Hrst minulosti pod palbou otázek

9. listopadu 2010 v 12:58 | Hubert |  Nenávidím se a chci umřít
Má úzkost v pubertě se vyplatila. Teď nedokážu mluvit na cizí lidi. Za to mám ve své hlavě vetřelce. Někdy na mě mluví. Někdy mě chce zabít. Pro mě to je téměř totéž. Je to můj největší nepřítel. Rád bych si sehnal pistoli a z mé hlavy ho vystřelil.
Teď na to bohužel nemám čas ani náladu. Čekám už půl hodiny na poště. Už téměř ležím na židli, cítím že tato pozice bude za chvíli dost nepříjemná. Zatím mám jen pocit, že se nemám šanci už nikdy zvednout. A pak se ozval pronikavý tón oznamující dalšího na řadě, na tabuli se objevila číslice 134. Já mám číslo 141. Polohlasem zavrčím a naštvaně vytáhnu cigaretu co mám za uchem. A když si chystám napálit, tak mě okřikl pracovník pošty.

"Tady se nekouří mladej!"
"Ty vole..." povídám a tvářím se uraženě.

Vrátil jsem retko za ucho a začal jsem si pískat. Už mě to přestává bavit. Zjišťuju, že se nemůžu zvednout. Zamrznul jsem v poloze, která už začíná být bolestivá pro moje záda. A krk taky zrovna nevřeští blahem. Číslo 141.

"Kurva!"
"Hned budu u vás. Jen co se odtud vyprostím." volám na slečnu za přepážkou.

Chvíli bojuju se židlí, ale nakonec vycházím z toho souboje jako vítěz. Na přepážce dostávám balík. Velký asi jako krabice od bot. Po bližším prozkoumání už na poště jsem usoudil, že boty v něm nebudou. Čekal jsem, že na balíku bude jméno odesílatele nebo aspoň bydliště. Ale krom mé adresy a mého jména, tam nebylo nic. Tak jsem zamířil do parku zjistit, co v něm vlastně je. Po cestě jsem spolknul prášek a zapil ho pivem. To pivo jsem měl už na poště, takže se z něj za tu dobu stal nechutnej větrák. I tak jsem ho dopil. Jdu parkem a zase na mě pálí to nepříjemný slunko. Svítí mi přímo do očí a tak sotva vidím. V parku sedám na opuštěnou lavičku a zapaluju cigaretu. Chvíli jen tak koukám a přemýšlím. Pak si vzpomenu, že jsem tady chtěl otevřít ten balík.
Jsou v něm fotky. Jsem na nich já jako malý kluk. Je na nich i má sestra. Byli jsme dvojčata. Bydleli jsme s rodiči v rodinném domě u lesa. Často jsme si spolu hráli. Ale ona byla vždy ta hodnější. A já byl v očích rodičů ten parchant co dostane rodinu do průseru. Jednoho dne má sestra skočila do jezera a utopila se. Neuměla plavat. Já jen seděl na břehu, pozoroval jak volá o pomoc a plakal.

"Jseš si jistej, že to tak bylo? Nehodil jsi ji tam ty? Opravdu jsi plakal? Hodil jsi ji tam. A smál ses jako by to mělo být naposled."

Bolest po smrti mé sestry nikdy nezmizí. Od její smrti jsem se nezasmál. Je to už deset let. Pete se na mě snaží mluvit, ale já dělám že ho neslyším. Pete je vetřelec v mé hlavě. Můj vnitřní hlas. Kvůli němu se ze mě stává člověk, který když drží v ruce tužku, tak nikdy nemůžete na 100% říct jestli vás s ní chce zabít nebo si jen zapsat vaše jméno na kousek papíru. Abych si ho líp pamatoval.

"Kámo pod těma fotkama je nějakej lístek." povídá Pete.

Beru ho do ruky. A přikládám si ho k nosu. Cítím vůni dětství. Vůni, kterou jsem dlouhá léta necítil. Na lístku je napsána jediná věta. "Ellie je mrtvá!"
Ellie je jméno mé sestry.

"To je nuda. Že jsi zabil Ellie není nic novýho." řekl Pete a cynicky se zasmál.
"Kurva vždyť já nevím jestli jsem ji zabil! Takže to nemůžeš vědět ani ty." zařval jsem nahlas.
"Noele, nebuď naivní."

Možná má ten hajzlík pravdu. Možná jsem ji opravdu zabil. Teď mě spíš zajímá, kdo poslal tenhle balíček s fotkama a oznámením že Ellie je mrtvá. Otec je po smrti a matka je alkoholička. Bydlí pořád v tom samým domě, v jakém jsme bydleli, když jsem byl ještě dítě. Zkusím jí zavolat, třeba o tom něco ví.
Z kapsy vytahuju pár drobných a jdu k nejbližší telefonní budce. Vytáčím číslo.

"Haló. Kdo je tam?" ozval se známý ženský hlas po pár vteřinách.
"Tady je Pete." povídám.
"Noele, jsi to ty?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Venom Havránka Venom Havránka | E-mail | Web | 9. listopadu 2010 v 19:07 | Reagovat

Oh, krásné vyjádření vetřelce v hlavě :) mrazí mě z představy jeho topící se sestřičky a tos mě naštěstí ušetřil detailů :/

2 flipknot flipknot | Web | 13. listopadu 2010 v 19:33 | Reagovat

neceš bejt moje sb?

3 Annet Annet | E-mail | Web | 17. listopadu 2010 v 15:05 | Reagovat

Jaj, je to skvěle napsané, člověk si pomalu začíná myslet, že je taky šílenec. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama