Listopad 2010

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 9. kapitola

23. listopadu 2010 v 8:45 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Jeli jsme mlčky v autě. Což je docela divný, vzhledem k tomu že já a Zdenál jsme přijeli včera v noci a ti tři blbečci musí mít spoustu zážitků. Jediné co vím, je to, že auto nechali někde u lesa a zapoměli si z něj vzít stany. Nic jinýho jsem z nich nevypáčil. Je půl šesté ráno a slunce už svítí. Noc jsme strávili popíjením ve Zdenálově autě. A moje víčka teď nevydrží otevřené déle jak pět sekund.

"Ty vole, jsme ve Wackenu!" najednou zakřičel Fred.

Všichni se rázem probrali. I Zdenál což mě trochu vyděsilo. Vzhledem k tomu, že řídil. V noci jsme se dohodli, že se všichni složíme na dva lístky a spravedlivě se budeme střídat. Jenom mám strach, že budu muset použít pěsti až budou hrát Slayeři. Na ty chcou jít totiž všichni.
Projíždíme kolem kempu a areálu, snažíme se najít překupníky. Nikde však žádný člověk, co nabízí lístky nebyl. A to jsem si myslel, že černý trh nikdy nespí.

"Hej nic. Já na to seru. Kde máme ty houby?" zeptal se mě Zdenál, když zaparkoval v příkopu.
"Vy tady máte lysohlávky?" vytřeštil oči Franta.
"Chceš?" zeptal jsem se.

Neodpověděl, ale nabral si plnou hrst. David s Fredem znejistili, ale nakonec si taky nabrali. Já v očekávání průseru nezahálel a nabral jsem si taky pořádnou hrst. Začali jsme se tím cpát. Viděl jsem jak se Davidovi navaluje po každým kousnutí.

"Vole tady máš rohlík, tím to zajíš. Snaž se je rozkousat co nejvíc, ať ti to nenajíždí dvě hodiny. A hlavně nedejchej, když je koušeš." řekl jsem mu.

Netvářil se nadšeně. Za to Fred si evidentně pochutnával. Úsměv od ucha k uchu. Pohled nevinného dítěte.

"Co je to vůbec za houby. To jsou žampióny? Jsou strašně dobrý!" řekl Fred nadšeně.
"Jaký žampióny? Co to valíš? To jsou lysohlávky. Normální halucinogen." řekl Zdenál s klidem.
"Lysohlávky? No kurva já už jich sežral minimálně padesát! Proč jste mě to neřekli vy parchanti. Vy jste mě normálně otrávili. Co když teď umřu?" křičel Fred.
"V klidu Frede. Nic se ti nestane." uklidňoval ho Franta.
"A jak poznám, že mě to už najelo?" zeptal se Fred.
"Normálně. Napuchnou ti ruce a zčervenaj." odpověděl mu Franta.

V tu chvíli jsem měl neodolatelnou chuť vyprsknout smíchy. Naštěstí jsem to udržel. Po asi hodině, kdy jsme stále seděli v autě zaparkovaném v příkopu, jsme vylezli ven. Dohodli jsme se, že se rozdělíme na dvě výzvědné jednotky. V první jsem byl já, Fred a David. Druhou tvořil Franta se Zdenálem. Chvíli hrozilo, že nakonec budou muset být tři skupinky. Protože Franta a Zdenál se nebyli schopni domluvit kdo bude vedoucí jednotky.
U nás to bylo jasný. Vedoucí jsem byl já, protože David se po hodinovém zívání pořád smál a Fredovi učarovalo modré nebe. Chtěl jsem jít sehnat ty lístky. Protože bylo jasný že druhá jednotka se na to vykašle. Když jsme totiž odcházeli tak pokřikovali něco o tom, že houby patří do lesa. A mířili přímo k lesu.
Po půl hodině marného snažení začal Fred prohledávat svoje kapsy

"Do hajzlu. Kde mám telefon?" řekl zoufale zhoubovanej Fred.

Pak ho vytáhnul z kapsy od kalhot. Ale nevypadal, že by z toho měl radost. Naopak mě úplně šokoval.

"Já ho prostě nemůžu najít. Zavolám Frantovi, třeba ví kde ho mám."
"No zdar, hele neviděl jsi můj telefon? Já ho totiž nemůžu najít." řekl Fred do telefonu.

Čekal jsem na chvíli kdy se mu Franta vysměje, protože hledá telefon, kterým právě volá. Jenže s Frantovou odpovědí přišel další šok.

"A díval ses pořádně po kapsách?
"Prosim tě, vypni ten telefon. Máš ho v ruce." řekl jsem Fredovi, protože na to se už nedalo dívat.
"Ty vole dík, kde jsi ho našel?"

Tohle už není normální. Připadal jsem si jako vychovatel z ústavu pro duševně nemocné. Aspoň že David se přestal smát.

"Roni já nevim. Já jsem asi divnej. Mě ty ruce nenapuchli ani nezčervenali. Za to tkaničky..." řekl Fred a upřeně zíral na boty.
"Co tkaničky?"
"Utíkaj!" zakřičel a rozběhnul se směrem do lesa.

Dívka na fotografii

19. listopadu 2010 v 18:49 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Série několika výstav, přednášek a naučných prohlídek města. To není ideální program pro středoškoláka v poslední den prázdnin. Měl bych někde popíjet v baru nebo sjíždět lajny a dokola si pouštet kytarovky Keitha Richardse. Ale to by nebyla moje milovaná matka, aby mě nezařídila "kulturní zážitek, na který nikdy nezapomenu" - jak to s nadšením nazívala. Procházím podivnou galerií, která má na stěnách malůvky, jako by je kreslil někdo na tripu. Nudím se a čekám co mě zachrání. Tohle už je osmá výstava v řadě a mám dojem, že můj mozek další obraz, plastiku nebo fotografii asi nezvládne.
Plno zvláštních černobílých fotografií z jaké si pláže. Na všech je nějaká dívka, ale nikde jí není vidět do tváře. Až když jsem došel k poslední. Stál jsem jako přikovaný. Srdce mi tlouklo pekelnou rychlostí. Tu dívku znám!
Je nádherná, slunce jí svítí do tváře a ona se krásně usmívá. Bože to je ta nejúžasnější fotka a nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl. Tu dívku znám, ale odkud?
Stále stojím před tou fotografií a nemůžu věřit vlastním očím. Mám dojem jako bych s tou dívkou sdílel vzpomínky i city. Jako bychom se znali, přitom je zcela jasné že ji vidím poprvé. Cítím, jako by se mnou byla propojena.
Dívám se na tu fotografii dlouho. A začínám věřit že je skutečná.
Dívka na fotografii se stále usmívá. Já si nemůžu pomoct, ale usmívám se taky. Cítím se v cizí moci, jako feťák v rauši, jako loutka visící za provázky.
Jsem ovládán jejím pohledem. Takže to vypadá, že tu strávím zbytek dne. Místní "hlídač" už kolem mě netrpělivě přešlapuje. V očích má nešťastný výraz.

"Pane, už tu stojíte skoro čtyři hodiny a galerie za chvíli zavírá..."
"Aha. A v kolik otevíráte zítra?"

Zaměstnanci galerie si už myslí že jsem blázen. Pomalu si to začínám myslet i já. Je to už pět dnů, kdy jsem tu fotografii viděl poprvé. Od té doby jsem nepromeškal ani minutu, kdy bych se na ni nedíval. Samozřejmě nepočítám, když má galerie zavřeno. Obličej té dívky už znám úplně nazpaměť. Vidím ji, i když mám zavřené oči. Zdá se mi o ní, když spím.
Nejsem schopen nic dělat. Nejsem schopen mluvit, jíst ani dýchat. Jsem uvězněn pocitem, že jsem se zamiloval do dívky z fotografie. Jsem tou dívkou posedlý.
Další den mě však čeká šok. Výstava skončila. Fotografie a dívka na ní jsou už dávno pryč. A já nevím nic. Jméno té dívky nebo aspoň autora. Můj život jako by ztratil smysl. Ten pocit tak nenávidím.
Další týdny se odehrávají v naprosto temné mlze. Jako bych nic neviděl nebo nevnímal. Je mi jedno co se kolem mě děje. Já mám svůj problém, který nevypadá že by šel řešit.
Sedím v místnosti plné mladých lidí. Všichni se baví. Já však nejsem šťastný jako oni, ale můžu to předstírat. Slunce zapadlo, ale pro ně znovu výjde a tak se můžou bavit. Já žádný východ slunce nečekám, pro mě slunce už jen zapadá.
Všichni kolem mě jsou otupělí drogama a chlastem. Všichni veselý, v dobré náladě. Několik párů je v láskyplném objetí. Je mi z nich na zvracení. Je mi na zvracení z hudby, která tu hraje i ze snahy těch lídí tvářit se dospěle. Jenže jak se člověk může chtít chovat dospěle pod vlivem alkoholu a drog?
Všechny ty pocity se skládají v jeden velký pocit. Chci se zabít!
Nejdřív musím napsat srdcervoucí dopis o tom, proč jsem to udělal. Je to docela blbý vymyslet si vlastní sebevraždu na puberťácké house párty, ale nic lepšího se stejně dělat nedá. Dopis asi nenapíšu. Nemůžu najít papír a ani tužku. O důvod víc spáchat sebevraždu už dnes.

"Jak mám napsat svá poslední slova?" říkám si a přitom se dívám jak nějaká holka sedí u počítače.
"No jasně! Facebook!" vykřikl jsem.


Holku jsem vyhodil ze židle. Odhlásil jsem ji z facebooku a sám se na něj přihlašuji. Celej nervózní si sedám k počítači. Facebook není zrovna moc poetickej způsob jak oznámit své úmrtí, ale aspoň se to někdo dozví.

"1 žádost o přátelství" oznamuje mi facebook.
"To je ona! To je ta dívka z fotografie!" řekl jsem a celej napjatej jsem potvrdil žádost o přátelství.

Je online. Snažím se jí napsat na chatu.

"Ahoj. Můžu se zeptat kdo jsi?" ptám se.
"Jsem Alice."
"A můžeme se vidět?" rovnou začínám naléhat.
"Ano můžeme. Jsem ve vedlejší místnosti."

Seděl jsem a nevěděl co dělat. Totálně jsem znervózněl. Nakonec jsem vstal a přiblížil se ke dvěřím k vedlejší místnosti.

"Buď v klidu kámo. Dobře to dopadne. Jen se chovej přirozeně." snažím si namluvit.

Otevřel jsem dveře a tam stáli kámoši, rudí smíchy. Už nemám potřebu zabít sebe. Teď chci zabít ty parchanty. Ale musím uznat, že se jim ten vtip povedl.
Tím tenhle příběh končí. Uznávám, není to vypointovaný závěr ve stylu hollywodských trháků. Neuroníte slzu nad happyendem. Ale takový je přece život, tam venku... někde. Snad.
Dívku na fotografii jsem nikdy neviděl. A nikdy neuvidím.

"Beztak je to lesba..."

Ellie je mrtvá

18. listopadu 2010 v 18:43 | Hubert |  Nenávidím se a chci umřít
Každý člověk má svoje problémy. Někteří ty problémy tají, někteří z nich dělají svou přednost. A jsou tací, kteří o těch problémech neví. Takovým případem je moje matka. Své problémy řeší alkoholem. Ale netuší, že jejím největším problémem je právě alkohol.
Dlouho jsem s ní nemluvil. A teď, když jsem jí zavolal tak působí jako by jí to ani nepřišlo. Jako bysme se vídali pořád.

"Haló. Kdo je tam?"
"Tady je Pete." povídám.
"Noele, jsi to ty?
"Ne, já jsem Pete!" řekl jsem rázně.
"Ale no tak brouku, nejsi už trochu starý na to aby jsi měl imaginárního kamaráda?"

Tohle nemá smysl. Zavěsil jsem. Od téhle ženské se nedozvím kdo mi poslal balík s fotkama a vzkazem, že Ellie je mrtvá. Zklamaně jsem opustil telefonní budku a zapálil si cigaretu. Zahleděl jsem se do nebe.

"Trochu se zatahuje." povídá Pete, vetřelec v mé hlavě.

Někdy nechápu realitu a tak se uzavírám do sebe. Často trpím depresemi a silnými bolestmi hlavy. A někdy jsem zase úplně normální. V tom možná je můj problém.

"Kámo, cítíš tu nenávist co ti vaří krev v žilách? To je znamení že čas odplaty přišel." povídá Pete.
"O čem to zase sakra mluvíš?"
"Ale no tak, neříkej že nevíš? Pamatuješ na všechny ty blbečky na střední co tě denně šikanovali? Na ty děvky co tě neustále podváděli? Na toho kreténa co si hrál na tvýho nejlepšího kámoše a pak se vyspal s Marley?"
"Ten prevít. Já Marley miloval a on to zatraceně dobře věděl. Měl jsem mu rozmlátit auto!" reaguju rozrušeně.
"Ne, Noele. Měl jsi ho zabít! Ale to se dá napravit."
"No tak neblázni. Nemůžu ho zabít."
"Proč by jsi nemohl?" zeptal se nakonec Pete.

No jo, proč bych kurva nemohl? Nemůžu uvěřit tomu, že s Petem souhlasím. V takové chvíli člověk zapochybuje o svém zdravém rozumu. Možná konečně začínají působit ty prášky. Možná se pomalu stávám šíleným, jak jsem vždycky chtěl. To musím podpořit.
Z čisté euforie jsem rovnou dva prášky spolknul.

"Stavím se domů pro zbraň a toho chlápka jednoduše zastřelím. Žádná věda." říkám si pro sebe.
"To zní jako plán." povídá Pete.
"Spíš něco tomu zdánlivě příbuzného..."

Jsem asi blázen. Jedu domů pro revolver co mám doma po otci a chystám se zabít svého bývalého nejlepšího kamaráda, protože mi před třemi lety přebral holku. Docela mi imponuje jak jsem se dokázal rychle vypracovat z člověka co má jen o kolečko míň, na šíleného maniaka plánujícího vraždu. Tuhle příjemnou myšlenku, ale bourá obraz přede mnou. Stojím na přechodu pro chodce. Mám červenou a tak čekám. Najednou se kolem mě vyrojí spousta znuděných tváří mířící z práce a škol. Stojí vedle mě a zdá se, že čekají na stejnou barvu na semaforu jako já. Když jsem se odvážil podívat se před sebe, tak jsem spatřil dav lidí čekající na druhé straně přechodu. Bylo jich tam strašně moc a stále přibývali. Za mnou se také dav zvětšoval. Až to vypadalo, jako by dva nepřátelské kmeny stáli proti sobě a chystali se k boji. Jeden křivý pohled a obě skupiny se do sebe pustí. Zelená! Všichni se dali do pohybu a vypadalo to, že každou chvíli musí dojít ke střetu. Začal jsem panikařit. Byl jsem v bezvýchodné situaci. Budu ušlapán zaživa. Nakonec jsem udělal jedinou možnou věc, začal jsem kličkovat. A kupodivu jsem se dostal na druhou stranu přechodu.
V očekávání nechutného masakru jsem se otočil. A však nikdo nebyl ušlapán ani umlácen. Tomu se prostě nikdy nepřestanu divit.

Hrst minulosti pod palbou otázek

9. listopadu 2010 v 12:58 | Hubert |  Nenávidím se a chci umřít
Má úzkost v pubertě se vyplatila. Teď nedokážu mluvit na cizí lidi. Za to mám ve své hlavě vetřelce. Někdy na mě mluví. Někdy mě chce zabít. Pro mě to je téměř totéž. Je to můj největší nepřítel. Rád bych si sehnal pistoli a z mé hlavy ho vystřelil.
Teď na to bohužel nemám čas ani náladu. Čekám už půl hodiny na poště. Už téměř ležím na židli, cítím že tato pozice bude za chvíli dost nepříjemná. Zatím mám jen pocit, že se nemám šanci už nikdy zvednout. A pak se ozval pronikavý tón oznamující dalšího na řadě, na tabuli se objevila číslice 134. Já mám číslo 141. Polohlasem zavrčím a naštvaně vytáhnu cigaretu co mám za uchem. A když si chystám napálit, tak mě okřikl pracovník pošty.

"Tady se nekouří mladej!"
"Ty vole..." povídám a tvářím se uraženě.

Vrátil jsem retko za ucho a začal jsem si pískat. Už mě to přestává bavit. Zjišťuju, že se nemůžu zvednout. Zamrznul jsem v poloze, která už začíná být bolestivá pro moje záda. A krk taky zrovna nevřeští blahem. Číslo 141.

"Kurva!"
"Hned budu u vás. Jen co se odtud vyprostím." volám na slečnu za přepážkou.

Chvíli bojuju se židlí, ale nakonec vycházím z toho souboje jako vítěz. Na přepážce dostávám balík. Velký asi jako krabice od bot. Po bližším prozkoumání už na poště jsem usoudil, že boty v něm nebudou. Čekal jsem, že na balíku bude jméno odesílatele nebo aspoň bydliště. Ale krom mé adresy a mého jména, tam nebylo nic. Tak jsem zamířil do parku zjistit, co v něm vlastně je. Po cestě jsem spolknul prášek a zapil ho pivem. To pivo jsem měl už na poště, takže se z něj za tu dobu stal nechutnej větrák. I tak jsem ho dopil. Jdu parkem a zase na mě pálí to nepříjemný slunko. Svítí mi přímo do očí a tak sotva vidím. V parku sedám na opuštěnou lavičku a zapaluju cigaretu. Chvíli jen tak koukám a přemýšlím. Pak si vzpomenu, že jsem tady chtěl otevřít ten balík.
Jsou v něm fotky. Jsem na nich já jako malý kluk. Je na nich i má sestra. Byli jsme dvojčata. Bydleli jsme s rodiči v rodinném domě u lesa. Často jsme si spolu hráli. Ale ona byla vždy ta hodnější. A já byl v očích rodičů ten parchant co dostane rodinu do průseru. Jednoho dne má sestra skočila do jezera a utopila se. Neuměla plavat. Já jen seděl na břehu, pozoroval jak volá o pomoc a plakal.

"Jseš si jistej, že to tak bylo? Nehodil jsi ji tam ty? Opravdu jsi plakal? Hodil jsi ji tam. A smál ses jako by to mělo být naposled."

Bolest po smrti mé sestry nikdy nezmizí. Od její smrti jsem se nezasmál. Je to už deset let. Pete se na mě snaží mluvit, ale já dělám že ho neslyším. Pete je vetřelec v mé hlavě. Můj vnitřní hlas. Kvůli němu se ze mě stává člověk, který když drží v ruce tužku, tak nikdy nemůžete na 100% říct jestli vás s ní chce zabít nebo si jen zapsat vaše jméno na kousek papíru. Abych si ho líp pamatoval.

"Kámo pod těma fotkama je nějakej lístek." povídá Pete.

Beru ho do ruky. A přikládám si ho k nosu. Cítím vůni dětství. Vůni, kterou jsem dlouhá léta necítil. Na lístku je napsána jediná věta. "Ellie je mrtvá!"
Ellie je jméno mé sestry.

"To je nuda. Že jsi zabil Ellie není nic novýho." řekl Pete a cynicky se zasmál.
"Kurva vždyť já nevím jestli jsem ji zabil! Takže to nemůžeš vědět ani ty." zařval jsem nahlas.
"Noele, nebuď naivní."

Možná má ten hajzlík pravdu. Možná jsem ji opravdu zabil. Teď mě spíš zajímá, kdo poslal tenhle balíček s fotkama a oznámením že Ellie je mrtvá. Otec je po smrti a matka je alkoholička. Bydlí pořád v tom samým domě, v jakém jsme bydleli, když jsem byl ještě dítě. Zkusím jí zavolat, třeba o tom něco ví.
Z kapsy vytahuju pár drobných a jdu k nejbližší telefonní budce. Vytáčím číslo.

"Haló. Kdo je tam?" ozval se známý ženský hlas po pár vteřinách.
"Tady je Pete." povídám.
"Noele, jsi to ty?

Vězněm ve své vlastní hlavě

3. listopadu 2010 v 21:30 | Hubert |  Nenávidím se a chci umřít
V parku během nechutně slunečnýho dne. Všude spousta uřvaných dětí, jezdící na kole a střílející po sobě imaginárními zbraněmi. Mít jednu zbraň u sebe, tak asi neváhám dlouho a začnu střílet. Chce se mi zvracet z jejich šťastných tváří. Už jen proto, že já šťastný nejsem. Nechápu ty rodičovský pudy, co na většinu lidí během života přijdou. Nechápu jak někdo může chtít dobrovolně dítě. Nejsem příliš zlý člověk, ale tomuhle vážně nerozumím.
Můj rozzlobený pohled zřejmě spoustu lidí děsí. A tak mi to vyhovuje. Zapálím si cigaretu a pokusím se z tohoto parku hrůzy dostat než mě ty děcka sežerou zaživa. Procházím mezi stromy, vdechuju kouř a vydechuju kecy o tom, že vlastně kouřit nepotřebuju a kdybych chtěl, mohl bych kdykoliv přestat. Jsem zatraceně velkej lhář.
Trochu mám strach co spatřím až vylezu z parku na ulici. Rušný město mě vždycky dokázalo pořádně rozhodit. Jsem totiž blázen. A ty normální lidi moc rádi neviděj. No spíš se připravuju na to že se bláznem stanu. Už od puberty tíhnu ke všemu šílenému, zvrácenému a nepřirozenému. Fascinuje mě chování, které se vymyká normálu. Jenže problém je, že já blázen prostě nejsem. A tak dělám vše proto, abych se jím postupem času stal.
Po hrstích žeru prášky s psychedelickými účinky. Dává mi je můj kámoš. Je psychiatr, lekárník nebo prodává drogy. Ani pořádně nevím. Každopádně tyhle růžový kuličky co jsem dostal dneska, jsou kurva silný. Začínají ve mě vyvolávat paniku. A taky mám pocit jako by celej svět byl uzavřen v mojí hlavě. Nevnímám co se děje kolem mě a jen přemýšlím. Jsem vězněm ve své vlastní hlavě a je to příšerný peklo. Noční můra. Zlej sen po kterým se probudíte úplně spocení, zadýchaní a pro jistotu kontrolujete, jestli ta tarantula, o které se vám zdálo, doopravdy vedle vaší postele neleží.
Dost mi vadí, že nedokážu vnímat věci kolem sebe. Snažím se soustředit na všechno, jen né na tok svých myšlenek. Potřebuji ho zastavit. Jenže jak sakra chcete zastavit rozbouřenou řeku, když vás odnáší po proudu stále dál?
Začínám vnímat lidi kolem mě. Všichni působí podivně nepřátelsky. Já tak musím působit samozřejmě taky, ale to je věc vedlejší. Pohledy těch lidí mě znervózňují. Mířím na tramvajovou zastávku, ale těžko říct jestli tak dlouhou cestu moje psychika vydrží. Ještě potkám tolik lidí, že prostě asi budu muset vyskočit z kůže. Zapaluju další cigaretu. Ani nevím proč. Z principu nebo jsem možná na tu minulou cigaretu zapoměl. Fakt nevím. A je mi to jedno.
Vousatej chlápek s batohem na zádech, ženská tvářící se jako kurva, i když nese v náručí dítě. Kolem mě prošla strašná spousta lidí a všichni se mě dívali přímo do očí. A na jejich pohledu bylo vidět jak mě odsuzují.

"Na co sakra všichni zíráte?!" zakřičel jsem z ničeho nic.

Na ulici nezůstal člověk, který by se na mě neotočil. A já začal pomalu chápat, že ty lidi se na mě před tím nedívali. Teď jsem jim však dal důvod. Ticho, které v tu chvíli na ulici bylo, začali pomalu pozvolna přerušovat hlasy. Mluví o mě.

"Podívej na toho blázna."
"Bože, co je to za magora?"
"Proč jsi zabil svou sestru?"
"Bůh nás před ním ochraňuj."

Mluví všichni. A všem rozumím každý zkurvený slovo. Slyším jak mou osobou opovrhují. Jak ohlodávají mé sebevědomí na kost. Musím rychle pryč.

"Držte hubu kurva!" křičím jako smyslů zbavený.

Hlasy neustávají, jen jim přestávám rozumět. Lidi mě pozorují a ukazují si na mě. Jsem teď středem pozornosti. A to jsem fakt nechtěl. Zastávka už je blízko. Musím to vydžet. Jsem vyděšenej, protože jsem právě teď obnažil svou duši. Všichni viděli a slyšeli co zrovna cítím. Nesnáším tuhle citovou pornografii, kterou čas od času nechtěně provozuju. Hlavně ať už to skončí.
Jsem udýchaný a čekám na zastávce na tramvaj. Na tu zastávku jsem musel doběhnout. Jinak bych asi skočil pod první auto. Možná jsem tak trochu blázen, ale nejsem úplně blbej.
Tramvaj přijela a začíná souboj o místo k sezení. Mými nejbližšími protivníky jsou stařík s hůlkou v třesoucí se ruce a mladá dívka.

"Sakra ta má dlouhý nohy." říkám si pro sebe.

I když těžko říct jestli jsem to neřekl nahlas. Schody do tramvaje jsem vyletěl a sednul si na nejlepší místo v tramvaji. Je to místo, kde na vás vidí co nejmíň lidí a zároveň dostatečnej počet lidí vás obklopuje, aby jste nemuseli nikoho pouštět sednout. Jsem vychcaná svině a mám ze sebe radost.
Už jsem doma po dalším neúspěšným dnu, kdy jsem se pokoušel stát se bláznem. Však zítra to už konečně výjde..

"Ty prášky co jsem si vzal byli úplně na hovno. Vůbec nezabrali." uvažuju, když unaven usínám na gauči v obýváku.

Ležíš v lese na suchým listí

1. listopadu 2010 v 14:22 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Ležíš v lese na suchým listí. Je ticho, jen stromy nežně šeptají. Vyprávějí o lásce, bolesti a hořících kusech lidských těl. Ty však jejich slovům nerozumíš. Máš hlavu plnou otázek.

"Dokáže rozesmát pláč anděla?"
"Má cenu dotýkat se mrtvých?"
"Víš kdo jsi?"
"Víš kdo jsem já?"

