na to?"

A tak pro něj skočil on. Jenže bylo příliš pozdě. Bobby Milk, trojnásobný vrah, se utopil. A já tak mohl případ uzavřít. Za pouhý jeden den. Jak úžasný pocit.
Po pár týdnech však přišel šok. Na stanici přišel chlapík, který se přiznal k těm vraždám. Jeho výpověď seděla do posledního detailu a tak teď sedím doma, opilý na mol s pistolí přiloženou ke spánku. A čekám...

A všichni lidi hledají ty podivný duchy

7. ledna 2011 v 21:05 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Sedět v pokoji. Rozhlídnout se a zjistit, že v něm nejsi sám. Že v něm je strašná spousta lidí, jen sis jich prostě nevšiml. Přesně tohle je případ Ricka, kterej byl možná sjetej nebo jen vypil hodně kafe.
Začal mu docházet, že v té místnosti nikoho nezná.

"Co tady kurva dělám?" pomyslel si.

Lidi kolem něco pokřikují, smějí se a popíjejí sklenice plné nápoje, který rozhodně nebude nealkoholický. Zarudlé tváře, vykřeněné výrazy a opilecký kecy. Cigarety típnuté v popelníku by vydaly na několik kartónů. Špína, hnus a smích. Náhodné výkřiky a skákání si do řeči, znemožňující jakoukoliv konverzaci na úrovni, se najednou změnili v zapálenou debatu o mrtvých legendách.

"Elvis kámo žije. Tommy Lee Jones to říkal, tak to musí bejt pravda."
"Moc žereš filmy. Tohle jsou totální žvásty."
"Ale takovej Bob Marley by si mohl někde žít."
"Počkej, Bob je mrtvej?"

Tohle se nedá poslouchat. S pocitem, že on je ten muž, který se měl stát králem vstal a zamiříl do další místnosti. V ní poskakuje další parta lidí. Z repráku se line drásávé dunění a Rick nechápe. Nechápe nic. A už vůbec ne tu muziku, která tu hraje. S překvapením se podíval na postel, zapasovanou v rohu pokoje. V ní leželi dvě opilé trosky. V místnosti je tolik hluku, že by to probralo i člověka z kómatu a oni v klidu podřimují. Rick tam ještě chvíli stál a pozoroval holku ležící u zdi. Trošku vyhublá, ale docela k světu, pomyslel si. V zápětí si uvědomil, že je to smažka. Ten její pohled prozradil všechno. I to jak se nenávidí.
Rick radši zamířil do další místnosti. V ní byla obrovská televize a tři sedačky. V nich seděli nebo spíš polehávali další lidi. Ticho a omračující nuda. Nazval bych to chill out zónou. Místnost pro odpadlíky z předchozích místností. Pro lidi na dojezdu. Tady dlouho nevydržím. Najednou jeden týpek vstal z gauče.

"Kam zmizel ten růžovej slon? Ještě před chvílí tu byl sakra!" řekl a odešel do místnosti s drásavým duněním.

Asi ho šel hledat tam. Rick se rozhodl vkročit do dalšího pokoje, i když má obavu co ho v něm čeká. Navíc mu začíná být čím dál víc podezřelé, že v tomhle domě je tolik místností, ale žádnej východ. Jen dveře do další místnosti. Z dveří vyletěli dvě polonahé osoby. Rick nechápavě zíral jak uhánějí někam pryč. Asi je vyrušil.  Rozhlédnul se po pokoji, ale nebylo v něm nic. Jen postel a malá černobílá televize. Rick sednul na postel a napjatě pozoroval co v ní běží. Byl tam zapnutý německy mluvící program a tak Rick nerozuměl ani slovo. Vůbec mu to však nevadilo. Byl rád, že je tu sám. Jenže v tu chvíli se pod postelí ozval tlumený kašel. Rick sedící na posteli znejistěl. Chvíli čekal na další zvuk, ale nakonec to nevydržel.

"Je tady někdo?"

Z pod postele vylezla mladá holka. Zvláštní jak mu někoho připomíná. Dívka se dívala na Ricka a ten neříkal nic. Kvůli zvláštně rudým vlasům zčesaným do obličeje, neviděl její tvář. Měla na sobě černý tričko s Hello Kitty vysící za lano na šibenici. Rick se tomu v duchu zasmál, ale pak si všiml na její levé ruce stop po jehle.

"Já jsem Rick." řekl, když se probral z počátečního šoku.

Ona pořád jen stála a zírala na něj. Připadalo mu, jako by se celá místnost zahalila do podivné mlhy, která tu před tím rozhodně nebyla. Rick netušil co dělat. Do toho všeho mu v hlavě zpívali tři imaginární chlapci píseň, kterou dlouho neslyšel.
Dívka najednou přistoupila k Rickovi a vyhrnula mu levý rukáv. Rick ani nedýchal a pak se na svou ruku podíval. Měl na ní tři zarudlé tečky.

"A všichni lidi hledají ty podivný duchy."

Kampaň za věčnou nenávist

2. ledna 2011 v 21:51 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Spousta lidí ti řídí život. Řídí ti život, aniž bys ty lidi někdy spatřil. Aniž by někdy spatřili tebe. Nacházíš se v malém státě uprostřed Evropy. Kde všemu vládne nenávist. Lidé si začali uvědomovat, že bojovat za věčný mír je zbytečné. Vždy se najde blázen, který rozpráší ty milující, kteří prahnou po věčném míru. A tak se lidé naučili nenávidět. Všechno a všechny. Přestali milovat, protože nenávidět je snazší než milovat. Nenávidět umí každý.
Nenávist je všude kam se podíváš. Každý má důvod nenávidět. Řidič autobusu nenávidí svého šéfa, protože nedostal volno během svátků. Poslíček rozvážející pizzu nenávidí pravidelného zákazníka, protože dává malý spropitný. Je to tak snadné, že to dělá každý. A stát to vítá. Podporuje nenávist mezi občany. Čím víc nenávisti, tím větší moc. A tak vytvářejí další věci, které člověk může nenávidět. Vysoké daně, stále se opakující reklamy v televizi. Je to prostě všude. A není jak uniknout. Celá tato činnost se sdružuje pod jedním názvem: "Kampaň za věčnou nenávist"
A v tomto prostředí žije hrstka lidí, kteří nechtějí nenávidět. A tak milují. Jsou něco jako v šedesátých letech hippies. Květinové děti ve státě zhnilém nenávistí. Je jich však stále míň. Jsou postupně pohlcováni systémem, který je dřív nebo později naučí nenávidět. Je to jednoduché. Člověk je tak dlouho utlačován, dokud přestane milovat. A pokud přestanete milovat, zůstane ve vás jen nenávist.

"Věříš, že na každém smetišti může vyrůst květina?" zeptala se dívka, sedící v obětí chlapce na schodech starého domu.
"Kdybych v to nevěřil, tak bysme tu spolu neseděli." zašeptal s mrazivou upřímností.

Ti dva jsou ta květina. A tento stát je to smetiště. Vyprávím příběh, který nemůže skončit dobře. Takové totiž dobře nikdy nekončí.

"Pozor někdo jde." řekla s leknutím dívka.

Chlapec vstal a vyběhnul o dvě patra výš. Je v sedmém patře starého domu a zespoda slyší těžké kroky. Snaží se dýchat co možná nejtižšeji. Není to snadné, je strachy bez sebe. Z důvodu, o kterém vyprávěl už Shakespeare. Dvojici v hlavní roli tu však spolu nesmí vidět nejen rodina. Žíjí totiž v zemi, kde není láska tolerována. Je to projev slabosti a důvod pro rozpoutání sporu. Za většinu sporů totiž může maličkost, s láskou dost úzce spojená.
Ti dva jsou mladí, zamilovaní a nezkušení. Neví, že láska netrvá věčně.

"Katie, jsi to ty?" ozval se ženský hlas zespoda.
"Ano, paní Hideová."
"Není tu s tebou někdo? Slyšela jsem cizí hlas." ozvala se žena znovu.
"Není. Jsem tu sama."
"Aha, tak to se mi nejspíš zdálo. Dobrou noc, Katie."
"Dobrou noc, paní Hideová." odpověděla dívka a z hluboka vydechla.

Ti dva se objali a chlapec radši odešel domů. A oba opět začali předstírat že nemilují. Pouze nenávidí.
Druhý den chlapec míří do školy. V tom do něj vrazí jeho kamarád.

"Zdar, Kryštofe. Nemáš cigáro? Nenávidím, když si po ránu nezapálím." řekl.
"Vem si jedno. Ať tady nezdechneš na nedostatek nikotinu." odpověděl Kryštof a podal mu krabičku cigaret.
"Kámo vypadáš nějak divně. Kde je to tvoje věčně nasraný já, který pořád vyřvává, jak mě nenávidí?" směje se puberťák s cigárem od Kryštofa za uchem.

Kryštof ho nevnímá. Míří totiž ke škole a za pár minut znovu uvidí Katie. Důvod proč přestal nenávidět. Stále zrychluje. Už se nemůže dočkat, až ji znovu uvidí. A najednou ji spatřil. Stojí pod starým stromem před školou, jako každé ráno. Usmívá se a Kryštof míří přímo k ní. Katie si ho všimla, ale snaží se uhýbat pohledem. On k ní stále jde a tak Katie vysílá nechápavé pohledy.

"Zbláznil se? Proč jde za mnou?" pomyslí si vyděšená Katie.

Chlapec si najednou uvědomil co dělá. Zastavil a nepřítomně zíral na Katie.

"Sakra. Já si jí nesmím všímat. Sakra. Nikdo nás nesmí vidět spolu!" opakoval si pro sebe.
"Kámo, co ty máš dneska za den?" praštil do Kryštofa jeho kamarád.

Tak to je každý den. Scházejí se spolu jen večer, tajně na schodech domu, kde Katie bydlí. Jen tam spolu mluví, jen tam se nemusí tvářit, že se neznají. Dělali to tak několik měsíců, do doby, kdy jednou přišla Katie domů.

"Kde jsi byla?" zeptala se matka stojící ve dveřích ve starém, vybledlém županu.
"Venku!"
"A s kým? přišla další otázka.
"S nikým!"
"A kdo byl ten kluk?"
"Nechápu o čem to mluvíš!" vykřikla Katie.
"Tak ty nechápeš? Tak já ti něco povím holčičko. Jestli si nechceš zkazit celej život, tak s tím klukem už nikdy nepromluvíš. Rozumíš?" křičela matka.

Druhý den to Katie řekla Kryštofovi. Ten už si pár dnů uvědomoval, že láska netrvá věčně. A je jen otázka času, kdy to skončí. Kdy ti dva znovu budou nenávidět. Teď už cítil, že to je tak blízko, že nemá smysl to oddalovat. Ví, že kdyby na to čekal ještě nějakou dobu, asi by zešílel smutkem.

"Katie, ty víš že jsem tě vždycky miloval. A vždycky budu, ale provedl jsem věc, o které musíš vědět." začal vyprávět fiktivní příběh o tom, jak ji podvedl s jinou dívkou.

Poté co domluvil, s napětím čekal na její reakci. Chtěl jí říct, že si to celé vymyslel, ale nemohl. Katie stála a nevěřila těm slovům. Po tváři jí stékaly slzy.

"Nenávidím tě! Nenávidím!" křičela na něj.

On věděl, že konec musí přijít, ona ne. A tak z její lásky, musel udělat nenávist. Aby mohla normálně žít, bez strachu, bez lásky. Je s nenávistí. Stejně jako každý ve státě, kde vládne Kampaň za věčnou nenávist.
Na každém smetišti totiž může vyrůst květina. A každá květina jednou stejně zvadne.