Prosinec 2010

Bezprosinec

26. prosince 2010 v 13:23 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Sníh padající na zmrzlou zem. Vánoční výzdoba děsící lidi už od půlky října. Lidé zmateně pobíhající po ulicích a shánějící dárky pro své blízké i nepřátele, většinou jen z toho důvodu, že to tak dělají každý rok. Vrcholí přípravy na svátky klidu a míru. Pro mnohé je však v těchto dnech představa klidu a míru velmi vzdálená realitě. Bylo by spíš vhodnější použít slova stres a napětí. Není snadné tomu uniknout. Na konci listopadu se uložit ke spánku, prospat chladný prosinec a stresující Vánoce a své unavené tělo probrat až na Silvestra. Ze kterého si každoročně pamatuju jen prvního panáka. Já tomu všemu hodlám uniknout. Nemám peníze na to abych odtud zmizel, ale mám dost pevnou vůli na to, abych prosinec vytlačil z hlavy. Prostě neexistuje!
Sedím ve svém bytě. Je první den bezprosince. Odpojil jsem internet, zrušil kabelovku a vyhodil kalendář. Zatemnil jsem okna, rozžhavil topení a otevřel si plechovku piva. Mám na sobě kostkované trenýrky a hawaiskou košili. V ruce držím doutník a ve tmě hledám sirky. Zatím mě nenapadlo si rozsvítit. Nahmatal jsem je a tak zapaluju doutník, který se tváří jako pravý kubánský. Přitom jsem ho koupil v trafice naproti, za tři pětky. V místnosti je tak 30 stupňů a já se potím jako prase. Párkrát si z doutníku potáhnu a následně ho típnu do popelníku. Nesnáším doutníky. V kuchyni začal vyzvánět mobil. Zpomaleně jsem k němu došel a podíval se kdo volá.

"Do hajzlu! Můj šéf?!" vykřiknul jsem.

Zírám na vybrující věc v ruce a přemýšlím co teď. Pokud ten hovor zvednu, tak skončí poklidný bezprosinec a začne stresující prosinec. Po chvilce nepřítomného přemýšlení jsem s mobilem švihnul o zem.

Je osmého bezprosince. Ještě stále jsem nevylezl ven. Ještě stále mě nenapadlo si rozsvítit. Začínám si uvědomovat, že mě přeskočilo. Sedím a přemýšlím, co by asi tak na mém místě dělal Ozzy Osbourne v dobách své největší slávy?

"Pravděpodobně by si šlehnul."

Už nějakou dobu netuším, kolikátého může být. Nějak jsem to přestal sledovat. Oči už si dávno zvykly na tmu, ve které teď celkem slušně vidím. Aspoň se mi to zdá. Snažím se hodně spát a tak si jednou za čas dám pár prášků na spaní.
Pomalu si přestávám uvědomovat, že mě přeskočilo a povídám si s lednicí. Chodím se k ní trochu zchladit. V bytě je totiž příšerný vedro a nehoráznej smrad. Toto je nejhorší prosincové putování. Nejhorší, protože se děje pouze v mé hlavě. A ta už dávno ztratila soudnost. Mám chuť zapnout televizi. Naštěstí mám pevnou vůli. A tak jsem ji rozmlátil kovovou tyčí, která se z nějakého zvláštního důvodu válela na podlaze. Dopíjím poslední pivo. A to mě dojalo tak, že jsem se rozplakal. V tuhle chvíli musím sáhnout na zásobu tvrdého alkoholu. Dal jsem si pár panáků ginu a nálada se mi podstatně zlepšila. Alkohol proudí mým tělem a bytem se rozléhá deprimující křik Kurta Cobaina. Mám chuť si šlehnout!
Bouchání na dveře mě dostalo z tranzu. Poté se ozval řev domovnice.

"Je šest ráno ty kreténe!"

Já prochlastal celou noc? Dost dobrý! Hudbu jsem trochu ztlumil, ale skákat po posteli a vykřikovat, že bych si šlehnul jsem nepřestal. Nakonec jsem pod náporem alkoholu a únavy padnul k zemi. A tam jsem usnul.
Probudilo mě nepříjemné světlo a ženský křik. Hlava mi třeští a chce se mi zvracet. Bože, to je nejhorší kocovina. Světlo, které jsem neviděl strašně dlouho mě totálně vypálilo oči.

"Cos tady sakra dělal?! Proč je tady takovej smrad a ten příšernej bordel? Čekala jsem tady spíš nějakou ženskou, než takovou spoušť!"

Přijela moje žena. Jak jsem na ni mohl zapomenout?

"Kolikátýho je?" zeptal jsem se po další sprše nadávek.
"Je 19. prosince!" odpověděla.
"Sakra!"

Vraždy podle facebooku 3/4

25. prosince 2010 v 21:54 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Lehce, za to zničeně procházím chodbami střední školy a potahuju z cigarety. Blíží se čas oběda a tak jsem strážníka Jonese poslal na stanici podat hlášení. Cigaretu jsem hodil do odpadkového koše, který nezačal hořet jak jsem doufal a vyšel jsem hlavním vchodem ze školy. Rozhlédnul jsem se a všude stále postávala spousta zvědavců, reportérů a lovců senzací. Prošel jsem kolem nich se zamyšleným výrazem ve tváři. Šel jsem pár ulic a po chvíli jsem zalezl do takovýho starýho, špinavýho pajzlu. Sednul jsem si přímo k baru. V lokále bylo vymeteno a měl jsem pocit, že tu jsem sám.

"Pěkné poledne přeji, detektive." řekl trochu zarudlý barman.

Vyrušil jsem ho u pálení jointa. Vůně trávy mě kopla hned po příchodu. Ani ho nejspíš nestihl dokouřit.

"Jednoho panáka Dany." promluvil jsem po chvíli přemýšlení, jestli mu na tu trávu něco řeknu.
"Jako vždycky?"
"Ne, dnes si dám whiskey." odpověděl jsem na barmanův dotaz.
"Co způsobilo takovou odbočku od obvyklé vodky?"
"Nevím, detektivové by měli pít whiskey. Mám ten pocit." řekl jsem, když mi podával sklenici.

Po třetím panáku si Dany šel evidentně odskočit na jointa. Po šestém se už nebál hulit přede mnou. Opile jsem se podíval na hodinky. Jsou tři odpoledne. Vzal jsem telefon a zavolal Jonesovi. Povídal, že právě dokončil hlášení. Zeptal se, jestli přijedu ještě na stanici.

"Nepočítal bych s tím." řekl jsem možná trochu nesrozumitelně.

Zaplatil jsem Danymu a vylezl do zamračeného počasí. Ještě aby začalo pršet.
Auto mám zaparkované až u školy a tak se trochu projdu. Kráčím podivným krokem, možná trochu připomínajícím chůzi na měsíci. A v jednu chvíli mám pocit, že nevím kde jsem. Nakonec jsem auto našel a když jsem nastartoval, tak začalo pršet. Auto se rozjelo a zazvonil telefon.

"Kurva!" řekl jsem, po pár vteřinách hovoru.

Další vražda mě nedovolí jet domů a trochu se prospat. Dojel jsem k místu činu. Bylo tam už pár policistů, kteří zajišťovali stopy a spousta čumilů. Vrah poprvé zaútočil venku. Na klidném místě u řeky. Slušná zašívárna pro přemýšlivé typy lidí. Vlastně ani nevím, jestli jsem tu někdy byl. U staré vrby, čnící nad ostatními stromy leží mladej kluk. Může mu být sotva patnáct. Na těle má spoustu bodných ran. Jen žádný notebook nebo něco, co by mě potvrdilo tušení, že ten kluk si před smrtí zrušil účet na facebooku. Ovšem, že ho zprovodil ze světa stejný člověk, který zabil ty dvě dívky před tím nepochybuju.
Najednou ke mě přišel strážník Jones, kterého jsem si nejspíš nevšimnul.

"Vypadáte unaveně." řekl.
"To je tím zasraným počasím." svedl jsem to na nepříjemný déšť.
"Zavražděný se jmenuje Wally Twisp a chodí na stejnou školu, jako ty holky. Našla ho tu jeho kamarádka. Prý ji vyděsil jeho status na facebooku, ve kterém naznačil, že se hodlá zabít. A tak šla sem, protože tohle prý bylo jeho oblíbené místo." přešel k věci Jones.
"Je tu ještě ta jeho kamarádka?" zeptal jsem se ne příliš zaujatě.
"Ano, támhle stojí na břehu řeky."

Sešel jsem svah a zamířil k deštěm promočené dívce. Stále ještě plakala, ale byla ochotná zodpovědět mé otázky. Já přitom ani moc netušil, na co se chci ptát.

"Kdy jsi ho šla hledat?"
"Nevím, kolem třetí. Hned po tom, co jsem zjistila, že si smazal účet na facebooku. Po těch vraždách jsem o něj začala mít strach." odpověděla roztřeseným hlasem.
"Vypadá to, že oprávněně." řekl jsem a dost netaktně se uchechtnul.

Pak jsem jen trapně mlčel a radšo odešel pryč. Prošel jsem se kolem místa činu a v křoví jsem našel černý šátek. Vzal jsem ho do ruky a zjistil jsem, že je od krve. Vrah si jím nejspíš utřel nůž. V každém rohu toho šátku byla malá lebka. Najednou se mi v mozku jako by rozsvítilo. Ten šátek jsem už dnes viděl.

"Bobby Milk!"

Vraždy podle facebooku 2/4

19. prosince 2010 v 10:42 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Někdo nám tu vraždí před nosem. A nemá strach zabít někoho v místnosti, přímo naproti té, ve které jsem se nacházel já. Je si jistej, že na něj nemáme. Pracuje rychle a nezanechává po sobě žádné důkazy. Směje se nám přímo do xichtu.
Trochu jsem se nechal unést touto myšlenkou a pěstí jsem udeřil do plechové skříňky. Objevil se na ní obtisk mé pěsti. Po chodbě se prošla mě dobře známá osoba. Zamířila na pánský záchod. Byl to mladej gauner Bobby Milk.  Většinu trestné činnosti v této čtvrti obstarává on a jeho kumpáni. Na škole prodávají trávu, několikrát vykradli benzínovou pumpu na kraji města a o běžném kapsářství ani nemluvím. Nikdy na ně nemáme dost důkazů, ale kdyby to bylo jen na mě, tak je nechám postřílet.
Zašel jsem za ním na toaletu. Byl v jedné ze tří kabinek. Náhlédnul jsem do první, tam nebyl. Otevřel jsem druhou a tam seděl.

"Á šerife, není nad to se po ránu pořádně vysrat, nemám pravdu?" řekl drzým tónem.

Práskl jsem dveřmi od kabinky a počkal až vyleze. Po chvíli vylezl a nasadil šklebivej úsměv. Umýval si ruce a přitom si prozpěvoval. Pomalu začínám sám sebe přesvědčovat, že o těch vraždách něco ví. Vždycky něco ví.

"Tak šerife, co to bude dneska?"
"Nejsem šerif. A být tebou, měl bych strach vycházet z baráku. Dřív nebo pozdějc tě stejně zašijem. Tak se přiznej hned, ať nám ušetříš práci a ulehčíš svému svědomí." řekl jsem.

Nevím proč jsem použil slovo svědomí. Tenhle parchant nikdy svědomí neměl.

"Nechápu o čem to mluvíte. Omluvte mě, ale mám trochu naspěch. Za chvíli začne hodina a já bych nerad přišel pozdě." řekl Bobby a vykročil směrem ke dveřím.

Chytnul jsem ho za límec a přitiskl k posprejované zdi. Začal se tvářit vyděšeně.

"Já vážně nic nevím. Ani jsem nic neprovedl. Máte špatnýho člověka!" snažil se z toho vykroutit.
"Ale no tak. Nedělej ze mě naivního blbečka. Je mě jasný, že něco víš!" řekl jsem a stále ho držel u zdi.
"Dobře dobře. Budu zpívat. Jen mě pusťte. Minulej týden jsem obral paní Clarkelsonovou. Neměla u sebe ani peněženku. Jen pár drobnejch. Za to mě přece nemůžete zavřít!" povídal zoufale.
"Co to kecáš? Já tu mluvím o dvojnásobné vraždě!" zařval jsem na něj tak, že na záchod vtrhl nějaký učitel.
"Co se to tu děje?"
"Zalez nebo tě zašiju za maření policejního vyšetřování!" štěkl jsem na toho chlápka ve dveřích a ukázal mu odznak, aniž bych odtrhl oči od Bobbyho.
"Proboha já nejsem vrah šerife. Jo jsem hajzlík co okrádá stařenky, ale nedokázal bych přece někoho zabít!" vymlouval se Bobby.

Pustil jsem ho. Stále se tvářil vyděšeně.

"Radši už běž." řekl jsem mu.
"A co ta paní Clarkelsonová?"
"Budeme dělat, že nic nevím. Stejně to je stará drbna!" odpověděl jsem.

Bobby se zasmál, souhlasně přikývl a odešel. Byl to on a ta jeho banda. Jsem si tím jistej. Jen ještě nevím, jak je přinutím, aby se přiznali. Vyšel jsem z pánských záchodů. A trochu se prošel po chodbách školy. Nakonec jsem narazil na strážníka Jonese.

"Celou dobu vás hledám. Mluvil jsem s kamarádkou té zavražděné s růžovými vlasy. A to by vás dostalo. Tahle měla vlasy zářivě modrý." řekl strážník.
"A co ses dozvěděl, krom toho, že je padlá na hlavu stejně jako její kamarádka?" zeptal jsem se.
"Ten facebook si deaktivovala sama. Vrah ji zabil až potom. Ta kamarádka byla totiž v místnosti, když si ten profil mazala. Pak odešla na záchod. A během té doby někdo vklouzl dovnitř a dívku ubodal."

Je to všechno nějaký divný. Došel jsem k automatu na kafe a naházel tam pár drobných. Z krabičky lehkých camelek jsem vytáhnul cigaretu a zapálil jsem si.
Pak jsem nabídnul Jonesovi.

"Jsme na pozemku střední školy. Tady je zákaz kouření." řekl překvapeně.
"Hodláš mě dát pokutu?"

Vraždy podle facebooku 1/4

18. prosince 2010 v 19:11 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Rozházené věci po pokoji. Všude se válejí rozbité střepy od prosklených dveří. A krev. Plno krve. Vypadá to, jako by ta mrtvá dívka už v sobě žádnou krev neměla. Krví jsou potříštěny okna, zrcadlo, zdi i celá postel a podlaha. Všude jen rudá, čerstvá krev. Místo činu zapáchá mrtvým tělem. Těžko se popisuje. Je to ten druh zápachu, který když ucítíte - tak je vám zatraceně dobře jasný, že cítíte mrtvolu. Zároveň máte pocit že vám leptá nos a některým se při tom zápachu zvedá žaludek. Mě ne. Dělám detektiva se specializací na vraždy už přes dvacet let. A ještě stále mě ta práce nezačala bavit. Co by mě taky mělo bavit na téměř každodenním ohledávání mrtvol a hledání stop, které většinou stejně nevedou k pachateli.

"Šestnáctiletá Erika Hermanová. Nalezena matkou ve svém pokoji mrtvá. Přesně v šest hodin ráno, když ji chtěla budit do školy." přišel za mnou s pár informacemi strážník Jones.
"Musel ji zabít v noci, když spala. Jen mi uniká motiv. Pachatel z pokoje nic neodnesl a na těle zavražděné nejsou žádné stopy po znásilnění."

Na pracovním stole stojí monitor starého počítače. Na spodní liště svítí internetový prohlížeč. Kliknul jsem na něj. A objevila se hlavní strana facebooku.

"Účet uživatele Erika Hermanová byl úspěšně deaktivován."

Zřejmě precizní člověk. Vypadá to, že poté co dívku zavraždil, smazal její facebook. Je to zvláštní. Nic v tomto pokoji nedává smysl.

"Vrah dívku ubodal, zřejmě nožem. Což se mohlo stát mezi jedenáctou až druhou hodinou v noci. " řekl doktor, když dokončil ohledávání těla.
"A kdo to udělal náhodou nevíte doktore?" zeptal jsem se v žertu.
"To už je vaše práce detektive."

Já vím. A taky mě to pěkně sere. Rozhlížím se po pokoji. Všude po zdech jsou zakrvácené plakáty herců. Jsem ospalý a vůbec se mě nechce přemýšlet. A tak jdu dolů do kuchyně, kde sedí s očima zalitýma slzami, dívčina matka.

"Paní Hermanová, vím že je to teď pro vás těžké, ale můžu vám položit několik otázek?" přisednul jsem si k ní.

Neodpověděla a tak jsem se začal ptát.

"Kde jste byla v noci?"
"Byla jsem v práci. Vracím se kolem páté ráno." vzlykala paní Hermanová.
"Nevíte o někom, kdo byl v noci ve vašem domě, kromě vaší dcery?"
"Měla tak dobrou náladu, když jsem se s ní loučila..."

Na to já kašlu, že měla dobrou náladu. Já potřebuju zjistit kdo ji zabil, ženská jedna potrhlá. Tady se nic nedozvím. Radši se půjdu podívat k té dívce do školy. Nasednul jsem do auta a společně se strážníkem Jonesem, jsem vyrazil. Kdo by mohl chtít zabít tak mladou dívku? To přece nejde jen tak bez důvodu. Jediné co mě napadá, že to udělal nějaký zhrzený milenec. Protože dívka to byla opravdu hezká. Nic jiného mě nenapadá.
Dojeli jsme ke škole. Já i strážník Jones jsme oblečeni civilně, takže si nás nikdo nevšímá. Ředitelka střední školy nás nadšeně vítá. Je to asi padesátiletá, na svůj věk velice zachovalá žena s neskrývaným sebevědomím. Řeč vede koketním tónem. Strážník Jones přistupuje na její hru, je to ještě mladý ucho. Já se odebírám do třídy zavražděné dívky, kde jsem narazil na třídního učitele zavražděné.

"Dobrý den, jsem detektiv Moon a vyšetřuji zde vraždu Eriky Hermanové."
"Ano slyšel jsem. Je to velice smutná událost. Doufám, že jste pachateli na stopě." řekl muž středního věku.
"To já také. Nevíte s kým si byla Erika z vaší třídy nejbližší?" zeptal jsem se.
"Ano, vím. Polly, to je ta blondýna úplně vzadu."

Vykročil jsem za ní. Byla zjevně přestávka, přesto ona jediná v celé třídě seděla a zírala na tabuli. Když jsem přišel blíž, tak jsem si uvědomil, že vůbec nevypadá na studentku střední školy. Vypadá podstatně starší.

"Ahoj Polly, já jsem detektiv Moon. Můžu se tě zeptat na pár otázek, ohledně Eriky Hermanové?"

Dívka nevydala ani hlásku. Kurva to jako na tuhle otázku, nebude dneska nikdo reagovat?

"Ještě večer jsem s ní mluvila. Bavili jsme se o facebooku a ona řekla, že až příjde domů, tak si účet smaže. V žertu jsme říkali, že tak zabije jednu ze svých identit." řekla dívka.

Najednou se ozval zoufalý výkřik. Vyšel jsem ven na chodbu, abych zjistil oč jde. Z protější učebny vyběhla plačící studentka. Náhlednul jsem dovnitř. A tam ležela ubodaná dívka vedle stolu, na kterém byl počítač a na obrazovce facebook. Byla tam stejná hláška jako v pokoji zavražděné Eriky, jen s jiným jménem.

"Účet uživatele Nina Londonová byl úspěšně deaktivován."

Do učebny přišlo několik zvědavých studentů. A jeden se tam rovnou pozvracel. Po chvíli přišel i strážník Jones s ředitelkou.

"Ona má růžový vlasy." řekl jsem.
"Taky na ně zírám." odpověděl Jones.
"Bože, všimli jste si, že je mrtvá?!" vykřikla vyděšená ředitelka.

Strážník Jones vyhnal všechny z místnosti a zavolal na stanici. Po chvíli přišel a stoupnul si vedle mě. Já stále nemohl odtrhnout oči od té růžové barvy.

"Ta barva vypadá na vlasech divně." řekl jsem znuděně.
"Mě se líbí." zareagoval strážník Jones.
"Jseš úchyl?"

Snažit se nestačí

14. prosince 2010 v 19:24 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Vycházím ven. Prší. Na tváři vyloudím škodolibý úsměv. Mířím k autu a snažím se uniknout kapkám. Za chvíli jsem promoklý na kost. Stále se mě však drží úsměv. Rozklepaně odemykám auto a sedám si. Sedím a začínám se smát. Nic jsem nepil, ani nehulil. Prostě mě jen potěšil fakt, že prší. Což mile rád vysvětlím.
V každém vztahu dvou lidí, kteří se zdánlivě milují přijde chvíle, kdy má člověk pocit, že upadá do stereotypu. Stále stejná něžná slova, stále stejný polibek. Proto jsem souhlasil, když mi moje dívka navrhla hru. Řekla, že snažit se nestačí a tak bude čekat u silnice a stopovat. Já "náhodou" pojedu kolem a zastavím jí. Budeme dělat, že se neznáme. A hlavně budeme doufat, že to mezi námi začne jiskřit, jako když jsme se viděli poprvé.
Zajímavý způsob jak zachránit vztah, který pomalu uvadá. A tak sedím v autě a přemýšlím jestli za ní vlastně pojedu. Netuším jestli ještě chci tenhle vztah zachraňovat. A hlavně mě připadá směšný, že prší.

"Snažit se nestačí."

 Tak jsem nastartoval auto a vyjíždím. Jsem trochu nervózní. Ale hlavně vyděšený. Moc netuším co si od toho slibovat. Zapínám rádio, abych na to nemyslel. David Bowie začal zpívat o tom, že Ziggy hraje na kytaru. A já začal zpívat s ním.
Projíždím kolem starých, opuštěných továren a cítím zvláštní volnost. Možná je to tou hudbou. Možná tím, že jedu v autě.
Napadlo mě, že si zapálím. Proč taky ne?
Kolem se míhají stromy a prší. Stěrače rytmicky stírají kapky deště z předního skla. Cigareta mizí tak rychle, že jsem si ani nevšiml, že už kouřím filtr.
Přemýšlím, proč jsem vlastně s Margaretou začal chodit. Je hezká a milá, ale to většinou nestačí. Znali jsme se sotva týden a ona řekla, že mě potřebuje. Svou otevřeností mě naprosto dostala a já tak získal pocit, že ji potřebuju taky.
Jenže teď už se ten pocit dávno vytratil a já si vážně nejsem jistý, zda se někdy vrátí. A taky nevím jestli vůbec chci, aby se vrátil.
Jedu v autě. Venku stále prší a já mám pocit, že jsem něco ztratil. A už jsem se dávno smířil s tím, že je to pryč.

"Snažit se nestačí."

Už mě přešla dobrá nálada. Margareta tam někde stojí v dešti na silnici a čeká až jí zastavím. Jedu pomalu, v klidu. Však holka si počká. Vždycky mě nadávala, že všude chodím pozdě. Jednou jsem dokonce přišel na schůzku o hodinu později. A ona tam byla. Já měl dokonalou výmluvu, ve které figurovala tramvaj, pes a spousta krve. Přitom jsem jenom pařil CSko po netu s kámošema. Naštěstí mě na tu výmluvu skočila. A nebo to jen hrála a myslela si svý. Každopádně je zvláštní, že počkala. Já bych asi nepočkal.
Nějak jsem se ztratil v myšlenkách a dupnul na pedál. Tachometr už nestíhá. Projíždím kolem domů a zaparkovaných aut, jako by tam vůbec nebyly. Náhle jsem prudce zabrzdil. Zdálo se mi, že přes silnici někdo přebíhá. Ještě jsem se zadíval do zpětného zrcátka, jestli za autem něco neleží. Ale všechno se zdálo být v pořádku.
Jedu dál a pomalu se blížím k místu, kde by měla stát. Vidím jak celá mokrá stojí na kraji silnice a vyhlíží. Vyhlíží moje auto a když ho vidí nasazuje uražený výraz. A tak dupám na plyn a jen projíždím kolem její překvapené tváře. Právě jsem se snažit přestal.

Očima vraha

1. prosince 2010 v 20:08 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
"Váš manžel má jedinou možnost. Transplantaci očí. Je to velice kontroverzní operace, o které se moc neví. A je popsáno jen pár případů, kdy se operace povedla a pacient nezešílel. Člověk totiž vidí svět jinak než dřív. Doslova jinýma očima. A je těžké dopředu posoudit, zda to jeho mozek zvládne." řekl lékař.
"Dobrá. Pokud je to opravdu jediná možnost, aby znovu viděl, tak to musíme risknout." odpověděla moje žena po chvíli napjatého přemýšlení s třesoucím se hlasem.

Manželka odešla z nemocničního pokoje a zůstali tu jen dva doktoři. Dělal jsem, že spím a tak jsem slyšel jejich rozrušený hovor.

"Proč jste jí neřekl, čí byly ty oči připravené k transplantaci? Proč jste jí neřekl, že byly sériového vraha odsouzeného k trestu smrti?"
"Bude lepší, když se to nikdo nedozví. Snížíme tak možnost, že se ten muž zblázní." odpověděl lékař co mluvil s mou ženou.

Druhého dne po operaci jsem se začal pomalu probouzet. Otevřel jsem oči. Předemnou se zjevila místnost, chvíli jsem měl pocit, že je to vězeňská cela. Zdálo se, že je noc. Vstal jsem a tyhle spekulace se rozplynuly. Jsem v nemocnici a je devět hodin ráno. Slunce ohavně prosvítá žaluziemi do mých očí. Když jsem se do něj zadíval, pochopil jsem že je depresivnější než dřív. Dřív mě slunce naplňovalo pozitivní energií. Teď do něj zírám a jediné co z toho mám, je bolení očí. Uhnul jsem pohledem a radši se rozhlédnul po okolí nemocnice. Čekal jsem, že budu nadšen z množství barev, které jsem dlouho nespatřil. Ale všechno bylo nevýrazně odporné. Všechno připomínalo chlad márnice. Temnotu starého hřbitova.
Do pokoje vstoupila zdravotní sestra, což mě donutilo otočit se směrem ke dveřím.

"Dobré ráno. Jak se cítíte?" zeptala se.
"Cítím jako by do místnosti právě vstoupilo slunce a já se na něj díval."

Sestřička se koketně usmála. Ještě pořád to funguje. Zatraceně, že jsem se vůbec ženil. Tenhle úlovek by patřil k těm nejlepším skalpům. Zdravotní sestra byla velice krásná a určitě přitahovala spoustu mužů. Jen tady v nemocnici musela poslouchat denně desítky oplzlých návrhů. Najednou se mi, při pohledu na ni zablesklo před očima a zjevila se zcela jiná scenérie. Sestra ležela na zemi s rozseknutou lebkou a rozpáraným břichem. Její vnitřnosti se válely všude po pokoji. Měl jsem smíšené pocity. Bylo v tom cosi přirozeného, brutálního a zvláštně krásného jako když lvice zardousí ve svých zubech mladého geparda ne proto, že má hlad, ale jen tak. Že se jí prostě chtělo. Pochopil jsem, že můj pohled na svět se změnil. Zdál se mi však lepší. Vnímavější.
Přišel další záblesk a sestra byla znovu živá a krásná. A já netušil, který pohled se mi zamlouvá víc. Chystala mi na stůl snídani a já ji soustředěně pozoroval. Každou chvíli na mě roztomile pohlédla a stydlivě se usmála. Chtěl jsem ji hned na místě.

"Myslíte, že se dají city či vzrušení projevit nějakým zvráceným způsobem?" zeptal jsem se jí.
"Jak to myslíte?"
"Například bych se vám zahleděl do očí, políbil a pak bych vám rozseknul hlavu o ostrou hranu támhle toho nočního stolku."

Samotného mě ta slova vyděsila. O to víc, že jsem je myslel vážně. Zdravotní sestra se na mě uraženě podívala a při odchodu práskla dveřmi. Nahlas jsem se zasmál. Zřejmě jsem ji vyděsil. Koho to trápí? Vidím a to je to podstatné. Víc mě nemusí zajímat.
Do pokoje vstoupil lékař, tak jsem ho přesvědčil aby podepsal souhlas s mým propuštěním z nemocnice. Chystal jsem se odejít, jenže doktor mě ještě zastavil.

"Už jsem vaše propuštění podepsal. Tak s pravdou ven. Co skutečně vidíte?"
"Vidím jak vám z úst teče krev. Jak se svíjíte v bolestech a prosíte o život. Všechno kolem je zvrácené a vyvolává to ve mě pocit, že potřebuji vidět masakr." řekl jsem popravdě.
"Dost. To stačí. Já... mrzí mě..." snažil se omluvit lékař.
"Nemusí vás to mrzet. Vidím, takže jste svou práci splnil. Co vidím je vedlejší. Jediné co vás může mrzet je fakt, že to co jsem vám před chvíli řekl bude brzy pravda." řekl jsem s úsměvem.

Lékař zůstal stát. Nemohl dělat nic. Věděl, že se to může stát. Ale podle všeho si to nebyl schopen připustit. Odešel jsem se smíchem a zvrácenou myšlenkou. Dojdu domů, políbím svou ženu a pak ji proříznu hrdlo. Byla to ta neerotičtější myšlenka, jaká se mi kdy honila hlavou. Zároveň to byla ta nejstrašnější myšlenka. Odehrával se ve mě vnitřní boj a já se ho jako by neúčastnil. Byl jsem jen nezaujatým přihlížejícím. Jen jsem čekal jak to celé dopadne.
Najednou přišel další záblesk. Velice intenzivní. Jsem doma. Všude jsou rozházené věci. Vyběhnul jsem schody, abych se podíval kde je moje žena. Ležela v ložnici, měla prořízlé hrdlo. Zdi pokoje byly jako vymalované krví.

"Ach bože. Co jsem to provedl?" křičel jsem.

Záblesk skončil a já věděl, že se to všechno stane. A tak jsem pochopil, že nemám jinou možnost. Došel jsem do garáže u našeho domu. Vzal jsem lano, přivázal si ho kolem krku, stoupnul si na židli a jen čekal. Čekal jsem na další záblesk. Záblesk kde uvidím své oběšené tělo.

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 10. kapitola

1. prosince 2010 v 11:43 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Ocitám se v situaci, kdy musím řešit několik věcí zároveň. Hlava mi ty věci pořád předhazuje, ale začínám mít pocit, že svůj chod myšlenek přestávám stíhat. Pomalu zjišťuju, že jsem si dal těch hub moc. Trochu se mě motá hlava a bolí mě žaludek. Ale hlavně mám pocit jako bych se roztékal a když očima nezaostřím na konkrétní předmět, tak se všechno kolem podivně pohupuje a kymácí. Sednul jsem si na zem a čekal, až se vrátí David a oznámí mě, že Fred se asi někde ztratil. Fred totiž utíkal, podle svých slov, za tkaničkama. David se za ním vypravil pomalou a ze všeho vyjevenou tváří. Takže bylo jasný, že ho nedohnal.
Už jde. Bez Freda samozřejmě.

"Proč tady sedíš?" zeptal se mě.
"Čekám na tebe a Freda. Tys ho nedohnal co?" řekl jsem.
"Ty vole já byl jenom chcát!"

Dobrá ztratili jsme zhoubovanýho blbečka. Musíme to brát pozitivně. Na druhou stranu, chudák Fred.

"Taky máš pocit, že tvoje myšlenky se snaží dostat ven z hlavy a jejich tolik, že z té hlavy asi vystřelí?" řekl a přisednul si ke mě David. 

Měl docela pravdu, fakt jsem ten pocit měl. Ale zároveň jsem cítil, že je mi líp. Zvedla se mi nálada. Následovaná lehkou euforií. A začal jsem zívat. Pak jsme se zvedli a šli jsme hledat Freda. Netrvalo to dlouho a našli jsme ho, jak na mobilu pouští Vypsanou fixu nějakýmu Němcovi a oba se u toho strašně smějí.
Odtáhli jsme ho pryč a chvíli se s ním nebavili.

"Pánové řeknu vám byl to sice bezdomovec, ale výborně jsme si pokecali. On teda vlastně moc nemluvil." řekl Fred.
"Ty vole podívej jak má rozšířený zorničky!" začal se David smát při pohledu na Freda.
"Tak se podívej na ty svoje frajere feťácká." odseknul mu Fred.
"Mimochodem... potkal jsem chlápka co prodává lístky a dva nám prodá za 500 eur." dodal.
"500 eur? Já mám jenom 200 eur." řekl jsem.
"Já můžu dát jenom 100 eur. A Fred má sotva na jídlo." přidal se David.

Zkusili jsme zavolat Frantovi, aby nám doložil peníze, ale ten telefon nebral. Nebral nám to ani Zdenál. Padlo pár poznámek na jejich sexuální orientaci. Tím jsme však byli v mrtvém bodě. Nakonec mě napadlo, že bych mohl prodat tu trávu co mám u sebe. V báglu toho je fakt dost a ty peníze nám pomůžou. Takže jsem neváhal. Problém byl, že jsem neměl tušení jak tady tu trávu střelit. Naprosto bez kontaktů, jen tak nabízet? To se mě fakt nechtělo.
David s Fredem to nějak neřešili, posedávali na zemi a poslouchali Vypsanou fixu.

"Taky sleduješ, že nerozumíš jedinýmu slovu, který ty lidi kolem říkaj?" řekl David.
"Už mě z toho docela mrdá. Aspoň že mám v mobilu tu fixu. Takový připomenutí, že máš domov." odpověděl Fred.
"Co to kecáte? Radši přemýšlejte, jak tady mám střelit tu trávu!"
"Co vole? Normálně." řekl David a zařval "We are smoking kuwait marihuana!".

Nechápal jsem to, ale najednou za ním přišel týpek a ptal se ho jestli nemá něco na prodej. A pak přišli další a další. Já měl najednou v ruce 300 eur a stále dostatečný množství trávy. Přidal jsem svoje dvě sta a už jsme byli na stopě Fredově prodavači lístků.

"Byl takovej vysokej. Měl dlouhý vlasy a černý tričko." povídá Fred.
"Takový jsou tady všichni ty vole!" smál se David.

Nakonec jsme toho týpka fakt našli. Což absolutně nechápu. Prodal nám dva lístky a my jsme spokojeně vyrazili k autu. Po cestě jsme potkali Zdenála s Frantou, kteří měli úžasnou novinu.

"Koupili jsme dva lístky od nějakýho francouze za 350 eur!"