Mluvíš a přitom tvé rty se ani nepohnou. Nevidíš mě, přesto že se na mě díváš. Tvé myšlenky se nedokážou zastavit, nedokážeš se soustředit na jednu konkrétní věc. Nedokážeš mi ani říct, proč to všechno děláš. Jsi pohlcena v otázkách, při jejichž vyslovení máš strach z odpovědi.
Ležíš v lese na suchým listí a slibuješ. Máš ústa plná krve. Přeješ si, aby to byla má krev. A slibuješ. Jseš si jistá, že tě nikdo neslyší, protože nic neříkáš. Slunce prosvítá mezi stromy na tvůj bílí krk. Paprsky se tě hladí a pořád jen slibuješ.
Nikdo tu není. Nikdo ti neříká jaká jsi. Tady jsi svá a nikdo tě nezmění. Cigareta ve tvých rtech rozleptává tvou čistou duši a ty jsi šťastná. Nebo ne?
Ležíš v lese na suchým listí a miluješ. Oči ti vlhnou při nostalgické vzpomínce na léto. Kouř z cigarety tě celou pohltil. Tváříš se že je vše fajn. A snažíš se nebýt smutná. Poděl se se mnou o svou duši. A já se s tebou podělím o své tělo. A víš co? Klidně si ho můžeš i nechat! Zapal ho a sleduj jak trpí. Kopej do něj dokud nepoteče krev. Křič na něj a buď si jistá, že přesně tohle chce.
Ležíš v lese na suchým listí a lžeš. Láska, kterou jsi cítila byla jen iluzí. Člověk, kterého jsi milovala je vrahem tvé duše. Vrahem tvých myšlenek. A tak jen lžeš. Lžeš a to mě mrzí. Trpí tím zhilé srdce blázna co tě miloval. Trpíš tím i ty. Ptáš se proč tak trpíš, ale mé odpovědi nerozumíš. A tak se stále ptáš. Tvůj sladký hlas se mění ve zběsilí křik. Jsi nepříčetná a požírá tě zmatenost, kterou cítíš. I když o ní vlastně ani nevíš.

"Kde jsi byla minulou noc?"

Ležíš v lese na suchým listí a pláčeš. Pláčeš, protože tu nikdo není. Má duše, stejně jako tvá, bude jednou zatracena. Tak proč si neužít? Dokud to lze. Obličej máš mokrý slzami, oči zarudlé a napjaté strachem. Nikdo tu není. A připadá ti, že i tvůj život zmizel. Zmizel s posledním letním dnem, odletěl s posledním stěhovavým ptákem na jih. Každý rok se vrátil. Každý rok znovu přišel, aby jsi mohla znovu alespoň chvíli žít. Tentokrát se však zdá, že nemá důvod se vracet.
Ležíš v lese na suchým listí a cítíš. Cítíš mé doteky, cítíš slova jenž neslyšíš. Cítíš nevinnou lásku dítěte ke své nejmilejší hračce. Cítíš palčivou chuť cigaret na jazyku. Cítíš a tak jseš. A víš že, když nic nezměníš tak dlouho nebudeš.
Jsi sama. Všichni tě nenávidí. Jsi sama a všechny miluješ. Víš že miluješ můj soucit. Avšak víš že mě milovat nemůžeš. Snažíš se mě dotknout, jenže já tu nejsem. Nikdo tu není. Vzpomínáš jak jsi se mě ptala jestli tě budu milovat do konce života? A sama jsi nevěděla, jak bys odpověděla, kdybych se zeptal já?
Ležíš v lese na suchým listí a nikdo tu není. Nejsi tady ani ty.

V pekle nebo ráji feťáka

1. listopadu 2010 v 10:19 | Hubert |  Peppers
Boris prozradil mou závislost na heráku a já už nemohl dál zapírat. Milf seděl jako opařenej s obličejem naprostýho znechucení.

"Hele Milfe, já ti vysvětlím..."
"Co mi na tom kurva chceš vysvětlovat? Jseš podělanej feťák! Myslím že tím naše veškerá spolupráce končí." odsekl naštvaně Milf a zvednul se k odchodu.
"Já vím že to není ideální, ale mám to pod kontrolou. Budouctnost naší kapely nijak neohrožuju. A navíc, kam bys teď chtěl jít? Jseš na útěku z domu a jestli nechceš zase spát na ulici tak nemáš jinou možnost než tu zůstat." řekl jsem a mám dojem že to na něj zabralo.
"Ty vole, ty máš problémy mladej. Skoro každá slavná rocková kapela byla banda potrhlejch feťáků a úchylnejch maniaků." podpořil mě Boris.
"Ok, zůstávám. Ale jenom protože nemám jinou možnost."

Problém byl vyřešen, ale říkal jsem si že bude lepší, když se Borise zeptám jestli nemá nějaký háčko později. Milf se vyhýbal mým omluvným pohledům, ale bylo mě jasný že to nevydrží dlouho. Jen tak mlčky jsme seděli v Borisově polorozpadlým obýváku, dívali jsme se na kreslený pohádky a já čekal až Milf konečně promluví.

"Co na tom heroinu vlastně máš?" zeptal se Milf.
"Ani nevím jestli ti to dokážu vysvětlit. Je to zvláštně úžasnej pocit. Dát si herák je jako se zamilovat. S jednou velkou výhodou... můžeš ten pocit zažívat každej den." odpověděl jsem a vypadalo to že Milfa ta odpověď docela uspokojila.

Zajímalo by mě co se Milfovi honí hlavou. Určitě má strašnou spoustu starostí, ale nikdy se o žádné nezmínil. Myslím že to jak pořád mlčí je svým způsobem obrana jeho mozku proti tomu stresu co zažívá. Boris na celý odpoledne zmizel a vrátil se až když se začalo stmívat.

"Pánové, můžeme vyrazit!" řekl Boris.
"A kam?" ptám se.
"Za tím bubeníkem do klubu."

Už si nevzpomenu na jméno toho klubu, každopádně už zvenčí na mě působil naprosto děsivým dojmem. Oplískané zdi natřeny černou barvou, zatemněná okna a dvoumetrovej černoch - s dredama dlouhýma až skoro na zem - hlídající vstup.
Boris ho pozdravil a ten černoch hodil mým směrem nevrlej pohled.

"To je dobrý. To jsou kámoši."

Nakonec nás pustil dovnitř a já se cítil jako v pekle. Na černých zdech visely pochodně, zjevně jediné zdroje světla v tomto klubu. Na pódiu zkoušela nějaká kapela a zvukař se s hlasitostí příliš nepáral. Boris pak zamířil k baru a objednal tři piva.

"Tak kde je ten bubeník?" ptám se netrpělivě.
"Už tady určitě je. Až si ho všimnu tak ti řeknu." odpověděl Boris.
"No prosim, tady je." řekl a ukázal na chlapíka s delšíma černýma vlasama, v kožených kalhotech a bílým tričku.

Seděl na druhé straně klubu na stole a podle všeho si připravoval na zrcátku lajnu koksu. A když jsem se rozhlídnul, tak jsem zjistil že to tu dělá každej druhej. Blažené výrazi v tvářích návštěvníků klubu mě připoměli, že bych si měl co nejdřív střelit.

"Tak tohle je Moták. Nejlepší bubeník s nejšílenější povahou." řekl Boris, když jsme k němu přistoupili.
"Nazdar chlapi, nechcete taky nasekat trochu koksu?" zeptal se Moták, poté co sám sjel celou lajnu.

Boris se usmál a vytáhl z kapsy bankovku, kterou si pak sruloval, přiložil k bílému prášku a natáhnul ho do sebe. Já si okamžitě zapálil cigaretu, ale bylo jasný že to není to, co moje tělo v tuto chvíli chce. Chce herák. Pořádnou dávku. Zoufale jsem se podíval na Milfa, ten nechápal co se děje. A tak jsem se rozběhl přímo na záchod. V jedné kabince byl právě zvracející chlapík, ve druhé si to rozdávala punkerka s nějakým němcem a ve třetí byl ten černoch s dredama co se na mě nevrle díval u vstupu do klubu. Měl jehlu zabodlou v ohromné ruce. Podíval se na mě a hodil znovu ten stejnej nevrlej výraz jako před tím.

"Já  no  v-víte..." koktal jsem s injekční stříkačkou v rozklepané a zároveň natěšené ruce.
"Jdeš si střelit jo?" řekl ten ohromnej černoch.
"No ano."
"Tak to je v pohodě. Už jsem tu skončil." řekl, usmál se a vytáhl si jehlu z ruky.
"Trochu se ti třesou ruce. Nechceš pomoct?" překvapil mě otázkou.
"No jsem trochu vyděšenej a navíc jsem od včerejška herák neměl..." vysvětloval jsem.
"Hele v klidu. Vím jak to chodí. Mimochodem, jmenuju se Green."

Green mi nastřelil herák naprosto profesionálně. Vykládal přitom, že je na heroinu závislej už asi čtyři roky a že by s tím chtěl v nejbližší době přestat, do toho se z vedlejší kabinky ozývalo vzdychání a německé nadávky.