Dívka na fotografii

19. listopadu 2010 v 18:49 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Série několika výstav, přednášek a naučných prohlídek města. To není ideální program pro středoškoláka v poslední den prázdnin. Měl bych někde popíjet v baru nebo sjíždět lajny a dokola si pouštet kytarovky Keitha Richardse. Ale to by nebyla moje milovaná matka, aby mě nezařídila "kulturní zážitek, na který nikdy nezapomenu" - jak to s nadšením nazívala. Procházím podivnou galerií, která má na stěnách malůvky, jako by je kreslil někdo na tripu. Nudím se a čekám co mě zachrání. Tohle už je osmá výstava v řadě a mám dojem, že můj mozek další obraz, plastiku nebo fotografii asi nezvládne.
Plno zvláštních černobílých fotografií z jaké si pláže. Na všech je nějaká dívka, ale nikde jí není vidět do tváře. Až když jsem došel k poslední. Stál jsem jako přikovaný. Srdce mi tlouklo pekelnou rychlostí. Tu dívku znám!
Je nádherná, slunce jí svítí do tváře a ona se krásně usmívá. Bože to je ta nejúžasnější fotka a nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl. Tu dívku znám, ale odkud?
Stále stojím před tou fotografií a nemůžu věřit vlastním očím. Mám dojem jako bych s tou dívkou sdílel vzpomínky i city. Jako bychom se znali, přitom je zcela jasné že ji vidím poprvé. Cítím, jako by se mnou byla propojena.
Dívám se na tu fotografii dlouho. A začínám věřit že je skutečná.
Dívka na fotografii se stále usmívá. Já si nemůžu pomoct, ale usmívám se taky. Cítím se v cizí moci, jako feťák v rauši, jako loutka visící za provázky.
Jsem ovládán jejím pohledem. Takže to vypadá, že tu strávím zbytek dne. Místní "hlídač" už kolem mě netrpělivě přešlapuje. V očích má nešťastný výraz.

"Pane, už tu stojíte skoro čtyři hodiny a galerie za chvíli zavírá..."
"Aha. A v kolik otevíráte zítra?"

Zaměstnanci galerie si už myslí že jsem blázen. Pomalu si to začínám myslet i já. Je to už pět dnů, kdy jsem tu fotografii viděl poprvé. Od té doby jsem nepromeškal ani minutu, kdy bych se na ni nedíval. Samozřejmě nepočítám, když má galerie zavřeno. Obličej té dívky už znám úplně nazpaměť. Vidím ji, i když mám zavřené oči. Zdá se mi o ní, když spím.
Nejsem schopen nic dělat. Nejsem schopen mluvit, jíst ani dýchat. Jsem uvězněn pocitem, že jsem se zamiloval do dívky z fotografie. Jsem tou dívkou posedlý.
Další den mě však čeká šok. Výstava skončila. Fotografie a dívka na ní jsou už dávno pryč. A já nevím nic. Jméno té dívky nebo aspoň autora. Můj život jako by ztratil smysl. Ten pocit tak nenávidím.
Další týdny se odehrávají v naprosto temné mlze. Jako bych nic neviděl nebo nevnímal. Je mi jedno co se kolem mě děje. Já mám svůj problém, který nevypadá že by šel řešit.
Sedím v místnosti plné mladých lidí. Všichni se baví. Já však nejsem šťastný jako oni, ale můžu to předstírat. Slunce zapadlo, ale pro ně znovu výjde a tak se můžou bavit. Já žádný východ slunce nečekám, pro mě slunce už jen zapadá.
Všichni kolem mě jsou otupělí drogama a chlastem. Všichni veselý, v dobré náladě. Několik párů je v láskyplném objetí. Je mi z nich na zvracení. Je mi na zvracení z hudby, která tu hraje i ze snahy těch lídí tvářit se dospěle. Jenže jak se člověk může chtít chovat dospěle pod vlivem alkoholu a drog?
Všechny ty pocity se skládají v jeden velký pocit. Chci se zabít!
Nejdřív musím napsat srdcervoucí dopis o tom, proč jsem to udělal. Je to docela blbý vymyslet si vlastní sebevraždu na puberťácké house párty, ale nic lepšího se stejně dělat nedá. Dopis asi nenapíšu. Nemůžu najít papír a ani tužku. O důvod víc spáchat sebevraždu už dnes.

"Jak mám napsat svá poslední slova?" říkám si a přitom se dívám jak nějaká holka sedí u počítače.
"No jasně! Facebook!" vykřikl jsem.


Holku jsem vyhodil ze židle. Odhlásil jsem ji z facebooku a sám se na něj přihlašuji. Celej nervózní si sedám k počítači. Facebook není zrovna moc poetickej způsob jak oznámit své úmrtí, ale aspoň se to někdo dozví.

"1 žádost o přátelství" oznamuje mi facebook.
"To je ona! To je ta dívka z fotografie!" řekl jsem a celej napjatej jsem potvrdil žádost o přátelství.

Je online. Snažím se jí napsat na chatu.

"Ahoj. Můžu se zeptat kdo jsi?" ptám se.
"Jsem Alice."
"A můžeme se vidět?" rovnou začínám naléhat.
"Ano můžeme. Jsem ve vedlejší místnosti."

Seděl jsem a nevěděl co dělat. Totálně jsem znervózněl. Nakonec jsem vstal a přiblížil se ke dvěřím k vedlejší místnosti.

"Buď v klidu kámo. Dobře to dopadne. Jen se chovej přirozeně." snažím si namluvit.

Otevřel jsem dveře a tam stáli kámoši, rudí smíchy. Už nemám potřebu zabít sebe. Teď chci zabít ty parchanty. Ale musím uznat, že se jim ten vtip povedl.
Tím tenhle příběh končí. Uznávám, není to vypointovaný závěr ve stylu hollywodských trháků. Neuroníte slzu nad happyendem. Ale takový je přece život, tam venku... někde. Snad.
Dívku na fotografii jsem nikdy neviděl. A nikdy neuvidím.

"Beztak je to lesba..."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hráblík=) Hráblík=) | Web | 19. listopadu 2010 v 19:19 | Reagovat

Je to dobře vymyšlený, i když ten příběh je smutný :D
ALe tím, že nakonec řekl: Beztak je to lezba.
Se to celé tak trochuodlehčilo a je to příběh na zasmání :) ;)

2 stranger-girl stranger-girl | Web | 19. listopadu 2010 v 19:39 | Reagovat

ten konec :D :D

3 Pepi*** Pepi*** | Web | 19. listopadu 2010 v 19:40 | Reagovat

oěkné,nejlepší je
cituji
''Beztak je to lesba'' :D

4 antigallery antigallery | Web | 19. listopadu 2010 v 20:15 | Reagovat

perfektne napísané...

5 barfly77 barfly77 | Web | 20. listopadu 2010 v 14:48 | Reagovat

super!

6 Venom Havránka Venom Havránka | E-mail | Web | 21. listopadu 2010 v 11:24 | Reagovat

Krásnej závěr :)

7 Anyssek98 Anyssek98 | Web | 22. listopadu 2010 v 14:06 | Reagovat

To je vážně...úlet :D

8 Ráďa Ráďa | E-mail | Web | 19. prosince 2011 v 14:26 | Reagovat

Super, blog......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama